OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Osudy jiných: Příběh první - kapitola 2

17.09.2010 (15:00) • Roxy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 496×

Měla pravdu. Už dlouho mi nebylo tak dobře, jako když jsem byl s ní. Nevěřil jsem na osud ani podobné věci, ale tohle jsem popřít nemohl – skutečně byla mojí spřízněnou duší. A tohle bylo snad první léto, které jsem si užil. Byla to její zásluha. Za dva měsíce změnila můj pohled na svět, na život… Změnila mě a troufám si říct, že k lepšímu. Byla jako mladší sestra, kterou jsem nikdy neměl. Jako kniha, kterou jsem nikdy nečetl. Jako květina, kterou jsem nikdy neviděl… Začalo to posledním červencovým dnem, i když tak úplně nevím, co přesně začalo. Ale než začnu popisovat konec prázdnin, vrátím se na jejich začátek…

„A tys vždycky bydlela s bratrem?“

„Ne, žila jsem u babičky a vůbec jsem netušila, že mám nějakého bratra. Později jsem se dozvěděla, že mě naši nechtěli, protože jsem holka. David se rozhodl odstěhovat od nich, co nejdřív to šlo. Vyprávěl mi, že z něho chtěli úspěšného právníka, ale on to studovat nechtěl. Kvůli mně ani nesměl navštěvovat babičku a já vyrostla v domnění, že se moji rodiče zabili. Co jsem se nastěhovala k Davidovi, chcou mě vidět, ale já nechci. Jsou to pro mě cizí lidé s prapodivnými názory… Nechtěli mě, já nechci je. Mám babičku a Davida,“ skončila svůj monolog.

„Já jsem utekl od rodičů k sestře… Chtěl jsem se věnovat květinám, ale jim to přišlo ubohé – u kluka. Sestra si otevřela svatební agenturu a já mám na starosti květinové výzdoby…“

„Takže kytky? Hezké…“ usmála se.

Povídali jsme si až do večera a za jedno odpoledne jsme o sobě věděli skoro všechno. Byla to milá osůbka… Hnědé vlasy do půl zad, pihovatý nos, kaštanové oči… Chytrá, zábavná, upřímná… Byla někým, koho jsem vedle sebe potřeboval celý svůj život. A bylo jí jedenáct… Jedenáct… Měla se prohánět na kole v parku… Místo toho se ale vybavovala se mnou, jakoby jí bylo taky dvacet…

„Co děláš zítra?“ zeptala se, když jsem ji doprovázel domů.

„Myslím, že nic… Proč?“

„Na zítra jsme se spolužáky naplánovali takovou přátelskou akci… Byla bych ráda, kdybys šel taky…“ Na chvíli jsem se nad tím zamyslel.

„Nebude to divný?“

„Co jako? Tvůj věk? Zapomínáš, že divná budu já… Moji spolužáci mají blíž k tobě…“ zasmála se vesele.

„No dobře,“ souhlasil jsem. To už jsme stáli před jejím domem.

„Takže zítra… Stavím se pro tebe ve dvě, platí?“ usmála se, když otvírala dveře.

„Dobře,“ přikývl jsem a pak až jsem si něco uvědomil… „Počkej, ty víš, kde bydlím?“

„Neměj obavy, já si tě najdu…“ mrkla na mě. Naposled mi zamávala a dveře za ní cvakly. Šel jsem městem a můj mozek nějak nebral události celého toho dne. Pořád jsem čekal, že se každou chvíli probudím… Že to byl jenom sen… Ale nebyl. Jenny byla skutečná a skutečně byla moje spřízněná duše… Moment, to už jsem říkal, ne? Ani jsem nepostřehl, kdy jsem dorazil domů. Docvaklo mi to až v momentě, kdy mi sestra zamávala před obličejem.

„Bene? Jsi v pořádku?“ Její hlas zněl napůl vystrašeně a napůl pobaveně.

„Jo, proč?“odpověděl jsem. Nevím proč, asi mi ušel nějaký vtip, ale začala se smát.

„Tak povídej…“ Sedla si vedle mě a hleděla mi do očí.

„Co jako?“

„Jakou úžasnou holku jsi to potkal? Takhle pitomej výraz může způsobit jenom ženská…“ smála se dál.

„No, vlastně jsem potkal jednu holku… Úžasnou holku,“ v duchu jsem se bavil pohledem na mou sestru, která hltala každé moje slovo. „Je milá, zábavná, chytrá… Prostě skvělá. Studuje architekturu, chodí na přednášky filozofie…“ Nedivil jsem se, že si moje drahá sestřička myslí, že popisuju nějakou slečnu, do které jsem se zamiloval… Koho by při tomhle vyprávění napadlo, že jde o jedenáctileté dítě?

„No a dál?“ pobízela mě.

„Dál…“ Něco mě napadlo. „Zítra ji uvidíš…“

„No tak to se moc těším. Když si můj milovaný mladý bratříček konečně někoho vyhlídl…“

„Ale asi budeš dost překvapená…“ varoval jsem ji a potlačoval smích.

Když jsem se ráno probudil, věděl jsem, že je něco jinak. Park, na který ráno koukám z okna, byl jiný, kafe, které jsem si uvařil, bylo jiné, přestože si ho už pár let vařím stejně… Všechno mi připadalo jiné, hezčí a skoro celou půl hodinu po probuzení jsem nevěděl proč. Pak mi něco seplo a okamžitě jsem měl jasno. To Jenny. Vnesla do mého prapodivně pochmurného života světlo, ve kterém byl celý svět o něco snesitelnější a hezčí.

„Dobré ráno,“ zaťukal jsem Amandě prstem na noviny. Jako každou sobotu seděla v křesle a četla.

„Ráno? Je čtvrt na dvanáct… Už dlouho jsem nezažila, že by sis takhle přispal… Jindy tady strašíš od šesti a dneska… Ta holka s tebou dělá divy,“ zakroutila hlavou a s poťouchlým úsměvem se vrátila ke čtení. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem prospal skoro třináct hodin…

„No jo, asi už jo,“ kývl jsem a sedl si k počítači. Za dva týdny měl být v Newportu květinový veletrh, a to jsem si přece nemohl nechat ujít. Čekala mě kvůli tomu ještě spoustu práce…

„Ty nebudeš jíst?“ zaklepala mi Amanda na rameno.

„Vždyť jsem sotva vstal,“ divil jsem se.

„Je půl druhé, milánku,“ smála se.

„Hm, nějak jsem se do toho začetl…“ zamručel jsem. Amanda uměla skvěle vařit. Vždycky to uměla, už když jí bylo dvanáct.

„Tak dáš si nebo ne?“

„Tvým boloňským špagetám neodolám,“ zamrkal jsem na ni a vstal od počítače.

„Já tě, bratře, nepoznávám,“ kroutila hlavou. „Dřív jsi toho tolik nenamluvil. Dostat z tebe souvislou větu mi dělávalo potíže…“

Jak jsem říkal, vařila výborně. Přál bych vám ty špagety někdy ochutnat… Nejlepší pod sluncem! Ale to zase odbíhám… S úderem druhé se rozdrnčel domovní zvonek. Šel jsem otevřít a už cestou ke dveřím jsem se začal z nějakého nevysvětlitelného důvodu usmívat.

„Ahoj, Bene,“ pozdravila a zamrkala na mě těmi svými tmavými kukadly.

„Ahoj, Jenny,“ usmál jsem se. „Půjdeš na chvilku dál? Moje sestra by tě ráda poznala…“

„Proč ne?“ oplatila mi úsměv a vešla dovnitř.

„Amando?“ zavolal jsem do domu, abych zjistil, kde se moje sestra momentálně nachází.

„Ano?“ ozvalo se z obýváku a tak jsme zamířili tam.

„Rád bych ti někoho představil,“ řekl jsem a Jenny se postavila vedle mě. „Amando, tohle je Jenny. Jenny, moje sestra, Amanda.“

„Ráda tě poznávám, Amando,“ usmála se na ni a při tom úsměvu roztomile nakrčila ten svůj pihovatý nosík. Amanda byla patřičně zaskočená, ale snažila se to nedat najevo.

„Taky tě ráda poznávám, Jenny…“ vysypala ze sebe nakonec. „Ehm, Bene? Můžeš na chvilku?“ hodila hlavou směrem ke kuchyni.

„Dovolíš, na momentík?“

„Jasně,“ usmála se Jenny a to už mě Amanda táhla do kuchyně.

„Zbláznil ses?“ zasyčela potichu, ale ostře.

„Proč?“ dělal jsem hloupého a v duchu se smál.

„To myslíš vážně? Vždyť jí nemůže být víc než třináct!“

„Je jí jedenáct,“ řekl jsem s klidem a sledoval, jak má sestra rudne.

„A tobě jednadvacet! Bene, vzpamatuj se! Vždyť tě můžou zavřít!“ syčela dál a v obličeji se jí zračila hysterie. Teď už jsem to nevydržel a prostě jsem se musel smát.

„Prosím tě, Amy! To si vážně myslíš že…“ ani jsem to nedořekl a propukl jsem v další záchvat smíchu. Amandě to mezitím docvaklo.

„Aha…“ zarazila se a pak se taky rozesmála.

„To máš z toho, že děláš uspěchané závěry.“

„Ale vždyť jsi říkal…“

„Včera jsem neřekl vůbec nic o tom, že bych s dotyčnou chodil, nebo něco podobného.“

„No to sice ne, ale tvrdil jsi mi, že studuje architekturu a chodí na filozofii!“

„A na biochemii… To jsem se nezmínil?“ uchechtl jsem se.

„Ty jsi ale lhář!“

„To v žádném případě nejsem,“ bránil jsem se.

„Bene, je jí jedenáct,“ konstatovala.

„Já vím… Taky mi to chvilku nedávalo smysl…“

„Počkej, ty… Ona… Vážně?“

„Víš co, já ti to večer vysvětlím… Teď musíme jít,“ povzbudivě jsem ji poplácal po rameni a vrátil se k Jenny.

„Všechno v pořádku?“ ptala se.

„V naprostém. Pak ti to povyprávím,“ řekl jsem a koutky mi při tom nápadně cukaly. Jelikož se Amanda z kuchyně ani nehla – a vsadím se, že ještě pár minut po našem odchodu stála s otevřenou pusou na tom samém místě – nemělo smysl dál zůstávat doma. Jenny na ni zavolala na rozloučenou a šli jsme.

„Proč si tvoje sestra myslela, že se mnou chodíš?“ zeptala se sotva jsme vyšli ven.

„No, protože je zbrklá,“ smál jsem se. „Přišel jsem domů a tvářil se podezřele spokojeně. Ona si z toho nějak odvodila, že jsem potkal nějakou holku – což je konec konců pravda – ale čekala trošku něco jiného…“ zasmál jsem se znovu.

„Myslela jsem si to… S Davidem to doma bylo podobný… Ale on ví, že kamarády svého věku nemám…“

„Vážně nikoho?“

„Já nemám moc přátel… Ty jsi jeden z osmi,“ usmála se.

„A vážně nemáš ani jednoho kamaráda nebo kamarádku, v přibližně stejném věku?“

„Oni jsou moji kamarádi,“ ukázala na hlouček asi osmnáctiletých lidí, postávajících u zastávky.

„Ahoj, Jenny!“

Předchozí • Další

Autor: Roxy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudy jiných: Příběh první - kapitola 2: