OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otázka ceny 2

23.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 464×

2

Neviděla ho přinejmenším měsíc a vůbec jí to nebylo líto. Ten chlap byl chodící ego a problém.

Což si mohla ověřit hned první pausu ten večer, kdy se znovu objevil. Na stole měla obálku a pěkně tlustou. S nepříjemným tušením ji otevřela.

„Co to je?“

Na baru před ním přistála obálka tak prudce, že málem sklouzla dolů.

Líně k ní zvedl pohled.

„Záloha.“

„Řekla jsem jasně, že tohle nedělám.“

„A já tě slyšel,“ potvrdil jí. Líbilo se mu, jak ji vytočil. Vychutnával si ji.

„Chci, abys zatančila na soukromé oslavě.“

Zarazila se. Chvíli na něj hleděla a zklidňovala se.

„Chceš mi říct, že tohle je jen za to, že přijdu, zatančím a odejdu?“

„Tohle je záloha za to přijdeš, zatančíš a odejdeš,“ upřesnil. „Druhou půlku dostaneš až pak. Ať mám jistotu, že přijdeš a budeš milá.“

Hleděla na obálku a bubnovala prsty do dřevěné desky baru. Tohle bylo až příliš velké pokušení.

„Dobře,“ přikývla po chvíli ticha. Ještě s drobným zaváháním se natáhla po obálce a sevřela ji pevně v prstech. „Kam a kdy.“

„Je to v obálce,“ upozornil ji pobaveně. Docela živě si dokázal představit, jak se vztekla, jakmile ji našla. Každá jiná by okamžitě počítala peníze. Ona ne. Ona mu je šla rovnou omlátit o hlavu.

Byly to snad nejsnadněji vydělané peníze v jejím životě a to v dost luxusním klubu. Ti borci nebyli ještě ani moc opilí a nedělali problémy. Jen naddrženě přihlíželi jejímu vystoupení a občas se ozvala nějaká peprnější poznámka, co by ještě mohla předvést.

Půl hodiny a měla hotovo. Ozvalo se pískání a dožadování o přídavek. Bez ohlédnutí zamířila k šatně.

Před sebou viděla i Charlieho. Stál tam opřený o zeď se sklenkou v ruce. Na rtech mu hrál spokojený úsměv.

V ten moment vypadal jako obyčejný bohatý fracek a skoro mile.

Musela projít okolo něj a ta otázka ji pálila na jazyku už druhý den. Zastavila před ním. Pousmál se, jako by přesně tohle od ní čekal.

„Proč tolik?“ zavrtěla nechápavě hlavou. „Za to by sis mohl koupit holku pro každýho tady.“

„Protože ty by ses takhle nikdy neprodala, ale...“ Vědomí, že to uznal i takový egomaniak jako on, ji utvrdilo, že se rozhodla správně. „Všechno ostatní si na tobě koupit můžu.“ Dopověděl to s posměšným tónem, jaký jí okamžitě připomněl co je zač.

„Hajzle.“

Pobaveně se usmál.

„Jde si koupit všechno. I od tebe,“ houkl posměšně k jejím vzdalujícím se zádům. Bylo to jen malé vítězství, ale vítězství to bylo. Za ten kopanec by si zasloužila ponížit víc.

Vztekle mířila k východu. Nikdo si ji v mikině nespojoval s tou holkou, co se nad ní ještě před chvílí rozplývali. Děkovala za to Bohu. Nikdo ji nezastavil. Doběhla až ke dveřím. Nemohla se dočkat, až bude pryč. Prudce vrazila do toho, kdo stál hned venku. Stihla ještě zaregistrovat ruku sahající po klice a pak už jen náraz.

Jako narazit do betonu. Aspoň v tom jejím rozběhu jí to tak připadalo. Stačila se jen stočit, než dosedla ztěžka na studenou zem.

Vyrazila si tím nárazem o něj dech a jen ztěžka lapala po vzduchu.

Něčí ruce ji vytáhly na nohy. Cítila i zeď, o kterou ji opřel. Teprve až dokázala do plic dostat aspoň dva doušky drahocenného vzduchu, zvedla hlavu.

„Lepší?“

Střetla se s pohledem modrých starostlivých očí.

Pokusila se při dalším zalapání odpovědět, ale marně. Raději jen přikývla.

„Čekal jsem divoký večer, ale že mi budou hezký holky padat k nohám...“ zakroutil pobaveně hlavou.

Venku se ozvalo troubení jejího taxíku.

Naposledy se nadechla, než se odlepila ode zdi.

„Chceš někam hodit?“

„Ne,“ odpověděla okamžitě. Chtěla rázněji, ale s tím sípavým hlasem to moc nešlo. S těmi tady nechtěla mít už nic společného.

„Škoda, mohl jsem se ulít,“

Jeho nechuť jít dovnitř byla jasně patrná. Rozhodně se však nemohla měřit s tou její.

„Tak ahoj, třeba se ještě uvidíme.“

Doufala v opak, ale jen přikývla. Pak už vyrazila chodbou pryč. Nechtěla riskovat výdrž taxikáře víc, než bylo nutný.

„Už jsem se bál že nepřijdeš,“ ozvalo se ode dveří.

Sam se ohlédl na svého staršího bratra, který se opíral o rám a zaujatě ho pozoroval.

„To by mi prošlo?“ Pozvedl obočí.

„Jasně že ne.“

Pustil bratra okolo sebe dovnitř. Ještě jednou se ale podíval chodbou za ní.

* * * 

Opřela se bokem o zeď. Nohy ji bolely jako čert. Měla co dělat, aby dokázala ještě normálně chodit a nekulhala. Vyzula si aspoň jednu botu a promnula ji v dlani. A to si myslela, že je utahaná z baru. To se sice nakrucovala každý večer, ale to se nedalo srovnat s šestnácti hodinama na place jako číšnice. Znovu si nazula botu. Neměla na výběr...

„Slyšel jsem, že tě vyrazili.“

Zatnula zuby, ještě než se otočila. Ten hlas poznala okamžitě.

„Co tu chceš?“ Vlastně to byla zbytečná otázka. Vysvětlil jí to už posledně. Dneska ale rozhodně neměla náladu na jeho pomstychtivou aroganci.

Ještě chvíli ji sledoval.

Zvedla bradu. Musel se usmát. Ta potvora mohla být na dně sebevíc, ale měla kuráž.

„Nabídnout ti práci.“

Odlepila se ode zdi a vykročila chodbou.

„Nezájem.“ Musela projít okolo něj. Dala si záležet, aby aspoň těch pár kroků nekulhala.

„Nechceš ani vědět o co jde?“ Zachytil ji za paži, aby nemohla odejít.

„Mám docela zřetelnou představu,“ usmála se na něj neupřímně.

„O tom dost pochybuju. Rozhodně bys ale mohla být oblečenější než teď.“

Pohledem přejel její uniformu servírky. Sukně jí sahala jen do půli stehen a knoflíčky ve výstřihu taky končili docela nízko.

Zatnula zuby. Zároveň si všiml i jejího nakrčeného čela. Přemýšlela. Poslat ho do háje uměla bez mrknutí oka, takže to muselo být nad jeho nabídkou.

„Ne.“ Vyškubla mu ruku. I kdyby jí nabízel modré z nebe, nechtěla už s tímhle samolibým frajerem nic mít.

„Popřemýšlej o tom. Práci jako tuhle si můžeš najít vždycky.“

„Aspoň vím, co od ní čekat,“ ušklíbla se.

Trochu zaškobrtla, ale jinak už dokázala odejít s hlavou vzhůru. Byla na sebe dost hrdá.

Zakroutil pobaveně hlavou.

Vyrazil k východu. Tohle rozhodně nebyl jeho druh oblíbené restaurace. Na to bu bylo moc rušno, moc dětí a o kuchyni si podle toho smradu taky udělal rychle představu.

Přesto cesty nelitoval.

Když včera zjistil, že ji z baru vyhodili, nemohl se dočkat, až ji uvidí. Chtěl ji vidět pokořenou. To očividně ale nehodlala dopřát nikomu. Především jemu.

Tohle chtělo ale jen čas.

Nasedl do auta a nastartoval. Pohledem zalétl zpátky. Možná méně času než bylo potřeba. Dveře se rozrazily a Ona vyběhla ven. Už měla nazutou jen jednu botu a s tou druhou to okamžitě napravila. Než se za ní dveře zase zavřely, stihla ještě jednu hodit po muži, co se za ní zkusil rozběhnout.

Zacouval a otevřel dveře spolujezdce. Při pohledu na něj ani nezaváhala a nasedla.

„Tak o co jde?“ zeptala se, jako by se právě nic nestalo.

Pobaveně se usmál a zařadil se do levého pruhu.

* * *

Auto nechal před hlavním vchodem. Vešel do domu a kráčel po hale ke schodům. Neotočil se. Nechal ji jít prostě za sebou s vědomím, jak ohromeně se musí rozhlížet.

Každý tak reagoval. Byl to účel. Tenhle dům měl ohromovat. Majestátnost a přepych tu křičely na každém kroku. Nechal ho postavil jeho otec a nikdy se netajil pýchou.

„Charlie, budu dneska...“

Co chtěl příchozí doříct, už se nedozvěděla. Překvapeně sjel pohledem na ni. Poznal ji a ona jeho. Co tu sakra dělal?

„Ahoj Same,“ prolomil krátké ticho Charlie. „To je Thea. Dostala se do nějakých problémů, tak jsem ji nabídl u nás na chvíli zůstat.“

Nevěděla na koho z těch dvou zírat dříve. Jestli na toho zmetka před sebou, co právě vysypal takovou lež, aniž by hnul brvou. Nebo na toho kluka co do něj na tom prokletým večírku vrazila. Ti dva přece nemohli být bratři. Stačil ale jeden pohled na ty dva před sebou a vyvedla se z omylu. Ta podoba nešla přehlédnout. Ve tváři i postavě. Tedy kromě povahy.

Ten druhý totiž na tváři za brýlemi nedokázal zakrýt jakoukoliv emoci. Překvapení se z ní dalo bez problému přečíst stejně jako jeho pohled, kterém ji přejel. Tu báchorku okamžitě spolkl i s navijákem. Vlastně se mu ani nedivila. Vypadala opravdu zuboženě. Měla i nepříjemný pocit, že jim právě krví z rozedraných puchýřů upatlává tu krásně naleštěnou podlahu.

„Rád tě poznávám.“

„Cos chtěl,“ připomněl mu Charlie.

„Jdu na přednášku a pak do knihovny, takže dorazím pozdě.“

Kývl a vyrazil dál. Ještě zahlédla Sama, jak se po ni ode dveří otočil.

„Sam je mladší.“ Oznámil jí to tak, jako by to vše mělo vysvětlovat, zatím co ji vedl nahoru po schodech.

„Tvůj pokoj.“ Otevřel jedny z dveří. Normálně by ji nadchl jediný pohled dovnitř. Teď ne.

„Nechci pokoj, chci vysvětlení.“ Zůstala stát na chodbě vedle něj.

„To bude muset počkat do večera, mám teď nějakou práci.“

„Tak se uvidíme večer,“ usmála se na něj neupřímným sladkým úsměvem a vyrazila zpátky ke schodišti.

Chytil ji za paži.

„Tyhle upejpavý hysterický scény nejsou zapotřebí a navíc...“ ucedil posměšně. Docela by mě zajímalo, jak hodláš dojít až do centra s těma bosýma nohama.“

S tím se otočil a vyrazil pryč. Nečekal, že by se ještě snažila vzpírat.

„Uvidíme se večer.“

„Hajzl.“

Bylo jí jedno, jestli to slyšel. Určitě nebyla první ani poslední, kdo ho tím počastoval. Měl ale pravdu. Neměla jak se dostat zpátky a vlastně bylo zbytečný se někam trmácet. On tu přece až do večera nebude.

Vešla konečně dovnitř. Byl to úžasný pokoj. Jako ostatně vše tady okolo.

Dokonce měl i vlastní koupelnu. S rozkošnickým výrazem si omyla nohy. Měla je ve stavu, že by si bez bolesti mohla obout snad jen žabky.

Pak přešla ke skříni. Doufala v župan, tričko, cokoliv. To uvnitř jí vzalo dech. Byla tam na ramínkách skoro dvacítka šatů. A to rozhodně ne ty se nosí doma.

Raději ji zavřela. Přešla k posteli a rozplácla se na ní. Jestli měla až do večera čas, rozhodně věděla, čím by ho strávila nejraději. Během pár minut usnula.

* * *

Probudilo ji až zaklepání na dveře. Se zabručením se zavrtěla a otevřela namáhavě oči. Leknutím zamrkala na to okolo sebe. Ještě chvíli jí docházelo, kde to vlastně je. Tohle mělo rozhodně dost daleko do její jednopokojové garsonky.

Znovu se ozvalo zaklepání. Přešla ke dveřím. Cestou se snažila si trochu uhladit vlasy.

„Ahoj.“

Okamžitě poznal Sama a on jí věnoval další ze svých zkoumavých pohledů.

„Promiň, vzbudil jsem tě?“

„Jo, ale to nevadí.“

Vždyť je ve svým domě ne? Pokud se omezí na bušení na dveře, aniž by lezl dovnitř, klidně ať si bouchá.

„Zjistil jsem, že tě tu Charlie nechal samotnou, tak jsem si říkal, jestli nechceš společnost.“

„To není potře...“

Neprobudila se jen ona, ale i její žaludek, který právě v ten okamžik dal hlasitě najevo, jak dlouho nejedla.

„A ukázal kuchyni.“ Pobaveně se zazubil.

„Jo. To by bylo fajn.“ Nemohla si pomoct, musela se usmát taky. V jeho přítomnosti s tím neměla sebemenší problém. Arogance zřejmě v jejich rodině nebyla dědičná, nebo to bylo alespoň privilegium prvorozených.

„A ve skříni by mělo být nějaké oblečení. Jestli chceš.“

O pár minut později už se cpala sendvičem v kuchyni. Občas při tom pohledem zalétla k němu. Kdyby jí ráno někdo tvrdil, že jí bude dělat nějaký bohatý borec svačinu v obrovské vile, asi by ho poslala na psychiatrii.

„Ty s Charliem spíš?“

„Ne.“ Odpověď z ní vyletěla tak rychle, že se nestihla ani zarazit. Už jen ta představa jí přišla absurdní.

„Promiň, jen jsem se snažil pochopit, co tu děláš.“

„Tak to jsme dva,“ zamumlala a znovu si kousla.

„Ten pokoj většinou používají jeho návštěvy.“ Ani nemusel dodávat jaké. A vysvětlovalo to i ty šaty ve skříni.

Zamračila se. Buď odtud tedy odcházely nahé nebo si potrpěl na oblečení dle svého vkusu. Najednou jí ty šaty, co si před chvilkou oblékla, nepřipadaly tak skvělé jako před chvílí.

Jako by i on chtěl raději změnit téma.

„No,“ nadhodil zatím co odnášel prázdný talíř do myčky. „Nedá mi to se nezeptat, co se ti dnes stalo.“

„Dala jsem výpověď v práci.“

„Proč?“

„Chtěla jsem je předběhnout.“

„Mám se ptát dál?“

„Osahával mě zákazník, tak jsem ho praštila táckem.“ Shrnula situaci co to šlo. „I s dvěma talíři.“

„To si děláš srandu?“ Nevěděl, jestli se má smát, nebo ji litovat. Vyhrálo to první. Přidala se. Teď už si to mohla dovolit. Po dlouhé době byla vyspalá, najedená a jeho smích byl prostě nakažlivý.

„Dáš si taky?“ Otočila se k němu, ale Sam se díval jinam. Putovala po jeho pohledu až ke dveřím, kde se o rameno opíral Charlie a sledoval je.

„Ne, už jsem jedl.“

Sam se dál usmíval. Přítomnost jeho bratra na jeho náladě nic nezměnila. Na rozdíl od ní. Theu dobrá nálada okamžitě přešla. Připomněl jí, proč tu vlastně je. Nebo spíše že to konečně zjistí.

„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ připomněla mu.

„To chtěl,“ přikývl. Otočil se ve dveřích. Nezbylo jí, než ho následovat.

„Díky,“ hlesla ještě na Sama.

„Za málo,“ kývl s úsměvem a zamysleně za nimi hleděl.

Šla za ním po schodech nahoru. Netušila vlastně kam, ale to ji zneklidňovalo jen z části. Nemohla se ubránit úvahám, co po ní vlastně chtěl. Celou dobu se tvářil, že s tím ona nebude mít sebemenší problém. Přesto o tom stále musela pochybovat.

Jak už ale sám řekl, kdykoliv se mohla otočit a odejít. Už musela riskovat i hůř a vyhrabal se z toho.

Otevřel dveře a ona s úlevou zahlédla velký stůl a knihovnu. Na okamžik se bála, že ji vede do ložnice. To by byl její odchod velmi rychlý. To bylo ale jasné oběma. Tak co po ní sakra chtěl?

Došel až za stůl. Neposadil se. Místo toho se opřel o zeď vedle okna.

„Sedni si.“

Poslechla, ale sedla si jen na opěrátko jednoho z křesílek. Věděla, jak rád se na všechny dívá shora a nehodlala mu to zbytečně dopřávat.

Mlčel a ona ho nepobízela. Jen klidně čekala a oplácela mu pohled.

Hodlala být v pozici toho, kdo bude rozhodovat. Jen vyslechne jeho návrh a pak se rozhodne.

Semkl rty. Takže hádala správně.

„Zaplatím ti dvojnásobek toho, cos měla v baru, když tu zůstaneš.“

Mlčela. Přebírala si tu informaci i se vším co znamenala.

„Co tu budu dělat?“

Věděla jen o dvou věcech, čím ho dokázala potěšit. Když před ním skoro nahá tančila a když ji ponižoval. Zvažovala, jestli jí to za ty peníze stojí. Skousnout musela už horší věci, ale přesto se jí to neskutečně příčilo.

„Společnost,“ odpověděl prostě. Jako by tušil, kam se její myšlenky ubírají. „Oblečená,“ uklidnil ji. „Pokud na tom budeš trvat,“ dodal ještě nakonec provokativně.

„Budu,“ zavrčela okamžitě.

„Takže jsme domluveni?“

Cítila z jeho strany zvrácené uspokojení. To jak stál o to ji mít na blízku a ponížit při první příležitosti co se mu namane. Jen kvůli jedinému kopanci. Uštědřila jich za život dost na to, aby o tomhle pochybovala. Nikdo z nich ale neměl tak přebujele ego jako tenhle.

Zvažovala, co je vlastně ochotná udělat kvůli penězům. Obzvláště takovým. Musela se ponížit i kvůli takovým pakatelům, ke kterým by se tenhle ani neobtěžoval sehnout.

„Ano.“

Spíše to zavrčela, přesto se mu na rtech objevil spokojený úšklebek.

* * *

Další den ho téměř neviděla. Většinu dne jí dělal společnost Sam. Rozhodně to ocenila více než jeho bratra. Ten se však neobjevil ani večer. Jen zaslechla, jak prošel domem. Jen cvaknutí dveří a kroky. Nic víc.

Neobjevil se ani ten následující.

Zamračeně hleděla do míst, kde doznívaly jeho kroky. Přesto jí ten den na účtě přistál její tydenní „plat“.

„Moc doma nebývá. Zvykneš si,“ zamumlal Sam, aniž by vzhlédl od knížky, co právě studoval.

* * *

Byl to dost dlouhý den a on už se nemohl dočkat, až si vleze do sprchy. Stihl si jen povolit kravatu.

Neozvalo se zaklepání. Jen cvaknutí dveří.

Otočil se po tom zvuku a už jen zahlédl, jak je za sebou Thea zavírá. Opřela se o ně a podrážděně se na něj zamračila.

„Tohle je poslední místo, kde bych tě čekal,“ zkonstatoval sarkasticky a sjel ji pohledem.

Měla na sobě další z těch šatů pro hosty. Jí rozhodně sedly více než té, které byly původně určeny.

Na jeho posměšný úšklebek se neobtěžovala ani reagovat.

„Vůbec tady nebýváš,“ zkonstatovala.

„To je výtka?“ odfrkl si pobaveně. Stáhl si kravatu z krku a pověsil. Netušil sice proč za ním přišla až do jeho ložnice, ale jeho touha po sprše se nezmenšila.

„A nejsi žádný dobrodinec s měkkým srdcem,“ pokračovala. Na tohle se ani neobtěžoval reagovat. Jen si posměšně odfrkl.

„Má to nějakou pointu?“ nadhodil bez většího zájmu.

Nepopoháněl ji. Evidentně neměl problém se vysvlékat před něčími zraky. Ona by ale ráda vypadla, dokud na sobě měl aspoň něco.

„Nejsem tu, abych ti dělala společnost. Jsem tu kvůli Samovi. To jemu mam dělat společnost.“

„Ano.“

„Proč?“ Ten fakt i to jak otevřeně to přiznal ji vytáčelo.

„Prospěje mu to.“

Nevěřícně zavrtěla hlavou. Ten chlap byl neskutečný. Chtěl ovládat každého. Včetně svého bratra. Nelíbilo se mu jak je zakřiknutý a tak mu prostě zaplatil holku? Proboha on si snad myslel, že ona s ním bude... Pak jí to došlo.

„Nevyspala jsem se s tebou, tak se mám vyspat s ním!“

Rozepínal si právě kalhoty. Pobaveně k ní vzhlédl. Měla pravdu. V ten okamžik to věděla s naprostou jistotou.

„Ty jsi zešílel.“

„Každý z toho vytěžíme. Můj bratr tebe,“ kývl k ní a odhodil kalhoty. „Ty budeš mít slušný peníze a já budu mít pravdu.“

„Že se dá koupit všechno,“ odtušila. „Jenže já se s ním nehodlám vyspat.“

„Uvidíme, klidně si počkám. Viděl jsem jak se na tebe dívá. A pochybuju, že jeho taky kopneš,“ uchechtl se.

Nevěřícně na něj hleděla. Tohle přece nemohl myslet vazně! Byl šílený. Nebo měl spíše šílený ego. Sevřela rty, aby neudělala nějakou pitomost.

„Mít pravdu a donutit ostatní, abys ji měl, je rozdíl,“ upozornila ho ledově, než se vytratila na chodbu.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otázka ceny 2: