OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 15

09.10.2013 (21:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2630×

15. kapitola

Mia vešla do kanceláře a pohodila kabelku na stůl. Začala si rozepínat sáčko, když zaslechla šramot. Zvedla hlavu. Ozývalo se to z Nicolsonovy kanceláře, ale bylo moc brzo na to, aby to byl on.

Tiše pověsila sáčko na věšák a vydala se ke dveřím. Opatrně našlapovala, aby nezpůsobila hluk. V půli cesty se zarazila. Rychle se rozhlédla a popadla pořadač. Měl ostré hrany a byl lepší jak nic.

Pak teprve stiskla kliku.

Špičkou boty dloubla do dveří, aby se otevřely a pořadač chytila do obou rukou. V téhle póze zůstala, zatím co pohledem pročísla kancelář.

Zvedl se k ní přimhouřený pohled.

„To máš na ránu z milosti?” zamumlal Nicolson. Nebýt toho bušení v hlavě, asi by ho ten pohled pobavil. Mia tam stála rozkročená ve dveřích s pořadačem pevně sevřeným v rukou a držíc ho nad hlavou připravená s ním někoho bez váhání sejmout.

Ještě nějakou chvíli tam stála, jako by ji ta chuť, někoho majznout po hlavě, pořád držela a hleděla na něj.

Teprve po chvíli svěsila paže a pořadač pohodila na skříňku. Pozorněji se na něm zahleděla. Ta rána do hlavy by byla asi už zbytečná. Sám se zřídil mnohem efektněji.

Seděl tam zhrouceně za stolem a podle bolestně zkrabaceného čela a tlumeného hlasu měl asi slušnou kocovinu.

„Udělám kafe.”

Upřel na ni pohled nehynoucí vděčnosti. Až jí ho bylo líto.

Během pár minut byla zpátky se silnou kávou. Natáhl se po ní a usrkl. Měl co dělat, aby se jí nepolil, jak se následně rozkašlal.

„Ta rána šanonem by byla milosrdnější. Chceš mě dorazit?” zaskuhral, když se dokázal nadechnout.

„Viděl jste se dnes?”

Zamračil se na to smrťáka před sebou a znovu upil.

„Jo, proč myslíš, že jsem se sem proplížil, než dorazí ostatní?”

Vypadal tak zničeně, že měla chuť k němu natáhnout ruku a prohrábnout mu vlasy, aby ho uchlácholila.

„Půjdu vám zrušit dopolední program.”

„Mio?” zarazil ji. „Už jsem ti řekl, jak tě zbožňuju?”

„Dnes ještě ne,” zavrtěla hlavou a nedokázaly potlačit úsměv.

Nicolson po dvou paralenech dokázal být provozuschopný, ale podle přetrvávajících soucitných pohledů jeho asistentky ještě ne veřejně prezentovatelný.

Natáhl se po telefonu, který se mu rozdrnčel na stole.

„Co je?” zabručel do sluchátka, zatím co dále sledoval monitor.

„Ten dodatek ohledně materiálu je v pořádku, tak už to jen podepiš,” ozval se Jeklis.

„Pak se k tobě stavím a podepíšu to.”

„Není potřeba, jejich právník ti to donese, ať už je to hotové.”

Nicolson se prudce otočil k telefonu, až mu spánky projela bolest.

„Kdy?”

„No, už je na cestě za tebou,” odpověděl se zaváháním. „Co se děje?”

„Mohl sis taky vybral den, kdy nemám kocovinu!” zavrčel Nicolson.

„A jak jsem to mohl vědět?!”

Odpovědí mu bylo jen zaklení a hluchá linka.

Nicolson se vyřítil z kanceláře.

„Za chvilku mi přinesou něco k podpisu, zdržte ho, zkusím se dát trochu do pořádku.”

Proběhl okolo ní a ona neměla čas ani zareagovat. Nechala svou práci být a přešla do jeho kanceláře. Roztáhla žaluzie a vzala ze stolu prázdný hrnek od druhého kafe. Vydala se ke dveřím. Nicolson si zadělal na slušný průšvih. Firma, kde si její šéf ještě v jedenáct dopoledne léčí kocovinu nepůsobila moc věrohodně. A tahle branže neodpouštěla slabosti a chyby.

Přes dveře zaslechla zaklepání.

Mysl se jí rozjela na plné obrátky. Byly slabosti, které se netolerovaly, ale jiné...

V náhlém nápadu odložila hrnek na stůl a zvedla ruce ke knoflíčků, pod krkem.

Nicolson si chrstl několikrát ledovou vodu do obličej. Podíval se na sebe do zrcadla. Přinejmenším mu to vehnalo trochu barvu do tváří. Tmavé stíny pod očima mu ale pořád zůstávaly.

Upravil si košili a sako. Vlasy si párkrát prohrábl prsty. Víc už dělat nemohl. Vyšel na chodbu. Z jejího konce uslyšel cinknutí výtahu a otevírající se dveře. Otočil se tím směrem a už jen zahlédl toho právníka, jak roztěkaně vběhl dovnitř. Než se dveře zavřely, ještě jednou vykoukl k jejich kanceláři. Nicolson si všiml, že tvář mu rozrušením zčervenala.

Nicolson v neblahém tušení vykročil ke kanceláři. Mia stála u svého stolu a hřebínkem si urovnávala vlasy, jejíž prameny se jí vlnily okolo tváře.

Pohledem zavadil o složku, která byla položená na rohu stolu. Znovu zmateně přenesl pozornost na ni.

„Jak jste ho odsud dostala,” hlesl nevěřícně.

„Svlékla jsem se.”

Nestihl ani vytřeštit oči, protože se dusivě rozkašlal.

„Cože?” zasípal.

„Bylo to první co mě napadlo a zabralo to.”

Konečně se zklidnil.

„Neměl bych tuhle výsadu mít já, když si tě platím?”

Nakrčila čelo v kratičké úvaze a pak zavrtěla hlavou.

„To se mi nezdá moc vhodné.”

Díval se na ni. Jednou se z té ženské zblázní.

„Prý to máte podepsat až budete mít chvilku čas.”

Dovnitř nakoukl Jeklis.

„Co se stalo?”

Nicolson zakroutil hlavou a vybídl ho ke své kanceláři. Jeklis ho zmateně poslechl, ale jak procházel, všiml si, že má Mia rozepnutý knoflíček na halence. Sledovala směr jeho pohledu a hned si ho zapnula.

Co se tu sakra dělo?

Jen co za sebou zavřel dveře obrátil se k Nicolsonovi, který se ještě ani nestihl posadit.

„Potkal jsem jejich právníka, jak se odtud hnal a prosil mě, ať mu to pak pošlu, že jsi teď něčím zaneprázdněný.”

Nicolson k němu vzhlédl a zatvářil se dost pobaveně.

„Raději to nechtěj vědět,” zakroutil hlavou a sám pro sebe se uchechtl.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla Mia a položila tu osudnou složku s dodatkem na jeho stůl. Úplně na ni zapomněl.

Nicolson k ní vzhlédl.

„Díky, Mio.”

Proč měl Jeklis tak neodbytný pocit, že jí neděkoval za tu složku. Počkal až odejde.

„A byl bys tak laskav a aspoň mi vysvětlil, proč ses včera tak zřídil?”

Nicolson se zamyslel.

„Měl jsem v plánu sbalit nějakou holku v baru. Neměl jsem ženskou ani nepamatuju a už mi to leze na mozek.”

„Vzhledem k tomu, jak jsi dopad, tak plány asi neklaply, co?” rýpl si. „Když není chuť, tak to nehroť,” doporučil mu přátelsky.

„Musím, jinak se brzy vrhnu i na Miu.”

„Bůh chraň!” vyhrkl xJeklis vyděšeně a otočil se ke dveřím, za kterými seděla.

Nicolson ho probodl vzteklým pohledem.

„Nic proti ní, ale tu dračici bych si proti sobě nechtěl poštvat a ty víš, jak to s těmi tvými rychlovkami vždycky dopadá,” snažil se rychle vysvětlovat, protože ten pohled, který ho prošpikovával skrz na skrz, se mu vůbec nelíbil. „A co já se tu vůbec obtěžuju, stejně si vždycky děláš co chceš,” vycouval raději z téhle debaty. „Já jsem tu jen kvůli tomu dodatku, tak ho laskavě podepiš a já vypadnu.”

I Nicolson v tom viděl dobrý nápad, protože ho to jeho trefný rýpaní docela vytáčelo.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 15: