OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otrokyně? Princezna? Kdo ví... 3. kapitola – Rodina

04.03.2011 (11:00) • AnneEyre • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1552×

Vyhrabala jsem se na nohy a automaticky couvla. Levou rukou jsem si držela šaty. Melarocco byl u mě ve vteřince a odváděl mě dovnitř. Jenom jsem ještě zaslechla hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Melarocco za námi zavřel a zamkl. Strach mě ochromil. Otočil se a propálil mě vzteklým pohledem.
„Lhala jsi nám všem, Ravennë!“ rozkřikl se na mě. Instinktivně jsem ustoupila o krok dozadu. Netušila jsem, že právě on bude ten, koho zklamu nejvíc. „Všichni ti tu věřili. Teď máme krvavé šrámy od biče. Kvůli tobě! Ty jsi na vině!“
„Nejsem Ravennë! Jmenuji se Ortainë a odmítla jsem zůstat na tom prokletém místě! Co je špatného na tom, že mám vůli a názor, Melarocco?“ rozkřičela jsem se v sebeobraně. Melarocco se zdál zaskočený takovými slovy. Hodil po mně nějaké chatrné šaty.
„Zmiz odsud, Ravennë. Hned.“ Dveře se za ním zavřely a já zůstala sama. Šaty mi tentokrát padly o něco lépe, ale pořád bych potřebovala větší. Ten, kdo mi zachránil život, stále čekal na dvoře, ale Melarocco a celá jeho rodina zmizeli. Zahlédla jsem záblesk nějaké tváře v okénku chléva, ale myslela jsem, že se mi to jenom zdálo.
Kůň se popásal u zdi a muž vyšel ke mně. Ztuhla jsem. Panstvo pro mě nikdy neznamenalo nic dobrého.
„Klid.“ Zvedl ruce na důkaz, že nic nemá a nehodlá mi ublížit. Mírně jsem se uvolnila. „Chci ti jenom vyprávět jeden starý příběh.“
Nechápavě jsem se na něj podívala. Pokynul, abych s ním šla ke koni a sedl se mnou na holou zem. Už to mě zaskočilo. Navíc se mnou zacházel jako se sobě rovnou. Tenhle byl vychovaný jinak.
„Jaký?“ ptala jsem se obezřetně. Povzbudivě se usmál.
„O dívce jménem  Estel. Dívce, která mi bývala sestrou. Jsem Tiralo, moje rodina má plnou moc nad tímhle panstvím. Je to čtyři roky, co jsem ztratil sestru. Mně bylo devatenáct, byla o šest let mladší. Třináctileté děvče, temperamentní, vzdorovala každému pokynu, nic na ni nezabíralo. Měla svou hlavu. To jaro neslyšela volání chůvy a chtěla přeskočit rozbouřenou řeku. Nedokázala to a odnesl ji proud. Nikdy jsme netrestali, ale rodiče tehdy byli tak silně zarmoucení, že chůva jim nechtěla na oči a odešla. To děvče mělo tvou tvář, tvé oči, tvé ohnivé vlasy. Týden po jejím zmizení jsem vstal za tmy, osedlal koně a jel ji hledat. Jenom jsem dostal z chůvy, že krvácela, když ji odnášel proud, prý narazila hlavou na kámen.“ Zatímco vyprávěl, v mé hlavě se rozsvěcely vzpomínky.
„Ve třech letech ovládala koně lépe než její devítiletý bratr. V pěti dostihla bratra ve vzdělání,“ zašeptala jsem. Tiralo se na mě díval jako na zjevení. „A její celé jméno bylo Estel Andria Fiammetta Lucia Elisabetta Annalyne Anastasia di Marca.“
„To jméno jsem si nikdy nedokázal zapamatovat, Estel.“ Když vyslovil to jméno, cítila jsem, že patří ke mně. Rozesmála jsem se.
„Vzpomínám si. Na všechno!“ Hloupěji jsem se už chovat nemohla, ale nic jiného mi nezbývalo. Měla jsem radost, to nešlo popřít. Já mám rodinu. Tiralo vstal a pomohl mi na nohy.
„Rodiče budou mít radost, že z jejich dcery není jenom obyčejná vznešená slečna. Vrátíme se domů?“ Zvedl to do otázky, dával mi volbu. Kývla jsem.
Nasedl a pomohl mi za něj. Letmo jsem ho objala kolem pasu. Zasáhla mě další vzpomínka.
„Jako před lety,“ řekl a pobídl koně do cvalu. Věděl, že nebudu mít žádný problém. Projížděli jsme vesnicí a já zaznamenala několik překvapených tváří.

Sídlo bylo celkem malé, ale skryté za rozsáhlými parky a zahradami. Tiralo zpomalil a u stájí sesedl a zachytil i mě. Podkoního odehnal gestem ruky, koně sám odvedl a obstaral. Pracoval jistou rukou, jako by na to byl zvyklý. Kroky se rozlehly uličkou mezi stáními.
„Tiralo, sídlem se rozléhají podivné pověsti. Prý jsi přivezl nějakou mladou dívku, navíc z vesnice.“ Otočila jsem se ve stejné chvíli jako on. Žena, která stála po boku tmavovlasého muže, mi byla téměř přesnou kopií. Byla jsem si jistá, že právě stojím tváří v tvář vlastním rodičům.
„Dívku, která ví víc, než někteří ze služebnictva. Ví o jezdeckém umění mladé Estel. Ví o jejích vědomostech. Ví i to, co se nedostalo ani ke králi.“ Výrazy rodičů se měnily během těch několika vět, které Tiralo pronesl. Šok, poznání, radost.
„Přivedl zpět vaši dceru. Estel Andriu Fiammettu Luciu Elisabettu Annalyne Anastasiu di Marca.“ Pod tlakem jejich radostných pohledů jsem prostě musela sklonit hlavu. Jenom Tiralo si zachoval chladnou hlavu.
„Vlastně byla na statku, ze kterého kupujeme nejlepší koně. Ale pochybuji, že tam byla celou dobu. Už proto, že jsem tam přistihl královské strážné. Hledali Ortainë a viditelně to děvče viděli v ní. Využili jejich oblíbenou metodu. Ti by dostali z nemluvněte přiznání, že zabilo deset lidí.“ Nevesele se usmál a zavřel za námi dvířka stání. Západka klapla téměř nehlučně a kůň se po nás ohlédl, i když se nenechal rušit ve vyprazdňování žlabu.
„To myslíš vážně, Tiralo? Tohle si k ní přeci nemohou dovolit,“ namítala žena. Tiralo se na mě tázavě podíval.
„Mám takový pocit, že nevěděli, kdo je.“ Kývla jsem.
„Já byla Ortainë. Byl to Arnarmo, kdo mě před lety vytáhl z řeky. Pomohli mi, nebyl žádný problém, práce mi nevadila. Vyrůstala jsem vedle něj, jenom s povinnostmi navíc. Časem se z něho stal vzdělaný a rozmazlený mazánek a ze mě otrok. Trest znali jen jeden.“ Tiralo mě přerušil.
„Bič. Viděl jsem ty jizvy na jejích zádech.“  Zděšení ve tváři rodičů bylo velmi silné.
„Jejich panství mělo vždy špatnou pověst.“ Otec promluvil poprvé. Ten klidný a vyrovnaný hlas. Nedokázala jsem si představit, že by někdy dokázal zvýšit hlas, aby mě zkrotil, když jsem dováděla.
„Tiralo, postarej se o ni, já musím ještě něco zařídit,“ zašeptala matka směrem k bratrovi a oba odešli. Tiralo mě odváděl na druhou stranu, směrem k malé komoře, kde asi nechávali krmení. Ale zastavil dřív. V osamělém stání stál drobný ryzáček. Sotva by se dal nazvat kůň, jeho hřbet mi dosahoval sotva k očím. Bílý pruh uprostřed čela táhnoucí se až k nozdrám těsně sousedil s černým flíčkem, který byl pod koníkovým levým okem. V očích mu hořely čertovy plamínky.
Zvíře ohrnulo pysky a chňaplo po nás zuby. Okamžitě jsem ustoupila, zvedla ruku a naznačila, že bych ho mohla uhodit. Ustoupil a znovu se vrátil. Tentokrát natáhl hlavu opatrně. Někdo mi vtiskl do ruky jablko. Kůň mi očichával hřbet ruky. Otočila jsem ji dlaní vzhůru a ruku mi polila šťáva z rozkousnutého jablka. Koník ke mně znovu přičichl, a pak tiše zařehtal.
„Paní se mu vrátila.“ Tiralo se usmál a někam zmizel. Než jsem se nadála, na boxu bylo položené sedlo i s dekou. Ale ne to dámské polstrované, které jsem vídala v královských stájích. Úplně obyčejné, kožené. Na háčku se objevila uzdečka.
„Ty nepoznáváš vlastního koně?“ Tiralo se na mě vyčítavě podíval. V tu chvíli se mi rozsvítilo. Okamžitě jsem otevřela box a vklouzla ke koni. Položil mi hlavu na rameno. Oba jsme si užívali to tiché souznění a radost ze shledání. Dokud nás nevyrušilo odkašlání.
„Mám to uklidit?“ ptal se bratr. Lehce jsem zavrtěla hlavou a převzala od něj deku a sedlo. Samozřejmě, že podbřišník nešel dopnout. Slabě jsem koníka kopla kolenem do břicha a silně zatáhla. Dlaní jsem mu přejela po krku. I uzdění bylo problém. Udidlo nevzal, dokud jsem mu palec nevsunula do koutku huby a nezatlačila dolů. Tiralo ho vzal za otěže a vedl ven.
„Půjdeme dozadu na louku. Možná už na tebe bude malý. Na tom koni se nejezdilo, co je Tia věčně s Rovenem a to už pár měsíců bude. Dostala Nicka, když ty jsi zmizela.“ V Tilarnově hlase zněla lítost. „Jenom já udržoval tuhle výstroj v pořádku. Tia lpí na dámském sedle a těsných otěžích. Neví, že je důležité i štěstí koně a ne jenom móda.
Zastavil a nabídl mi dlaň, že mi pomůže. Pohrdlivě jsem si odfrkla a prodloužila třmeny. Nastavila jsem je odhadem a levou nohu vsunula do třmenu. Ohnula jsem pravé koleno a vyhoupla se do sedla. Odpovědí mi bylo uznalé zahvízdnutí a dívčí výkřik.
„Tiralo! Okamžitě to zvíře odveď! Na mém koni nebude jezdit žádná vesnická služka!“ Tiralo pustil koně, kterého křik viditelně poděsil, a otočil se za tím hlasem.
„Tio, příště se zeptej, kdo je to, než uděláš závěr. Nick se automaticky vrací jeho majitelce. Když nepoznáš vlastní sestru, jdi mi z očí!“ Jeho prudká odpověď přiměla Nicka zpozornět. Ale když se ozval ještě pronikavější křik a rychlé kroky, kůň sklonil hlavu a zahrabal jednou nohou.
„Estel je mrtvá! I ty by ses s tím měl smířit! Jdi a to zvíře odveď s sebou! Hned!“ Poslední slovo bylo zároveň poslední kapkou. Prudce jsem zkrátila otěže a právě včas se připravila na něco nepříjemného. Nick se mírně vzepjal na zadní a prudce vyrazil dopředu. Ztratila jsem rovnováhu, jelikož tak prudký běh jsem od tak malého koníka nečekala.
„Estel!“

Autor: AnneEyre (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně? Princezna? Kdo ví... 3. kapitola – Rodina: