OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 10

27.09.2013 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2296×

Dokázala si živě představit, jak si snaží vybavit, kdy naposledy měl až tak velký okno. Pobaveně se usmála.

„Jestli to měla být nabídka, tak ne, děkuji.”

„Právě jste ale řekla, že jsem jsem nepřekonatelný,” namítl naoko dotčeně.

„To sice určitě jste, ale i přesto odolám. Nehodlám míchat sex s prací.”

„Mio,” povzdechl si, „máte naprosto nedostižný talent ubít mé sebevědomí.”

„To jsem rozhodně neměla v úmyslu. Jestli vás to trochu uklidní, tak jste rozhodně jeden z nejpřitažlivějších mužů, co jsem kdy potkala.”

„Ale?” doplnil ji.

„Jste můj šéf, takže mám jasná pravidla.”

„No, asi byste mě s nimi měla obeznámit, abych byl připravený.”

„Koukat, ale nešahat.”

Jestli ho předtím vyvedly z tempa, tak teď o ni úplně zakopl. Zaklonil hlavu a rozesmál se.

„Jste neskutečná, už vám to někdo řekl?”

„Pár lidí už se zmínilo.”

10. kapitola

Dotančili do konce písně. Ani jeden z nich za tu dobu už nepromluvil. Nicolsonovi na rtech stále hrál pobavený úsměv a ona došla k názoru, že je to ten nejnáladovější chlap co zná.

Když dozněly poslední tóny a ona sundala ruku z jeho ramene, chtěla vytáhnout i dlaň z jeho sevření. To jí ale nedovolil. Jako by to byl samozřejmý pohyb, si ji protáhl okolo předloktí.

„Jdeme.” zavelel tím svým obvyklým tonem, který nepočítal se sebemenším odporem.

Semkla rty, aby potlačila vzpupnou touhu škubnout s paží a nechala se vest za rámě přes místnost k východu. Upřelo se na ně pár zvědavých pohledů.

Vyšli ven a do tváře jí zavanul chladivý noční vzduch. Cukla konečně s rukou a osvobodila ji tak.

„To nebylo nutné,” hlesla zamračeně.

„Nechtěl jsem riskovat,” zamumlal a na dálku odemkl auto. „Jen jsem vás na chvíli pustil z očí a už se slétali supi.”

„Ujišťuju vás, že s vyplašením nějakých opeřenců nemám problém,” odsekla a nasedla.

„Tak tomu bych i věřil,” zamumlal si sám pro sebe se zamyšleným pousmáním a otevřel dveře. Motor tiše zapředl a oni vyjeli z parkoviště do téměř prázdných nočních ulic.

„Myslela jste to vážně s těmi šaty?” protl jeho hlas unavené ticho.

Zrovna si v botách procvičovala prsty, které měla z těch nepohodlných lodiček úplně ztuhlé, takže promluvila až po chvíli, kdy spokojeně zajela do sedadla a otočila tvář k němu.

„Co přesně?”

„Že mě nechcete pokoušet.”

Otevřela pusu, aby mu to peprně potvrdila, ale zarazila se. Atmosféra v autě, kde seděli sami a jen kousek od sebe, byla tak důvěrná, že jí ta lež nešla přes rty.

„Z části,” vydechla.

Hodil po ní rychlý pohled, než ho znovu vrátil k vozovce.

„Tak to jste asi první.”

Rozesmála se. „Tak tomu věřím.”

„Než jsem vás potkal, tak jsem byl přesvědčený, že jsem neodolatelný,” vyčetl jí naoko dotčeně. Bavily ho tyhle jejich slovní přestřelky.

„Téměř.”

„Pro všechny až na vás.”

„No,” našpulila zamyšleně rty. „Pokud si mám vybrat mezi pár nocemi úžasného sexu nebo skvělou prací a občas snesitelným šéfem, pak raději tu druhou variantu.”

„Pro vaše předchůdkyně jsem byl více jak snesitelný,” podotkl a v jeho podáni to znělo skoro skromně.

Lstivě se usmála.

„A možná právě proto jsem se od nich poučila.” Odvrátila tvář a zahleděla se ven. Už projížděli její ulicí. Zastavil před vchodem, kde chabě svítila lucerna.

Stočila se ke dveřím, aby mohla vystoupit.

„Děkuju, že jste nakonec šla se mnou. Byl to mnohem příjemnější večer, než jsem předpokládal.”

Obrátila se překvapeně k němu.

„To jsem ráda,” hlesla. Netušila, co jiného na to říct.

„Vím že jsem někdy vážně občas nesnesitelný,” použil její vlastní slova a po provokovaní v jeho hlase nebylo ani známky, „a děkuji, že to se mnou vydržíte.”

„Sám jste mi dal šanci,” hlesla.

„A nikdy toho nelitoval,” usmál se při vzpomínce na jejich první setkání, když ji našel stát v její kanceláři.

„Vlastně,” sklonila hlavu a usmála se, „jsem myslela, že budete mnohem horší.”

„Má pověst despoty mě předchází?”

„Spíše pověst sukničkáře,” zavrtěla hlavou a on pocítil zvláštní napětí při představě, že by mu ona podlehla stejně jako ty před ní. Že by si ve skutečnosti nevěřila tak, jak se tvářila? Vlastně, chtěl to vůbec? Nebyla ošklivá, spíše jen obyčejná a nevýrazná. Na tom ale nezáleželo. Měla zvláštní kouzlo, které tohle všechno vynahrazovalo. Jak se na ni díval, cítil že ho přitahuje. Předtím si to ani neuvědomoval. Většina jeho předchozích vztahů byla s modelkami a občas nějakou herečkou, nenáročnými kráskami a nebo to rovnou byly vztahy na jednu noc. Byly vlastně jen takové zpestření a pak je zase rychle pustil z hlavy.

Mia do téhle škatulky rozhodně nezapadala, ale více jak dostatečně všechny převyšovala intelektem, vzpupností a bystrým jazykem.

Začínala být nesvá z jeho mlčení a upřeného pohledu, který cítila téměř i na kůži.

„Já,” hlesla chraplavě, „jen jsem vám chtěla poděkovat, že mě do toho nezatahujete.”

Nejprve naprosto netušil, jak to myslí a než si to stihl uvědomit, vystoupila zbrkle z auta. Sledoval ji, jak vyběhla pár schodů k hlavnímu vchodu, odkud k autu vrhla ještě rychlé ohlédnutí, než zmizela uvnitř.

Sledoval zmateně zavřené dveře. Došlo mu, že každý to teď myslel jinak. Bláhově si myslel, že jeho šarm dostal i ji a ona mu zatím byla jenom vděčná, že ji nezatahuje do svých soukromých věcí. To si myslela, že bude přeposílat tucty květin jeho milenkám nebo mu objednávat romantické večeře a hotely?

Když by opomenul to, že tohle byla opravdu jeho soukromá věc, tak se mu doslova příčilo chtít něco takového přímo po ní. Nedokázal si sám sebe představit, tak by si to nakráčel před její stůl a začal jí něco takového přikazovat. A neposlední řadě, nebylo co sjednávat. Vlastně si ani nepamatoval, kdy naposledy měl schůzku. Pár týdnů to rozhodně bylo. Co na tom ale bylo nejděsivější, vůbec mu to nechybělo.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 10: