OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otrokyně krále Temnoty 8. kapitola

26.07.2012 (21:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1686×

„… jsi možná mým osudem… Mým osudem.“ Tato věta mi zněla neustále v hlavě. Jak bych proboha mohla být jeho osudem já? Neznám ho, on nezná mě, on je ztělesněné zlo, on je Temnota, já jsem dobro, jsem Světlo. Ta věštba ale přece mluvila o protikladech. Jak to vlastně bylo?

Černá a bílá,
v protikladech je síla.
To krásné zářivé slunce,
oživí tvé mrtvé srdce.
Síla spočívá v jednotě,
Slunce patří k Temnotě.

Vše se mi zdálo jasnější, nechtěla jsem tomu uvěřit, tohle přece nejde, to je strašné. To zářivé slunce jsem já, já mám oživit jeho srdce, mám ho milovat, jeho… krále Temnoty. Náhle se mi zatmělo před očima, ztratila jsem pevnou půdu pod nohama.

„Marion!“ Slyšela jsem ještě zděšený výkřik, a pak mě pohltilo konejšivé objetí tmy.

Probralo mě cosi studeného na mém čele. Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na velké posteli v jednom z hradních pokojů. Crista se nade mnou skláněla a dávala mi studený obklad.

„Tak co, už je dobře?“ zeptala se mě šeptem.

Lehce jsem ji kývla na souhlas a hledala jsem očima královu postavu, nikde jsem ho neviděla, v tu chvíli mi to přišlo líto. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí, chtěla jsem znát tolik odpovědí, tolik vysvětlení.

„Vrátí se, jenom se potřeboval jet trošku projet a pročistit hlavu,“ usmála se Crista, asi vycítila význam mých pohledů po pokoji. „Určitě máš hlad, něco ti přinesu, počkej tady,“ řekla a rychle vyšla z pokoje, dveře nechala pro jistotu otevřené.

Vrávoravě jsem se na posteli posadila, strašně mě bolela hlava. Zjištění o mém a králově osudu mě doslova srazilo na kolena. Nechápala jsem to, proč zrovna mi dva? Proč krutost a dobrota mají sdílet svou lásku? Proč jsem sem proboha vůbec jezdila? Proč? Protože jsem chtěla zachránit svůj lid a svou zemi, na to nesmím zapomínat! Musím si uvědomit, že to nedělám pro sebe a pokud mám toho muže, toho netvora milovat, abych zachránila svou zem, tak to udělám! Budu krále milovat jako nic na světě.

„Gabrieli, uklidni se, je v pořádku, nic ji není, právě ji nesu jídlo,“ ozvalo se náhle na chodbě.

„Dej mi to, dám jí to sám!“ Skoro jsem nad tónem králova hlasu nadskočila. Dveře se rozrazily a král vstoupil dovnitř. Zalapala jsem po dechu, tolik mu to slušelo. Byl celý oblečený v černém, nikdy bych nevěřila, že černá může někomu tolik slušet, že barva smutku může podtrhnout něčí krásu.

„V pořádku, moje mála otrokyně?“ zasyčel a hodil mi talíř do klína.

Jeho jednání a gesta mě překvapily. Možná, že mu černá sluší, možná je krásný, ale tu krutost a zlobu v sobě nezapře. Důvod jeho krutosti jsem ale hledala marně, přece ho nemohlo tak rozzlobit mé omdlení.

„Nemám hlad,“ řekla jsem tiše. Nebylo mi ještě pořád dobře a maso s kaší by mi vážně na zdraví nepřidalo.

„To sníš, nebudu riskovat, že se mi tu zase budeš kácet!“ Přiskočil ke mně a vzal do ruky vidličku. Proboha on mě snad… To ne.

„Tak otevři pusu,“ řekl nějak podezřele sladkým tónem.

„Řekla jsem, že nechci, najím se potom, ještě mi není dobře.“

Vidlička s cinknutím padla do talíře. Král se ladným pohybem posadil do křesla v rohu pokoje a mračil se.

„Omlouvám se, za to, že jsem omdlela, nechtěla jsem vás naštvat, je mi to líto, hned se zase vrátím do práce.“

„Nejde mi o to, že jsi omdlela! Jde mi o to, proč jsi omdlela! Vím, šokovalo tě to, ale chci vědět, jestli ses jenom mých slov lekla nebo jestli se ti tak hnusím! Jestli ti připadám tak odporný, tak zlý a krutý, že bys mě nedokázala mít alespoň trošku ráda! Vážně jsem tak odporný?!“

Po celou dobu jeho slovního projevu jsem nedokázala zavřít pusu. S vytřeštěnýma očima jsem ho pozorovala. Jemu leží na srdci důvod mého kolapsu, myslí si, že život po jeho boku by pro mě bylo utrpení, myslí si, že se mi hnusí. Kdyby jenom věděl, jeho chování je mi proti srsti, ale on… je krásný. Ty jeho oči… Neubránila jsem se malému úsměvu.

„Ty se mi směješ? Připadám ti směšný?!“ zaječel.

„Ne, vlastně mi připadáte… docela hezký,“ šeptla jsem a usmála jsem se.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně krále Temnoty 8. kapitola: