OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Persona non grata - 4

26.09.2015 (11:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 895×

4. 

Nesnášel jsem tyhle hovadiny. Bytostně. Sám od sebe bych nikdy do něčeho takovýho nevlezl.

Nebyl jsem sebevrah!

Zásnubní párty! Pohřeb zněl líp! Vždycky se mi tomu podařilo vyhnout a najít si důvěryhodnou omluvu, abych nemusel zbytečně někde chcípat, a taky nikoho neurazil. To bylo ale ještě před lety, kdy jsem se staral o ostatní. Pak se to zlomilo. Zařídil jsem si pověst průšviháře a děvkaře, že mě přestali zvát.

Omluvy si naopak začali vymýšlet ostatní.

Jenomže Scott byla výjimka. On mě pozvat musel, stejně jako já musel dorazit. Tak to u obchodních partnerů chodí. Nedalo se tomu vyhnout, tohle nebylo o dobrovolnosti. Čtrnáct dní kolem mě Scott kroužil jak lunochod. Čtrnáct dní jsem se mu poctivě vyhýbal. Čtrnáct dní nás zaměstnanci fakt nesnášeli. Pak to přišlo. Vrazili jsme do sebe ve dveřích budovy, museli spolu zapadnout do výtahu, a tak jsem obdržel pozvánku. Dalších čtrnáct dní jsem byl ze Scottových zásnub na prášky, zatímco on se začal stresovat až týden před tím.

Dost velkej nepoměr na to, že to byl on, kdo strkal hlavu do chomoutu a chtěl si zničit život.

A celých těch čtrnáct dní jsem přemýšlel, jak se z tohohle průseru vyvlíct. Přemýšlel jsem ve dne i v noci.

Vymyslel jsem jedno velký prd!

Takže mi nakonec nezbylo nic jinýho, než dneska večer vyrazit a taky dorazit na místo určený. Dával jsem si na čas s jasným úmyslem dorazit pozdě. Vyjel jsem až po osmý večer a rychlostí poloslepýho seniora se coural po dálnici. Plánoval jsem se vymluvit na neexistující zácpu a doufal, že se v tý další zácpě…

Tentokrát lidský.

… zacpu někam do rohu.

Vilu Bishopových jsem našel ještě dřív, než jsem ji začal hledat. Těžko se dala přehlídnout.

Jak ten blbec jsem se začal radovat, že vidím místí požár, kvůli kterýmu tohle město lehne popelem.

Když jsem zjistil svůj omyl, bylo už pozdě. Přede mnou postával minihrad s miniparkem a maxicedulí, aby náhodou někdo nepřehlídnul, že v tomto domě se dnes konají zásnuby.

Bylo mi úplně jasný, že tenhle šílenej nápad vypadnul z tý Scottovy slepice.

Barák byl nasvícený tak, že si snad museli přinýst vlastní generátory, aby v celým městě nevypadnul proud. Se zatnutými zuby jsem zajel na příjezdovou cestu. Byl jsem snad jediný, kdo nevlastnil rodinné auto s nálepkou: bacha, vezu čtyři tlemouny, který na tenhle svět vyprskla moje dokonalá žena! A podtitulem: minimálně dva z nich nejsou moje, ale jsem tak pitomej, že z nich mám radost!

Ještě chvíli jsem vysedával v autě a nevěřícně zíral na tu katastrofu před sebou. Naposledy jsem zapřemýšlel, jak se tomuhle vyhnout a naposledy mě napadlo moje slavné PRD, které na druhou stranu zajišťovalo, že ještě nějaký ten pátek budeme se Scottem obchodní partneři.

Narychlo jsem vyhulil tři cigarety, vyškrabal se z auta a hodil klíčky po chudákovi, který se tu staral o auta. Pak už jsem jen čuměl, jak ho minuly a skončily kdesi v záhonu za jeho zády.  

Podle jeho špinavejch kolen jsem zdaleka nebyl první, kdo přišel o klíče. Čím dál tím líp!

Mávnul jsem nad tím rukou a doufal, že je ten zoufalec najde, nebo že nevyfasuju klíče od pitomýho kombíku s dětskou autosedačkou, kterým bych pak „svižně“ uháněl zpátky do Londýna. Jen jsem sem vlezl, už jsem byl na nervy. Nejradši bych prásknul do bot.

Byl pátek, sakra! Měl jsem vysedávat v baru a balit holky a ne pobíhat ve smokingu někde mezi místníma tetkama a zubit se na cizí šklebouny!

Pomalou chůzí jsem se dopajdal ke hlavním dveřím. U vchodu stála hosteska v minišatech, který házely prasátka, a bylo jen otázkou času, který z těch ostatních prasátek se pro změnu vrhne na ni. Předal jsem pozvánku a učinil svůj první krok.

Měl jsem Scotta rád, a tak jsem vstoupil s jasným plánem vyhnout se alkoholu a ve chvíli, kdy to bude jenom trochu možný, vypadnout.

Potřebu alkoholu jsem urgentně pocejtil ve chvíli, kdy jsem prolez dveřma.

Celý dolní patro bylo narvaný přesně tím typem pokryteckých rodinek a starších párů, kterým jsem se obloukem vyhýbal. Manželkám po padesátce hráblo, začaly zběsile cvičit a ještě zběsileji nahánět o generaci mladší chudáky. Jejich manželům na druhou stranu začalo všechno vypadávat. Včetně vlasů, zdravého rozumu a data osudnýho dne, kdy si totálně zmrvili život. S nastupující senilitou pomalu ale jistě rezignovali, vraceli se do dětských let a sem tam se odvážili juknout na mladou holku na ulici. Když doslintali, jako zázrakem si vzpomněli na nefunkční orgán, kterýmu kdysi říkali třetí noha, a po této upomínce pěkně pokračovali dál.

Když nezacláněli tihle, nastoupily rodinky s parchantama, který běhaly sem a tam, a všechno devastovaly.

Jakmile mě Chloe zmerčila, málem si vzteky spolkla jazyk, což jasně naznačovalo, že doufala v mou krvavou smrt na silnici.

Ani bych se nedivil, kdyby někoho poslala, aby mě zlikvidoval!

Jako budoucí paní Bishopová a stíhačka s nadzvukovou rychlostí moji přítomnost rychle rozdýchla, vyběhla proti mně a o vteřinu jsem ji na sobě měl přilepenou.

Kdysi se mi snažila vnutit jednu ze svých kamarádek s debilní vizí společných dovolených, večeří, křtů a všech ostatních pitomin.

To byly doby, kdy mě ještě neznala.

Pak přišla doba, kdy mě poznala a byla dostatečně obeznámena s mým přístupem k životu, takže mi svý kamarádky zase rychle nabízet přestala. Byl jsem jí opravdu vděčný.

„To je mi ale překvapení,“ pištěla jízlivě. „Už jsem myslela, že to nezvládneš.“

„Tak velkou událost bych si přece nemohl nechat ujít, Chloe,“ křenil jsem se a zároveň pociťoval touhu trefit ji do nosu. „Speciálně kvůli tobě jsem jel opatrně, aby se mi náhodou něco nestalo. Musím uznat, že je to tady monstrózní!“ Následovalo moje písknutí. „Kam se na tebe hrabe královna.“

Dokonale vypilované nehty se mi zaryly do svalu a jehlovitý podpatek mi přistál na noze. Jen tak tak jsem ji nenačutnul.

„Seš trapnej!“ zasyčela na mě s úsměvem a zaklonila hlavu, aby si ostatní mysleli, jak skvěle se mi dva bavíme.

„A ty seš ta největší kráva, jakou jsem kdy potkal!“ zasmál jsem nahlas a zavrtěl hlavou, načež jsem jí vyrval nehty z mojí paže.

S nadějí, že jí aspoň zlomím prst, když ne ruku.

Chloe se opětovně přemohla a táhla mě za sebou, kde mě předhodila Scottově rodině. Došlo mi, že Scottova máma se dočista zcvokla. Nikdy předtím jsem neviděl tolik růžový barvy najednou. Ruku mi nepodávala matka mého obchodního partnera, ale chomáč cukrový vaty.

Zapumpoval jsem si s Bishopovýma a rovnou i Darrellovýma, hrdými rodiči snoubenky.

Bejt jima, hrdej bych moc nebyl!

Rodina Chloe byla až nechutně šťastná.

Aby ne, když dcerunka udělala takový terno! Teď měli vstup do vily na kopci povolenej!

Z jejich šťastných obličejů jsem měl obavu o osud celého lidstva.

Jako by chystali celosvětovej převrat!

Šťastný otec, stojící vedle šťastné matky, byl jako všichni ostatní v tomhle baráku. Proplešatělý, díky brandy rudý, očima se neustále zasekávající na hostesce vystavující svoje mladé tělo ve dveřích.

Šťastná matka byla téměř to samý, co tak moje, takže žádný překvápko.

Dalo by se říct, že jsem z nich byl pěkně nešťastnej!

Dokonale jsem si představil Chloe a Scotta za dvacet let a napadlo mě, že bych se měl poobhlédnout po novým společníkovi, který by alespoň trochu odpovídal mýmu životnímu stylu.

Bohatě by stačilo, kdyby ke snídani nežral ovesný vločky!

„Tamhle je ještě naše mladší dcera, Kitty,“ informoval mě někdo, kdo dokázal bez výčitek porodit tu husu vedle mě, nebo-li šťastná matka. 

S křečovitým úsměvem jsem se otočil za křivým prstem a zíral na mladý tele oblečený do dlouhých růžových šatů s velkým výstřihem. Prsa nikde.

Vypadala jak dort pro diabetiky!

„Je nádherná, paní Darrellová,“ zalhal jsem. „Povedla se vám.“

Upřímně jsem litoval toho chudáka, kterej na ni natrefí a kterýho doživotně zajme papírem nazvaným oddací list.

Scott vypadal na zhroucení, když mě zmerčil.

Že by mu konečně došlo, jakou pitomost udělal? Nebylo mu jako svobodnýmu a bezdětnýmu dobře?

„Není tu nic pořádnýho k pití! Fakt! Omlouvám se,“ začal mi škytat do ucha se zpoceným čelem, když se mu podařilo vymanit mě z osidel šťastných rodičů.

Teď jsem konečně byla šťastnej i já.

„Jsou tu jen samý likéry a možná brandy!“ pokračoval. „Ale v pracovně mám skotskou ve stole pod papíry. Je to úplně vzadu v domě, takže když se budeš chtít zdejchnout, můžeš tam.“

Znal jsem Scotta už několik let a myslel jsem, že ho znám dobře. Kolikrát jsem ho viděl na jednáních, kdy dokázal převálcovat protřelý chlapíky se mnohaletými zkušenostmi.

Ale stačila jedna šťastná slepice a Scott byl nepoužitelnej!

Musel jsem ho litovat a děsil se chvíle, kdy ho uvidím lízt po čtyřech, aby ho nezmerčila Chloe.

Bloudil jsem…

Naprosto výstižný slovo, protože jsem po chvíli neměl tucha, kde je příjezdová cesta s mým autem!

… mezi hosty,…

Zvanými a podle vizáže se zde vykytovali i ti nezvaní.

… srkal sodovku a snažil se nevyčnívat.

Což byl celkem těžkej úkol. Nebylo mi šedesát, ani jsem neměl beďary.

Moje návštěva v tomhle baráku by se dala shrnout do několika výstižných slov: Přišel jsem (po vlastních), viděl jsem (svýma očima bez brýlí), ale vstupem do tohoto domu jsem rozhodně nezvítězil. 

Jak jsem tak očumoval místní sešlost, nedalo se nevšimnout, že místním „krasavicím“ při pohledu na mě blýsklo v očích, brýlích i umělých zubech. Začaly se ke mně nebezpečně stahovat.

Měl jsem svoje pozitiva, ale nejkrásnější chlap na týhle planetě jsem rozhodně nebyl.

Když jsem viděl, jak se ke mně hrne jedna z tetek s tácem narvaným muffinama, oprávněně jsem dostal strach a prchnul do části domu, kam mě nasměroval Scott. Chtěl jsem se navzdory svým předsevzetím spráskat, protože jinak jsem neměl možnost to tady těch dalších pár hodin přežít.

Umně jsem prokličkoval davem a na desátý pokus jsem se trefil do místnosti, kde jsem okamžitě vycítil „ducha“ Scotta. Raději jsem se moc nerozhlížel a rovnou se hnal ke stolu. Posadil jsem se a čučel před sebe. Všude se to nechutně lesklo, nikde prach. Scott byl pedant, ale nikdy mě nenapadlo, že takový. Naše stoly se v práci dost lišily. Dost často se o tom mém vyjadřoval, že jsem na něj vysypal odpadkový koš.

Ten jeho zase vypadal, jako když na něm nikdo nemaká.

S vyschlým hrdlem jsem prohrabal šuplíky a po několika zdlouhavých minutách konečně vylovil onu skotskou. Bylo v ní sotva dva loky. Tohle jako myslel vážně?

Buďto mu tu ležela několik let, anebo Scott zásnuby snášel hůř, než jsem si myslel.

Přesně uprostřed stolu se válelo bílé album s tou bílou nedopečenou kočkou. Odhadoval jsem, že bude patřit tý slepici, co teď kvokala ve přední části domu.

Nebyl jsem zvědavý, jaký měla ta krůta dětství, nicméně jsem ho otevřel.

Tak patřilo tý druhý slepici! Jakže to bylo? Kitty? Nejmenovala se ta debilní kočka Hello Kitty?

Jmenovala! Bylo to hned pod tím napsaný. Tohle byla teda rodinka k pohledání.

Rychle jsem prolistoval totálně nezajímavý dětství, pubertu a nádech dospělosti sestry tý největší husy na světě a s každou stránkou jsem zvracel čím dál víc.

Hlavně ty jejich společný fotky! Tak široký úsměvy by se měly zakázat!

Člověku z toho běhal mráz po zádech.

Už jsem album chtěl zavřít, když jsem si všimnul něčeho pod obalem na zadní straně.

HelloKitty si tam schovala psaníčko od stydlivýho ctitele? Dostala básničku?

Zalovil jsem a vylovil další fotky. S přesvědčením, že budu zírat na další gumový kačenky, dovolený u moře a jiný debility jsem je chtěl založit zpátky, když jsem si všimnul nepatrného rozdílu.

Což o to, kačenky tam byly! Ale ne ve vaničce a Kitty rozhodně nebyly tři! Cha!

Projel jsem je několikrát a jen nevěřícně zíral na důkazy lidskýho poklesku v týhle rodině.

Malá Kitty byla pěkně neslušná! A hravá!

Kačenky byly rozházený kolem ní, a kdyby nebyla celá svlečená, tak by to vypadalo jako něčí bordel. Ale tahle kombinace byla pěkně nestydatá.

Přemýšlel jsem, jestli o těhle fotkách vědí ostatní a došel k názoru, že určitě ne. Kdyby jo, HelloKitty by se mezi hosty neproducírovala s dolíčkama ve tvářích, ale byla by někde zašitá.

Jako správný občan starající se o pověst ostatních jsem je šlohnul a strčil si je do kapsy. Pak jsem pokoj opustil a vyrazil zpátky.

Usídlil jsem se na jednom z provizorních barů. Chudák barman zápasil s jednou z „hodných“ tetiček, která mu právě nenápadně vnucovala svoje telefonní číslo a šeptem předávala podrobný popis roky zajetého programu svého muže.

Než se ke mně barman mohl dopracovat, vyslechnul jsem si dost výrazným hlasem, kdy se manžel toho stvoření nápadně připomínajícího pudla vrací domů, kdy odchází, kdy hraje poker, kdy se věnuje spolku.

Zatím jsem očima brouzdal po davu a hledal naši neslušnou holku.

Jako správná dcerunka stála vedle svojí maminky,…

Která od tý doby, co jsem ji viděl naposledy, vypadala ještě šťastnější.

… chlastala jemně perlivou vodu a škytala nad každou bublinou.

Měl jsem celkem roupy ty fotky nenápadně vysypat na zem, aby se místní společnost trochu zabavila a možná by se to tu nakonec i rozjelo.

„Co si dáte?“ zeptal se mě vyčerpaně barman.

„Jaký je výběr?“ nahnul jsem se k němu.

Rychle mě sjel pohledem a odhadnul víc než dobře.

„Je mi to líto,“ řekl upřímně, „ale pro vás tady nic nemám.“ Pak se mu přeci jen rozsvítilo v očích. „Moment. Je tu jedna láhev Old Smugglera. Dovezli ji omylem. Raději jsem ji schoval.“

Na nic jsem nečekal, vytáhnul z kapsy dvě dvacetilibrovky a nenápadně mu je podstrčil.

„Tak ji nechte ještě chvíli schovanou,“ požádal jsem s psím pohledem. „Budu ji potřebovat.“

A tím jsem si byl víc než jistej!

„Mohu vám nabídnout muffiny?“ ozval se za mnou vtíravý hlas. „Jsem s nimi v našem městě proslulá.“

Vydechl jsem, srovnal obličej do lidské grimasy, krátce zaznamenal barmanův soucitný pohled a otočil se k „tetičce“ s muffinama.

Zavrtěl jsem hlavou. „Jste velice laskavá, ale já na muffiny nejsem.“ Odtušil jsem suše s křečovitým úsměvem a chtěl se obrátit zpátky, když se mi prsty obtočily kolem paže a rovnou se zkušeným hmatem přesvědčily o velikosti mého svalu.

Kdyby byla o dvacet let mladší, tak tohle byla ta chvíle, kdy bych napjal ruku!

„To jsem si myslela.“ Místní tetka se ke mně nahnula a zamrkala nalepenýma řasama. Ovanul mě vítr. „A čím bych vám tady mohla zpříjemnit večer?“

Sjel jsem ji pohledem. Upravená, načesaná, ale nic, o co bych se musel porvat. Jenomže jsem tu postupně chcípal.

A když se tak nabízela…

Vyrazili jsme hledat soukromí. Scottovu pracovnu jsem nejdřív zavrhnul. Kdyby nás v ní objevil, asi by se naštval. Hledání jsem teda nechal na místní tetce.

Podle jejího zanícení to ale spíš vypadalo, že hledá Eldorádo než prázdnej pokoj. Byla schopná mě zatáhnout i do skříně!

Nakonec jsem potlačil další ze svých předsevzetí a zatáhnul ji do pracovny. Pak už jsem se nestačil divit. Doslova se na mě vrhla. Švihla se mnou o sofu a skočila na mě. Rvala ze mě šaty a ohmatala mi snad i palce na nohou.

Bylo hezký, že převzala iniciativu. Občas tahle změna byla fajn, ale nemusel jsem kvůli tomu přijít o život!

Nebyl jsem z ní zase tak vyřízený, i když jsem musel uznat, že by to s ní zase taková nuda nemusela být, a začal se snažit taky. Bohužel pronesla osudná slova.

„Jsem v přechodu,“ nahlásila mi skoro až s hrdostí.

Raději jsem myšlenku o tom, kolikrát tejdně přechází do jiný postele, stopnul hned v zárodku.

Jak na ty ženský vůbec přišly? Slova jako přechod, ovulace, menstruace, těhotenství by se v sexu prostě říkat neměla. Ještě štěstí, že u mě fungovalo všechno tak, jako mělo a parťán se hlásil o slovo.

Po týhle větě bych jinak měl utrum a ona po „přechodu“.

Nevím, jestli se mi ulevilo, nebo naopak přitížilo, když se z chodby ozval mužský hlas. Tetka mi okamžitě potvrdila obavy.

„To je můj manžel!“ zapištěla hystericky.

Taky dobrý!

Bleskově jsem posbíral svoje věci a chtěl vylízt z okna, což se mi nepodařilo. Málem jsem si ukousnul jazyk, když jsem zapadnul za závěs a z druhý strany na mě čučelo to černovlasý plochý tele. Došlo mi, že si přišla pro fotky, a tak jsem ji zvesela pozdravil.

V tu chvíli si polykala jazyk ona.

Jakmile tetka vypadla, tak spustila. Stejně jako její ségra. Hotová inkvizice.

Tohle mít doma, tak bych asi dobrovolně spáchal sebevraždu. To byly kecy!

Měl jsem sto chutí jí ty fotky omlátit o hlavu, když se stala další věc. Placatka na zemi mě dost překvapila!

Old Smuggler? To si ho jako dávala ráno do kakaa?

Když jsem se jí konečně zbavil, vyrazil jsem na bar. Tentokrát už jsem potřeboval plnou dávku. Nějaký loky mě z tohohle nemohly dostat. Jenomže mě někdo předběhnul. Barman lahev nemohl najít, přestože si byl jistý, že tam ještě před pěti minutama stála.

Přesně jsem věděl, kdo ji šlohnul!

Vydal jsem se ji hledat v naději, že to všechno nevychlastá a že tam taky na mě něco zbyde. Nebyl jsem ovšem jediný, kdo ji hledal. Po HelloKitty se začali pídit rodiče, protože tomu jejich broučkovi se něco mohlo stát.

Byl jsem si jistej, že ta by si poradila.

A taky že jo.

Na rozdíl od ostatních, který vyrazili do zahrady za domem, jsem automaticky zamířil do parku.

Kam by asi tak mohla jít sotva zletilá holka s lahví, aby ji nikdo neviděl, že jo?

Uslyšel jsem ji po pár krocích a nahlídnul přes křoví. Láhev byla z poloviny vypitá. Pokud barman nekecal, tak ji vyzunkla sama.

Takováhle výdrž se musí trénovat!

A to jsem věděl z vlastní zkušenosti. Díky svojí rodině, která byla až nepříjemně podobná Darrellovým, jsem začal pochlastávat taky brzy.

Ne, že bych s tímhle stvořením chtěl mít něco společnýho, ale už to tak vypadalo.

Už jsem na ni chtěl zaburácet, když jsem si všimnul pohybu v protějším křoví. Stál tam nějaký mrňous s klackem v ruce a snažil se ji přepadnout.

Tak ty se hledali!

Celkem mě zajímalo, co se dneska ještě semele. Frajer se na svoji loupež tak brutálně vyzbrojil, že by nepřepadnul ani krtka. Jenomže co bylo nejhorší, to tele ho ani nevidělo. V domnění, že k ní mluví lahev…

Po tý polovině, co do sebe narychlo vyklopila, se tomu nedalo ani divit.

… se tady vykecávala. Zůstal jsem stát na svým místě a čekal, co z toho vypadne. Blbec s klackem si ani neuvědomil, co za šílenost přepadnul a pokračoval ve svým pečlivě nacvičeným monologu. Dávat mu otázky byla úplná hovadina. Pravděpodobně z toho přepadení byl nervóznější než jeho oběť. HelloKitty si uvědomila, kdo k ní mluví až ve chvíli, kdy mrňous vyskočil ze stínu přímo před ní. Další katastrofa následovala, když se s ním začala rvát o tu blbou lahev. Na to se nedalo koukat.

Ta holka měla vážnej problém!

A pak po sobě skočili. Jen jsem zíral, jak toho mrňouse tluče po těle.

Mrňous na tuhle noc asi jen tak nezapomene!

Napadlo mě, že po týhle zkušenosti ho přejde chuť přepadávat v parku neškodně vypadající slečinky. Dost se v ní zmýlil.

Jak jsem říkal! Stejná jako její ségra!

Musel jsem tam mezi ně skočit, protože by toho chudáka kvůli tý pitomý lahvi utloukla. Odhodil jsem ho do křoví a doufal, že uteče dřív, než přijede policie.

Jít loupit s klackem v ruce!

Nejdřív se válela po zemi v očekávání, že ji ještě budu zvedat, ale když zjistila, kdo se před ní vyloupnul, vyskočila svižně na nohy. Věci nabraly rychlý spád. Do minuty tady bylo narváno. A její vděk?

Jako na upřímnost jsem byl zvyklý. V mojí blízkosti ji lidi dost často vyslovovali, nechali se unášet a vůbec mi rádi sdělovali, jaký jsem vyvrhel. Ale HelloKitty trumfnula snad všechny. Dala se unést tak, že tím pobouřila i ostatní. Její děkovná řeč dostala do kolen i mě.

Začal jsem pociťovat zájem.

Tak ona bude remcat? Ne, že bych byl přeborník, ale zájem o mě celkem byl, a tady madam bude mít ještě kecy? Madam povrchní, rozpolcená osobnost žijící dvěma životy?

Co by se stalo, kdybych ji donutil odhalit její způsob života a ukázat, že to ale vůbec není hodná holčička? Co kdybych jí ze života udělal tak trochu peklo a donutil ji sklapnout? 

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Persona non grata - 4: