OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinder - 16. kapitola - Bílá

11.10.2017 (11:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 825×

Bílá

Probouzím se v jemných přikrývkách nejpohodlnější postele za několik desítek let. Mé nahé tělo halí jen tenké prostěradlo. Do světla nového dne mě probírá Grevinův něžný dotek na mé tváři. Lehce pootevírám oči a jen v tichosti jej sleduji při vzpomínce na včerejší kouzelnou noc.

„Tahle tvá stránka se mi moc líbí,“ pousměji se na něj rozespale.

„Tahle moje stránka?" zeptá se zvědavě a usměje se.

„Smysl pro romanci, něžnost, ohleduplnost, cit…“ pousměji se. „Dost ses změnil, trochu mě to občas až děsí, jak moc. Říkám si, která tvá část je ta pravá,“ sdělím svou myšlenku a nejistě čekám na odpověď. Dává si na čas, jen mě tiše líbá do vlasů.

„Moje skutečná tvář je to, co vidíš před sebou. Osvobozen od strachu a bolesti. Něco, co jsem si myslel, že už nebude možné," odpoví nakonec klidným hlasem. Pousmívám se na něj při těch slovech a něžně se nechávám přitáhnout k jeho rtům. „Měli bychom vyrazit. Nenecháme přeci Prisma čekat,“ pousměje se na mě.

O nějaký čas později už spolu kráčíme přes most na Malý Jasper. „Ve skutečnosti je tvořený z modrého a žlutého luxinu," informuje mě Grevin, když jsme tak v polovině. Se zájmem zkoumám strukturu mostu. Nakonec ale přece jen přicházíme ke strážní bráně. Střeží ji dvě černé stráže, kteří nás zastavují gestem, když se přiblížíte dost blízko. Pohledem vyzývají k mluvě.

„Přicházíme si sjednat schůzku s Prismem, jedná se o neodkladnou záležitost," promluvím jednoduše a věnuji jim dlouhý pohled, který je ale přerušen lehkým dloubnutím do žeber od Grevina.

„Většinou se lidé představí a sdělí účel své návštěvy," radí šeptem, protože i dle výrazů stráží má taktika nebyla příliš vítaná.

Hrdě pozvedám bradu. „Mé jméno je Anree z rodu Valharyan, jsem vyslanec Kruhu čarodějek. Musím mluvit s Prismem v otázce našeho společenství a rozvíjející se války," promluvím už znatelně obsáhleji a významně na oba pohlédnu v pokusu dešifrovat, jestli je to to, co chtěli slyšet.

„Dobrá, počkejte tady," odpoví jeden z nich a zmizí v bráně. Druhý nás stále obezřetně pozoruje. Ha, to bylo všechno? Trvá asi půl hodiny, než se vrátí onen první strážný v doprovodu dalších černých stráží. Jejich velitel je vysoký mladík, udělaný, s modrýma pronikavýma očima a hnědými vlasy. Stejně jako ostatní je oblečen v černé s yagatou u pasu. 

„Dobrá, tak pojďte za mnou, Bílá vás očekává," pronáší a obrací se k nám zády. Bílá? Kdo je Bílá? A co Prism? Ostatní stráž se zařadí za nás nebo vedle nás, aby vás měly pod kontrolou. Nejsem si zcela jistá, jestli je to gesto ochraně pro nás, nebo pro ně, každopádně se mi moc nelíbí.

Odvádí nás uličkami, které jsou teď po ránu plné barevných studentů, a vede nás okolo věží stvořených z luxinu, než vstoupíme do středové věže. Tam nás vede po dlouhých schodech nahoru a nakonec do otevřeného sálu, kde je několika židlí v kruhu a téměř ve středu na zadní straně sedí stařena, která je oblečená v bílých elegantních šatech, na její věk, a za ní jsou dvě černé stráže. Sedí na židli a pomalu si nás starou dlaní přivolá k sobě. Černé stráže se rozdělí po místnosti v odstupech, aby vypadaly reprezentativně, ale je jasné, že jsou připraveni kdykoliv zasáhnout. Když přicházím blíž, vidím, že oči stařeny jsou oranžové a duhovka je na hranici prasknutí. I tak se na mě však stařena usmívá svým kulatým obličejem a jako kdyby z ní šla moudrost.

„Říkejte mi Bílá, to je moje funkce a pověření," oznámí ti. „Slyšela jsem už tvé jméno, ale řekni ho, prosím, znovu. Je to již dlouho, co vidím zástupce elfské rasy,“ vyzve mě klidně.

Při jejích slovech se zarazím. Mluví obecně, nebo jí skutečně může něco říct jméno údajně mrtvé princezny?

„Anree z rodu Valharyan, paní," zopakuji jí a pozorně seduji každičkou mimickou změnu v jejím obličeji... mohla by tušit?

„Starý to rod, ale pro elfy nejspíš dost mladé jméno. Jak se ti líbí Chroméria, děvče?" zeptá se a spokojeně se usměje.

Trochu zmateně na ni zamrkám. Co to má být? Zkouší mě? I tak se ve svém hlase snažím skrýt zmatenost. „Líbí, paní. Je úžasné, co jste dokázali vybudovat," řeknu uznale a lehce se pousmívám. Nějak mě k tomu přítomnost stařeny nutí. Je na ní vše tak přirozené, tak milé… přesto mě však něco nutí zůstávat na pozoru. Je mi jasné, že to není jen tak.

„Ano, změnilo se toho skutečně mnoho za posledních padesát let..." odpoví krátce se znatelnou pauzou, jako kdyby si nechávala nějaká slova pro sebe. „Chtěla jsi mluvit s Prismem, musím tě zklamat po tvé dlouhé cestě, ale Prism odjel do války a teď hledá útočiště pro mnoho lidí z Garrisonu, kteří ten den přišli o svůj domov, takže si budeš muset vystačit se mnou," vysvětlí stručně a úsměv jí nemizí ze rtů. „Co tě k nám přivedlo?" Prism tu není. Je ona v plném zastoupení? Může mi dát, co potřebuju?

„Před pár týdny byl Kruh Čarodějek osloven králem Garrunem. Byla jsem vyslána jako vyslanec za nás za všechny a s králem se setkala. Chtěl nám nabídnout za pomoc ve válce rovnoprávnost a zrušit stíhání. Domnívám se, paní, že Kruh nechce čelit Chromérii. Jediné, co chceme, je volný pohyb po zemi a dohled nad zbytečném stíhání Čarodějek. Schovávaly jsme se v Hradu příliš dlouho, paní. Sama vidím, jak se svět změnit. Nikdo by neměl žít tak dlouho v ústraní," odpovím a na chvíli se odmlčím. „Přišla jsem za účelem sjednání dohody. Jestli by Chromérie a Prism sám byl ochotný udělat s Kruhem dohodu," odpovím věcně.

„Svět se změnil skutečně hodně," pronese klidně po mých slovech. „Pokud někdo zabíjí někoho jako kořist nebo z osobních důvodů, pak bude stíhán a potrestán dle zákona Serapthy nebo Chromérie. Není to však Chromérie, která by vám mohla slíbit, že se bude snažit zajišťovat vaše bezpečí přes moře v Serapthě, která je teď roztržená válkou, neboť válka nezemřela se smrtí krále, ale jen se změnil ten, kdo tomu velí, a ten je mnohem nebezpečnější, než bývalý král. Chceš-li zajistit svobodu pro váš kruh, pak je musíš přivést sem nebo do jiné Serapthy, kde by vás chtěli mít. Ale moc Chromérie nesahá až do starého království. Leda by vzešlo království nové, kde zbývá jediný dědic, ale to nechce jen příjemná slova a královskou krev. Musela by sis najít silné spojence a pak se znovu spojit s Chromérií, která by vám mohla pomoci zajistit si mír a pořádek za vaše připuštění do rady a dodržení všeho, na čem se zde domluvíme," dlouze mi vysvětluje. Poté se opře v křesle a očekává moji reakci.

Lehce se zamračím na její slova. „Dědic... o koho se jedná, paní?" zeptám se. Kdo se tedy po mém útoku ujal vlády? Pokud vím, král Fredrik zemřel nakonec bezdětný, kdo byl dál v pořadí?

„O posledního živého potomka rodu Valharyan, vykázané princezny, jejíž vykázání bylo zrušeno pár let po smrti krále jedním z jejích bratrů, než království docela zaniklo," odpoví stará žena s úsměvem na rtech.

Při těch slovech celá ztuhnu a vyvalím na ženu doširoka oči, a až po chvíli mi dojde, že mám i pootevřená ústa. Já? Chvíli nejsme schopná slova. „E-Elfové nikdy nebyli bráni jako přímá konkurence lidí. Království je přeplněné lidmi... kdo by vzýval Elfského panovníka za vlastního," odpovím po chvíli stále lehce v šoku.

„Nebýt války, nejspíš nikdo. Ať už královská krev, nebo ne," souhlasí. „Ale svět se stále mění. To, čemu vy jste říkali království, se změnilo na Seraphu, a její poslední pozůstatky teď Prism odvádí pryč a hledá jim místo. Ta země teď nepatří nikomu, ani rebelům. Kdokoliv bude mít sílu a pokusí se sjednat trochu lepší podmínky, bude vzýván za hrdinu, a o to víc, o co má královskou krev. Jen je třeba jednat," odpoví klidně a podívá se na mě pronikavýma očima.

Nevím, co na to říct... Nevím, co bych měla dělat. Mohla bych skutečně získat zemi pro čarodějky? Tam, kde by mohly být zcela volné? Mohla bych to udělat? Byla bych vůbec schopná to udělat? Co mám, ksakru, dělat?! Bylo mi zcela jasné, že nemá nejmenší důvod se jakkoli před ženou skrývat.

„Mluvíte o silných spojencích. Domníváte se, že by bylo bezpečné teď Čarodějky pustit z kruhu, aby... aby mi s úkolem pomohly? Sama vím, jaký šok to pro mě byl a že jsem neudělala vše správně. Lidé už zapomněli na sílu Čarodějek. Děsí je to, a ne zcela bezdůvodně. Byť teď vyznačují nekontrolovatelnost... představují i velkou sílu," přemýšlím nahlas. Pak se na chvíli odmlčím. „Paní, tento svět neznám. Doby se více než dost změnily. Myslíte si... že bych něco takového dokázala?" ptám se zcela upřímně staré ženy, která se při těch slovech jen vlídně usměje.

„Říká se, že člověk udělá vše proto, aby zajistil svoji rodinu. Byť sebezoufalejším, sebebláznivějším činem. Mohla by ses ptát, zda elfové jsou stejní, i když jejich rodina se stahuje na desítky nebo stovky či tisíce, jak tomu bývá o králů a královen. Chceš, abych ti řekla, zda jsi na to silná, nebo zda máš vůbec šanci to zvládnout?" ptá se stařena s úsměvem očekávající odpověď.

Hrdě pozvedám bradu. „Jsem silná," odpovídám hrdě. „Chci vybudovat místo pro mou rodinu. Obnovit čest rodu Valharyan a navrátit sílu starého království," dodávám s patřičnou hrdostí v hlase. „Jestliže dojdu dost daleko, jestliže budu potřebovat pomoc Chromérie... vyslyší mou žádost o pomoc?" ptám se jí nakonec pevně.

„To záleží na pevnosti tvého rozhodnutí a srdce. Jestli bude mít Chroméria pocit, že spojenectví s královstvím se jí může později hodit, nebo pokud selže tvoje rozhodnutí, co budeš ochotná obětovat za pomocnou ruku," odvětí přímo a pak se usměje.

„Rozumím. Paní, dala jsme mi víc, než v co jsem doufala, přijměte, prosím, můj dík i mou poklonu. Jestli je to vše, bylo mi ctí se s vámi setkat, paní," řeknu a úctyhodně, avšak ne příliš hluboko, svěsím hlavu.

„Bylo milé poznat někoho nového," odvětí klidně. „Pokud tomu dá osud, tak na viděnou," dodává a pak mě nechá odejít. Černé stráže se zase kolem nás semknou do útvaru a vyvedou nás stejnou cestou, jako nás přivedly sem. Ocitáme se tedy na zeleném mostě. Kapitán stráže vysekne zdvořilou úklonu s úsměvem a pak spolu s ostatními, kteří s ním přišli, zase odejde a brána se zavře. Grevin vykročí po mostě zpět mlčky, byť na sobě cítím jeho snad trochu starostlivý pohled plný očekávání.

Chvíli skutečně nejsem schopná slova. Nemluvím, jen přemýšlím. Až docházíme na soukromější místo s výhledem na vodu, opírám se o zábradlí a několikrát se zhluboka nadechnu.

„Chci to udělat," řeknu jen s pohledem upřeným do moře. „Musím jet do kruhu, pak vyhledám Micaha. Snad je stále u moci... dost by mi mohl pomoci, jestli je jedním z těch rebelů. A pak... si vezmu svou zemi zpět," řeknu s odhodlaným výrazem, pak přesunu svůj pohled na něj. „Není to lehká cesta, vlastně je to ta nejtěžší, co jsem si jen mohla vybrat. Nenutím tě, abys do toho šel se mnou. Zprošťuji tě dohody. Zaplatím ti tvé učení, jak jsem slíbila, ale nepotáhnu tě dál kvůli dohodě. Tahle volba je zcela na tobě," řekám mu zcela vážně.

„V tom případě sis skutečně nevybrala tu jednoduchou cestu, ale to se mi líbí. Zamiloval jsem se do hrdé čarodějky, která se postaví všemu a jde si svou vlastní cestou, i když to znamená, že to bude dost těžké," odvětí klidně a obejme mě. „Jasně, že půjdu s tebou, i když nevím, jak moc budu moci pomoci princezně ze starého království," dodává klidně a něžně mě políbí na rty. „Takže mám začít hledat loď zpět do Kruhu?" zeptá se po chvíli s úsměvem.

Usměji se a líbám ho na rty. „Tou jsem byla i dřív, a moc to pro tebe neznamenalo," zasměji se a spojuji své ruce za jeho krkem, ale pak se zamračím. „Chtěl ses učit... měl bys. V tomhle ti bránit nechci."

„Dřív jsi nechtěla obnovit staré království," odpoví vzpurně a usměje se. „Učit se mohu i později, něco se mohu naučit na cestě, i když toho nebude mnoho. Stále mám svou zelenou," odvětí klidně a políbí mě, když už se nadechuji k protestům.

Zamračím se, když se odtrhávám od jeho rtů. „Nechci, aby se kvůli mně něčeho vzdával… a jestli do toho skutečně půjdeme, nebude to otázka zrovna pár měsíců," povzdechnu si a dívám se mu do očí, aby si uvědomil, jak moc to myslím vážně. „Co můžu udělat pro to, abych ti nějak přilepšila? Aby to šlo nějak studovat po cestě?" ptám se.

„Ničeho se nevzdávám, získávám něco mnohem lepšího," vzdoruje tvrdohlavě. Podívá se mi do očí a pokládá své dlaně na mé tváře. „Opravdu se ničeho nevzdávám a jsem připraven být po tvém boku. Jestli i tak chceš pořád s tím něco udělat, můžeme pořídit knížky nebo najmout mistra," odpovídá klidně.

Přitahuji si ho k polibku. „Tohle nechávám na tobě. Udělej to, co si myslíš, že bude nejlepší," říkám mu. „Jinak doplníme zásoby jídla a myslím... že můžeme vyrazit. Co nejdřív to jen půjde," přikyvuji.

„Jestli to necháváš na mně, tak mi to pořád nemusíš připomínat," odpoví a usměje se. „Mám vlastní hlavu," dodává klidně a pozvedne trochu obočí. „Dobře, ještě koupíme něco neutrálního na nošení mně, abych nemusel chodit v tebou spravované košili, jídlo, a můžeme vyrazit," souhlasí a znovu mě políbí.

Nakonec ujednáme plavbu na lodi, která vyplouvá za tři dny. První den povětšinou trávíme v knihovně, kde se snažím dopátrat historii, co se stalo po mém uzavření v Kruhu s královstvím. Nicméně bez významného úspěchu. Grevin naopak shledal užitečnější většinu času v knihovně prospat. Tak či onak, poté, co bez výsledku ukončím své hledání, podaří se mu mě nalákat na rozlehlé trhy. No, trhy… spíše než cokoli jiného to připomínalo festivalovou pouť. Procházíme kolem stánků s růžemi z luxinu, pochutiny nejrůznějších barev i tvarů, kejklířů i bardů. Je to ohromující. Nakonec mě dovádí na tišší náměstíčko za trhem, kde už k nám bouřlivý hluk doléhá jen tlumeně. Tam mě usadí na lavičku a políbí na prsty.

„Takhle je to tu pořád?“ ptám se stále uchváceně.

„Většinou ano, život je tu dost živý. Na rozdíl od knihovny," podotkne a usměje se. „Můžu skočit pro něco k jídlu, jestli tu počkáš, abys toho víc poznala," navrhne a po povzbudivém stisku dlaně odchází pryč.

„Budu tady," usměji se na něj, a když odchází, se zájmem pozoruji vše v okolí. Najednou mě polije chladná vlna a já cítím, jak se mé tělo samovolně napne.

„Tak se zase setkáváme, čarodějko," pronese klidně, zatímco mě jeho kroky obchází, aby mi stál čelem. Vypadá jinak, už méně jako námořník, ale trochu jako nízký šlechtic, který se ozbrojil jak pistolí, tak i rapírem. „Dlouho jsem přemýšlel nad tím, co jsem viděl tu noc, a nebylo těžké si to spojit s tím, že ses dalších několik dnů neobjevila na palubě," pronese se svým samolibým úsměvem a zavrtá se do mě očima. Palce rukou má za opaskem, takže dokáže vcelku rychle vytáhnout zbraň.

Cuknu sebou při jeho slovech. Velice dobře si jsem vědoma jeho případné rychlosti a něco mi říkalo, že má poměrně dobrou praxi. „Byl to naražený kotník. Nic strašného, ale díky za starost," ušklíbnu se na něj. „Co sis spojil? Co to s tím má společného?"  vyzývám ho zamračeně. Sakra, co ten skrček ví? Cítím, jak ve mně narůstá nepokoj. Cítím se v jeho přítomnosti tak nervózní.

„Už jsem poznal naražený kotník, tohle bylo něco vážnějšího," odsekne klidně, aniž by se nechal mojí lží ovlivnit. „Vím, že jsi čarodějka, a zjistil jsem si něco o vašem druhu. Divila by ses, co všechno se člověk dozví, když doopravdy hledá," odvětí nekonkrétně.

„Vidím, že se umíš zabavit sám, to je dobře. Toho se drž, ale mě do těch svých šíleností netahej. Však máš zítra na lodi o čem přemýšlet alespoň. Když tě baví mít hlavu v pohádkách," řeknu přimhouřeně a hrdě se proti němu postavím tváří v tvář. Nebojím se ho. Nemám z něj strach. Jsem zatraceně silná žena a mocná čarodějka a možná následník trůnu! Ten skrček mi nesahá ani po kotníky.

„Kdo ví, jak dlouho se zdržím, možná čekám na tu správnou loď," odpoví klidně a tiše se zasměje. „Ne, čarodějko, tohle nejsou pohádky. Kdyby ano, tak jsi nezabila toho muže v hospodě, protože když máš strach, vracíš se k tomu, co znáš nejlépe, i když to neumíš pořádně kontrolovat," pokračuje a je vidět, jak je spokojený sám se sebou.

Když Thorin mluví, pousmívám se. „Protiřečíš si. Byla jsem v ohrožení při napadení těmi muži na palubě. Nevím, jak ty, ale já si ničeho prapodivně magického nevšimla," oponuji mu. „Proč ses tak vzhlédl v jedné osobě? Po světě ti pobíhá mnohem více zajímavějších lidí, těší mě, že tě tak fascinuji, ale musím tě asi zklamat svou obyčejností," pousmívám se.

„Při útoku těch mužů jsi měla po boku Grevina, který se o to téměř postaral sám, ale stejně si živě pamatuji první hospodu a tu bouři, než jsi záhadně byla příliš unavená, abys opouštěla kajutu. I když tvůj společník je mnohem přesvědčivější. Jak ses jednou prokecla, tak už jsem poznal, kdy o tobě říká pravdu a kdy ne," dodává a zasměje se. „Neboj, jsi dost zajímavá, abys uvázla v mém oku a já se o tebe zajímal ještě chvíli. Koneckonců na světě je dost blbců, kteří se dají popostrčit tvým směrem," pronese klidně tichou výhružku a zasměje se.

Zamračím se na něj. „Jak dlouho si myslíš, že s tebou budu mít trpělivost? Nesnažím se ti uškodit nebo cokoli jiného, ale ohroz mě nebo Grevina, a končíš," syknu mu zpět. Pohled mi tvrdne. Je z něj znát mnohem větší sebejistota, mnohem větší vnitřní síla.

„Tady je ten výraz, na který jsem čekal," zaraduje se a poskočí si, než se na mě podívá svým potěšeným pohledem. „A jak by mě chtěla přemoci infračervená drafterka, když to je jedna z nejpomalejších barev na draftění, a ještě i tak to nedělá moc velké škody?" zeptá se škodolibě.

Pozvedám obočí. „Chceš riskovat svůj život pro svoje zjišťovací pokusy?" ptám se podezřívavě.

„Neznáš muže ani potom, co jsi jednoho z nich zabila a některé zachránila. Vždy jsem ochoten zemřít za nepoznané, které tak zoufale ubývá, ačkoliv ty jsi už byla jednou objevena. Zapomnělo se na vás a teď jste tu znova," odpoví a téměř propukne ve smích.

Přivírám oči. „Víš, že zníš jako šílenec, že?" ubezpečuji se a o krok ucouvnu. Nelíbí se mi to. Nevím, kolik toho ví, ani že je tak ochoten riskovat. „Řekni mi teda svou teorii. Pobav mě," zakládám ruce na hrudi a vyzývavě na něj pohlédnu. Ukaž se, mládě. Copak jsi jen zvládl vyčenichat?

„Takhle to nefunguje, holčičko. Já jsem si zjistil své a nebudu ti prozrazovat, co všechno vím. Naopak, bude to mnohem zábavnější, když se budeš muset mít neustále na pozoru a dávat si pozor, kdy můžeš a nemůžeš použít svou sílu. Tolik zábavy, že ani nevíš, do čeho ses to namočila," odpoví a zasměje se. „Měl bych odejít, než se tvůj ochránce vrátí," dodává a začne pomalu směřovat do uličky, sic se stále dívá na přímo na mě.

„Co kdybychom se sešli sami?“ vyzvu ho pevně.

„Na to bude času dost, neboj. Ještě si chvíli užiješ nejistoty a pak ti dám vědět a přijdeš ještě sama, zlomená," dodává a pomalu jde pozadu, ale stín se kolem něj pomalu převaluje, jak ustupuje do místa, kam už není vidět.

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinder - 16. kapitola - Bílá :