OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlá - Prolog

02.04.2011 (13:00) • WeeDee • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1201×

Soudce se na mě tvrdě podíval. Snažila jsem se nedat najevo svůj strach, pevně jsem zatínala pěsti a přemlouvala svá kolena, aby se netřásla.

„Víš, jaký je trest za tvé provinění, že?“ zeptal se Soudce studeným, neosobním hlasem.

Přikývla jsem. Nevěřila jsem svému hlasu natolik, abych se odvážila promluvit.

„Věděla si, co tě čeká a stejně jsi to udělala,“ protáhl skoro líně. „Jsi statečná nebo hloupá?“ zeptal se posměšně.

„Zamilovaná,“ odsekla jsem. Jeden z mých strážců škubl řetězy, které mi poutaly zápěstí a kov se mi bolestivě zaryl do kůže. Neudělala jsem mu ale tu radost a nevykřikla bolestí.

„Přiznáváš to tedy?“ zeptal se Soudce.

Hrdě jsem vztyčila hlavu a přikývla.

„To by mohlo být bráno jako polehčující okolnost,“ řekl Soudce. „Ale nebude. Porušila jsi jedno z nejzákladnějších pravidel. Zamilovala jsi se do svěřence.“

Pevně jsem zavřela oči, abych potlačila slzy, které mě v nich pálily.

„Ty jsi nebyla stvořena pro lásku,“ pokračoval Soudce krutě.

„Každý je stvořen pro lásku,“ zašeptala jsem pro sebe.

„Andělé ne.“

Jediná zbloudilá slza si razila cestu přes mou tvář a zanechávala za sebou mokrou cestičku. Soudce se krutě zasmál.

„Co sis myslela, že se stane? On je smrtelný. Vážně ti tvá křídla stojí za pár ubohých let s ním? Vážně se chceš koukat, jak stárne a umírá? A pak budeš navěky sama, bloudit po zemi bez možnosti návratu, zavržená, padlá...“ Jeho hlas se mi zadíral do srdce jako ostré střepy. Každé slovo bylo jako další dýka zabodnutá do mé duše. „Máš poslední příležitost se ho vzdát. Projdeš očistcem, ale nepadneš,“ nabízel mi.

„Ne.“ Jediné slovíčko rozhodlo o mém osudu. Pronesla jsem ho s veškerou jistotou a láskou, kterou jsem k němu cítila. Pro něj bych obětovala i víc než jen křídla.

„Tvá volba,“ pokrčil Soudce rameny a pokynul mým strážcům, andělům pomsty, aby vykonali můj trest.

Vykřikla jsem bolestí, když mi ze zad utrhli má sněhově bílá křídla. Z ran se valila krev a bolest mi pulzovala celým tělem. Zaťala jsem zuby. Pro něj, dělám to pro něj. Pro nás. Budeme spolu.

Bolest mi vzala veškerou sílu a já se neměla jak bránit, když mě dva z andělů pomsty táhli přes chodby a sály, vystavenou na obdiv jako odstrašující přiklad pro všechny, kdo by chtěli udělat stejný zločin jako já, zamilovat se.

Po téměř nekonečné cestě hanby mě svrhly z oblohy. Byla jsem teď ve světě lidí, na zemi.

Z oblohy vytrvale padal déšť a smýval mi krev ze zad.

S námahou jsem vstala a vydala se za ním. Věděla jsem, kde ho najdu, ale nebyla jsem připravená na to jak.

Byl s jinou. Na našem místě, na naší lavičce v parku, držel ji za ruku a šeptal milostná vyznání, tak jako před pár dny mně.

Vysmál se mi. Vysmál se mi do očí, když jsem za ním druhý den přišla.

„Všeho jsem se kvůli tobě vzdala,“ připomněla jsem mu. Slzy mi stékaly po tvářích a já se ani nenamáhala je skrývat. Proč? Chtěla jsem, aby je viděl.

„Kdo se tě o to prosil?“ odsekl hrubě a zabouchl mi dveře před nosem.

Byla jsem sama. Sama na světě, pod nebem. Přála jsem si, aby mě soudce vrhl rovnou do pekla. Pak bych neviděla, jaký opravdu byl a trpěla s vírou, že mě miloval. Tohle bylo horší než peklo. Stravoval mě oheň zklamání, bolesti.

Vzdala jsem se všeho pro nevěrného člověka.

V jedné věci se Soudce mýlil. Jeho smrt jsem neoplakala, radovala jsem se, když o několik týdnů později zemřel, při banální nehodě, které bych jako jeho strážná zabránila. Po tom, co jsem mu odhalila, kdo jsem si příliš zvykl na svou neohroženost. Zapomněl, že teď už ho nikdo nechrání.

Jeho smrt byla alespoň malá útěcha, pro zbloudilou duši, odsouzenou k věčné samotě.

Autor: WeeDee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlá - Prolog: