OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlí andělé_7

28.12.2010 (17:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1304×

Vrátila jsem se zpět do reality. Dívala jsem se na něj a po tváři mi stékaly slzy.

Rád tě vidím. Mé jméno je Mantus…

(hudba)

Poslední zbytky štěstí a pohody odpluly někam do zadní části mé mysli. Dívala jsem se na Mantuse a doufala, že se vzpamatuji dřív, než Chrisilovi a mě prokousne hrdlo.

„Co chceš?“ zašeptala jsem.

Co chci? Jeho smích se mi ozýval v hlavě. Strašlivý, ledový smích. Po páteři mi přeběhl mráz. Chci tebe! Tebe, která se má stát Vyvolenou a naplnit svůj osud… Měl jsem mít tvého bratra, ale ten tě velice miloval, proto bych ho od tebe neodtáhnul ani násilím. Vyřešil jsem to po svém. Zabil jsem ho. Jeho duše, jako všechny, odplula do mého panství, do Půlnočního ostrova. Když jeho duše, došla do Síně, vzal jsem ji a stvořil znovu, osobu, kterou měla duše obývat. Tvůj bratr, se znovu zrodil… Můj mozek jeho slova zpracovával velmi pomalu. Když mi konečně došel význam, toho co řekl, podlomila se mi kolena. Dívali jsme se na sebe. Jeho pohled neprozrazoval nic. Zato můj, toho musel prozradit moc.

Chrisil si klekl vedle mě. Objal mě, hladil po vlasech, šeptal mi slůvka, která by uklidnila kohokoli jiného, ale mě ne. Teď ne. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.

Budu na tebe čekat… řekl Mantus svá slova a odešel.

Chrisil mě zvedl do náruče a odnášel k táboru. Tiskl si mě na sebe a já byla vděčná, že je mi oporou. Chápal mě. Sice nevěděl, co mi Mantus řekl, ale byl tu pro mě a na nic se neptal. Ian je naživu. On žije a ani se za mnou jednou nestavil. Třeba nemohl. Chtěl mě chránit, tak, jak mi to slíbil…

Mé myšlenky se točily okolo mého zesnulého bratra. Byla jsem šťastná, že žije, že je v pořádku. Ale zároveň jsem byla smutná, že ho dostal Mantus. Samotný Bůh pekel.

Chrisil se mnou v náručí došel k ohništi a položil mě na deku. Lehla jsem si na bok a stočila se do klubíčka. Nechala jsem volný průchod mým slzám a dívala se do ohně. Ignorovala jsem hlasy v mé hlavě. Ani neodpovídala na otázky Chrisila. Byla jsem mimo.

Silou vyčerpání jsem usnula…

Když jsem se probudila, byla jsem stále v podobě anděla. Zajímalo by mě, co to říkal Mantus. Z toho včerejšího setkání si moc nepamatuji. Mluvil o nějakém muži a jeho duši. A taky, že na mě čeká. Ale já se mu nevzdám, ne bez boje!

S těmito slovy jsem se zvedla a tím ze sebe strhla Chrisilovu ruku, která byla položená okolo mého pasu. Proč mě objímá?…

…vysadil mě na kámen a sám si sedl vedle mě. Přesunul si mě na klín a nepřestával mě líbat. Hladil mě po celém těle a to do mě pouštělo jakousi elektřinu. Elektrické jiskření, které mezi námi probíhalo, nás sevřelo. Bylo to, jako bychom umírali hlady nebo se topili a jenom ten druhý nás mohl zachránit. Přivinula jsem se k němu s jednou rukou kolem jeho krku, zatímco druhou jsem si ho k sobě tiskla tak pevně, až jsem mu zarývala nehty do zad.

Položil mě na kámen. Chytil mě kolem pasu a pak mi jednou rukou sjel po zadní straně stehna a nadzvedl mi nohu, takže jsem ho objímala i nohama. Podíval se na mě a hledal jakékoli známky nesouhlasu v mých očích. V tuto chvíli bych pro něj udělala cokoli.

„Jsi si jistá?“ zeptal se.

„Ano…“

Vzpomněla jsem si na to, co jsme spolu prožili. Zase mě naplnily pocity štěstí a radosti a lásky. Otočila jsem se k němu čelem a políbila ho lehce na ústa. Usmál se a přitáhl si mě blíž. Po chvilce se odtáhl a podíval se na mě.

„Už je ti líp?“ zeptal se s obavami v hlase. Koukala jsem na něj celá zmatená. Líp? Líp z čeho?

„Proč? Co se stalo?“ Teď na mě koukal zmateně Chrisil. Rty semknul do úzké linky a na čele se mu objevila vráska. Pohladila jsem ho po tváři. Pod mým dotykem se uvolnil.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a nepřestávala ho hladit po tváři.

„Ty si nic nepamatuješ?“ ptal se, se zavřenýma očima.

„Co bych si měla pamatovat?“

„Řekni mi, co si ze včerejška pamatuješ, prosím.“ Sice jsem byla zmatená, ale odpověděla jsem mu.

„No, včera… když jsme se utábořili, jsme spolu nemluvili. Pak když jste usnuli, sem se vydala k tomu jezírku, pak si za mnou přišel a…“ pod tíhou vzpomínek jsem zčervenala. Sklopila jsem pohled a pokračovala jsem. „Když jsme pak vylezli z vody, potkali jsme Mantuse. Proměnila jsem se, ale bylo to strašně bolestivé.“ Otřásla jsem se. „Potom ke mně mluvil skrz myšlenky o nějakém muži a jeho duši. A pak nevím,“ pokrčila jsem rameny.

„Dobře,“ usmál se na mě nejistě.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se s obavami.

„Nic,“ pohladil mě po vlasech. Znovu jsme se políbili. Pak si Chrisil lehl na záda a já jemu na hruď. Cítila jsem, jak mu bije srdce. Začal mě hladit ve vlasech a já si přála, aby tato chvíle nikdy neskončila a nebyla ničím narušena. Jenže byla…

Po pár minutách přišli Levet s Abby. Nás dvou si ani nevšimli a začali balit.

Budete tam ležet, nebo nám pomůžete? Musíme vyrazit. Máme velké zpoždění! Nadával mi Levet v hlavě.

„Vždyť už jdeme!“ houkla jsem na něj. Zvedli jsme se a začali s balením.

(hudba)

Do vesniček okolo Tarnského království, jsme dorazili čtyři dny po setkání s Mantusem. Od té doby jsem ho neviděla. Náš vztah s Chrisilem se za tu dobu poměrně zpevnil, ale ještě jsem mu neodhalila vzpomínky z mého dětství.

Když jsme procházeli Tarnskou bránou, naskytl se nám výhled na hrad Tarnského krále. Když jsme procházeli ulicemi s trhy a domy, lidé nám uhýbali z cesty. Obezřetně se na nás dívali, jako by se nás báli. Nechápala jsem je.

Na trhu s ovocem, jsem si potají vzala dvě jablka a jedno dala Chrisilovi. Ten se na mě vyčítavě podíval, ale vzápětí se usmál. Vzal mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Takhle jsme došli až před hradní bránu, kolem kterého chodil oddíl vojáků. Prošli jsme kolem nich, ale jeden, co hlídal těsně u brány, si nás všiml a hned k nám přiběhl.

„Přejete si něco?“ zeptal se a při tom se zadrhával. Musel tu být nový.

„Ano, jdeme za králem,“ řekla jsem. Levet totiž mluvit nahlas neumí, tak mi poslal v myšlenkách, co mám říct.

„A… jste ohlášení?“

„Ano. Král nás netrpělivě očekává. Měli jsme dorazit už před… třemi dny.“ Mladík přikývl a chtěl nás opustit, ale pak si na něco vzpomněl.

„A mohu znát Vaše jména?“ Bože ten je otravný!

„Jistě. Tady to je Levet a Abby. Vedle mě je Chrisil,“ ukazovala jsem na jmenované, „a mé jméno je Lea Reyennë Alcohtar.“ Řekla jsem a vojákovi málem vypadly oči z důlků.

„Ach, jistě. Pardon, omlouvám se. Prosím pojďte za mnou,“ koktal mladík. Podívala jsem se na Chrisila, ale ten jen pokrčil rameny.

Následovali jsme mladého vojáka, přes chodby a sály. Na stěnách vysely různé obrazy, v sálech byly vázy, a vše možné. Došli jsme před veliké pozlacené dveře, u kterých se mladík zastavil. Urovnal si oblečení a pokynul dvěma sluhům, kteří stáli u dveří, aby je otevřeli. Vešli jsme dovnitř a já se rozhlédla. Sál byl velký a velmi prostorný. Uprostřed místnosti vedl červený koberec až k trůnům. Šli jsme po něm, dokud jsme nestanuli dva metry před schody. Na trůnu ovšem nikdo neseděl.

Čekali jsme několik chvil, než se rozevřely dveře, kterými jsme prošli. Vyšel z nich postarší muž v dlouhém hábitu. Kapuci měl staženou, takže mu bylo vidět do tváře. Zrak upíral na mě. Měl sitě černé oči. Tvář měl vráskatou, rty semknuté do úzké linky. Jak vousy, tak i vlasy měl stříbrné. Za ním šel muž, oděn v prostém oblečení. Na sobě měl volnou halenu, kalhoty a boty. Na tváři mu hrál úsměv, pleť měl jasnou a oči, ty oči, byly tolik ustarané. Přesto se snažil tvářit mile.

Muž došel až k trůnu a sedl si na něj. Přejel nás všechny pohledem. U mě a Leveta se zastavil na delší chvíli. Pak se mu úsměv rozšířil snad ještě víc, než měl doposud, pokud je to možné, a přiběhl k Levetovi. Zvedl ho ze země a objal ho.

(hudba)

„Levete! Jak rád tě vidím!“ prohlásil mile. Nevěděla jsem, jak by mu mohl Levet odpovědět, ale evidentně se znají, tak není co řešit.

„Ach ano. Měl jsi pravdu,“ mluvil k Levetovi. Zdálo se, že si ti dva povídají. Ale Levet si umí povídat jen se mnou. Nebo s těmi, kdo to umějí…

„Ano, ano. Jak bych mohl zapomenout… Zajisté… Hm… Mohl bys nás představit, Levete?“ zeptal se. Levet přikývl a začal představovat. Nejdříve ukázal na Abby. Ta se na muže usmála. Pak ukázala na Chrisila, ten sklonil malou poklonu. Na závěr ukázal na mě. Muž se na mě podíval, v očích údiv. Jako by mě spatřil až teď. Sklonila jsem hlavu, tak, jako Chrisil.

Muž se na mě až moc vřele usmál. To se nelíbilo jak mě, tak Chrisilovi, který mě zčásti bránil svým tělem. Muž se podíval na něj a pak na naše spojené ruce. Po nějaké chvíli svůj pohled obrátil k Levetovi, který mu asi něco říkal, neboť se muž podíval na Leveta. Tvářil se šokovaně.

Kdo je to? Zeptala jsem se Abby. Pohlédla na mě, na tváři úsměv.

Tento muž, Leo, je král Tarnského království…

Po audienci u krále, jak jsem zjistila, nás služebné odváděli do pokojů. Mě a Abby dali do stejného patra a Leveta s Chrisilem do druhého. To se ale ani jednomu z nás moc nelíbilo. Prohodila jsem si pokoje s Levetem, takže jsem měla pokoj hned vedle Chrisila.

Otevřela jsem dveře a můj pohled padl na velkou postel s nebesy. Jak dlouho jsem nespala na posteli? Rozběhla jsem se k ní, sundala jsem si boty a skočila. Dopadla jsem na měkkou matraci. Uvelebila jsem se tam a málem se mi podařilo usnout, jenže někdo zaklepal.

„Dále,“ zamumlala jsem. Řekla jsem si, že jestli to bude služebná, vyhodím ji se slovy ‚Chci se prospat.‘. Otevřely se dveře. Ani jsem se nekoukla kdo je to a větu, kterou jsem si vymyslela, jsem řekla nahlas. Ozvalo se uchechtnutí, pak někdo zavřel dveře a byl klid. Po několika minutách na mě někdo skočil. Leknutím jsem vyjekla. Otevřela jsem oči a uviděla jsem Chrisila, jak na mě obkročmo sedí, na tváři úsměv od ucha k uchu.

Sklonil se ke mně a políbil mě. Ten polibek byl letmí, jako když se vám o rty otřou motýlí křídla. Přitáhla jsem si ho blíž a zamotala mu prsty do vlasů. Natiskl se na mě tak, že mezi námi nebyla ani škvírečka místa.

Přetočila jsem ho na záda a sedla si na něj. Na rtech se mi usadil úsměv. Rukou mi zajel pod košili a začal mě hladit po zádech. Chtěl mi ji sundat, ale ozvalo se Ťuk, ťuk, ťuk… Oba jsme ztuhli. Do pokoje vstoupil Levet.

Tohle si nechte na později! Jde se na večeři s králem. Vezměte si něco pěkného na sebe! Dořekl a ještě než odešel, ukázal rukou ke skříni. Dveře se zabouchly a já se začala nekontrolovatelně smát. Přidal se ke mně i Chrisil.

„Co chtěl?“ zeptal se a ještě mu trochu cukali koutky.

„Prý jdeme na večeři s králem, tak si máme obléct něco pěkného,“ odpověděla jsem mu. Zvedla jsem se z postele a došla ke skříni. Byla plná šatů. Zaskučela jsem. Chrisil ke mně přiběhl a objal mě okolo pasu.

„Copak? Šaty se ti nelíbí?“ zeptal se provokativně. Vyplázla jsem na něj jazyk a začala se hrabat ve skříni. Nevěděla jsem, které si vybrat, bylo jich tu spousty. Až jedny, úplně vzadu se mi líbily. Vytáhla jsem je a pověsila na dveře skříně. Byly to korzetové šaty celé v černém.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se Chrisila.

„Budou ti slušet.“ Políbil mě na krk. Usmála jsem se na něj.

„Ale budeš mi s nimi muset pomoct.“ Sundala jsem si košili i kalhoty a natáhla se pro šaty. Navlékla jsem se do nich a přidržela si je, aby mi nespadly.

„Zavaž mi korzet, prosím.“

„K vašim službám, madam.“ Začal jej utahovat tak silně, že jsem si myslela, že nebudu moct dýchat. Po chvíli jsem si na něj ale zvykla, takže to nebyl problém. Když byl Chrisil hotový, podívala jsem se na sebe do zrcadla, co bylo na vnitřní straně skříně. Slušelo mi to. Na dně skříně jsem ještě našla boty hodící se k šatům a nazula si je.

Rozhodla jsem se, že vlasy si nechám rozpuštěné. Zaregistrovala jsem Chrisila, jak se na mě se zaujetím dívá. Přešla jsem k němu a objala ho okolo krku. On mě objal okolo pasu.

„Proč na mě tak koukáš? Jsem z tebe nervózní!“ vytkla jsem mu.

„Protože jsi nádherná,“ sklonil mi poklonu a políbil mě.

„Tak. A teď musíme najít něco pro tebe.“

„Né…“ zaúpěl. Chytla jsem ho za ruku a odtáhla do jeho pokoje. Byl podobný tomu mému, jen tu pár věcí chybělo. Došla jsem ke skříni a otevřela ji. Byly tu různé košile, pláště, a něco podobné tomu. Našla jsem černou košili, a k tomu tmavé kalhoty. Podala jsem mu to a šla si sednout na postel.

Když si sundal svou košili, naskytl se mi pohled na jeho svalnatou hruď. Měla jsem sto chutí se k němu rozběhnout a obejmout ho, ale ovládla jsem se. Když byl hotový, vyrazili jsme cestou do sálu.

Na chodbě o patro níž, jsme potkali Abby, která právě vycházela ze svého pokoje. Slušelo jí to. Měla na sobě zelenkavé šaty, ušité na míru.

„Levet je ještě v pokoji?“ zeptala jsem se.

Ano, už moc dlouho mu to trvá…

„No jo, chlapy.“ Usmáli jsme se. Chrisil protočil oči a chtěl něco říct, ale v tu ránu se ve dveřích objevil Levet se slovy ať jdeme, nebo přijdeme pozdě!

(hudba)

Došli jsme do jídelny a já přelétla očima sál, kde se měla večeře konat. Můj zrak se zarazil na dvou mužích v černých pláštích s kápěmi. Nelíbilo se mi to. Muži stáli u krále a u jeho Summeronna, který byl dvorní čaroděj, a něco probírali.

Král nás zahlédl a pokynul nám, abychom k nim přišli. Chrisil mě chytil na ruku. Usmála jsem se na něho. Úsměv mi opětoval a my vyšli. Zastavili jsme se až před králem a jeho společností. Uklonili jsme se mu. Král mě obdaroval skromnou poklonou a já cítila Chrisilův stisk, který zesílil. Pohladila jsem ho po ruce. Stisk trochu povolil.

Složila jsem malou poklonu Summeronnovi, který mě obdařil úsměvem.

„Ach, jsem rád, že jste dorazili na mé pozvání,“ řekl přesládlým hlasem. „Chtěl bych Vám představit mou vzácnou a nečekanou návštěvu.“ Hlavou pokynul k dvěma mužům, jejich tvář se skrývala ve stínech jejich kápí.

„Tito muži přicestovali z dalekých zemí. Toto je můj dlouholetý přítel Ian Oitur a toto je…“ přestala jsem vnímat. Moje pozornost se stočila k jediné osobě, která pro mě byla víc, než bych přiznala.

Dívala jsem se na muže, a toužila zahlédnout jeho tvář. Věděla jsem, že se na mě dívá. Cítila jsem jeho pohled, který mě přímo hypnotizoval. Zdálo se mi, že velice pomalu, sundává svou kápi, která mi dosud znemožňovala se mu podívat do tváře. Kápě byla konečně dole a já se mohla setkat s jeho očima, které bych poznala kdekoli.

Podívala jsem se mu do očí, které mě sledovaly. Nebyly v nich žádné stopy po jakémkoli citu. Ty ledově modré oči, se na mě upínali, jakoby jim šlo o život. Sledovaly každý můj nádech, každé mé zachvění rtů…

„..o…“ někdo ke mně mluvil, ale já nedokázala rozpoznat význam slov.

„…eo…“

„…Leo!“ trhla jsem sebou. Odvrátila jsem pohled od muže a podívala se na Chrisila, který mě sledoval a obavami v očích.

„Co?“ zeptala jsem se. Teď se na mě obrátily pohledy všech, co tu byli.

„Leo, jsi v pořídku?“ optal se mě opatrně Chrisil.

„Ano, jsem. Omlouvám se, ale přeslechla jsem jméno, druhého cizince.“ Usmála jsem se mile. Král mi úsměv opětoval, ale ať už chtěl říct cokoli, nestihl to, neboť ho předběhl ten Tajemný muž.

(hudba)

„Ale zajisté. Mé jméno Vám prozradím.“ Jeho hlas. Kde jsem ho jen slyšela? Ano už vím… „Mé jméno je Mantus…“

Stačilo jen jediné slovo, aby zahájilo mou přeměnu. Neuvěřitelně mě pálily oči, jak měnily barvu. Ale nebylo to nic, v porovnání s růstem mých křídel. Zařvala jsem bolestí, když se mi protrhla kůže. Ale bolest hned ustoupila někam do zádí mé mysli.

Strčila jsem Chrisila za sebe a v ruce se mi objevila ohnivá koule. Přikrčila jsem se. Nespouštěla jsem ho z očí. Sledovala jsem každý jeho pohyb. Na tváři se mu mihl úšklebek.

„Leo? Leo, co to děláš?“ zeptal se mě Chrisil. Chtěl vyjít z úkrytu mých křídel. Sykla jsem na něj. Zastavil se a na tváři se mu objevil nechápající výraz.

„Leo, co to-“

„Krucinál zalez zpět a nevylejzej!“ křikla jsem na něj. Tvářil se nechápavě, ale poslechl. Obrátila jsem svou pozornost zpět k Mantusovi.

„Co tu děláš?“ zašeptala jsem. Do hlasu se mi přimíchala ostražitost. Usmál se a odpověděl:

„Ale co by. Přijel jsem na návštěvu za svým přítelem,“ řekl mi se smíchem a dodal, „Ale jak se zdá, poznala jsi i mého bratra, který je tu se mnou.“ Cítila jsem, jak se ve mně nahromaďuje vztek, ale na povrchu jsem zůstala klidná. Nebo se o to alespoň pokoušela.

„To není tvůj bratr!“ zařvala jsem.

„Ale je…“ zasmál se. Tohle byla rána ještě větší.

„Není! Nemůže být!“

„Ale, ale… A proč pak?“

„Protože je to můj bratr!“ vykřikla jsem bez rozmyslu. Všechny pohledy v místnosti se obrátily na mě. Slyšela jsem, jak se Chrisil za mými zády zalkl.

Mantus se zasmál. Byl to ledový, opovržlivý smích. Když se dosmál, tvář mu zvážněla.

„Omyl, Leo! Byl to tvůj bratr. Přestal jím být, když ho čepel mého meče probodla!“ zařval. „Přestal jím být, když se přidal ke mně! Přestal jím být, když se přidal na stranu Temna!“ Na nic jsem nečekala a vypálila proti němu. Nečekal to a byl zasažen. Pak se mu ale na tváři objevil výraz šílence.

Házela jsem bez rozmyslu ohnivé koule proti Mantusovi, ale ten se jen smál a v klidu je odrážel. Jen několikrát, se mi ho podařilo zasáhnout.

Byla jsem jím zaneprázdněná natolik, že jsem zapomněla na Iana.

„Přestaň!“ Byl to jen šepot, ale i v něm se odrážela váha rozkazu. Zaváhala jsem. Ruku napřaženou k hodu, jsem nechala klesnout, ale stále jsem na ní měla ohnivou kouly.

„Přestaň!“ Zavřela jsem ruku v pěst. Tím jsem kouly uhasila. Otočila jsem se a tlumeně vyjekla. Ian držel Chrisilovi nůž u krku natolik, že od něj tekl pramínek krve. Natáhla jsem k němu ruku. Všimla jsem si, že je oblizována v plamenech, ale velmi jednoduše jsem to ignorovala.

„Prosím…“ můj hlas zněl zoufale. Podívala jsem se na Iana, ale jeho tvář,… jakoby měl nasazenou masku, která je prostá emocí.

„Iane, prosím…“ obrátila jsem se přímo na něho. Střelil pohledem ke mně. Chtěl uhnout, ale nedovolila jsem mu to. Uvěznila jsem ho v mém pohledu.

„Iane, prosím. Nech ho jít…“ Nic. „jsi můj bratr, to pro tebe nic neznamená? Ani ty všechny sliby, které si mi dal?“ Můj hlas se postupně plnil vztekem, takže nabíral hlasitosti. „Ani to, že mě nikdy neopustíš? Že tu vždycky pro mě budeš?“ Po tváři se mi snášely slzy. „Nic?“ šeptala jsem. „Že mě budeš ochraňovat? Že nedovolíš, aby se mi něco stalo? Aby mi ublížili…?“ nechala jsem větu vyznít do ztracena.

Dívala jsem se mu do tváře, která postupně jihla. Pustil Chrisila, který se sesul na zem a bezmocně na mě koukal. Ian přišel ke mně a objal mě. Zabořila jsem mu tvář do hrudi a hlasitě vzlykala. Hladil mě po zádech, po vlasech a šeptal něco, co mi nedávalo žádný smysl.

„Iane! To nemyslíš vážně?“ zahřměl ostrý a ledový hlas sálem. Cítila jsem, jak nahromaďuje sílu. Ian zvedl ruku, ze které vyšel modrý pruh světla, který nás zabalil do bubliny. Mantus vypálil, ale stěnu to neprorazilo. Zase mě objal.

„Mrzí mě to,“ zašeptal. Konečně po několika letech, jsem uslyšela jeho hlas. Jeho hebký hlas, který mě uklidňoval skoro každou noc, když jsem byla malá.

Vzal mě od náručí a sedl si na zem. Položil si mě do klína a dál mě hladil po vlasech. Zachumlala jsem se v jeho objetí a víc se k němu přitiskla. Nechala jsem kanout slané kapky na jeho košili a užívala si objetí mého dlouho postrádaného bratra.

„Mrzí mě, že jsem tu nebyl, když si mě potřebovala. Že jsem tu nebyl, když jsem měl…“ šeptal mi do vlasů.

Dál jsme seděli mlčky několik hodin, dokud jsem mu neusnula v náručí. Matně jsem cítila, jak mě někdo zvedá a rytmickou chůzí jde k mému pokoji. Jak mě někdo pokládá do měkké postele a přikrývá dekou. Pak jsem se propadla od absolutní tmy…

(hudba)

Probudily mě až paprsky ranního slunce. Byla jsem skvěle uvolněná. Vysoukala jsem se z postele a sundala ze sebe oblečení, které jsem na sobě měla. Zalezla jsem do koupelny a vlezla do horké vody. Chvíli jsem tak relaxovala, pak jsem se umyla a vylezla ven.

Když jsem se oblíkala, přehrávala jsem si včerejší večer. Zrovna jsem si nandávala košili, když jsem si vzpomněla na Iana. Ian…

Vypálila jsem z pokoje a běžela do sálu, kde jsme včera měli večeřet. Rozrazila jsem dveře a pohlédla ke stolu, kde seděl král, Levet s Abby a Chrisil. Jejich pohledy se stočily na mě. Nevnímala jsem je a přiběhla k Chrisilovi. Stoupla jsem si k němu, popadla ho za paži a donutila ho, aby se mi pořádně podíval do očí.

„Kde je Ian?“ řekla jsem. Neodpovídal. „Kde je Ian!“ vykřikla jsem. Nic. Žádná odpověď. Pustila jsem ho a podívala se na ostatní.

„Kde je?“ křikla jsem na krále. Díval se na mě a ve tváři se mu objevil soucit. Ten soucit mě pěkně štval a já to dala dost jasně najevo. Přiskočila jsem k němu, chytla ho pod krkem a přišpendlila ke zdi.

„Řekne mi už někdo, kde je můj bratr?“ sykla jsem.

Stáž, která hlídala na chodbě, mě uviděla, jak ohrožuji krále a přiběhla ke mně. Když byli na metr daleko, narazili do neviditelné stěny. Nechala jsem je být a dál se zaměřila na muže pod mýma rukama.

„Kde je!“ zařvala jsem. Do sálu přispěchal Summeron. Svou holí namířil na mě. Z konce hole vystřelilo bílé světlo, které obalilo neviditelnou překážku mezi mnou a jimi. Když to bylo celé obalené, ozval se tříštivý zvuk skla a mě zahalila světle modrá záře. Moje mysl se odevzdala tmě…

Probudily mě hlasy. Slyšela jsem Chrisilův hlas a ještě jeden. Starší, chraplavější. Otevřela jsem oči do tmy nějaké místnosti. Rozhlédla jsem se, ale neviděla jsem nic, než jen tmu. Povzdechla jsem si. Chtěla jsem se zvednout a podívat se, kde to jsem, ale zarazily mě řetězy, kterými jsem byla přivázána k posteli.

Pouta jsem měla na nohách i rukách. Nemohla jsem se pořádně hnout.

„Krucinál!“ zanadávala jsem si. „Je tu někdo? Haló!“ Hlasy za dveřmi utichly. Za několik okamžiků se dveře otevřely a ke mně přispěchal Chrisil. Přiklekl si k posteli a pohladil mě po vlasech. Pod jeho dotekem jsem zavřela oči.

„Kde to jsem? A proč jsem připoutaná?“ zašeptala jsem. Chrisil se podíval na muže u dveří. Ten přikývl.

„Jsi v pokoji pro učedníky Summeronna.“ Odmlčel se. „A… A připoutaná si protože jsi byla nebezpečná.“ U jeho poslední věty mi klesla čelist a já na něj koukala jako na blázna.

„Nebezpečná?“ řekla jsem tiše. „Jak? Komu? Neudělala jsem někomu něco?“ ptala jsem se s panikou v hlase.

„Ne, jen si ohrožovala krále.“ Zajíkla jsem se.

„Cože? Je… je v pořádku?“ Přikývl.

„A proč jsem tak vyváděla?“ ptala jsem se s trochu menším klidem.

„Hledala jsi Iana a nikdo ti nechtěl dát odpověď.“

„Ian… Kde je? Proč jste mi to nechtěli říct?“

„Ian odešel s Mantusem hned po tom, co tě odnesl do pokoje. Nechtěli jsme ti to říct, protože jsme si mysleli, že bys mohla vyvádět.“ Ukončil. Prudce jsem vydechla. Ian odešel… Uvidím ho někdy? Co když ne? Co budu dělat? Teď s vědomím, že žije? Moje mysl si ubíhala směrem, kterým jsem nechtěla.

„Můžete mě už odpoutat?“ ptala jsem se nesměle. Chrisil se zase otočil na muže. Ten chvíli zaváhal, ale nakonec přikývl.

„A kdo vlastně jste?“ zeptala jsem se muže, zatímco mě Chrisil rozvazoval.

„Já jsem Summeron,“ pronesl chraplavým hlasem. Oh…

„Já, omluvám se… Nevěděla jsem…“ koktala jsem.

„To je v pořádku,“ uklidnil mě. Oddychla jsem si. Chrisil mi konečně uvolnil pouta. Sedla jsem si a promnula si zápěstí.

„Jak dlouho jsem tu byla?“ zeptala jsem se, po chvilce ticha.

„Jen několik hodin,“ odpověděl Summeron. Přikývla jsem. Zase bylo ticho.

„Ehm, Levet říkal, že bych se u Vás měla začít učit.“ Začala jsem neurčitě. Přikývl.

„A kdy bych mohla začít?“ byla jsem zvědavá. Těšila jsem se.

„Kdykoli budeš chtít.“

„Můžu hned?“ vyhrkla jsem. Zdálo se, že ho moje odpověď nijak neohromila, ale mohla jsem se mýlit. Byla tu tma.

„Jistě.“ Skvěle! Málem jsem si i zatleskala, jako malá holka. Musela jsem se sama sobě v duchu zasmát.

(hudba)

Summeron nás odvedl do hradu. Došla jsem za králem, abych se mu omluvila. Mou omluvu přijal docela dobře. Prý mě chápal. To mu tak budu věřit! Pche!

Vydala jsem se do kuchyně, protože oběd už byl a večeře byla daleko. Kuchařky se divily nad mojí přítomností, ale vzaly to dobře. Po obědě jsem se vydala za Chrisilem. Bylo mi řečeno, že odešel do pokoje.

Zaklepala jsem na dveře a čekala na slovo Dále. To se ovšem neozvalo. Místo toho jsem byla vtáhnuta do pokoje. Následně přiražená ke zdi. Chrisil se hladově vrhnul na moje rty. S radostí jsem mu polibky oplácela, ale musela jsem se odtrhnout. Opřela jsem si čelo o to jeho. Jedna otázka mi nenechala klidu.

„Nezlobíš se?“ zeptala jsem se. Podíval se mi do očí.

„Proč bych se měl zlobit?“ odpověděl mi otázkou.

„No, za to ráno. Jak jsem na tebe vyjela.“

„Ne, nezlobím. Je to v pořádku. Konečně si po mnoha letech našla svého bratra, a když se vzbudíš, tak tu není,“ vypověděl se mi a já si oddychla. Políbila jsem ho, ale u jednoho nevinného polibku jsme nezůstali…

Ležela jsem mu na hrudi a užívala si klidu. Prsty mi jezdil po páteři. Vysílalo to do mě něco, jako nějaký proud… jiskření. Zvedla jsem se na lokty, abych mu viděla do tváře. Měl zavřené oči a na tváři mu hrál úsměv. Musel cítit, že ho pozoruji, ale nedal na sobě nic znát.

Zvedla jsem ruku a prstem mu začala jezdit po obličeji. Začala jsem u čela, jela jsem přes nos. Po klíční kosti až ke rtům. U těch jsem se zastavila. Přejela jsem je bříškem palce tam a zpět. Jeho úsměv se rozšířil.

Naklonila jsem se nad něj. Musela jsem ho políbit. Lehce jsem se otřela o jeho rty. Stále měl oči zavřené. Políbila jsem ho znovu. Pokračovala jsem po bradě, na krk, na hruď. Dostala jsem se dál…

Oblíkala jsem se. Levet tu byl, aby nám oznámil, že je večeře. Těšila jsem se, protože po večeři jsem měla jít za Summeronnem. Počkala jsem, dokud se neoblíkne i Chrisil a ruku v ruce jsme šli do jídelny.

Nikdo si nám nijak zvlášť nevšímal. Sedli jsme si naproti Abby a Levetovi. Levet měl na tváři úsměv.

Co se tak usmíváš? Zeptala jsem se, se smíchem Leveta. Jeho úsměv skončil na bodu mrazu.

Neusmívám…

Ale jo! Stála jsem si na svém.

Fajn! Tak se usmívám… Ale ty taky a to ještě víc, tak se mi nepošklebuj! To už jsem nevydržela a vyprskla smíchy. Sjela jsem se židle a skončila na zemi. Břicho mě bolelo ze záchvatu smíchu.

Chrisil se na mě díval ze shora a smál se taky, ale míň než já. Levet zrudnul. Abby s králem se na nás nechápavě dívali, ale cukali koutky.

Po několika minutách jsem se začala uklidňovat. Sedla jsem si na židli a setřela slzy, které se mi prodraly ven.

Už si se dosmála? Zeptal se nazlobeně Levet.

„Myslím, že ještě ne, ale zatím to stačí,“ řekla jsem a jen stěží potlačovala smích. Levet zčervenal ještě víc a odpochodoval z jídelny. Jeho chůze byla velice směšná. Znovu jsem skončila na zemi.

(hudba)

Po půl hodině jsem už překonala svůj záchvat. Dojedla jsem svou večeři a spěchala za Summeronnem. Dorazila jsem o několik minut později. Vletěla jsem dovnitř a zůstala zkoprněle stát.

Na zemi byl udělán kruh ze svíček, které byly nezapálené. Jinak v celé místnosti hořely svíčky různých velikostí a barev. Něco mi říkalo, abych si šla sednout do kruhu. Poslechla jsem. Překročila jsem kruh svíček a usadila se doprostřed. Dveře se zavřely. Slyšela jsem kroky a za chvíli se přede mnou objevila silueta Summeronna.

Máchl rukou a svíčky zhasly. Pak máchl po druhé a svíčky uspořádané do kruhu se rozhořely.

„Zavři oči,“ poručil mi šeptem. Poslechla jsem.

„Tak. A teď uvolni svou mysl. Zhluboka dýchej. Soustřeď se na své dýchání,“ pokračoval. „Musíš dokonale uvolnit svou mysl,“ šeptal. „A teď si představ, že jsi v lese. Jsi tam úplně sama. Slyšíš zvěř, jak se potuluje po lesních cestičkách. Tak. A teď jdi,“ poručil. „Jdi a řekni mi, co vidíš.“

„Procházím koncem lesa,“ šeptala jsem. „Můj zrak ochromuje světlo, které bylo tlumené větvemi stromů. Nic nevidím,“ do hlasu se mi vkrádá panika.

„Uklidni se.“ Jako bych ho neslyšela.

„Už je to dobré, zvykám si. Jdu dál. Narazím na louku. Nikdo tam není, je opuštěná. Rozhlížím se. Stromy okolo louky jsou zlámané. Zbytky popela rozfoukal vítr. Slyším dětský pláč. Běžím k němu. Nevím kde je. Nemůžu ji najít!“ panikařím. Slyším, jak mi Summeron něco říká, ale nerozumím mu.

„Vím, že se blížím. Jsem blízko, ale nevidím ji. Najednou se obloha zatáhne. Slunce se schová za mraky. Lesní život utichl. Slyším jen svůj tep. Rozhlížím se. Nikdo tu není. Podívám se zpět před sebe. Stojí tam muž. Jeho tvář je zahalena ve stínech kápě, co má na sobě.

Přiblížím se. Nehne se ani na krok. Udělám další a pak ještě další, dokud nestanu před ním. Natáhne ruku. Vložím svou do jeho a okolní svět se rozplyne. Vidím jen šmouhy, které lítají okolo mě.

Zmocňuje se mě třes. Nemůžu to ovládnout. Slyším pláč dítěte. Výkřiky ženy. Volání o pomoc. Krutý smích. Vzlykání. Nemůžu nic udělat. Nejde to zastavit! Nejde! Bolí mě z toho hlava! Už to nevydržím! Ne! Ne! Ne! Ne!…

A pak ticho. Vše ustalo. Výkřiky, pláč, naříkání… Nic neslyším.

Rozhlédnu se. Jsem v tmavé místnosti. Na stěně, hned vedle dveří visí louč. Vezmu ji a otevřu dveře. Slyším hlasy. Vydám se za nimi. Všude je tma. Cítím zlo, ve zdech tohoto hradu. Jdu dál.

Narazím na velké černé dveře. Pokouším se je otevřít, ale jsou moc těžké. Nejde to! Zkouším to pořád dokola. Musím se dostat dovnitř. Když se otevřou. Sami od sebe. Na nic nečekám a vyrážím do sálu. Slyším, jak se za mnou zavřely, ale já vím, že s tím už nic neudělám.

Sál je velký, černý. Nikde ani pruh slunečního světla. Celou tuto místnost ozařují svícny. Sál je prázdný. Nikde žádný obraz. Nic. Stěny jsou holé. Vydám se doprostřed sálu. Je tam veliký, masivní, černý trůn. Sedí na něm muž. Tvář mu neosvětluje žádný ze svícnů.

Přijdu až k němu. Muž se zvedne a přistoupí ke mně. Snažím se zahlédnout alespoň kousek z jeho tváře. Ale nejde to. Pokyne mi rukou, abych ho následovala. Jdu za ním. Zavede mě do malé věže. Na stěně visí nějaký obraz, nebo něco takového, ale přes něj je hozeno plátno, aby nebylo vidět, co se na něm ukrývá.

Strhne ho. Není to obraz. Je to zrcadlo! Podívám se do něj. Vidím tam svůj odraz. Mé černé vlasy září. Jakoby v nich byly malé diamanty, které odráží světlo svící. Mé oči jsou temné, jako půlnoční obloha. Jsem oděna v rudých, korzetových šatech. Jsou překrásné.

Moje pleť kontrastuje s mými vlasy, šaty… Jsem bledá.

Usměji se na muže po mém boku. Teď mu vidím do tváře. Je to můj bratr. Můj Ian…“

Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že sem stále v místnosti, která patří Summeronnovi. Stále sedím v kruhu svíček, ale ty už nejsou zapáleny. Místnost ozařuje několik loučí, které byly upevněny na zdi.

Rozhlédnu se a zjistím, že je tu Levet a Abby, Summeron a Chrisil. Dívám se na něj a on mi můj pohled opětuje. V jeho tváři se zračí úleva s obavami. Rozkročí se ke mně, ale zarazí ho Summeron.

„Ne!“ řekne. Podívám se na něj, ale jeho pohled je neutrální. Přechází po místnosti s rukama za zády a dívá se do země.

„Proč?“ zeptám se. Nic, Žádná odpověď. Dál si přechází a ignoruje okolí.

„Co se stalo?? Proč tu všichni jsou?“ Nikdo mi neodpoví. Povzdechnu si a složím hlavu do dlaní. Ani se nehnu…

Po několika minutách se jeho kroky zastaví. Zvednu hlavu a podívám se na něj. Stojí a kouká do jedné z mnoha knih, které obývají tuto místnost. Několikrát zalistuje, než se zastaví na jedné stránce.

Čekala jsem, že nám to třeba přečte, ale on jen zaklapl knihu a dál pokračoval v přecházení. Začíná mě to velice štvát. Zvednu se, vystoupím z kruhu a zastoupím mu cestu. Málem do mě narazil. Kdyby mě neštval, možná bych se zasmála.

„Co se stalo? Proč tu všichni jsou?“ zeptám se. Chvíli váhá.

„Protože jsem je zavolal. Co se stalo? Nechal jsem tě upadnout do transu,“ pokračoval. „ale nečekal jsem, že se to zvrtne.“ Poslední větu si zašeptá pro sebe, ale já ji stejně slyším.

Chce mě obejít, ale znovu mu zastoupím cestu. Podívá se na mě, ale jeho pohled je skelný. Jako by se nekoukal na mě, ale skrze mě. Po zádech mi přejel mráz. Takový pohled nemíval… proběhne mi hlavou.

„Co se s Vámi stalo?“ zeptám se šeptem. Nevnímá mě. Znovu mě obejde. Tentokrát ho nechám jít a znovu se dá do přecházení.

Vydechnu a opřu se o zeď. Zavřu oči a přemítám, co se stalo. Moc daleko jsem se ale nedostala, neboť mi na tváře někdo položil ruce. Otevřela jsem oči. Byl to Chrisil.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě.

„Jo, jsem. Ale on asi ne,“ kývnu k Summeronnovi. Následuje můj pohled. Summeron zrovna obcházel po několikáté místnost a nás si nevšímal. Chrisil vrátil pohled zpět na mě. Díval se mi do očí a já se dívala do těch jeho zelených. Tak krásných. Hladově jsem ho políbila. Uchechtnul se.

„Zdá se, že jsi víc, než jen v pořádku,“ zašeptá. Usměji se. Vzápětí se podívám na Leveta a Abby, kteří sedí v koutě a očividně si něco říkají.

„Nechcete jít ven?“ zeptám se jejich směrem. Abby se na mě podívá a přikývne. Vstala jsem a s Chrisilem po boku jsme šli ke dveřím.

Byli jsme asi na metr před nimi, když se s hlasitým bouchnutím zavřely. Zkusím, jestli nejdou otevřít, ale marně. Otočila jsem se na Summeronna. V ruce držel Summeronnskou hůl, namířenou naším směrem. Celá zářila. Ale to bílé světlo se postupně měnilo v šedé.

Na nic jsem nečekala a uvědomujíc se bolest, se proměnila. Pokusila jsem se potlačit bolestné zařvání, ale nešlo to.

Summeron stále stál s napřaženou holí na nás, ale nehýbal se. Všimla jsem si, že pohybuje rty. Musela jsem něco udělat, nebo na nás sešle nějakou kletbu. Přemýšlela jsem, co udělat. Když na něj půjdu s ohněm, zastaví mě. Je silnější, alespoň v magii. To je ono!

Naznačila jsem útok ohnivou koulí. Tohle čekal, odrazil ji, ale já mezitím přeběhla k němu a praštila ho pěstí do brady. Zakymácel se, ale neupadl. Praštila jsem ho ještě jednou, ale to už očekával. Vzápětí se mi v ruce objevila ohnivá koule. Hodila jsem ji proti němu. Tuhle neodrazil.

Napřahoval ruku s holí, ale tu jsem mu vykopla. Nesmím… nesmím dopustit… Chrisil… Abby… Levet… NE! Mé myšlenky se zabývaly jen obranou a útokem. Přemýšlela jsem, co udělám dál. Nechtěla jsem mu nějak zvlášť ublížit, ale ohrožoval mé přítele!

Praštila jsem ho znovu. Tentokrát spadl na zem. Udělala jsem mu ohnivá pouta, kolem nohou a zápěstí. Sice nevím jak, ale v tuto chvíli se to hodilo.

Sebrala jsem Summeronnskou hůl ze země a opřela se o ni. Byla jsem vyčerpaná. Co se to s ním ksakru stalo? Před tím transem byl normální. Když jsem se z něj probrala, byl taky v pořádku. Pak si něco přečetl…!

Stoupla jsem se nad něj a donutila ho, aby se mi podíval do očí. Měl je stále skelné, ale ne tolik, jako před tím.

„Co jste to četl?“ zeptám se. Žádná odpověď. Zeptala jsem se znovu. Zase nic. Povzdechla jsem si. Šla jsem otevřít dveře, i když jsem nijak zvlášť nedoufala, že by se mohly otevřít. Zatáhla jsem za ně. Otevřely se. Jen jsem na to koukala a snažila se pochopit, proč, to před tím nešlo. Nechala jsem to být a šla si sednout na lavici. Vyčerpaně jsem se na ni sesula, takže jsem napůl ležela, napůl seděla, neboť ostatní číst lavice, zabíral Chrisil, který se nehýbal a koukal na Summeronna.

(hudba)

Drkla jsem do něj loktem. Probral se. Podíval se na mě a usmál se. Pokusila jsem se o úsměv, ale asi z toho vyšel jen škleb. V očích se mu odrážely obavy. Zvedla jsem se, abych se mohla posunout. Pak jsem si znovu lehla, ale tak, abych si mohla položit hlavu Chrisilovi do klína.

Začal mě vískat ve vlasech. Zavřela jsem oči a celá se uvolnila. Potřebovala jsem přemýšlet, ale to nejde s hlavou, plnou myšlenek. Začala jsem je ‘třídit‘. Po několika chvílích se mi to aspoň trochu povedlo.

Co to četl? Stalo se mu to vůbec po tom, co si to přečetl? Nebyl takový už před mým transem? Hlavou mi běhaly myšlenky podobného tipu a já neměla ani na jednu odpověď. Štvalo mě to. Z myšlenek mě vytrhl Summeronnův hlas.

„Levete, už mě můžete odvázat,“ řekl. Šokovaně jsem otevřela oči. Prudce jsem se zvedla a podívala se na Leveta, který máchal rukama, dokud Summeron neměl ruce i nohy volné.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se Leveta. Ten se na mě ani nepodíval a šel si sednout zpět k Abby.

„Skvělí!“ rozhodila jsem rukama a dopadla zpátky na lavici vedle Chrisila.

„Může mi někdo říct, co se tu děje?“ zeptala jsem se a nadějně se podívala na Abby.

Leo promiň, ale já nic nevím. Levet mi nechtěl nic říct… marně pokrčila rameny.

Summeron vstal ze země, oprášil si oblečení a s velkým úsměvem se na mě podíval.

„Leo, zvládla jsi to výborně. Tak a teď se běž vyspat. Zítra ráno začneš s bojovým výcvikem.“ Řekl a strkal mě ze dveří. Nic jsem nechápala.

Došla jsem do pokoje a s Chrisilem dopadla do postele. Opřela jsem si o jeho hruď hlavu a přemýšlela, co to bylo.

Musela jsem přemýšlet hodně dlouho, neboť jsem slyšela jen Chrisilův klidný dech. Evidentně spal.

Co nejtišeji jsem vylezla z postele a tak abych ho neprobudila, jsem otevřela dveře od koupelny. Rozsvítila jsem svíčky a v rohu místnosti se objevila tmavá silueta muže. Než jsem stačila vykřiknout, nebo se přeměnit, muž se dostal až ke mně a překryl mi rukou pusu.

„Ššš, to jsem já,“ zašeptal Ian. Uklidnila jsem se. Spustil ruku, otočil si mě k sobě čelem a padla jsem mu kolem krku. Byla jsem strašně ráda, že tu je. Ale jak se sem dostal?

„Jak ses sem dostal?“ zeptala jsem se, hlavu stále zabořenou do jeho hrudi.

„No… uspal jsem stráže a proklouzl hradem,“ řekl, snažíc se aby to vyznělo nevině. Zvedla jsem hlavu a usmála jsem se.

„Jsem ráda, že jsi tady,“ řekla jsem. Usmál se na mě a sedl si na zem. Sedla jsem si vedle taky a dívala se na něj.

„Co si dělala, když…“ odmlčel se. „když jsem zemřel?“ zeptal se. Díval se na mě a hledal známku něčeho, o čem jsem si nebyla jista, co to je. Uhnula jsem pohledem a rentgenovala jsem hořící svíčku.

„Když tě Mantus zabil, řekl, že se pro mě jednou vrátí. Pak, když odešel, jsem seděla u tebe a doufala, že je to jen sen, že se probudíš a budeme zase spolu.“ Po tváři mi začaly stékat tiché slzy. „Takhle jsem seděla několik dní. Nejedla jsem, ani nespala. Jen jsem čekala. Doteď nevím na co,“ pousmála jsem se.

„Po několika dnech, jsem začínala mít vidiny a bylo mi špatně. Ten večer byla zase bouřka,“ můj hlas podbarvil strach. „Ten večer jsem omdlela. Probudila jsem se v bílé místnosti, kde byla jen postel. Všude byla okna. Zvedla jsem se a šla ke dveřím. Otevřela jsem je. Na zemi byl podnos s jídlem. Neváhala jsem a vše snědla,“ pousmála jsem se.

„Pak jsem vyšla ze dveří. Byl tam dlouhá chodba. Došla jsem až na konec. Byly tam dveře. Otevřela jsem je a ocitla jsem se v rozlehlé zahradě. Všechno tu kvetlo.

Uslyšela jsem za sebou kroky a tak jsem se otočila. Byla tam krásná slečna. Došla ke mně a řekla, že můj čas, jako člověk, už skončil. Nevěřila jsem jí, a tak mi řekla svůj příběh. Po něm jsem jí uvěřila.

Jednoho dne, byla nemocná a celý den proležela v posteli. Požádala mě, abych k ní přišla. Toho dne jsem se stala andělem,“ dopověděla jsem, a setřela jsem si slzy. Ian mě objal. Položila jsem mu hlavu na rameno.

„Co jsi dělal ty?“ zeptala jsem se. Moc mě to zajímalo, ale odpověď jsem nedostala. Ve dveřích stál Chrisil...

Kapitola 6. * Shrnutí * Kapitola 8.

Chtěla bych poděkovat všem, co tuto povídku čtou. :)

A taky těm, co mi sem házejí komentíky. :)

... děkuju...

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé_7: