OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 11

29.09.2013 (14:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2567×

11. kapitola

Další den a další zvrat v Nicolsonově náladě. Mia to už neřešila. Jen pozvedla zvědavě obočí, když se debata s vývojovým oddělením rozléhala až do její kanceláře. Její šéf na toho nebožáka řval tak, že ten už musel být s tím sluchátkem zalezlý až pod stolem.

Ode dveří se ozvalo zaklepání a dovnitř nakoukl Jeklis.

„Je...” zbytek jeho otázky utnulo další štěknutí do telefonu a pak už jen dopad sluchátka zpátky do vidlice.

„Ano, pan Nicolson je ve své kanceláři,” odpověděla mu na nedokončenou otázku už zcela zbytečně. „Doporučila bych vám ale přinejmenším neprůstřelnou vestu.”

„Budu to muset risknout,” blýskl po ní rozverným úsměvem. Ten se mu z tváře vytratil ale v tom okamžiku, kdy se od ní odvrátil a zůstal stát čelem k jeho dveřím.

Po rychlém zaklepání vešel a zavřel za sebou dveře.

„Koukám, že dneska nemáš svůj den.”

Nicolson se na něj pořádně ani nepodíval a sedl si zamračeně zpátky za stůl.

„To je to tak vidět?” zavrčel podrážděně, ale spíše sám na sebe.

„Hlavně slyšet. O co jde?”

„Mouser chce prý uzavřít kontrakt s CPR.”

„A na toho sis dělal zálusk ty,” doplnil Jeklis.

„Tlačil jsem na vývojový a stálo mě to pořádný balík, aby dokončili ten prototyp včas.” Prohrábl si prudce vlasy a měl chuť si ulevit a s něčím švihnout o zeď.

Jeklis ho pozoroval. Došlo mu, že papíry z personálního budou muset počkat.

„Ty na něco přijdeš o to se nebojím,“ zkonstatoval. Vždycky to tak bylo. Nicolson byl sice jeho přítel, ale moc dobře věděl, že co se týče obchodu, tak si ten prevít vždycky našel cestičku a okliku, jak se dostat k tomu, co chtěl.

„Kdybys měl spíše nějaký nápad,“ zavrčel Nicolson a svalil se do křesla. Tohle planý chlácholení mu bylo momentálně na nic. Jen na něj kývl, když se s ním Jeklis rozloučil, aby se šel raději věnovat své vlastní práci.

Ještě chvíli se zamračeně díval na zavřené dveře, než to nervově nevydržel, prudce vstal a hmátl po složce.

Mia jen klidně vzhlédla, když jako tajfun vyrazil z kanceláře. Podrážděně ji minul. Netušila co ho vytočilo tentokrát, ale jak si to rázoval okolo ní, tak pod napínající látkou dobře vynikl jeho zadek a co by si zbytečně namlouvala, byl stejně tak sexy jako zbytek...

„Mohla...”

Byla tak zabraná do hodnocení, že nestihla zaregistrovat jeho prudkou změnu směru. Když ale pomluvil, stejně už bylo pozdě. Pomalu a nevzrušeně zvedla pohled z poza brýlí k jeho obličeji. Pusu měl ještě mírně otevřenou, jak se zarazil uprostřed věty.

Zvedla obočí v pobídnutí, že tu větu může klidně dokončil. Zavřel pusu a otočil se k ní celý.

„Můžete mi najít tu smlouvu o pronájmu?” hlesl zaraženě a nezvykle mírným tónem. Jen hmátla do hromádky na stole a vstala aby mu ji podala.

Vzal si ji a nespustil ní pohled.

„Zdálo se mi to, nebo jste mi vážně zírala na zadek?”

„Zvláštní,” zamumlala, než si zase sedla za svůj stůl.

„Co?” nechápavě zavrtěl hlavou a zamračil se, jako by mu v tomhle hovoru něco unikalo.

Vzhlédla k němu. „Je zvláštní, že jste si ještě nezvykl.”

Ještě okamžik na ni zíral, než si přejel rukou přes tvář a promnul si kořen nosu. „Do háje už se všema.”

Mia pozorovala Nicolsona dokud se za ním nezavřely dveře a pak se tím směrem pobaveně začala culit. Nemohla si pomoct. Neskutečně ji bavilo ho vytáčet. Nebylo to ani za nehet profesionální, ale bylo to silnější než ona. No a alespoň zachránila nějakému nebožákovi krk. Nicolsona jeho vztek rozhodně přešel.

* * *

Neukázal se po zbytek dopoledne, měla tak alespoň čas pobrat se emaily z vývojového oddělení. Po tom poprasku co jim tam Nicolson udělal, se teď snažili a pokrok byl rozhodně vidět. Možná se za tím ale hnali až moc. Výsledky vypadaly skvěle, ale testů bylo málo. Místo, aby se s nimi zdržovaly, tak provedli jen minimální požadovaný rozsah testů a rovnou přešli k další vývojové fázi.

To nebylo dobré. Věděla, že tohle přesahuje její pravomoce, ale to jejich riskování by firmu mohlo stát miliony. Sjela výtahem do vývojového oddělení. Měla štěstí, zároveň se vraceli dva na to patro z oběda. Podařilo se jí tak proklouznout i přes zabezpečení. Pohledem vyhledala jméno na štítku a s rychlým zaklepáním vešla dovnitř.

Překvapeně se k ní obrátily dva páry očí od monitorů.

Vykašlala se na zdvořilostní bláboly a rovnou přešla k věci.

„Právě přišly poslední výsledky testů. Bude potřeba udělat další testy.”

Na okamžik se rozhostilo ticho. Jako si ji odhadovali... a nevyšla z toho dobře.

„Vy ale nemáte pravomoc o tom rozhodovat,” podotkl ten starší z nich, ale obezřetnost z jeho pohledu tak úplně nezmizela. Možná čekal, že vytasí nějaký papír s příkazy od Nicolsona.

Semkla rty.

„To nic nemění na tom, že jsou ty testy potřeba.”

Tím jim potvrdila, že je tam opravdu jen sama za sebe. Očividně se jim ulevilo.

„Jste jenom asistentka, nemáte ani postavení a ani znalosti k tomu, to posoudit. Vlastně nemáte ani oprávnění tu být,” jeho obrana se začala obracet v útok, „takže pokud nemám zavolat ochranku, tak...” Jeho hlas se najednou vytratil. Ještě dvě vteřiny ho sledovala, nechápajíc jeho reakci.

„Co se tu děje?”

Prudce se otočila a zůstala zírat na Nicolsona.

Nadechla se pro vysvětlení.

„Tady slečna,” pokývl k ní ten zakomplexovaný vědátor, „se pokouší zasahovat do průběhu testování prototypu. Na to ale není oprávněná.”

„Ty testy prostě nestačí!” skočila mu do řeči a hodila složku na stůl.

Nicolson nehnul ani brvou a natáhl se přes ni po složce.

„Ne, na to oprávněná není,” zamumlal, zatím co listoval výsledky. Málokdy měla takovou chuť praštit chlapa jako v tenhle moment.

Nicolson pohodil složku zpátky na stůl.

„Mám takový dojem, že máte nahoře ještě nějakou práci, slečno Robertsonová.”

„Ano,” hlesla a dalo jí práci, aby to neznělo jako vrčení.

Byl blíže dveřím, takže jí je otevřel, aby mohla vyjít na chodbu. Než ale vyšel on sám, tak se k těm dvěma ještě otočil.

„Do dvou dnů chci ty chybějící testy na stole a pro příště,” přimhouřil pohled a oba je sjel, „to povolení jí dávám.”

Mia se neotočila. Stála tam a zády k nim to slyšela. Nejraději by si rozpustila vlasy, aby jí nebylo vidět do tváře, aby neviděl ten její úsměv. Když vešli do výtahu a ona se k němu natočila profilem, hodila po něm rychlý pohled. Na tváři mu hrál pobavený výraz. Ten prevít se tím bavil!

„Jak jste věděl, kde jsem?”

„Jen málokdy opouštíte pevnost, takže si toho všimli i z ochranky na kamerách.”

„To sledují celou budovu?” otočila se k němu nevěřícně.

„Téměř celou. Mám rád v případě potřeby vše pod kontrolou.”

„To jsem si všimla,” hlesla a založila si paže na hrudi. Ta představa se jí moc nezamlouvala. Pohled raději upřela na ubíhající čísla pater na displeji.

Ruce jí zase sklouzly podél těla.

„Kam to jedeme?!” vyhrkla k němu. Patro mačkal on, ale místo aby stoupali ke kanceláři v posledním patře, tak čísla klesala.

„Dolů,” napověděl jí a v koutcích mu zacukalo.

Vystrčila bradu. Bylo fajn, vidět ho, jak se baví, ale ne na její účet.

„Mám hlad a vás beru na oběd sebou. Navíc mám takový dojem, že dnes uděláme pár lidem docela radost, když na chvíli vypadneme,” poznamenal pobaveně.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 11: