OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otrokyně krále Temnoty 10. kapitola

11.12.2012 (10:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2568×

Rázem jsem ztratila nad svým tělem kontrolu. Můj mozek křičel: „Braň se!“ Mé tělo křičelo: „Poddej se!“ Horké a drsné polibky od drsného a pohledného muže mě celou rozvibrovaly. Nedokázala jsem vůbec nic dělat, zmohla jsem se jenom na to mu polibek neobratně a nezkušeně obracet. Jeho prsty mě začaly pomalu a něžně hladit po páteři. Cítila jsem se jako očarovaná, očarovaná jeho rty a prsty.

Byla jsem doslova ovládaná svým tělem. Byla jsem vězeň vlastní primitivní živočišné touhy, kterou ve mně vyvolávaly královy doteky a polibky. Nemám žádné zkušenosti s muži, jejich rty ani doteky, ale byla jsem si jistá, že král líbá nádherně a vůbec se nechová tak, aby mi ubližoval, spíše naopak.

Král mě pomalu pokládal na postel. Naše rty byly stále v pevném spojení a ani jeden z nás nechtěl spojení přerušit, ale začínala jsem tušit, že se mi to vymyká z rukou. Takhle jsem to přece nechtěla, nechtěla jsem být královou… děvkou, pouze služkou. Mozek začínal mít navrch. Konečně jsem ho začala poslouchat, ale když se královy jemné ruce přesunuly na má ňadra, tak se varovné výkřiky mozku změnily v pouhý šepot, který pomalu a pomalu zanikal.

Jeho jemné a dlouhé prsty začaly pomalu rozepínat mé šaty a já mu pomáhala, ano, opravdu jsem mu pomáhala! Jsem jenom obyčejná žena, která se nechá zviklat mužem a touhou, jsem přesně ta žena, kterou jsem nikdy nechtěla být, ale to je mi v téhle chvíli úplně jedno, chci už cítit jeho prsty na mé nahé kůži.

Král se s rozšněrováním mých šatů zdržoval, nevím, jestli schválně nebo mu složitý korzet opravdu nešel rozvázat. Z mého hradla se ozvalo podivné zklamané zakňourání.

Král se mi zasmál. „Neboj, maličká, za chvíli to bude,“ zašeptal a po chvilce ze mě začal stahovat mé šaty.

Ležela jsem tam pouze ve spodní košilce a kupodivu jsem se vůbec nestyděla. Král se teď věnoval svému ošacení. Pomalu ze sebe sundal vestu a košili. Při pohledu na jeho obnaženou hruď jsem se musela přemáhat, abych neotevřela ústa dokořán. Jeho tělo bylo dokonalé… nádherné, svalnaté. Po pár vteřinách jsem si všimla jizev na jeho hrudníku. Nebyly sice velké, ale bolet musely. Natáhla jsem ruku a lehce jsem ho po jizvách pohladila. S úsměvem mi chytl ruku a začal mi ji líbat.

Náhle mě na posteli zalehl. Na tváři mu hrál úsměv, výsměšný úsměv. Sklonil se ke mně.

„Hloupá, malá… otrokyně,“ šeptl mi úlisně do ucha. „Malá naivní otrokyně. Nemáš věřit zlým pánům. Teď jsi v mé moci, jsem silnější, neubráníš se mi.“

Já jsem ti to říkal, já mám vždy pravdu, ozval se šťastně můj mozek. Rázem jsem vystřízlivěla. Začala jsem panikařit. Snažila jsem se ho ze sebe shodit. Bušila jsem do něj pěstmi, ale nebylo to platné. Jednou rukou mi chytl obě ruce a přitiskl mi je nad hlavu.

„Umím být i něžný, neříkám, že ne, ale zrovna teď se mi nechce. Zrovna teď toužím po drsném milování, které může i občas bolet,“ šeptal dál do mého ucha.

„Tak na to si najděte nikoho jiného, o tohle já nemám zájem“ zasyčela jsem.

Hrdelně se zasmál. „Ty malá… děvko. Ležím tu na tobě, nemáš se jak bránit a ty mi stále odporuješ, to snad není možné. Jsi jenom rozmazlená princeznička, která je zvyklá, že je všechno podle ní, ale uvědom si, že tohle skončí.“

Náhle jsem ucítila, jak mi jeho horký jazyk přejíždí po tváři. Lehce jsem se otřásla. Mé vzrušení, ten spalující žár byl pryč. Po jeho slovech zbyl jen odpor, odpor k němu. Král se zvedl z postele, podíval se na mě, výsměšně se zasmál a pak odešel z pokoje. Objala jsem si kolena a rozbrečela jsem se.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně krále Temnoty 10. kapitola: