OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padampadampampam 2. kapitola

02.01.2013 (12:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 786×

„Prosím, připoutejte se, za deset minut přistáváme,“ ozvalo se z reproduktoru, a tak mě to i vytrhlo ze spánku. Kouknu se na hodinky. 16:00. Ohh. Za hodinu bychom s rodinou večeřeli. Ach jo. No, ale co se dá dělat? Jsem na dalším stupni svého života. Raději přestanu přemýšlet a zapnu si pás. Nějak se mi zasekl, tak na to prdím a balím si ostatní věci. Do tašky a do kabele. Sluchátka smotám a strčím do tašky. Pak začne letadlo klesat. Začne se mi zvedat žaludek. Kruci. Nesnáším letadla. Pás! Leknu se a začnu za něj tahat. Nejde to. Pak se letadlo otřese a já přepadnu dopředu a bouchnu se tak do držadla před sebou. „Au. Ssss,“ syknu a chytnu se za hlavu. Pak se v letadle objeví letuška. Nevrle na ni mávnu a ona se usměje a dojde ke mně.

„Copak potřebujete?“ zeptá se mile.

„Nejde mi pohnout s pásem.“ Oplatím jí úsměv. Pak se ale zamračím a znovu za něj zatahám. Nic. Letuška mě chytne za ruku a odloží je jemně stranou.

„Prosím.“ Párkrát za něj zatahá a on povolí. Zapnu si ho a pohodlně se usadím.

„Děkuji.“ Otočím na ni hlavu.

„Není za co.“ Znovu se rozzáří a odejde. Položím si hlavu na opěradlo a čekám až přistaneme. Pak se objeví rampa a letadlo na ni jemně dopadne. Po hladkém přistání se otevřou dveře a já si konečně oddělám pás, který mě nepříjemně tlačil do boků. Vezmu si své saky paky a ještě chvíli čekám, než se ostatní uráčí vystoupit. Mezitím si sepnu vlasy do vysokého drdolu a dál čekám. Když už je v letadle jen poslední pár, který se snaží zpacifikovat své dvě děti. Tak přes sebe přehodím pásek velké tašky a na jednu ruku navléknu igelitovou tašku plnou dárků, který ani nevím proč jsem je dostala. No tak co, lidé ve Springslight jsou holt jako jedna velká rodina. Pomalu vystoupím a neposlušné prameny se mi začnou pohupovat do rytmu větru. Obyčejné convers boty mi nedělají žádný problém, tak jednoduše předbíhám starou dámu na obrovských šteklech a s malou čivavou. Taška se mi pohupuje za zády a igelitka zajímavě houpe sem a tam. Přijdu do letištní haly a rozhlédnu se kolem. Vidím stát zástup vedle sebe asi deseti různých lidí. Čtu si jména. Connor, Padarly atd. Zajímavé jména. Musím se usmát a pak přelétnu na poslední dva. Hned mě upoutá velmi zajímavý kluk. Vysoký, černé vlasy, zářivé oči. Asi Ital. Podívám se na jeho cedulku. Mrs. Brown. Ohh, to jsem já. Cože? Nechápu. No to je jedno. Jdu za ním. Ale předběhne mě jedna dívka a vrhne se mu kolem krku. Cedulka spadne na zem a já se na ni podívám. Mrs. Brownie-Evans. Měl to zakryté. Asi ji tak chtěl požádat o ruku. Jdu zklamaně dál, když mě za ruku chytne nějaký kluk. Podle stisku. Otočím se na něj a pohlednu do modrých očí schovanými za velkými obroučky. Poposadí si je na nose a rozrušeně se usměje. „A-ahoj. J-j-já js-sem Jim-m-mi,“ zakoktá.

„Stacey.“ Zdvořile se na něj usměju.

„M-mám tě dov-vézt do škol-l-ly. Pr-řál si to tvůj o-otec.“ Poškrábá se na hlavě a pak si zase upraví brýle. „M-moje t-tet-ta, Pr-rudie, zná tv-vého t-tátu a-a on ji o-o to pop-prosil.“ Zase se ustaraně usměje.

„Ohh, Prud z pošty.“ Oplatím mu znovu úsměv. Dnes se jen směju. Sakra, měla bych přestat, protože se už určitě tvářím jako debil. Zase se nejistě usměje a pak mě chytí za ruku a vleče k východu. Po cestě ještě vezme můj kufr z přepážky a pak mě naloží na taxík. Přitom prohodí pár slov jako, prosím nebo tenhle? A pořád je dost nejistý. Jo a pořád se usmívá. Takže se taky pořád tlemím jako magor. Když už projedeme prostorami letiště, dostaneme se na silnici, která, jak mi právě řekl Jimmi, je každodenně zacpaná a jedinému autu trvá přejet z jednoho východu do druhého asi tak půl hodiny. Dnes jsou však slavnosti, takže je silnice volná a stojíme vždy max na pět minut. Dostaneme se do středu města a Jimmi začne zase nejistě koktat kde co je. Empire State Building a další stavby. Jsem u vytržení, takto velký dům jsem ještě nikdy neviděla. Přistihnu se jak s otevřenou tlamou koukám ven z okna, a tak rychle pusu zavřu a svezu se hlouběji do sedadla. Konečně se dostáváme k branám, takzvaně ke sloupkům školy. Kolem je samá tráva, kde na nás koukají zřejmě žáci této školy. Zastavujeme pod nápisem Michael's school a taxikář se otáčí pro peníze. Jimmi mu je podává a bere si od něj zbytek. Pak vystupujeme a vytahujeme tašku a kufr.

„Z-zbytek ti už a-as-si do-onesli na pokoj,“ řekne mi Jimmi a vezme mi tašky. Jen kufr za sebou táhnu a jdu po velké příjezdové silnici. Jimmi jde trochu napřed a já zůstávám pozadu. Na trávníku se učí spoustu lidí a minimálně půlka z nich na mě kouká. Pak dojdu ke dveřím, zřejmě do hlavního sálu a čekají mě tak čtyři, pět schodů. Stojím před tím, když mi vyletí z kapsy čelenka. Je uprostřed silnice, a tak nechávám kufr stát před schody a jdu si pro ni. Někde se ozve řev motorky, ale to nevnímám a jdu dál.Už ji zvedám a otáčím se, když před sebou uvidím jedno světlo motorky. Jezdec zřejmě něco křičí, ale jeho hlas tlumí helma. Jen vytřeštím oči a pak už vidím, jak mě motorka nabírá, ale místo toho mě někdo prudce shazuje na bok. Dopadnu tvrdě na asfalt a vedle mě se ozve další rána. Když se kouknu před sebe, motorka tak-tak vyvrávorala a zastavila u trávníku. Kouknu na pachatele vedle sebe a uvidím kluka, který má krásné zelené oči a hnědé vlasy. Skoro do černa. Leží na boku s jednou nohou do vzduchu. Dívá se na motorku a jejího jezdce a pak se podívá na mě.

„Ahoj,“ podá mi ruku, „Jsem Finn. Mason.“ Ozáří mě oslnivým úsměvem a já jen polknu.

„J-jsem,“ odkašlu si, „Stacey. Brown,“ usměju se a kousnu se do rtu. Pak se před námi objeví motorkář a sundá si helmu.

„Kruci, holka, mohl jsem tě klidně zranit!“ zakřičí.

„Ryane, v klidu, kámo,“ usměje se a pak se podívá na mě. Vybuchnu ve smíchu a on taky. Takzvaný Ryan jen mávne rukou, odfrkne si a odejde. My se tam pořád smějeme.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padampadampampam 2. kapitola: