Patriamos 1×01 Konec • OurStories.cz ~ naše povídky

Můj první vážný pokus o román. Měl by být o lásce a lidských hodnotách. Oproti mým ostatním dílkům tu najdete i popis. Za jakékoliv komentáře budu nesmírně vděčná <3

19.10.2009 (17:00) • Jeninas • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 826×

--- V jednu chvíli sedíte v malé žluté kuchyni a zíráte z okna. Pohled na řadové domky a jejich zahrady pokryté sněhovou peřinou za dlouhý pohled nestojí, ale je to lepší než koukat na vaši mámu vařící polívku. Už třetí polívku v řadě. První je v lednici, druhá na balkóně, třetí na sporáku. Abyste náhodou přes víkend neumřeli hlady. Nevíte, kdo to všechno sní a jen bezradně kroutíte hlavou.
A najednou jste někde úplně jinde. Díváte se na svět jinýma očima, a to doslova. Váš život se změní, minulost nic neznamená a budoucnost je značně nejistá. Jediné, co můžete dělat, je nějak se poprat s přítomností. Pokud se vám to povede, znovu se narodíte. A pokud ne... Tak co? Co vlastně? ---

Byla jsem si zaběhat. Běhání jsem vždycky k smrti milovala. I když mi nešlo. Byla jsem hned udýchaná. Ale věděla jsem, že se jednou uběhám k smrti. Prostě se rozběhnu a zapomenu zastavit. Jako Forest Gump. No, ale ten zastavil.
Zahleděla jsem se z okna. Běhat ve sněhu nebyl zrovna nejšťastnější nápad. Možná dostanu angínu. Ale musela jsem alespoň na chvíli vypadnout. Jenže odejít často znamená vrátit se. A problém nemusí být vyřešen. Třeba problém s mou mámou.
Vysvětlím vám to. Přemíra lásky je někdy horší než její nedostatek. Mnohem více vás svazuje, protože de facto nemáte důvod utéct. A já bych tak strašně utekla!
Vysoká je moje příležitost. Jediná možnost. Vysvobození. Rodiče si myslí, že půjdu na zdejší univerzitku, budu bydlet doma a nechám se obskakovat. Znám lidi, kterým by to vyhovovalo, ale mně ne. Půjdu kamkoliv, jen to musí být daleko. A bydlet budu kdekoliv, kde mi poskytnou funkční přípojku na internet.
Odtrhla jsem pohled od okna a donutila se podívat na mámu poskakující kolem sporáku. S tímhle spotřebičem se já nejspíš nikdy neskamarádím.
„Přeháníš to, mami,“ zavrčela jsem. Navařila polívky jak pro celý regiment!
Neposlouchala mě. Vím, co si myslí. Že budu celý den sedět u počítače a kdyby mi nepřipravila tunu jídla a nepřikázala část sníst, neobtěžovala bych se do něj pustit.
A víte co? Má pravdu. Tak jako jiní koukají na televizi nebo čtou, já rozebírám počítače. No a co! Dělá to tolik kluků a nikdo se nad tím nepozastaví. Dělají to všichni kluci, které znám. Teda kromě mého kluka. Povzdychla jsem si. Můj kluk...
Vstala jsem a bez vysvětlení se začala oblékat. Z háčku v předsíni jsem sundala klíčky. Seběhla jsem schody, odemkla své auto a rozjela se.
Měla bych říct Honzovi... Kousla jsem se do rtu. Honza, to je další přemíra lásky v mém životě. Chodím s ním teprve měsíc, ale neskutečně mi leze na nervy. Chcete pár chyb? Chyba číslo jedna: udělal by pro mě všechno. Jenže já chci kluka s názorem! Takovýho, který mi řekne, že po něm chci pitomost. Jenže Honza jde, a tu pitomost udělá. Chyba číslo dvě: miluje mě. A to je špatné proto, že já k němu nic necítím. Je to pěkný kluk. Viděla jsem ho opírat se o barový pult a řekla jsem si: wow, ty vlasy! Blonďaté kudrny, kdo by odolal. Ale je možné milovat někoho kvůli tomu, co má na hlavě? A přicházíme k chybě číslo tři: v hlavě má jenom mě a naši budoucnost. Po měsíci. Každá jiná holka by byla v nebi. Já ne. Naše budoucnost není. Je jen moje budoucnost. A on v ní nefiguruje. Odmítám totiž v tomhle vztahu nadále pokračovat. Nervózně jsem se nadechla a šlápla na plyn. Už abych to měla za sebou.
Koutkem oka jsem zahlédla červeného sedana řítícího se z levé vedlejší silnice. Musí zastavit, pomyslela jsem si. Jenže... nezastavil.

Tomu říkám moment, kdy se celý váš život ocitne vzhůru nohama.

A potom se nade mnou rozprskla červená barva. „Do háje,“ zaklela jsem a pracně otevřela oči. A zase je rychle zavřela. Praštila ses do hlavy, Lil, namlouvala jsem si.
Tak ještě jednou.
Ale nic se nezměnilo.
Dívala jsem se do tváře nějakému klukovi. Nevím, jak jsem poznala, že jde o kluka. Měl dlouhé černé vlasy spletené do různých copánků a dredů a korálků a já nevím, čeho ještě. Čelo mu brázdila mělká vráska. Jeho tmavě hnědé oči se na mě dívaly tak nějak překvapeně. Od snědé kůže se mu odráželo načervenalé světlo. Vlastně od všeho odskakovaly rudé odlesky, uvědomila jsem si. Odtrhla jsem pohled od jeho obličeje, posadila se a rozhlédla se kolem sebe. Vůbec mě nenapadlo, že jsem třeba v nebi. Spíš v Africe uprostřed deštných lesů. Seděla jsem v měkké trávě pod vysokými stromy, které se v korunách dotýkaly a znemožňovaly pohled na oblohu. Když jsem nasála vzduch, ucítila jsem nespočet dosud nepoznaných vůní. A neskutečně mi hučelo v uších. Asi tak, jako když si zajdete do pavilonu ptáků vybaveného umělým vodopádem a ten mix zvuků několikrát znásobíte. Potřásla jsem hlavou, abych se toho zbavila, ale nepomohlo to.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ten... tvor. Už mi vůbec nepřipadal lidský. Záře, která tu všechno obklopovala, ho dělala nadpozemským. I jeho hlas zněl jako z jiné planety. Byl tichý, ale vyznačoval se dokonalou artikulací. Navíc jsem mohla slyšet, jak se jeho rty třou o sebe, když mluví. Můj mozek nebyl zvyklý zpracovávat tolik detailů.
„Nevím,“ vydechla jsem. Víc jsem ze sebe nedostala. I můj hlas zněl jinak. Stejně nelidsky. Věnovala jsem tomu neznámému panický pohled dámy v nesnázích. Před chvílí jsem byla v modré Škodě Fabii a přemýšlela, jak se nejlépe rozejít s Honzou, a teď sedím v lese s nějakým magorem?! Tak nevím, co je lepší.
„Vstaň,“ rozhodl a uchopil mě za ruce. Ztuhla jsem. Jednak mě zamrazilo, jednak mě naplnil úlek. Moje ruce vypadaly stejně jako jeho. Byly trochu drobnější, ale snědé a odrážely rudé světlo v blyštivých odlescích. Pustil mě.
Vstala jsem a o krok od něj ustoupila. Měl na sobě jen béžovou bederní roušku a opasek s loveckým nožem. Chvíli jsem nemohla odtrhnout oči od jeho hrudi a břicha. Mimoděk jsem se podívala, co mám na sobě já. Už jsem se ani nedivila, že něco podobného a nic navíc. V kontrastu se zasněženou plání, která pokrývala mé rodné městečko, kde jsem ještě před chvílí byla, tu vládlo nesnesitelné vedro. Přimhouřila jsem oči.
„Kde to jsem?“
„V zemi Takenů,“ prohlásil hrdě. Blázen. Kterou počítačovou hru asi hraje? Typovala bych ho na Lineage. Tou jsou takoví fanatyci.
„Jasně. A co tady dělám já?“ Můj hlas byl napumpovaný sarkasmem. Zase jsem se rozhlédla. Křoviny kolem kmenů vzrostlých stromů nepřipomínaly nic, co bych někdy v životě viděla. Byly utkány z nafialovělé pavučiny. Měla jsem chuť natáhnout ruku a zpřetrhat je.
Kluk naklonil hlavu. Vlasy se mu svezly k jedné straně a odhalily špičaté elfí ucho.
Jako na povel jsem se dotkla svého ucha. Ne, tohle není moje ucho. V duchu jsem začala panikařit. Zbláznila jsem se?
„Chováš se divně. Jako kdybys nevěděla, kdo jsi.“
Jak empatické. „A kdo jsi ty?“ ušklíbla jsem se a přešlápla na místě. Pánové se přeci představují první, tak by to mělo být všude.
„Ach, promiň,“ usmál se. Při pohledu na ten široký upřímný úsměv se mi na chvíli zastavilo srdce. A pak se zastavilo ještě jednou, když mě vzal za lokty a dlouze se mi zadíval do očí. „Jmenuji se Patriamos a dosud jsem se nestal plnoprávným členem kmene Takenů.“
Vůbec jsem nechápala, co tím chtěl říct. „Já... jsem Liliana a... asi jsem na tom podobně,“ vykoktala jsem. Točila se mi hlava. Všechny ty vůně a zvuky, to že jsem cítila i ten nejjemnější závan větru, způsobilo, že jsem se nedokázala plně soustředit ani na nejjednodušší lidské funkce.
„Jsi zmatená. Neuhodila ses do hlavy?“ svěsil ruce a dodal: „Měla bys jít domů, za chvíli se setmí.“
Všimla jsem si, že červené světlo získává nafialovělý nádech. „Domů? Ale kde to je?“ Víš, já bydlím v jednom městě na severu a ve volném čase se hrabu v takových chytrých mašinkách!
Pokrčil rameny. „Nikdy jsem tě neviděl.“
Tos ani nemohl. Nikdy jsem tu nebyla. Ani teď tu nechci být.
Zadíval se mezi stromy, otočil se a odcházel. „Počkej! Já opravdu nemám kde... spát.“ Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového vyslovím. Já a nemít kam složit hlavu? Já a někoho o něco žádat? Eh... Tak do toho, Liliano.
„V tom případě zmrzneš.“ Nevypadal, že by mu to vadilo.
„Cože?“ dohonila jsem ho. „Jak to myslíš?“ Pospíchala jsem s ním lesem, cítila vůně, které zatím nic neznamenaly, v hlavě mi hučelo, ale snažila jsem se to ignorovat.
„Noci jsou tu studené a nebezpečné. Najdi si svoji květinu a...“
Květinu? Zkoprněla jsem úžasem. Les ustoupil řadě fialových podélných rostlin ve tvaru ležícího vejce. Přicházeli k nim lidé. Dotkli se rostliny, ta se otevřela, oni si do ní vlezli a rostlina se zase zavřela. I kluk vedle mě přistoupil k jedné z nich. „Tam nevlezu. Bojím se uzavřených prostorů.“
„Čeho?“ nakrčil husté obočí. Vrhalo mu stíny na oční víčka.
„Nikdy jsi neslyšel o klaustrofóbii?“ divila jsem se naoko, ale ve skutečnosti mi na tom nezáleželo. Cítila jsem chlad, který se šířil krajinou. Mé tělo na to reagovalo zrychleným pumpováním krve. Ne, že bych někdy předtím slyšela své vlastní srdce pumpovat krev.
„Prostě bych se tam zbláznila,“ špitla jsem. Poprvé ve svém životě jsem si připadala bezradná. Poprvé v životě jsem chtěla být doma s mámou. Ani by tam nemusela být internetová přípojka. Ten kluk si mého rozpoložení nejspíš všimnul. Zamyslel se.
„Půjdu s tebou.“ A jako kdyby to už chtěl mít za sebou, vzal mě za boky a nesmlouvavě mě postrčil dovnitř. Bylo to tam voňavé a měkké. Možná měkčí než v mé posteli. Pak jsem dokázala vnímat jen sytě modrou tmu a cizí dech a tlukoucí srdce asi půl metru ode mě. Hučení v uších ustalo.
Objala jsem svá pokrčená kolena a snažila se koncentrovat. Třeba se probudím, třeba je to celé jen sen! Ale něco mi napovídalo, že nejde o žádný sen, že jsem se vybourala a objevila se někde úplně jinde. Je to možné? Ne, to teda není!
„Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“ zamumlala jsem.
„Není slušné nezapamatovat si jméno napoprvé, to tě neučili?“
„Ne. Učili mě úplně jiné věci.“ Pořádně se oblékat; dotkla jsem se své nahé rozpálené kůže. Spát doma; lehla jsem si a položila ruce za hlavu. Na nikoho se nespoléhat, jen sama na sebe; zaostřila jsem do modré tmy vedle sebe.
„Patriamos.“
To si nezapamatuji. „Nemůžu ti říkat Patriku?“
Na chvíli zavládlo hrobové ticho. „Můžeš všechno, jsi ve svobodné zemi.“
To mě zaujalo. Vždycky jsem chtěla žít v zemi, kde si každý může dělat, co chce, v zemi, kde si vás nikdo nevšímá, nedrbe vás, nekritizuje. „Opravdu?“
„Jistě,“ zasmál se.
„Jistě,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. Otočila jsem se a ponořila se do snů utkaných fialovou pavučinkou.