Otrokyně krále Temnoty 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak, další kapitolka Otrokyně je tady! Král je velice potěšen slovy, které se jeho otrokyně odvážila říct. Jeho reakce je více než překvapivá a Marion docela naštve. Předem děkuji za komentáře, vždy mě moc potěší.

20.09.2012 (17:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2211×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Čekala jsem od krále spoustu věcí, od nadávání počínaje do rozbíjení věcí konče, ale královo jednání mě překvapilo. Z jeho rozzuřené tváře se všechen vztek vytratil a nahradil ho potěšený výraz.

„Věděl jsem to!“ zaječel vesele. „To jak jsi mě ráno pozorovala, byl jasný signál, jsem prostě neodolatelný i pro tebe má malá princeznovská otrokyně…“

Král si dál vedl jeho potěšený monolog a já jsem začala zuřit. Ten jeden potměšilý mizera! Já se ho snažím uklidnit a trošku potěšit a on se tu začne naparovat! Tak tohle tedy ne. Nenechám si líbit takové jednání, vždyť on se mi vysmívá. Malá princeznovská otrokyně, ts!

„Lhala jsem!“ vyjekla jsem najednou. „Vlastně jste moc ošklivý, vážně.“ Zkoušela jsem být docela přesvědčivá, věděla jsem, že mohu krále naštvat, ale ať raději křičí, než aby měl ze mě legraci.

Bohužel měla moje slova opačný účinek, král se začal smát ještě víc.

„Ty malá lhářko, líbím se ti!“ Smál se dál a díval se na mě.

Pohled na něj mě doslova rozžhavil do běla. Jsem princezna, nejsem potulný kejklíř, který je tu pro pobavení. Zatínala jsem pěsti a přemáhala se, abych tu nezačala ječet na celý hrad, že tu nejsem pro legraci.

Královy koutky pořád cukaly. „Nechceš mě zbít, že ne?“ zeptal se a znovu se začal smát.

„No… možná,“ řekla jsem zamyšleně a po chvíli jsem se začala smát taky. Vztek ze mě pomalu vyprchával a já vnímala jenom králův tichý smích.

Ten zvuk, které se dral z jeho hrdla mi pomalu rozbrněl každý sval v těle. Zvuk jeho smíchu mi připomínal malou letní bouřku, kterou jsem vždy tak milovala, připomínal mi sladký med, který mi tak chutná, připomínal mi dokonce i rozbouřené moře, na které se tak ráda dívám.

Král si všiml mého zamyšleného pohledu. Jeho smích ustal a úsměv ve tváři pohasl. Jeho pohled se setkal s mým, na jeho čele, mezi očima se vytvořila malá vráska.

„Děje se něco?“ zeptal se mě po chvilce.

Co mu mám odpovědět? Že se něco děje? Že se mi tenhle zlý mizera dostává pod kůži, že bych pro zvuk jeho smíchu udělala vše, co by bylo možné?

„Ne, nic,“ šeptla jsem.

Nevěřil mi. Pomalu se blížil ke mně. Vráska na jeho čele se ještě více prohloubila

„Lžeš mi. Co se ti honí hlavou?“

„Nic… opravdu… věřte mi.“

Přistoupil těsně ke mně. Vztáhl ke mně ruku a lehce mě pohladil po tváři. Ne, prosím, ať to nedělá! Jeho dotek mi bere dech, nemůžu dýchat, prosím, nedotýkej se mě.

Jakoby pochopil a ruku z mé tváře sundal. Přesunul ji k mým vlasům a jeden pramen si natočil na prst.

„Tak hebké…“ šeptnul a naklonil se ke mně. Zavřel oči a nasál vůni mých vlasů.

„Víš, ty… smrdíš jako kůň,“ zasmál se. Velmi vtipné. Tohle jsem opravdu potřebovala slyšet. „A taky kuchyní. Možná bych měl vykoupat já tebe a ne ty mě,“ usmál se a odtáhl se.

„Já se na rozdíl od vás umím vykoupat sama. Jsem už velká, víte? Možná bych vás to také mohla naučit, není to nic těžkého.“

„Ty dnes sršíš vtipem, má otrokyně. Nevím, jestli mě to má těšit, nebo jestli ti mám trošku zakroutit tím tvým rozkošným krčkem.“

Možná bych se měla bát, ale tón jeho hlasu, ať se velmi snažil, tak výhružně nezněl, spíše pobaveně.

„Zakroutit krčkem? No masáž bych možná potřebovala,“ zavtipkovala jsem.

„No… co říct, tvé přání je mým rozkazem,“ mrknul král.

„Ne, to ne! To byla legrace!“

„Vidíš, vtipkovat se nevyplácí, obzvláště v mé přítomnosti. Tak ukaž krk a já se do toho dám.“ Pomalu natáhl ruce k mému krku, rychle jsem ucukla.

„Neboj se, já tě neukousnu.“

„Vážně žádnou masáž nechci!“

„Ale říkala jsi, že ji chceš!“

„To jsem sice říkala, ale už ji nechci!“

„To je chyba, když něco chceš, tak si za tím máš stát. Třeba já. Já když něco chci, tak si pro to prostě jdu, nebo to udělám. Jako třeba tohle!“