OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Past minulosti 17

15.10.2013 (12:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2768×

17. kapitola

Nicolson podrážděně stál v hale. Ramenem se opíral o zeď a hleděl po davu. Nezajímalo ho, co se děje v ringu. Tohle nebyla zábava podle jeho vkusu.

Před okamžikem ta jejich takzvaná show začala a ani po Mouserovi ani po Mii nebylo ani stopy.

„Pane Nicolsone,” ozval se vedle něj cizí hlas. Ohlédl se po muži v obleku. Pasoval sem jako pěst na oko.

„Jsem Peter Storm,” představil se dotyčný a natáhl k němu ruku.

Nicolson mu ji stiskl.

„Těší mě, předpokládal jsem, že zde bude i pan Mouser.”

„Samozřejmě, má nahoře lóži, nemá rád tuto mačkanici.” Podle toho, jak to vyslovil, nebyl jeho šéf jediný, kdo by se tomu obhroublému davu okolo vyhnul.

„Mohli bychom jít stranou?”

Proti tomu Nicolson neměl nejmenší námitku. Vyšli na chodbu a pak do jedné z prázdných šaten.

Nicolson musel uznat, že Storm není sice výřečný a upjatý byl, že v tom obleku snad i spal, ale své práci rozuměl.

„Myslím, že tuhle transakci pan Mouser velmi rád potvrdí. Někdo si dal velkou práci se zmanipulováním dat,” zkonstatoval Storm.

„Takže kdy můžu čekat odpověď?”

„Zítra. Dnes si tím nebude chtít narušovat večer. Obzvláště, když jste mu zajistil tak okouzlující společnost.”

Nicolson se zarazil. Takže i Mia dorazila. Museli se minout.

„Můžu se zeptat, proč si ji vyžádal?”

Teď už obchody probrali, takže nějaké kličky nebyly potřeba. Storm právě vložil písemnosti do kufříku a narovnal se.

„Podle všeho pro jeho agenturu nějakou dobu pracovala. Tak se rozhodl z této schůzky trochu ještě vytěžit.”

Nicolson jen přikývl a na rozloučenou si s ním potřásl rukou. Musel se ovládnout, aby mu ji nesevřel víc, než bylo vhodné. Díval se za ním, jak odchází. Vůbec se mu nelíbilo, co mu řekl. Měl z toho nepříjemný pocit.

Dostat sem Miu nebyl žádný obchodní tah. Chtěl přímo ji a zatáhl si ji někam bokem.

Nejraději by si pro ni rovnou došel. Sám si ale uvědomoval, že by to nebyl nejvhodnější nápad.

Mia po prvních dvou zápasech došla k názoru, že tohle je její první a zároveň poslední přítomnost na wrestlingu.

Mrzačení se navzájem a dunění halou, kdykoliv se soupeřem praštil zápasník o zem, bylo dost nechutný. Při sportu se podle ní neplivaly krev a zuby.

Jediné co tu hodinu a půl dělalo snesitelnou byl Mouser. Byl to příjemný společník ačkoliv trochu umanutý. Byl zvyklý, že si to s ním nechce nikdo rozházet a tak si s roztomilou galantností uzurpoval vše co chtěl.

„Děkuji za vaši společnost, doufám že to nebylo naposled,” rozloučil se s políbením na hřbet ruky.

Netušila, kde je ten škrobený panák v obleku, který s ním přišel, ani kde je Nicolson. Co jí však náhle došlo byl fakt, že jí to prošlo. Splnila to, proč měla přijít a nebyl důvod, proč tu ještě zůstávat. Za chvíli se měli začít řinout ty davy zevnitř.

Vyrazila k východu, kde před chvílí zmizel Mouser se svým bodyguardem.

Za zády už zaslechla cvaknutí dveří a okolo se rozlehl hluk rozjařeného davu. V ten samý okamžik se jí okolo paže semkl pevný stisk a cukl s ní stranou.

Byla ráda, že na těch podpatcích nezakopla. Okolo nich začali proudit hluční diváci a nadšeně probírali celou show. Mia hleděla na Nicolsona, který ji strhl stranou toho davu.

Na chvíli oba mlčeli a jen na sebe hleděli.

„Chci slyšet vysvětlení,” zavrčel a podle jeho hlubokého hlasu měl co dělat, aby se udržel v relativním klidu.

„Kdysi jsem pro něj pracovala, ale s ním jsem se nik...”

„Přestaň ze mě dělat idiota,” zařval. Jeho ovládání bylo v háji.

Škubla sebou.

„To nemám zapotřebí, to zvládáte sám,” odsekla a ohlídla se po lidech, kteří okolo nich právě procházeli.

„Chci vědět, co má znamenat tahle šaškárna,” zavrčel.

„Nechtěla jsem, aby jste věděl, že jsme se už potkali,” odpověděla mírněji a založila si v obraně paže na hrudi. Věděla, že to byla blbost.

„Proč?”

„Protože byste mě nepřijal.”

„Jasně že nepřijal,” rozhodil paže, jako by jí to mělo být přece jasné. „Milenky si do práce netahám.”

„No bezva,” zavrčela. „Tak vám alespoň nemusím tohle vysvětlovat!”

„To ksakru nemusíš, protože to hnedka napravím! V pondělí už chodit nemusíš!”

„Fajn!” vyštěkla a už jí taky bylo jedno, že se po nich otáčejí.

„Průkaz.” Mohla ho odevzdat i na personálním, ale měla dojem, že si to chce vychutnat. Čekal dokud ho nenašla v kabelce.

„Stejně jste byl snesitelnej, jen v posteli, když jste držel hubu a tempo!” odfrkla a hodila ho po něm.

S tím se otočila na podpatku a rozrazila dveře. Chladný noční vzduch jí ovanul obličej, ale ani to ji nedokázalo zchladit.

Domů se vydala po svých. Promluvit na ni někdo asi by ho poslala někam a flákla kabelkou po hlavě.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Past minulosti 17: