Padlí andělé_4 • OurStories.cz ~ naše povídky

„Jen jsem tam stála a nechala je, aby ho odvedli,“ šeptala jsem. „Myslela jsem, že jemu neublíží, ale spletla jsem se. Brali všechny. Dokonce i mě vzali. Prosím odpusť mi…“ po tváři mi skápla jedna osamělá slza, která patřila jemu…
Po dlouhé době přidávám další kapitolku!! Co se bude dít?? Čtěte a dozvíte se! Příjemné počtení. Vaše Eris

09.12.2010 (12:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1192×

To si jenom myslíš! Otevřela jsem pusu s tím, že mu něco řeknu, ale pak jsem si uvědomila, že by to nemělo cenu, stejně by šel taky…

Sbalili jsme nějaké jídlo, nabrali jsme vodu do vaků co jsme tam našli a vzali s sebou oblečení a deku. To vše jsme dali do brašny.

Na cestu jsme se vydali, jakmile bylo zase světlo, i když nebezpečí stále číhalo v každém stínu, bylo o dost menší.

Levet šel jako první, Christian jako druhý a já šla poslední. Christian se vzpouzel, že by mě měl chránit, ale nějakým zázrakem jsem ho přesvědčila aby šel uprostřed. Šli jsme směrem na východ, nevím kam, ani proč, ale cestu vybíral Levet.

Levete, můžeš mi říct, kam to jdeme? Zeptala jsem se ho, když jsme se zastavili, abychom si odpočinuli.

Do Tarnského království, odpověděl.

„Proč?“ ptala jsem se, teď už nahlas.

Protože tam budete v bezpečí. Přikývla jsem… Počkat!

„‚Budete‘? Jak jako ‚budete‘?“

Teď už ti to můžu říct, aspoň část. Začal Levet, můj úkol byl, abych tě našel a připravil k boji, ale toto jsem zatím ještě nestihl dokončit-

„K jakému boji?“ vyhrkla jsem.

Nepřerušuj mě prosím, na všechny tvé otázky se ti dostane odpovědi, poučil mě. Tak tedy, abych tě našel a připravil k velké bitvě, kde se rozhodne mezi Světlem a Temnotou. Do Tarnského království jdeme proto, že tam je spousta lidí na straně Světla, kteří ti mohou pomoci. Já a Chrisil, ti pomůžeme objevit své síly a zaučíme tě v boji. Budeš se učit u nejlepšího. U Učitele. Teď, kdyby si byla tak laskavá, by jsme měli vyrazit. Dokončil Levet svůj proslov a mě se v hlavě motaly všelijaké myšlenky, obrazy a otázky, na které nebyla odpověď. Tedy byla, ale ten Někdo mi ji nehodlal dát. Zatím…

Šli jsem už poměrně dlouho, ale Levet nás nenechal odpočinout, stále jsme museli jít. Pan Dokonalý, který vedl tuhletu výpravu, se držel někde v předu a já s Chrisilem jsme šli spolu vzadu a povídali si. Najednou mě něco napadlo.

„Povídá si s tebou taky Levet přes myšlenky?“ vyhrkla jsem. Podíval se na mě nechápavě.

„Ehm… ae co?“

„Jestli si s tebou povídá Levet přes myšlenky!“ zopakovala jsem mu.

„Ne. S tebou jo?“

„No, ano. Tak jak si s tebou povídá?“

„Jediný, kdo si se mnou povídá, jsi ty,“ řekl a zahanbeně sklonil pohled. Nevšímala jsem si toho a dumala dál.

„To je divný, se mnou si povídá normálně přes myšlenky, ale s tebou ne. Levete?“ dopověděla jsem svou myšlenku a otočila se na dotyčného.

Ano? Ptal se.

„Proč si nepovídáš taky s Chrisilem přes myšlenky?“

Měl bych? Není důvod, abych si s ním povídal, řekl mi a ve mně to hrklo. Malý osten zlosti a nevěřícnosti se mi usazoval v hlavě.

„Proč?“ ptala jsem se znovu.

Ach, protože to neumí. Stačí? Nerozuměla jsem mu.

„Cože? Jak neumí?“ Znovu si povzdechl.

Ano neumí. Ty to umíš. Je to jedna z tvých schopností, jejda!

„Cože? Jakých schopností? Jaké jsou mé další? A jaké máš ty? Umí i Chrisil něco?“ chrlila jsem jednu otázku za druhou. Zastavili jsem se, ale já nevnímala okolí. Chrisil se na mě podivně díval a Levet si držel masku hráče Pokeru. Nevnímala jsem, dokud mě něco nevyrušilo.

Ukončila jsem proud mých otázek, aniž by se mi na ně dostalo odpovědi, a rozhlížela se po okolí.

„Co-“ přerušila jsem ho zvadnutím ruky. Něco tu bylo. Něco velkého a velmi zlého. Zavřela jsem oči a soustředila se. Hrozba, to jediné slovo jsem měla v hlavě. Z lesa se ozvalo temné vrčení od dvou velkých příšer. Podívala jsem se na Leveta, jestli něco nezmůže, ale ten v negativní odpovědi zavrtěl hlavou.

Krucinál, postěžovala jsem si a zahájila svou přeměnu. Bylo to divné. Cítila jsem jak mnou prostupuje neznámá síla, která zároveň nebyla moje. Zvláštní…

Ze zad mi narostli křídla a já cítila, jak mi mění barvu očí. Roztáhla jsem je v plné šíři a podívala se té jedné bestii do očí.

Necítila jsem nic. Žádnou sílu jsem necítila. Nic ve mně nesílilo. Byla jsem zaměstnána tou jednou, že jsem si nevšimla, že Levet s Chrisilem bojují s tou druhou. Nebyl čas jednat! Ta bestie se po mě vrhla! Moje moc nefungovala a já skončila na zemi pod tou stvůrou. Najednou nade mnou nebyla, ale běžela za těma dvěma. Co se to pro Bůh děje?

Zvedla jsem se a urovnala si křídla. Byla špinavá a pomuchlaná. To si ta bestie odskáče. Obě!

Najednou jsem v ruce něco ucítila. Podívala jsem se na ní. Ohnivá koule? Páni! Myslela jsem na ni a druhá se objevila v mé druhé. Bez přemýšlení jsem je po nich hodila. Nečekali to a složili se na zem. Hned se ale zvedli, obě najednou a začali na mě vrčet. Na nic jsem nečekala a házela další. Házela jsem, dokud neleželi mrtví.

V pravé ruce jsem měla ještě jednu. Dívala jsem se na ní ze zájmem a údivem. Rozhodně s údivem. A velkým.

Stále s koulí v ruce jsem došla k Chrisilovi a Levetovi. Chrisil ležel na zemi a na obličeji měl krev. Levet stál opodál a koukal na mě s nečitelným výrazem. Kouli jsem hodila do stromu, který se pak rozlomil v půli. Podívala jsem se na to a usmála se. To se mi líbí!

„Jsi v pořídku?“ zeptala jsem se ho a z brašny vyndávala nějaké triko a utrhla z něj kousek látky. Vzala jsem vodu a trochu na ten cár vylila.

„Jo, a ty?“ syknul, když jsem mu po tom přejela. Ta rána se táhla po jeho hezké tváři, kterou tak hyzdila. Nevšímala jsem si toho a dál ho ošetřovala. Když jsem všechnu zaschlou krev odstranila, položila jsem mu na tvář ruku a zavřela oči soustředěním.

„Ne,“ zašeptal. Podívala jsem se na něj s nechápavostí. Proč?

„Co?“

„Neuzdravuj mě. To se zahojí a navíc ty potřebuješ síly.“ Nebrala jsem na to ohled. Tohle by se zahojilo minimálně do dvou týdnů a to ne zcela úplně. Natáhla jsem k němu znovu ruku. Otevřel pusu, že něco řekne, ale umlčela jsem ho. Zavřela jsem oči a našla jeho plamínek. Pak svůj a spojila jsem se. Bylo to něco neuvěřitelného. Taková síla! Tolik štěstí, lásky pohody a klidu! Tolik v tom bylo! Ne jako poprvé, tohle bylo jiné. Něco víc.

V úžasu jsem otevřela oči. Dívala jsem se do těch jeho, ve kterých se zračilo tolik úžasu, jako v mých. Když se rána zacelila, všechno to zmizelo. Zase ta beznaděj, zlo a temnota kolovali okolo nás. Stále jsme si dívali do očí. Tuto chvíli přerušil otravný Levetův hlas v mé hlavě.

Nechci rušit, ale měli by jsme jít. Nechci tu zase tvrdnout s dalšíma příšerama…

„Jo,“ houkla jsem a začala balit věci. Po chvíli jsme zase šlapali a já měla v hlavě víc otázek než před tím.

„Odpovíš mi konečně na moje otázky?“ zeptala jsem se ho.

Ano?

„Co to bylo? Myslím ty ohnivé koule. Další z mích schopností?“

Ano, ale to nebude jediná tvá schopnost. Přibudou další.

„Proč jsem nemohla použít ty zelený světélka, jako poprvé? Teprve když jsem se naštvala, měla jsem ohnivou kouli.“

To nevím, ale asi proto, že tě nechtěl zabít.

„Takže když mě nikdo nechce zabít, nemůžu používat ty světélka? Hm, divný!“ Pak jsme už mlčeli a já přemýšlela, jaká by mohla být moje další schopnost. Co takhle blesky? Nebo voda? Vzduch? Další koule? …

Když se začalo stmívat, narazili jsme na podobnou chatu, ve které jsme chvíli přebývali. Levet zaťukal na dveře, protože uvnitř se svítilo. Po chvíli se otevřeli dveře a nich stála další malá, tři stopy vysoká příšerka. Levet se sní přivítal, dokonce i Chrisil, ale já ne. Mé oči zaujalo něco, co se skrývalo v houští okolo domu…

Kapitola 3. * Shrnutí * Kapitola 5.

Chtěla bych poděkovat všem, co tuto povídku čtou. :)

A taky těm, co mi sem házejí komentíky. :)

... děkuju...

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování