OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlí andělé_5

10.12.2010 (11:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1134×

Když se začalo stmívat, narazili jsme na podobnou chatu, ve které jsme chvíli přebývali. Levet zaťukal na dveře, protože uvnitř se svítilo. Po chvíli se otevřely dveře a v nich stála další malá, tři stopy vysoká příšerka. Levet se s ní přivítal, dokonce i Chrisil, ale já ne. Mé oči zaujalo něco, co se skrývalo v houští okolo domu…

Automaticky jsem se proměnila. Ze zad mi vyrostli křídla a oči změnily barvu. Zelená světélka nikde nebyla, tak jsem začala myslet na ohnivou kouly, která se po chvíli objevila.

Z houští se ozvalo temné, hlasité vrčení. Otočila jsem se na ostatní, kteří stále stáli na prahu.

„Okamžitě zalezte dovnitř a zavřete dveře na závoru,“ zavrčela jsem na ně. Chrisil byl ale jiného názoru, který dal najevo:

„Nemůžeme tě tu nechat-“

„Sakra zalezte! Jen by ste mi tu překáželi!“ Chvíli tam stál, ale pak zalezl. Slyšela jsem, jak se dveře zavřely. Periferním viděním, jsem si všimla, že Chrisil kouká z okna. Udělala jsem pár kroků dopředu, ale stále zůstávala blízko chatky, abych měla krytá záda. Z lesa se vynořila černá, velká obluda, podobná té, co jsme potkali odpoledne.

Byl tu ale menší rozdíl. Odpoledne byly dvě. Teď jich tu bylo šest. Slyšela jsem, jak Chrisil zaklel. Věděla jsem, že je to riziko, ale postoupila jsem o několik kroků dopředu. Okamžitě jsem začala pálit ohnivé koule.

Stvůry byly nejdřív překvapené, ale zareagovaly okamžitě. Zatímco jsem dvě zabíjela, ostatní nezahálely. Všichni se po mě vrhli a já jen tak, tak stihla uhnout. Přiložila jsem ruce k sobě, chvíli jsem vyčkávala. Ani jsem si neuvědomila, že se po mě sápají ty stvůry. V ruce se mi zatím formovala jedna obrovská koule. Byla jsem obklíčena těmi bestiemi, takže jsem ji nechala dopadnout na zem. Bylo to neuvěřitelné…

Když ohnivá koule dopadal na zem, vzedmula se z toho obrovská vlna žáru. Byl to spalující oheň. Zatímco já nic necítila, ty bestie se škvařily. Řvaly a skučely. Trvalo to docela dlouho, než byly všechny mrtvé.

Oheň pomalu ustával. Stála jsem uprostřed něj a užívala si to. Až teď jsem si všimla Chrisila, který byl venku ze dveří a koukal na mě a jedné bestie, která se rozběhla jeho směrem. Sakra! Rozběhla jsem se jeho směrem, ale bylo jasné, že tam ta stvůra bude dřív než já. Zastavila jsem tedy a sepjala ruce k sobě. Koule se tvořila, ale pomalu. Soustředila jsem se tedy intenzivněji. Koule byla obřích rozměrů.

Rozmáchla jsem se a bestii zasáhla, když byla těsně u Chrisila. Ta se sesula na zem. Rychle jsem se k ní rozběhla v rukách připravené další koule. Doběhla jsem k bezvládnému tělu a oddychla si. Byla mrtvá.

Otočila jsem se na Chrisila, který se na ni vyděšeně díval.

„Co si pro Boha myslíš, že si dělal?“ řvala sem na něj. On jen na mě vyděšeně díval.

„Uvědomuješ si, jaký to bylo riziko lízt ven? Uvědomuješ si to? Co se mohlo stát? Mohl si bejt mrtvej, k sakru!“

Nerozčiluj se, zněla mi v hlavě Levetovi slova.

„Ty na mě nemluv! Proč si ho nezastavil?“

Nevím… Zuřila jsem. Strašně moc. Otočila jsem svou pozornost zpět k Chrisilovi.

„Teď půjdeš zpět do domu a zůstaneš tam. Vy oba tam zůstanete!“ mluvila jsem k nim. „Jasný?“ Tato otázka patřila Chrisilovi, ale odpověděl Levet.

Ano. Podívala jsem se ještě na Chrisila, který teď pochodoval do domku. Já zůstala venku. Potřebovala jsem si na něčem, někom, vybít zlost. Nejlepší by bylo, kdyby sem zase přišly ty stvůry.

Jelikož ale žádná nebyla poblíž, schytal to strom. Pálila jsem do něj ohnivé koule, hlava nehlava. Když už tam nebyl, pálila jsem do jiného. Co si o sobě myslí? Mohl přijít o život! Kdyby jich tam bylo víc, který jsem nezabila, byl by mrtvý! Na co myslel? takovéhle otázky se mi honily hlavou, dokud mě ten největší vztek nepřešel.

Už mě nebavilo mordovat stromy. Uvědomila jsem si, že oni za nic nemůžou. Pozdě, asi šest jsem jich zlikvidovala.

Pomalu jsem se šourala k domku a všimla si, že mě Chrisil pozoruje z okna se smutkem v očích. Ignorovala jsem ho. Nechtělo se mi jít dovnitř, tak jsem si sedla na dřevěnou lavici, co byla před chatkou a opřela si o ní hlavu. Zavřela jsem oči a nechala si vyprázdnit hlavu. Na nic nemyslet.

Jak sem tak seděla, dala se do mě zima. Najednou se otevřely dveře a v nich stál Chrisil s dekou v ruce. Nejistě se ke mně posadil a podal mi deku.

„Děkuju,“ šeptla jsem a přikryla se jí. Svůj vzhled jsem stále ještě nezměnila. Nebezpečí stále ještě hrozilo.

„Omlouvám se,“ začal, „měl jsem tě poslechnou a zůstat uvnitř.“

„Ale?“ zeptala jsem se. Chvíli mlčel než odpověděl.

„Ale bál jsem se o tebe, když jsem tě viděl v obklíčení těch stvůr. Chtěl jsem něco udělat, ale nevěděl jsem co,“ mluvil.

„Jo, proto si ohrozil svůj život. To se ti povedlo!“ Promluvila jsem trochu příkřejším hlasem, než jsem plánovala. Zahanbeně sklonil hlavu.

„Omlouvám se,“ zopakoval. Uvědomila jsem si, že jsem to přehnala.

„Ne, neomlouvej se. Byla to moje chyba. Kdybych dávala větší pozor, nedostal bys ses do nebezpečí,“ řekla jsem. Byla to pravda. Byla jsem zaměstnána sama sebou, že jsem si nevšimla dalšího nebezpečí. To já jsem ohrozila jeho život.

„Ne. Ne! Kdybych nevylezl z týhle chatky, nic z toho by se nestalo!“ Měl zvýšený hlas. Chtěla jsem mu říct, že má pravdu, ale že byla moje chyba, že jsem nezareagovala dřív, ale přerušil mě Levet.

Pojďte dovnitř. Schyluje se k bouřce a navíc musíte mít hlad. Tím, že Levet řekl, že musíme mít hlad, jsem si až teď uvědomila, že jsem hladová.

„Jdeme dovnitř? Prý se schyluje k bouřce…“ řekla jsem Chrisilovi. Přikývl.

Vešli jsme dovnitř a mě se do nosu zaloudila překrásná vůně. Rozhlídla jsem se po místnosti a všimla si že Levet s druhou osobou o něčem konverzují, ale přes myšlenky. Nevím, jak jsem to uhodla…

Ahoj, já jsem Abby. Vítej u mě doma, oslovila mě Abby.

„Ahoj, já jsem Lea Reyennë Alcohtar. Ale říkej mi jen Leo.“ Usmála jsem se. Abby mi úsměv oplatila. „Tohle je Chrisil.“ Kývla jsem jeho směrem. „Chrisile, tohle je Abby,“ představila jsem je. Jestli Abby komunikuje tak jako Levet, Chrisil nemá o ničem ponětí.

„Já vím,“ řekl a pousmál se.

„Jak?“ Byla jsem zmatená.

„Abby mi to řekla. Taky komunikuje přes myšlenky, ale je ‚napojená‘ i na mě,“ oznámil hrdě. Chvíli jsem to vstřebávala, než jsem Levetovi řekla:

Že by další článek v tvém úkolu? Nejistě se usmál, než přikývl. Posadili jsme se s Chrisilem na kůže před krbem, který tu byl.

Abby si mě prohlížela se zájmem. Nevydržela jsem to a zeptala se.

„Co se děje? Jestli se chceš na něco zeptat, můžeš,“ řekla jsem mile. Nebo jsem se o to alespoň pokusila.

Viděla jsem tě tam venku s těmi stvůrami. To, co si udělala… Bylo to ohromující.

Děkuju, nejistě jsem se usmála.

Nechceš něco k jídlu? Musíš mít hlad, změnila téma. Stejně jako Chrisil. Poslední větu řekla nám oběma, protože se na Abby podíval. Usmála se a už servírovala jídlo. Podala nám pečené kuře s chlebem. Sice nevím, kde to tu vzala, ale bylo to vynikající.

„Bylo to vynikající,“ řekli jsme s Chrisilem nastejno a pak se rozesmáli.

Děkuju, ozvala se Abby. Dál naše konverzace utichla a já se dívala na plápolající oheň. Byla jsem jím zaujatá. Pak mě něco napadlo.

Zvedla jsem ruku, a pomalu se s ní přibližovala k ohni. Chrisil to zaznamenal a vyjekl.

„Ježiši, co to-“ nedopověděl, protože jsem měla ruku v ohni a nic mi to nedělalo.

Plameny olizovaly mou ruku, a mě to bylo příjemné. Vyndala jsem jí z ohně a fascinovaně jsem na ni hleděla.

„Páni!“

„Jo, páni,“ souhlasil Chrisil.

Nebe proťal blesk a já se třásla strachy. Už odmala se bojím bouřek. Ležela jsem u ohně na kůžích a jediný konejšivý zvuk, bylo praskání dřeva v krbu. Chrisil vedle mě spokojeně oddechoval a něco si mumlal.

Najednou se ozvala děsivá rána a já bych přísahala, že to bylo kousek od nás. Tlumeně jsem vyjekla. Tím jsem ale probudila Chrisila. Trhnul sebou a pak se vymrštil do sedu. Rozhlídl se kolem, než zaměřil svůj pohled na mě. Koukal na mě rozespale, ale už byl čilejší.

„Co se děje?“ zašeptal, protože nechtěl vzbudit ostatní. Levet s Abby spali jako když je do vody hodí a lehce ignorovali tu sílící bouřku.

„Bojím se,“ přiznala jsem neochotně. Nerada jsem o tom s někým mluvila. Cítila jsem se trapně.

„Čeho?“

„Bouřky.“ Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela ránu hned před chatkou. Chrisil se na mě díval, potom kývl a sedl si vedle mě. Objal mě rukama a mě to přineslo uklidňující pocit. Už jsem se tolik nebála, připadala jsem si v bezpečí. Divné…

„To bude dobrý, za chvíli to přejde. Nemusíš se bát, sem tu s tebou…“ šeptal a já se cítila, jako když jsem byla malá. Když mě můj bratr choval v náručí a uklidňoval, že to nic není, že to přejde…

„Leo,“ oslovil mě Ian. „Neboj se, všechno bude v pořádku. Nemusíš se ničeho bát,“ konejšil mě můj velký bratr. Seděl na zemi a kolíbal mě v náručí. Tiše jsem mu vzlykala na rameně a třásla se strachy.

Hladil mě po zádech a někdy mi vtiskal malé pusy do vlasů.

„Iane já se bojím.“ Můj vysoký hlásek se třásl, když jsem mu tu krátkou větu šeptla.

„Ššš. Neboj, to přejde, bude to pryč. Skus usnout. Nikam nepůjdu, budu tady. S tebou.“ Přikývla jsem. Pokusila jsem se, ale nešlo to. S každým hromem jsem sebou trhla.

Najednou bylo ticho. Úplné ticho. Vzhlédla jsem, abych se podívala na Iana. Ten se usmíval.

„Vidíš, skončilo to. Už se není čeho bát.“ V tu chvíli se otevřeli dveře. Ian se postavil a mě strhl za sebe. Vykukovala jsem mu zpoza zad. Ve dveřích stál muž, v ruce meč. Udělal pár kroků k nám a já ani nedýchala.

„Jestli půjdeš se mnou, nic se jí nestane,“ promluvil muž. Hlas měl ledový a ostrý jako břitva. Po páteři mi přejel mráz.

„Proč?“ vyštěkl Ian.

„Neptej se a pojď, nebo to špatně dopadne!“ Hrozil muž.

„Když půjdu, necháš mou sestru být?“ Muž chvíli váhal, než odpověděl.

„Ano.“

„Jak ti můžu věřit?“

„Iane,“ šeptla jsem a zatahala ho za rukáv. Otočil se na mě. Bála jsem se. Bála jsem se, že už ho neuvidím. Že zůstanu sama. Že…

„Ššš, neboj se,“ uklidňoval mě zas. Otočil se k muži. „Nikam nejdu,“ řekl rozhodným hlasem. Muž chvíli váhal, pak se ale začal přibližovat. Máchl mečem a probodl bratrovi hruď. Zařvala jsem. Ian klesl na kolena a sledoval, jak mu rudá tekutina, stéká po bílé košili. Muž vytáhl meč z bratrovi hrudě a otřel si ho o plášť.

Klekla jsem si vedle Iana a sledovala jeho výraz. Po tváři se mi začaly kutálet slzy.

„Nebreč,“ zachroptěl. „Všechno bude v pořádku.“ To byla jeho poslední slova.

Sesul se k zemi. Čekala jsem, že se nadechne. Že se aspoň pohne. Že něco udělá. Padla jsem na jeho bezvládné tělo a řvala z plných plic. Ten řev byl plný smutku a bolesti. Řvala jsem dokud se mi nevytratil hlas. V krku mě pálilo, ale to mi bylo úplně jedno.

Plakala jsem nad ním a slzy se mu snášely na zkrvavenou košili. Už nikdy ho neuvidím. Už nikdy neuslyším jeho smích. Už nikdy mě nebude držet v náručí a šeptat mi, že všechno bude dobré. Už nikdy neucítím jeho objetí.

Muž nade mnou stál a díval se na mě a mého mrtvého bratra. Z ničeho noc odešel. Ve dveřích se zastavil a přes rameno řekl.

„Jednou se pro tebe vrátím, Reyennë.“ S těmito slovy odešel. Jakmile přešel práh domu, bouřka se vrátila.

Zavřela jsem Ianovi oči a plakala na jeho hruď. Plakala, dokud jsem neusnula únavou…

Trhnutím jsem se vrátila zpět do reality. Ležela jsem v Chrisilově obětí a plakala mu na hruď. Hladil mě po vlasech a něco šeptal. Nevěděla jsem co. Po několika hodinách plakáních, jsem už neměla co plakat. Jen jsem mu ležela na hrudi a vzlykala.

Ani jeden jsme už neusnuli. Po chvíli se začalo rozednívat a Abby s Levetem se začali probouzet.

Snědli jsme snídani, kterou Abby připravila. Mlčeli jsme. Nikdo z nás neměl co říct, ale možná že si Levet a Abby povídali mezi sebou. Těžko říct. Chrisil nemluvil o této noci. Nechtěl vědět, co se stalo, když jsme začala plakat. Neptal se.

Když jsme dojedli, sbalili jsme věci na cestu a všichni čtyři vyrazili na dlouhou cestu.