OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Otrokyně? Princezna? Kdo ví... 4. kapitola – Nejsem tvoje dcera!

18.04.2011 (20:00) • AnneEyre • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1616×

Neztrácela jsem hlavu. Tiralo neměl šanci mého koně zastavit, ale Nick pode mnou přeskočil řeku a zamířil k lesu. Snažila jsem se zkrátit otěž a uklidnit ho, ale on se hnal dál. Uslyšela jsem za sebou dusot koňských kopyt a ohlédla se přes rameno. Hnědý kůň a v jeho sedle viditelně zdatný jezdec. Hnal se za námi tryskem a brzy s mým drobným koníkem vyrovnal krok. V plném trysku se sklonil ze sedla a zachytil Nickovy otěže. Nevím jak, ale podařilo se mu koně zklidnit a otočit směrem k domovu.
„Díky,“ dostala jsem ze sebe mezi lapáním po dechu.
„Je zač. Co tě to napadlo, jezdit na panském koni? A v tomhle sedle!“ Umlčela jsem ho jedním gestem a vyškubla mu z rukou otěže.
„Napadlo mě jet tak, jak mě to učili, na mém koni,“ odsekla jsem a pobídla Nicka ke cvalu směrem domů. Dohnal mě a zatarasil mi cestu. Uctivě sklonil hlavu a promluvil mírným, kajícným tónem.
„Omluvte mou zvědavost, madame, ale kdo jste?“ Objela jsem ho.
„Estel di Marca,“ řekla jsem klidným tónem a pobídla Nicka do klusu.
„Estel je mrtvá.“ Dohnal mě a prudce škubl otěžemi ve snaze mého koně zadržet. Nick se vzepjal. Marně jsem se snažila včas předklonit a udržet v sedle. Zpozdila jsem se s reakcí jen o vteřinu. Bylo pozdě napravovat chyby, když jsem dopadla na záda a ucítila pod sebou ostré kameny.

„Estel. Estel,“ šeptal někdo, svírajíc mou ruku. Prudce jsem zamrkala, jak si mé oči přivykaly na světlo. Byl to Tiralo. Podívala jsem se na něj.
„Tiralo. Co se stalo?“ zašeptala jsem. V krku mě pálilo.
„Ošklivý pád. Spadla jsi, ale pořád držela Nickovy otěže. Táhl tě slušnou chvíli za sebou. Měla jsi rozedraná záda a jizva z tváře ti už nikdy nezmizí. Mysleli jsme, že se nevzbudíš.“ Sotva šeptal. Bylo mi jedno, co je se mnou.
„A Nick?“ Lehce zavrtěl hlavou. „Co je s Nickem?“ Pálení v krku mi nedovolilo křičet.
„Ještě v noci ho někam odvedli. Nevím, co přesně se stalo. Je mi líto.“ Chtěla jsem vykřiknout, ale nemohla jsem. Zabili mi koně. Ne, takhle by to nešlo. Pohnula jsem nohama a chtěla se postavit. Podlomila se mi kolena a zatmělo se mi před očima.

Už jsem tu víc než rok. Slušná, milá, vzdělaná. Dokonalá mladá dáma. Ale mně to nevyhovuje. V duši jsem stále rebelka a dávám to najevo alespoň v hudbě a šatech. Nikdy jsem si do toho nenechala mluvit. Samozřejmě, před rodiči jsem miloučká, poslušná dívenka. Co víc by si mohli přát? Mou svatbu. Tiralo nikam nespěchal a bylo to v pořádku. Tia už byla dávno z domu. Jenom já. Jenom mě se museli zbavit. Už dlouho jsem věděla, že o něčem mluví za mými zády a dnes? Někdo zaklepal. Ohlédla jsem se po dveřích.
„Je otevřeno.“ Vstoupila matka. Samozřejmě, že nebyla sama. Tiralo byl s ní, aby mi domluvil. Zastrčila jsem si za ucho neposedný pramen ohnivých vlasů.
„Estel, jsi tu už dlouho. Jsi slušně vychovaná a táhne ti na devatenáct. Tia je mladší než ty a brzy bude šťastnou matkou.“ Povzdechla jsem si. Už je to tady.
„Kdo je to?“ ptala jsem se bez jediného náznaku emocí v hlase.
„O čem to mluvíš, Estel?“ Překvapený výraz jí moc nešel. Tiralo za jejími zády slabě kývl.
„Kterou volbou jste mi vzali vůli?“
„Takhle se mnou nemluv!“ Vstala jsem.
„Koho jste mi vybrali, matko?“ optala jsem se škrobeně.
„Staršího Gieniova syna. Pěkný, bohatý…“ Nenechala jsem ji jmenovat dál.
„Vážně si mám vzít někoho, koho jsem nikdy neviděla a neznám?“ Snažila jsem se nekřičet, bohužel marně.
„Estel, klid. Matka má pravdu.“ Tiralo mi chtěl položit ruku na rameno. Uhnula jsem a vyběhla z místnosti.
„Nejsem tvá dcera!“ křikla jsem přes rameno na tu, která se hrdě nazývala mou milující matkou.

Zastavila jsem v lese. Zatím mě nehledali. Určitě doufají, že si to brzy rozmyslím. Natrhla jsem sukni do poloviny stehen a bleskově vyšplhala do větví vysokého stromu. Skrytá mezi větvemi obalenými listím počkám, než bude tma.

Tiše jsem se plížila ke stájím. Vysoký grošák. Můj dámský grošák, kterého kdysi dávno projížděl Tiralo. Vylezla jsem po žebříku na seník a zpod hromady slámy vytáhla to, co na mě čekalo už několik měsíců. Věděla jsem dlouho dopředu, co udělám. Stáhla jsem si šaty a navlékla lněnou košili. Štípala mě do kůže, ale na tom nesešlo. Hnědé kožené kalhoty těsně obepjaly mé nohy. Vzala jsem dýku a popadla pramen vlasů. Dotkla jsem se dýkou svého krku u čelisti a přesně ťala. Pramen vlasů spadl na zem. Postupně se k němu přidávaly další, dokud mi nezůstaly krátké vlasy, sotva po čelist. Prach z dřevěné podlahy mi zcela změnil tvář. Podívala jsem se na sebe do starého umouněného zrcátka a spokojeně se usmála. Nepoznají mne.
„Tiše, Pilgrime.“ Jemně jsem ho pohladila po krku a po nozdrách. Sklonil hlavu. Položila jsem mu ruku mezi oči. Věřil mi. Jemně jsem mu nasadila uzdu a na hřbet položila staré sedlo se sedlovými vaky. Otevřela jsem stání a vsunula levou nohu do třmenu. Kůň netrpělivě přešlapoval. Přehodila jsem mu nohu přes hřbet. Jedině v tomhle Tiralově sedle dokážu jet tryskem a neriskovat pád. Nečekal na pokyn. Věděl, že se něco děje a sám vyrazil ze stáje svižným klusem. Podkovy zvonily o dláždění dvora. V několika oknech se rozsvítily svíčky. Pobídla jsem ho do cvalu. Vím, neměla bych to dělat, ale musíme zmizet z dohledu.
„Estel!“ ozvalo se z hlavního křídla. Tiralo mě poznal. Přenesla jsem váhu dopředu. Kožené kalhoty jemně třely o sedlo, když jsem při každém kroku prošlápla paty. Pilgrim se hnal dopředu. Znal to tu a věřil mi. Teď za mnou nepojedou. Lehce jsem zvolnila tempo a zasedla. Kůň pomalu klusal k vesnici a já pevně seděla v sedle.

Vyjela jsem z vesnice a znovu zrychlila. Nemám kam jet, ale mám přibližné tušení. Za zády jsem měla své dva domovy. Svou rodinu a své otrokáře. A na několik mil vzdáleném kopci se ve tmě rýsovala pevnost. Pevnost, ve které najdu útulek. Útulek a možná i to, po čem tolik toužím. Nedávno někdo po okolí roznesl zprávu o vzpouře proti rodu Canohtarë. Rodiče se odmítli zúčastnit, přestože jejich zacházení s nižšími vrstvami nesnáší. Já budu bojovat za zájmy lidí. Pobídla jsem Pilgrima k rychlejšímu tempu.

Kůň zastavil u brány a moje nohy dopadly na zem současně. Nechala jsem Pilgrima stát a přistoupila k bráně. Za obzorem se vynořily první paprsky slunce. Zvedla jsem těžké železné klepadlo. Rány se rozlehly po okolí a zanikly v nedalekém lese. Uslyšela jsem kroky a rychle si stáhla vlasy. Když mě odhalí, vyženou mě. V hlavě mi blesklo jedno jméno.
„Co jsi zač?“ Škubla jsem sebou. To už ten muž došel k bráně?
„Emrys. Chci bojovat.“ Brána se otevřela a já provedla koně dovnitř. Těžce za námi zapadla závora.
„Musíme si dávat pozor. Odveď toho koně támhle.“ Poslechla jsem a šla tím směrem. Ke stájím. Prohlížel si mě i koně.
„Nejsi příliš silný, ale ten kůň vypadá dobře.“
„Jsem z panství.“ Tolik snad ještě říct můžu. Kůň sám zašel do volného a prostorného stání. Ve světle svící jsem viděla, jak je zpocený, ale to ďáblovo světélko z oka nezmizelo. Stáhla jsem sedlo z jeho hřbetu.
„Co je to za koně?“ V hlavě se mi už dávno tvořila historka. Teď ji jenom sebejistě podat.
„Té nalezené Estel. Těžko bych se vypařil z panství dost rychle bez koně a tenhle je z nejlepších.“ Pilgrim mi opřel hlavu o rameno, zatímco jsem mu kontrolovala nohy.
„Ale věří ti.“ Narovnala jsem se.
„Starám se o něj.“ Uvázala jsem koně a šla ven.
„Takže boj je ti cizí.“ Jen jsem kývla. Tohle bude těžké.
„A ta jizva?“ Zapomněla jsem na jizvu po pádu z Nicka. Rychle jsem začala vysvětlovat.
„Jenom pád z koně.“ Kývl.
„Mám poslední otázku.“ Věnovala jsem mu jeden tázavý pohled, zatímco on otevřel dveře do jedné z budov a přede mnou se objevila velká osvětlená místnost plná lidí.
„Vážně sis myslela, že ti uvěřím ty historky?“ Škubla jsem sebou a chtěla couvnout. Hrubě mě chytil a hodil na jednu z lavic. „Kdo jsi? A pravdu.“

5. kapitola – Markytánka nebo válečník?

Autor: AnneEyre (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně? Princezna? Kdo ví... 4. kapitola – Nejsem tvoje dcera!: