OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otrokyně? Princezna? Kdo ví... 2. kapitola – Venkov

15.02.2011 (16:00) • AnneEyre • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2354×

Běžela jsem jako šílená. Moje nohy snadno našly cestu noční tmou. Zastavila jsem teprve, když jsem byla z dohledu sídla a lapala jsem po dechu. Usínala jsem ve stoje. Podlomila se mi kolena a já se svezla na zem a stulila do klubíčka. Víčka mi klesla a já se ponořila do blažené nevědomosti, i když jsem nebyla daleko od cesty. Snadno by mě našli.

Probudil mě dusot kopyt a rachot vozu. Vyskočila jsem na nohy, ale koně už byli na dohled. Nemělo cenu utíkat. Tenhle pokus nevyšel. Pak jsem zalapala po dechu a znovu přejela vůz očima. Byl to obyčejný vesnický vůz, zakrytý plachtou a jel směrem od sídla. Koně nebyli v tak dobré kondici. A vozku jsem rozhodně neznala.
„Hou, malá, hou.“ Přitáhl otěže a pár ryzáků zastavil. Neklidně podupávali a frkali. „Co tady děláš tak brzy, dítě?“
Skousla jsem si ret. Pravdu říct nesmím. V mojí hlavě se tvořila dokonalá historka. Jenom ji správně odříkat. Historie, která nebyla pravdivá, ale moje špinavé a potrhané šaty ji dokazovaly.
„Moje vesnice vyhořela. Utekla jsem do lesa a zůstala tady. Ani nevím, kde jsem. Možná jsem jediná, kdo se dostal ven, ale nechci se tam vracet. Bojím se, co uvidím.“
Chápavě mě pozoroval a nakonec seskočil z vozu a odhrnul plachtu z vozu. Bylo v něm pár prázdných košů.
„Vím o statku, kde by se jim hodila pomoc. Tedy pokud chceš.“ Povzbudivě se usmál a já udělala první váhavý krok.
„Práce se neštítím. Naopak, doma jsem celý den nezastavila.“ A ani jsem nelhala. Jenom jsem nemohla sídlo považovat za svůj pravý domov.
„Pojď.“ Cestou jsem lehce přejela rukou po krku bližšího koně. Srst měl lesklou a dobře vyhřebelcovanou, i když by mohl být trošku lépe krmený. Pořád se o něj starali, jak mohli. Podepřel mě a zakryl vůz plachtou. Sotva jsem slyšela mlasknutí, ale koně se poslušně dali do pohybu.

Cestou jsem lehce odhrnula plachtu a za jízdy se přesunula vedle něj. Po očku se na mě podíval a tím jeho zájem na nějakou dobu skončil. Stromy prořídly a já si všimla prvních domků. Ale ten muž nezastavoval. Neklidně jsem se na něj podívala a on si toho všiml.
„Náš statek je na konci vesnice.“ S těmi slovy zpomalil pár ryzáků do kroku a vjel do dvora. Vrata se za námi zavřela a přiběhla přičinlivá drobná žena, okolo které se motala dvě světlovlasá děvčátka, jako by matce z oka vypadla.
„Koho nám vezeš, Jene?“ Starší dívka, zhruba čtrnáctiletá, přidržela koně a muž seskočil z vozu a pomohl mi dolů.
„Smolařku z té vyhořelé vesnice.“ Že by vážně nějaká vyhořela? Měla jsem velké štěstí a ta paní se chápavě usmála.
„Výpomoc se nám bude hodit, jsme na všechno sami.“ Její muž vypřahal a odváděl s děvčetem koně, zatímco žena se mnou šla do domu.
„Takhle bys šla mezi lidi? Ukaž.“ Vzala kousek bílé látky a namočila ji v hrnci na plotně. Voda byla čistá a vlažná. Lehce mi omývala skvrny z tváře, všechny vznikly během noci strávené v hlíně. Teď už špinavou hadru odložila a přešla ke skříni, ze které vyndala šaty.
„Asi ti nepadnou úplně přesně, ale nic lepšího zatím nemáme. Převlékni se a přijď za námi.“
Poslechla jsem ji. Šaty mi opravdu byly trochu menší, asi patřily staršímu z děvčat. Klidně jsem šla ven a tam se kolem mě okamžitě shlukly obě dcery i paní domu.
„Jak se vůbec jmenuješ, dítě?“ ptala se paní a já si rychle vymýšlela nové jméno. Hlavou mi problesklo jediné.
„Ravennë,“ odpověděla jsem a vymotala se z hloučku dětí. Přinejmenším jsem se pokusila, ale děvčátka se mě držela.
„Já jsem Ainë.“ Starší, zhruba čtrnáctiletá radši couvla, když viděla můj výraz.
„Estel,“ vypískla mladší, sedmiletá, když ji sestra odváděla do domu.
„Omlouvám se za dcery.“ Paní domu se kajícně usmála. „Jsem Marilla. A tohle je Melarocco.“
Poprvé jsem si všimla černovlasého mladého muže ve vratech od stáje. Měl hnědé oči, ale vlasy černé jako onyx. Nebylo mu víc než dvacet.
„Matko, potřebuji pomoc se Sardë,“ zašeptal, jako bych ho neměla slyšet.
„Zase kulhá?“ optala se ho šeptem Marilla a odcházela s ním. Tiše jsem se vydala za nimi.

Stáli u propocené ryzky, té mohutnější ze dvou, které táhly vůz. Melarocco ji vzal za provazovou ohlávku, viditelně podomácku vyrobenou, a vedl ji ven na cestu. Klisna skutečně napadala na pravou nohu a pořád po chlapci chňapala zuby.
„Pš, malá, pš.“ Přistoupila jsem k ní a lehce ji hladila po krku. Jednu ruku jsem jí položila mezi oči, ale ona po mě prudce vyjela. Melarocco škubl za ohlávku. „Nech ji!“
Vyškubla jsem mu z ruky provaz, na kterém ji vedl, a přidržela ji sama. Pomalu jsem se sehnula a chtěla jí zvednout nohu. Klisna nohu prudce zvedla, zahrabala a pokusila se mě kopnout.
„Ava cárë!“ Nepřímila jsem se a přiměla ji pár kroků couvnout. Slova mi vycházela z úst, ale opět jsem neznala jejich význam. „Ava cárë, Sardë!“
Znovu jsem se sehnula k její noze a tentokrát ji sama zvedla. Vypáčila jsem jí z kopyta kamínek a odhodila ho na zem. Chtěla jsem ji odvést do stáje, ale pohled mi padl na Melarocca. Zíral na mě jako na zjevení.
„Jak jsi to dokázala? A kde ses naučila ten jazyk?“ vykoktal.
„Nevím, co ta slova znamenají, je to instinkt. A občas s vlídností dokážeš více než s křikem.“ Usmála jsem se a klisnu odvedla a klidně hřebelcovala. Najednou se ozval ze dvora křik a já vyběhla ke dveřím.
„Kde je? Utekla od dvora, víme, že je tady!“ Strážní. Strážní ze sídla. Vyběhla jsem na seník a skrčila se v rohu za kupou sena a slámy. Pořád ke mně doléhaly jejich hlasy.
„Nemáme tu královskou služebnou! Nikdo nový tu není!“ Ten hlas jsem poznala okamžitě. Melarocco.
Vzduchem zasvištěl bič a ozval se bolestný výkřik. Okamžitě jsem začala jednat. Přes vlasy jsem si přehodila špinavý kus látky, co ležel u žebříku a od bláta jsem si rychle zamazala tvář. Vlasy vidět nebyly a tvář byla k nepoznání.
Vyběhla jsem ven a popadla strážného za ruku, ze které jsem mu vyškubla bič. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Dalšímu jsem vyškubla z pochvy krátký meč a namířila ho na tepnu třetího z nich. Okamžitě couval k jejich koním a ti dva už seděli v sedle. Zbraně jsem odhodila a otočila se k rodině. Vyděšeně na mě zírali. Ale dusot koní se vracel. A bylo jich víc. Chtěla jsem ze země sebrat bič, ale to už u mě byly posily. Jeden z nich mě popadl a mě spadl z hlavy šátek. Okamžitě se mu v očích zablesklo poznání.
„Tvé jméno!“ Zarytě jsem mlčela a na tváři mi přistála facka. Rodina u domu na mě pořád zírala vyděšenýma očima, jenom Melarocco měl ve tváři něco víc. Další facka přišla z druhé strany.
„Ravennë,“ zašeptala jsem, ale on mi nevěřil.
„Pravé jméno!“ Zařval a sáhl za pas pro dýku.
„Ravennë!“ Ale on už měl v ruce dýku a prudce mě otočil. Další dva mě drželi u zdi, zády k nim. Ozvalo se ostré trhání látky a oni uviděli jizvy na mých zádech. Otočili mě a já si stále jednou rukou držela šaty.
„Jsem Ortainë. Královská služebná, která byla nespravedlivě potrestána. Nehodlám dál trpět pro blaho panstva.“ Ale oni už mě chtěli nějak dostat před sedlo a zpátky přivést násilím. Zavřela jsem oči. Tenhle boj jsem už prohrála.
„Co se tu děje?“ křikl někdo v bráně. „Královští strážní? Na tomhle území rozhodujeme ve všem my, máme od krále plnou moc! Zmizte a to dítě tu nechte.“ Odstrčili mě na zem a já tam zůstala ležet, pevně si držíc šaty u těla. Odvážila jsem se otevřít oči. Ten muž nade mnou měl narezle hnědé vlasy a modré oči. Nemusela jsem mít před sebou zrcadlo, abych věděla, jak mi je podobný. Nebylo mu víc než dvacet pět.
„Sestro?“ vydechl a pomohl mi vstát.

3. kapitola – Rodina

Autor: AnneEyre (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně? Princezna? Kdo ví... 2. kapitola – Venkov: