OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 13

04.10.2013 (21:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2258×

 „Na tohle bych si dokázala zvyknou,” zamumlala, když zajela do pohodlného sedadla spolujezdce.

 „Na jídlo a odvoz domů?”

 „Uhm, netuším jak přišli na to, že jste namyšlený prevít,” popíchla ho.

 „Pár důvodů by se našlo,” připustil na oko skromně.

 „Nevěřím,” usmála se unaveně.

 „Ještě chvilku mi lichoťte a odvezu si vás k sobě.”

 „To měla být výhrůžka?” pozvedla obočí.

 „Možná,” zapředl neutrálně. „A možná je mi s tebou prostě fajn.” Čekal nějakou odezvu, ale Mia hleděla zarputile z okna.

 Snažila se najít tu tenkou rudou linku, kterou nesmí překročit, aby se tohle celé nezbortilo. Začínalo jí docházet, že začíná balancovat těsně u téhle pomyslné hranice.

 Vjeli do ulice a ona se zahleděla na dům, kde bydlela...

 „Pozvání na drink by bylo fajn.”

 V odrazu skla viděla, jak se k ní překvapeně otočil.

 Mlčky projeli ulicí. Mia sledovala v bočním zrcátku vzdalující se dům a v hlavě jí rezonovalo jediné: Děvče, jsi v loji!

13. kapitola

Byla to vlastně jen myšlenka, která se jí prodrala přes rty a nešlo to vrátit zpátky.

Ne, nechtěla do prázdného tichého bytu. Chtěla ještě prodloužit tenhle večer. Zároveň jí ale bylo jasné, že to co dělá, je pořádná kravina.

Nicolson mlčky odbočil na příjezdovou cestu. Nemusela ani vzhlédnout, aby to tady poznala. Ocitli se na malém parkovišti, před budovou, kde měl byt. Samozřejmě v nejvyšším patře.

Odemkl a nechal ji projít. Čekal, že se bude zvědavě rozhlížet. Mia ho však jen mlčka následovala a na čele měla drobnou vrásku.

„Rozmyslela sis to? Jestli chceš...”

Ignorovala fakt, že přešel na tykání a zavrtěla hlavou.

„Jen mám obavu, že to nebyl nejlepší nápad.”

„Bojíš se, že tvé zásady padnou pod vlivem mé neodolatelnosti?” zeptal se a rty se mu zvlnily v předzvěsti její reakce.

Nezklamala ho. Zabodla do něj pohled a přelétla ho pohledem.

„Tak to je to poslední, o co bych měla strach.”

„V tom případě... Co si dáš k pití?”

Bylo jí jasné, že ji během okamžiku dostal přesně tam, kam chtěl. Ani trochu jí to ale nevadilo.

„Pokud máte nějaké obstojné víno,” pokrčila rameny.

Přešla bytem k proskleným dveřím a vyšla na balkon. Byl rozlehlý skoro jako její byt. Došla až k okraji a opřela se předloktím o ochoz z kamenných sloupků. Vypadalo bytelně takže se bez okolků naklonila.

Došlo jí, že tenhle byt je na patře jediný, proto tak velký balkon. Dole pod nimi už byly jen byty a Nicolson tak měl úžasné soukromí přímo uprostřed města.

Zadívala se na zářící ulice a osvětlené silnice, které se křížily a táhly do dálky, že se změnily jen na zářící stužky ve tmě.

„Pokud chceš skočit, tak mě raději upozorni, šel bych si obstarat alibi k sousedům.”

Otočila hlavu. Nicolson se opřel bokem vedle ní a podal jí sklenku. Vzala si ji a otočila se k ochozu zády. Dlaní se opřela a vyskočila.

Škubl sebou, jak ji chtěl reflexně chytit.

Ona ale jen dosedla na ochoz a pobavený úsměv se pokusila schovat za okraj sklenky.

„Zatím to v plánu nemám, jestli vás to uklidní.”

„To uklidnění by mělo asi větší efekt, kdybys mi to řekla předem,” zafuněl.

„Snad se nebojíte výšek,” rýpla si a usrkla vína.

„Ne, jen nemám potřebu balancovat na zábradlí ve dvanáctém patře.”

Mia jen přikývla a zaujatě zakroužila bílým vínem ve sklence. Mělo lehce nazlátlou barvu.

„Tak co, je obstojné?”

„To rozhodně,” přikývla a znovu upila. „Asi bych neměla znát cenu.”

„Rozhodně ne, dokud sedíš na tom rantlu.”

Pro jeho klid seskočila. Na předloktí ucítila jeho stisk, jak ji rychle přidržel.

„Díky,” usmála se na něj. „Je to takhle lepší?”

Jeho stisk zmizel.

„Rozhodně,” broukl a napil se vína. Sledovala, jak se vydal zpátky do bytu. Vydala se za ním. Rozvalil se pohodlně na bílé pohovce a nohy si opřel o nízký stolek.

Mia se podívala na papíry, co se tam válely. Upila vína a prsty druhé ruky do nich dloubla a zvědavě nahlédla.

„Žádnou odpočinkovou četbu bych tu asi nenašla, co?”

„Pokud tu je, tak jsem ji ještě nenašel.” Zamračil se na papíry na stolku. „Stejně bych na to neměl myšlenky.”

„To jde pořád o Mousera?”

Přikývl.

„Má největší akciový podíl, ale o obchody se nezajímá, takže se k němu nemám jak dostat. Po téhle stránce je schovaný za právníky a svoje soukromí si hlídá jako ostříž.”

„Takže jde vlastně jen o to, se dostat přímo k němu,” zkonstatovala. To přece nemohlo být zas tak těžký. Obzvláště pro Nicolsona.

Podívala se na něj.

Sledoval ji zaujatým přimhouřeným pohledem a pohrával si se sklenkou v prstech.

Zvedla obočí v tiché otázce.

„Dostat tě sem byl téměř nadlidský výkon a teď nevím co s tebou.”

Sedla si na konferenční stolek vedle jeho nohou.

„A jaký je tedy klasický postup, když si sem někoho přivedete?”

Věděla to, ale přesto to chtěla slyšet.

Pokrčil rameny.

„Chodba, ložnice a postel. Pokud možno v co nejrychlejším pořadí.”

Vstala a došla pro otevřenou láhev vína. Dolila sobě a pak přešla i k němu.

„Tak to se pak nedivím, že si se mnou nevíte rady,” hlesla, zatím co mu nalévala.

„Hm,” broukl.

Láhev položila na stolek a sedla si na druhý konec sedačky a pohodlně se opřela. Líně se na něj zadívala. Byl utahaný. Ve tváři mu pohrával uvolněný úsměv.

„Neboj, já něco vymyslím,” mrkl na ni. „Jen se skočím převlíct, do něčeho pohodlnějšího.” Zvedl se a položil sklenku na stůl vedle láhve.

Sledovala ho jak vyšel z pokoje a opřela si hlavu. Těžkla jí jako zbytek těla.

Nicolson se převlékl do kalhot a trička. Měl těch obleků za celý den plny zuby.

„Možná by...” zarazil se. Mia stále seděla na stejném místě, tvář měla opřenou a oči zavřené. Sledoval její uvolněné rysy a pootevřené rty.

Sledoval ji ještě chvíli, než se zase pohnul. Přešel k ní a dřepl si. Opatrně, aby ji nevzbudil, jí zvedl jeden kotník po druhé a zul lodičky. Zavrtěla se a zamumlala. To mu vykouzlilo úsměv na rtech. Dokázala se vztekat jako tygřice, ale když spala, vypadala jako roztomilé kotě.

Zvedl se a za okamžik se vrátil s dekou. Zakryl ji a ohlédl se po polštáři. To by jí ale musel zvednout hlavu a mohla by se vzbudit.

„Dobrou,” šeptl.

Nicolson zaklapl budík a přejel si dlaní přes tvář. Zamrkal do stropu. Pak si vzpomněl i na včerejší nečekaný vývoj večera. Zvedl hlavu a zadíval se otevřenými dveřmi z ložnice.

Všude bylo ještě ticho. Vstal a matrace úlevou trochu zavrzala. Nikdy si nevšiml, že by dělala takový hluk.

Prošel bytem a zůstal stát nad sedačkou. Na kraji byla složená deka a na ní polštář. Mia byla už evidentně nějakou dobu pryč.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 13: