OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlí andělé_2

19.11.2010 (15:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1311×

„Přemýšlím, proč si mě zachránila,“ řekl. Chtěla jsem mu odpovědět, ale vyrušilo nás proražení dveří, ve kterých byl…

… obrys nějaké příšery.

Dívala jsem se na dveře se zaujetím, strach byl pryč. Nevěděla jsem, co mě to popadlo, najednou jsem stála na nohou a pomalu šla ke dveřím. Jakoby z dálky jsem slyšela jeho hlas, jak mi říká ať tam nechodím, že je to nebezpečné. Čím víc se k těm dveřím blížím, tím víc se obrys zaostřuje.

Došla jsem před ně a musela sklonit hlavu, abych si to malé stvoření mohla prohlédnout. Podívala jsem se na to a dech se mi zadrhl v hrdle. Ty oči… Oči barvy ametystu, smíchané s čistou bílou, se na mě koukaly. Pohled jsem mu opětovala. Prohlídla jsem si ho pozorněji. Měl asi 130 cm, šedou hrbolkatou kůži, dvě špičaté uši a ocas.

Usmála jsem se a on mi v úsměvu ukázal jeho bílé špičaté zuby. Odstoupila jsem ode dveří a nechala ‚volný‘ průchod. Teprve teď jsem se podívala ven dveřmi. Směrem ke mně se rozbíhala černá obrovská obluda s dlouhými špičáky. Běžela po čtyřech, ale nepřehlédla jsem ty ostré, dlouhé drápy vyrůstající mu z tlap.

Přidušeně jsem vykřikla, když byl deset metrů od domku. Instinktivně jsem začala couvat, dokud jsem nenarazila na stěnu. On se postavil přede mě, ale to příšeře nezabránilo v běhu.

…pět metrů…

…čtyři metry…

…tři metry…

Zavřela jsem oči a modlila se k Bohu, aby něco udělal. Chytla jsem ho za ruku. Otočil na mě svůj pohled a jeho zelené oči se v pili do mých. V tu ránu se ale stalo něco, co jsme oba nečekali. Ta malá příšerka se rozeběhla proti té velké obludě. Už teď jsem ji litovala. Nepřežije. Ale stal se omyl. Příšerka se zastavila těsně před ní a dívala se jí do očí.

Obluda prudce zastavila a opětovala příšerce pohled. Stáli tam několik minut, bez pohnutí, bez nádechu… Najednou se obluda obrátila a spěchala pryč. Já tam stála jak opařená a dívala se na její mizející, černá záda.

Ahoj, ozval se hlas v mé hlavě. Přidušeně jsem vykřikla a tím upoutala jeho pozornost. Otočil se na mě, a já viděla v jeho očích odraz mé tváře plné strachu.

Ahoj, ozvalo se znovu a to jsem stočila pohled na příšerku. Stála tam a dívala se na mě, těma hypnotizujícíma očima.

„To děláš ty?“ zeptala jsem se příšerky.

Ano, a mé jméno je Levet. Podívala jsem se na Leveta, a usmála se.

„A jak se jmenuješ ty?“ zeptala jsem se jeho. Za celou tu dobu neznám jeho jméno. Usmál se na mě, krásným úsměvem. Ten jsem mu opětovala taky, ale v menším provedení.

„Já se jmenuji se Chrisil,“ řekl a podíval se mi zase do očí. „A ty?“

„Já jsem Lea Reyennë Alcohtar,“ odpověděla jsem se vztyčenou hlavou. Odpovědí mi bylo uchechtnutí od Chrisila. Odvrátila jsem od něj pohled, který jsem nasměrovala na Leveta.

„Kde-“

Můžeš mluvit i v myšlenkách, poslal mi Levet.

Kde ses tu vzal?, zeptala jsem se ho.

Prostě jsem přišel, neptej se proč - je to nepodstatné.

Dobře. Co si to udělal?

Co myslíš?

S tím zvířetem…

Poslal jsem ho pryč.

Řekl jsi mu něco jako mě v myšlenkách?

Ano… Po té jsem nic neviděla a zhroutila se na zem.

Stála jsem v místnosti se třemi bytostmi zahalenými v černých pláštích. Před nimi byly na kamenném stole položeny tři meče. První meč měl zlatou čepel, záštitu lemovali dračí hlavy, sloupek byl černý a na hlavici byl vyryt malý drak. Druhý meč byl celý černý, sloupek lemovali bílá vlákna, vypadající, že jsou z pavučiny. Na hlavici byl vyryt pavouček. Třetí meč se zdál být obyčejný, jenže nebyl. Čepel zářila modrým světlem, záštita i sloupek byly obyčejné, ale na hlavici byl orel. Přitahoval mě jistou energií, a zdálo se, že meč má svou inteligenci.

Najednou se tři zahalené postavy vydaly k mečům, vzaly je do rukou a postupovaly ke mně. Bylo jisté, že mě chtějí zabít.

S křikem jsem se vyšvihla na posteli a zjistila, že kolem mě nejsou žádné postavy zahalené v plášti, s meči v rukou. Zprudka jsem vydechla. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že Chrisil sedí na zemi a opřený o rám postele pravidelně oddechuje. Levet stál u okna a díval se ven do noci. Začala mi být zima. Zapomněla jsem, že své tričko jsem použila na ošetření Chrisila.

Tak abych ho neprobudila jsem se zvedla z postele, rozhodnutá najít něco na sebe. Levet stále hleděl z okna.

Děje se něco? Zeptala jsem se ho, při prohledávání skříně.

Viděl jsem tvůj sen, jako bych byl ty… Konečně! Našla jsem nějakou košili a natáhla na sebe.

A?

Ale nic, otočil se na mě a usmál se.

Za chvíli se probudí, kývl hlavou k Chrisilovi. Tím naše konverzace skončila.