OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlí andělé_10

10.06.2011 (10:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1167×

Další dílek je tu! Věnují ho Vám, všem mým čtenářům ;)

Příjemné počtení!

„Nechtěla byste si to také vyzkoušet?“

„Promiňte, ale necítím se na boj. Navíc ani s mečem neumím zacházet,“ odpověděla jsem a propalovala muže pohledem. I když to, co jsem mu řekla, nebyla úplně pravda. Něco málo jsem s mečem uměla, díky svým snům.

„Ale jistě. Promiňte mi, zapomněl jsem.“

„V pořádku. Summeron je u sebe?“ zeptala jsem se. Muž přikývl a se Chrisilem znovu začal bojovat. Trochu mě zamrzelo, že mě ani neoslovil, či nepozdravil.

Rozešla jsem se k Summeronovi a mysl měla prázdnou. Bez zaklepání jsem vešla do místnůstky a zavřela za sebou dveře. Když si oči přivykly šeru, které tu vládlo, spatřila jsem ho, jak sedí shrbený nad velkou knihou u světla svíčky, ve starém křesle. Svou hůl měl opřenou o police s knihami vedle sebe a modrý kámen stále zářil matným světlem.

Odkašlala jsem si a tím ho vyrušila z poklidného čtení. Zvedl hlavu od knihy, a když mě spatřil, na tváři se mu objevil úsměv. Zaklapl knihu a odložil ji na stolek vedle sebe.

„Přišla sis pro odpovědi?“ zeptal se a stále mě provrtával pohledem. Němě jsem přikývla a sedla si do druhého křesla, kam mi pokynul svou rukou. Pohodlně jsem se do křesla opřela a dala si nohu přes nohu. „Pak se ptej.“

„Proč mě pronásledují pekelní psy a další nestvůry?“ položila jsme svou první otázku, která mi padla na mysl.

„Cítí v tobě ukrytou velkou moc. Cítí, že budeš velkým nebezpečím pro jejich pána, a proto se tě chtějí zbavit.“ Přikývla jsem na srozuměnou a chvíli přemýšlela.

„Co ten Starý jazyk?“

„Přesněji je to Mrtvý jazyk. Hovoří jím jen málo lidí, přesněji nejvíce patnáct lidí na světě. Já sám mám jen málo zkušeností s tímto jazykem.“

„Jak to, že ho umím?“

„O tom jsem už také přemýšlel. Možná, že je to jedna z tvých schopností, nebo si to jednoduše zdědila, když ti Siljar předala své bohatství,“ přemýšlel.

„Jak o ní víte?“

„Znal jsem ji,“ tajemně se usmál, i když bolest se tím zakrýt nedala. Dál svou odpověď ale nerozváděl.

„Věděl jste o mém bratrovi?“ zeptala jsem se. Pomalu přikývl.

„Co se mnou bude po přeměně? Jaké síly dostanu?“

„Změníš se. Tvůj vzhled se trochu poupraví. K tvé síle. Budeš mít neomezené množství Síly, a naučíš se ji ovládat. Ona nebude vládnout tobě, nýbrž ty jí. Staneš se velmi mocnou.“

„Když jsem volala o pomoc Oheň, objevila se i Voda, kterou jsem nevolala. Jak to?“

„Živly jsou nevypočitatelné, nikdy nevíš, co udělají…“

Dál jsme seděli mlčky. Neměla jsem žádné další otázky, nebo mě v tu chvíli žádné nenapadali.

O dva měsíce později, Tarnské království

„Zpevni ruku, víc! To je ono! Správně. A teď výpad! Obrana! Ne! Takhle ne! Děláš to špatně, musíš ze zdola nahoru!“ Jemiles mi sebral meč z rukou a předvedl mi to, jak to má být. Učil mě zacházet s mečem. Teorii boje, kterou doufal, že nikdy nebudu muset využít. Nechápala jsem proč. A hlavně jsem nechápala, proč mě tohle všechno učí před mou proměnou.

„Jemilesi, už nemůžu. Cvičíme od rána v jednom kuse. Jsem unavená,“ kňourala jsem. Jemiles je muž, které ho jsem viděla před dvěma měsíci, jak cvičil s Chrisilem.

„Dobrá, dáme si pausu.“ Odložil meč na rozprostřenou kůži na dřevěném stole a odešel. Cvičili jsme už dva měsíce. Nutil mě běhat, avšak sám seděl zde a nic nedělal. Běhala jsem k hranicím království, tam a zpátky. Každý den ráno, několikrát a pak se učit bojovat s mečem. To byla jeho taktika první měsíc. Druhý měsíc jsem ráno běhat nemusela, avšak od rána jsme cvičili s mečem. Podle mě bych řekla, že mi jde o hodně líp, ale podle Jemilese mi to prostě nešlo.

Někdy se na nás přišel podívat král se Summeronem. To je další věc. Kvůli králi jsem se musela začít učit etiketě, protože jak prohlásil Summeron, chovala jsem se velmi nevybíravě. Namítala jsem, že král s tím nemá problém, že sám se chová jako dítě. Moje námitky však nezabraly, nýbrž mi přinesly přísnější režim.

Připadala jsem si jak voják.

Pomalým krokem, jsem se dostala do mého pokoje, kde jsem se svalila na postel. Byla jsem unavená, jak fyzicky, tak psychicky. Cvičení s Jemilesem mě vytěžovalo po fyzické stránce. Cvičení se Summeronem, po psychické.

Neustále se pokoušel uvolit mou mysl a další věci, o kterých jsem ani nevěděla, co se mnou mají udělat. Pak mě učil teorii o všem možném.

Zvedla jsem ruku a soustředila se. Nic se ovšem nedělo. Snažila jsem se, aby se plamínek, který spokojeně plápolal na svíčce na druhém konci pokoje, přesunul na mou ruku. Nic. Jsem prostě moc vyčerpaná. Řeka bych, že kdyby nás venku napadly ty stvůry, padli bychom. Teda já určitě, protože bych neměla sílu se bránit. A vlastně ani chuť.

Bratr zmizel a už se delší dobu neukázal. Měla jsem o něj strach. A Chrisil mě dokonale ignoroval. Tedy, někdy na mě hleděl a taky jsem ho viděla, jak mě pozoruje při cvičením a Jemilesem. Seděl na nedalekém stromě v obležení listů a sledoval mě. Třeba i několik hodin, co jsem trénovala. Někdy mě to docela štvalo.

Z mého přemýšlení mě vytrhly rány na dveře. S naříkáním jsem se zvedla a dostala se ke dveřím. Otevřela jsem je. Před dveřmi stál Chrisil.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Nepřišel by za mnou bez toho, aby se něco nedělo. Natož, aby se omluvil, jak jsem zjistila.

„Jdeme cvičit.“

„Jak myslíš to jdeme?“ ptala jsem se dál, ale šla jsem s ním.

„Král, Jemiles a Summeron museli nutně opustit Tarnské království. Důvod neznám.“ Jeho tón sem i vůbec nelíbil. Jako by se mu hnusilo se mnou už jen mluvit.

Došli jsme na cvičiště a chopili se zbraní. Chrisil zaútočil okamžitě. Jeho útok jsem nečekala, a proto mě jeho rána poslala k zemi. Špička jeho meče zavadila o můj krk.

„Znovu,“ řekl nekompromisně a odstoupil. Ani mi nepomohl na nohy. Uvnitř mě začalo klíčit semínko nenávisti.

Tentokrát jsem zaútočila první já. Můj útok hravě vykryl, avšak já nelenila a zaútočila znovu.

Náš trénink, trval několik hodin, v kuse. Do úderů jsem vkládala celou svou zlost a nenávist, kterou jsem vůči němu cítila. Náš boj nebral konce.

Když se začalo stmívat, přišli tam sluhové a zapálili louče, které byly zasunuté v zemi. Bojovali jsme bez přestávky, několik hodin. Svaly se mi třásly námahou, ale o únavě jsem diskutovat nehodlala. Nesměla jsem být unavená. V tomto boji jsem chtěla vyhrát.

Jen vzdáleně jsem slyšela klapat podkovy koní, jak po dlážděném nádvoří přijížděly k hradu. Mou mysl obývala pouze jediná myšlenka, a to vyhrát. V zápalu boje, jsem téměř nepostřehla obecenstvo, které kolem nás utvořilo jakýsi kruh. Nevěděla jsem, jak dlouho tu byli. A upřímně? Bylo mi to jedno.

Do kruhu se po pár minutách vmísil i král, Summeron a Jemiles. Sledovali náš divoký a nebezpečný tanec dvou mečů s údivem.

Nevšimla jsem si, že jsem začala hořet, dokud se neozvaly obdivné a vystrašené výdechy. Nevšímala jsem si toho. Viděla jsem však, že se Chrisil trochu zasekl. Udělal chybu…

Otočka, podkopnutí nohou, odkopnout meč z ruky. Špička mého meče se zastavila Chrisilovi před krkem. Dívala jsem se mu do očí, avšak necítila jsem nic. Uvnitř mě bylo prázdno, tedy až na nenávist a radost z vítězství.

Stála jsem nad ním a užívala si pocit, kdy jsem byla nad ním. Tyčila jsem se na Chrisilem, jako královna pomsty a ignorovala potlesk, který obecenstvo po mé výhře začalo.

Zhasni, přikázala jsem. Louče se jedna za druhou začaly zhasínat. Jen úzký proužek dýmu od nich stoupal. Tiché syčení, naplnilo náhle tak tiché okolí, která za nedlouho osvětlovala jen má záře.

„Leo?“ zašeptal Chrisil. To jeho hlas mě probral, z jakéhosi transu. Trhla jsem sebou a zaraženě se rozhlédla kolem. Nikdo tu už nebyl, kromě tří, kteří před chvílí přijeli. Upustila jsem meč na zem, kde s hlasitým zařinčením přistál.

Plameny, které hořely po mém těle, najednou zmizely a já se rozeběhla pryč.

„Leo!“ Ne, nereagovala jsem. Když jsem do něčeho vrazila. Spíše někoho. V tom nebe projasnil první blesk. Strnula jsem, a kdyby mě něčí silné paže nezachytily, byla bych na zemi.

Začala jsem se třást a vzlykat. Bylo mi jedno, kdo to je. Kdo mě takto uvidí. Z nebe se spustili veliké kapky.

„Ššš, to jsem já…“ Ian! Můj bratr! Přitiskla jsem se k němu a nechala se vzít do náruče. Utíkal se mnou co nejrychleji do hradu. Upadla jsem do temnoty…

Otevřela jsem oči do prosvětleného pokoje. Do mého pokoje. Posadila jsem se a uviděla Iana, jak leží natažený na druhé půlce postele. Hlasitě oddechoval a nevěnoval žádné známky toho, že by se hodlal probudit.

Slezla jsem z postele a ze skříně jsem vybrala nějaké přijatelné oblečení. Přijatelné pro mě. Bílá halena, hnědé kalhoty a vysoké boty. Zalezla jsem do koupelny a jen se tak lehce opláchla. Oblékla jsem se a vešla znovu do pokoje. Přešla jsem k zrcadlu a vzala kožený řemínek ze stolku, jímž jsem si stáhla vlasy do copu.

„Měla bys nosit šaty, slušely by ti.“ Trhnutím jsem se otočila a spatřila Iana, jak se zvedá do sedu. Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Vzápětí jsem si však vzpomněla, co mi neřekl, avšak na něho se nedalo zlobit. S úsměvem od ucha k uchu ke mně přišel, objal mě kolem pasu a zatočil se, se mnou. Výskla jsem jak malá a smála se.

„Co bys řekla snídani?“ zeptal se a já přikývla. Postavil mě na nohy a galantně mi nabídl rámě. Se smíchem jsem jej přijala a nechala se vést do jídelny.

Vstoupili jsme do sálu a došli ke stolu. Ian mi odsunul židli a pak si sám sedl vedle mě. Konverzace, která se předtím zasekla, se dala znovu do plného proudu. Bylo tu jen pár lidí z vyšších postavení, se kterými jsem si jen kývla hlavou. Summeron s králem a Chrisilem chyběli.

Uslyšela jsem kroky a jen těsně po nich se otevřely dveře. Král vešel jako první, za ním Summeron a pak on. Stoupla jsem si jako každý zde a počkala, dokud si král nesedne. Nijak nás nepozdravil, jak to každé ráno dělával, jen si sedl a chmurně hleděl na talíř před sebou.

Posadila jsem se zpět na židli a svůj pohled zaměřila na Summerona. Pohled mi opětoval a pak poprosil, jestli by ti, kterých se tato konverzace netýká, což zahrnovalo šlechtice a ostatní téhož postavení, opustili sál.

Dveře se zavřely a já se zeptala:

„Mohu se zeptat?“ Pokynul mi hlavou.

„Kdy započne má přeměna?“

„O tom jsme právě před snídaní diskutovali.“

„Beze mne?“ rozčílila jsem se. Ian mi chlácholivě položil svou dlaň na mou. Bez účinku.

„Ano. Čas tvé přeměny se blíží velice rychle.“

„Kdy?“

„Dva dny. Což je velice málo do přípravy. Zapomněli jsme na čas. Tolik jsme se zabývali tím ostatním…“ povzdechl si.

„A když nebude dodržen termín? Co se stane?“

„Abych se přiznal, nevím to. Za celá staletí, ba i tisíciletí, se přesný čas dodržoval. Nevím, co by se stalo.“

„Tak to abychom se dali do příprav,“ prohlásil král a přejel po všech přítomných, přejel pohledem.

Doufám, že to za to čekání stálo. Těším se na Vaše komenty ;) díky

Kapitola 9. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 11.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé_10: