OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Persona non grata - 5

30.09.2015 (16:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 899×

5.

Bylo teprve jedenáct dopoledne a Lestatův palec už drtil náš domovní zvonek. Jeho úmysl byl nad slunce jasný. Zuby měl tak vypucované, že při úsměvu zasažený jedinec málem vychytal sněžnou slepotu.

Tím jedincem jsem byla já a oči mě bolely ještě večer!

Dorazil ale bez tesáků!

Zato s pugétem, který ve dveřích okamžitě narval mojí mamce do rukou v případě, že by si to narychlo rozmyslela a snažila se ho vyšťouchnout. Jakmile byla mamka zahrnuta květenou, rozbulela se.

Takový dojetí jsem naposledy viděla, když si u nás v obýváku Scott teatrálně dřepnul před Chloe, vybalil prsten velikosti vykulený oční bulvy a následovně to vybalil na ségru. Před všema, takže se nedalo prchnout. Bulel i táta. Chloe jako obvykle dostala hysterickej záchvat vesmírnýho štěstí, kdy si střídavě ruku tiskla na pusu a na srdce. S nadějí, že konečně bude nějaká zábava, jsem čekala, kdy se v záchvatu sebeochmatávání splete a svoji pěstěnou pracku se připleskne i na zadek. Bohužel. Nekonalo se. Chloe byla neomylná a takovýhle faux pas se v naší rodině dělo akorát tak mně.

Zatímco se máma zalykala radostí a opakovaně čuchala k tomu zvadlému koštěti, tahala vtíravého strigoje nažhaveného na náš oběd do obýváku. 

„Co vám mohu nabídnout k pití, pane Holtone?“ kuňkala rudá až na patách samým štěstím z toho plevelu.

B pozitivní?

Lestat se uvelebil na naší krémové sofě a udělal si pohodlí. „Prosím, paní Darrellová, říkejte mi Ruben.“

Přestože jsem se snažila nezírat na jeho zuby, nemohla jsem si nevšimnout, že ty jeho špičáky jsou fakt divné. Byly delší. Buďto jsem byla včera slepá, anebo mu za tu dobu, co se narval k nám do domu, o něco povyrostly.

Máma si přitiskla ruku na srdce a její obličej dostal barvu vařeného hovězího. „Rubene,“ zašeptala rozklepaným hlasem.

Šla jsem do mdlob. Ještě včera ho tam s ostatníma drbala a teď mu div nezouvá vlastnoručně boty!

Abych krvelačného netvora vypudila z našeho domu co nejdřív, rozhodla jsem se převzít iniciativu.

„Já to udělám, mami,“ houkla jsem a hnala se k baru s jasným úmyslem vyštrachat to nejhorší, co tam najdu, a neservírovat to tady strigojvi.

„To budeš hodná, Kitty,“ pochválila mě mamka a šla se posadit k Lestatovi, což mě donutilo přemýšlet, jestli je tenhle chlap nebezpečnější v noci, nebo může člověku pěkně zatopit i přes den.

Slunce očividně na něj nemělo žádnej účinek.

„Nevím, co by se stalo, kdybyste včera nezasáhl,“ rozvzlykala se máma nanovo.

Co by? Nakopala bych hubeňourovi zadek a ještě chvíli poseděla na lavičce!

„Celou noc jsem přemýšlela, co se Kitty mohlo stát a…“

A jéje! Přesně jsem tušila, co dorazí. Tohle nikdo nikdy neustál.

Možná táta a já. Jenomže my dva jsme na to byli dávno vyškolený.

Strigojova ruka se obtočila kolem mamčiných klepajících se ramen a poplácala. „Naštěstí se včera nic nestalo, paní Darrellová.“

„Díky vám, Rubene, díky vám!“ opakovala máma melodramaticky.

Klečela jsem u baru a lovila za ostatníma flaškama. Nakonec se mi podařilo vytáhnout ulemcané Limoncello. Byl to dárek, nikdo kromě naší mamky to nepil. Jelikož mamka pila málo, válelo se to tu už nějaký ten pátek.

Bylo na čase se ho zbavit.

Naštěstí máma byla natolik zaujatá odérem z růží a všemi možnými nápady o mé nečekané smrti, že si nevšimla mé drzosti neptat se hosta na jeho výběr. Mezitím do pokoje zabrousil táta a já vrazila Lestatovi do packy citrónovou nechuť. Obličej se mu stáhnul ještě dřív, než to měl možnost ochutnat.

„Vy také máte rád Limoncello?“ zavzdychala máma.

Jestli ho chtěl strigoj vrátit nebo nenápadně vylít na náš světlý koberec, tohle byla ta chvíle, kdy mu došlo, že má smůlu. Se zadostiučiněním jsem sledovala, jak skleničku do sebe vyklopil, aby to měl rychle za sebou.

„On asi nebude tak špatný, jak říkala Chloe,“ vykecávala se mamka v kuchyni, když vrážela kytky do vázy. „Ke všemu pro tebe nasadil vlastní život!“

Jasně! Chlastá limoncello, tak to bude světec!

Nasadil vlastní život?

By mě zajímalo, jak dlouho trůnil za tím keřem, než se rozhodnul vyskočit!

Mámě ke štěstí a změně názoru stačil plevel naškubaný někde za rohem. Mně by zase udělalo radost, kdyby mi krotitel tet vrátil můj majetek v podobně barevných obrázků. Podle jeho záludných pohledů jsem ale dospěla k přesvědčení, že strigoj nebude tvor snažící se zavděčit.

Než máma dodělala oběd, Lestat za doprovodu mého táty prošmejdil celý barák. Nevynechali ani garáž. Narval ten svůj zvědavý rypák do každého rohu a pod každý stůl.

Raději jsem si vlastní pokoj zamkla, vědoma si, že náš dům navštívil chmaták!

Jako hlavní chod se servírovalo jehněčí na švestkách a celý oběd probíhal dost divně. Chloe čučela do talíře, máma zbožně na Lestata…

Kterýmu svižně dolejvala Limoncello v bláhovým přesvědčení, že mu chutná.

… a já na jeho zuby. Jediný, kdo u stolu mlel, byl právě zubatý strigoj. Táta ho zasypával otázkami, aby následně mohl vzdychat blahem nad jeho obchodními znalostmi. A jak jsem si všimla, tohle byla Lestatova parketa. Vytahoval se a přetahoval, natahoval…

Chvílemi možná i z nás utahoval, protože superman to rozhodně nebyl!

… vymýšlel, kecal a žvanil. Jednomu z toho málem praskla hlava. Zahltil mysli mých rodičů naprostými zbytečnostmi typu: co vlastní, co nevlastní, co bych chtěl vlastnit a co jednou určitě vlastnit bude.

Che! To, že ho rodiče vyvlastnili z baráku, zapřel.

Nicméně jsem se o právě o tomto faktu několikrát ráno před mámou zmínila, kdyby se ve své pohostinnosti rozjela.

Nerada bych, aby tady strigoj u nás nocoval!

A jak to tak vypadalo, budu to ještě párkrát muset zopakovat, aby si tuto skutečnost naši zapamatovali.

Dále následovala plejáda Lestatových studentských i sportovních úspěchu, koho znal a kdo znal jeho.

„Naše Kitty je novinářka,“ zašuměla najednou máma a hodila po mně vlhkým očkem.

Co, já? Proč změnila téma? Co ji k tomu vedlo?

„Vážně?“ zachrčel Lestat a zaksichtil se. „A pro které noviny píše? Daily Mirror? Guardian?“

Chcípák!!!

Proč mi Bůh nemohl do očí nadělit kulomet?

Máma zavrtěla hlavou. „Je to Svět dámy, týdeník, ale to je skoro to samé, ne?“ Její ruka přistála na Lestatově předloktí a stiskla.

No… Svět dámy byl skoro to samý, co Daily Mirror! Větší blbost fakt už říct nemohla!

„Ano, ano,“ kýval palicí strigoj a měl co dělat, aby se nezačal chechtat. „Skoro!“  

Skoro? Skoro?

To slovo mluvilo za všechno. Mi rovnou mohl říct, že jsem úplná blbka!

Nebyla jsem novinářka ve smyslu, jak si to mamka představovala. Upřímně… nebyla jsem novinářka vůbec. To, že jsem pracovala v redakci, nemělo s novinařinou nic společného. Jenomže se mi to nějak nepodařilo mamce vysvětlit.  

Bylo na čase strigojovi zacpat pusu dřív, než mě donutí se na něj vrhnout.

„Mami,“ houkla jsem přes stůl. „Pan Holton má prázdnou sklenku…“

Lestat div nevyskočil ze židle a nezačal zdrhat. „Ne, ne! Děkuji!“ zavrčel a přikryl si dlaní sklenici. „Nerad bych vás připravil o celou lahev! Už takhle jsem toho vypil dost!“

„Ale pane Rubene,“ mávla mamka rukou a odstranila tu jeho ze sklenice způsobem, jakým to uměla jenom ona. Plácla ho! „Jsem ráda, že vám chutná.“

Cha! Jako jedinýmu!

Možná jsem v tu chvíli dokonce slyšela, jak mu vzteky skřípou ty jeho naleštěné špičáky.

Když Lestatovi přeci jen došla slova, začal z táty páčit, co to obnáší být dětským doktorem.

Málem jsem se počůrala smíchy! Si pěkně naběhnul.

Jakmile vypustil tuhle osudnou otázku, táta doslova vystartoval, nadšený, že se na této planetě nachází osoba, kterou jeho práce zajímá. S podrobnými popisy začal vykreslovat svůj každodenní život v soukromé ordinace jen několik ulic vzdálené.

A že to byly popisy!

Dokonce došlo i na nákresy.

Lestat byl minutu od minuty zelenější, když mu táta vyprávěl o všech možných dětských nemocech a péči, kterou svým malým klientům věnoval. My ostatní byli zvyklí poslouchat o průjmech, prdíkách a blinkání.

Lestat očividně ne.

„Ještě panu Holtonovi řekni o kojení,“ pobízela jsem tátu, když se zdálo, že skončil. „Určitě jednou bude chtít mít rodinu, tak si to rád vyslechne.“  

Lestat po mně ani nestačil hodit pohledem a už poslouchal, co všechno se v ženském těle děje, když vzniká mléko. Odkrvoval se a odkrvoval, zelenal a žloutnul, až celý zešednul. Začala jsem doufat, že to s ním švihne.

Nešvihlo, ale jen co dostal příležitost, bral do zaječích.

„Doufám, že vás zase brzy uvidíme, Rubene,“ pěla mamka, když s naprosto dementní výmluvou na práci stál ve dveřích. Už jsem chtěla tleskat, když mě máma vystrčila ven taky a zasyčela: „Koukej se mu omluvit za to, cos včera řekla!“

Dveře za mnou práskly a já zůstala se strigojem sama.

„Opovaž se sem ještě někdy vstoupit!“ spustila jsem, abych mu dala najevo, jak moc si jeho návštěvy vážím.

„To… ten citronovej hnus ti nedaruju!“ zachrochtal a připlácnul si ruku na pusu.

Podle jeho zeleného obličeje jsem usuzovala, že mámino jehněčí brzy skončí někde na cestě.

„Pochutnal sis? Je ti dobře?“ vyptávala jsem se s přehnanou starostlivostí, když jsem ho vystrkovala ven ze zahrady.

Lestat se zhluboka nadechnul a já začala mít obavy, že se tu sklátí. Musela jsem ho okamžitě vyšoupnout ven na veřejnou cestu.

„Mele se ve mně pitomý Limoncello a jehněčí! Ke všemu si jsem jistej, že se mi dneska bude zdát o kojetí! Máš radost?“ vyjel na mě.

„Mám,“ odpověděla jsem upřímně. „Aspoň nás nebudeš už vyžírat. A ještě větší radost bych měla, kdybys mi vrátil ty fotky, co si šlohnul.“

Pozdě jsem si uvědomila, že poslední větu jsem asi neměla říkat. Jakmile jsem ji vyslovila, strigojovi se vrátila krev do tváře.

„Tak na to zapomeň! Seš pěkně nevděčná!“

„A proč bych měla bejt vděčná?“ utrousila jsem a popohnala ho, aby se zbytečně nezdržoval.

„Mám takovej pocit, že jsem ti včera zachránil život,“ snažil se mi připomenout největší blud tohohle století.

„Pomoc? Vypadala jsem, že potřebuju pomoc?“ vyjekla jsem ohromeně.

Hubeňoura bych převálcovala sama!

„Ty ne. Zachránil jsem toho mrňouse před smrtí a tebe, abys neskončila v lochu!“

Stáli jsme u chodníku a Lestat zhluboka dýchal. A já čekala. Čekala jsem, že zašmátrá v kapse a vrátí mi fotky. Jenomže jak to tak vypadalo, nechystal se k tomu a svoje slova myslel vážně.

Když před námi zabrzdilo taxi a Lestat se hrnul dovnitř, zasyčela jsem na ně: „Jestli ty fotky někomu ukážeš, seš mrtvej! Koukej mi je vrátit!“

„Trhni si!“ vyjel na mě a já raději uskočila, protože to teď fakt vypadalo, že ten oběd vyklopí.

Kupodivu to opět ustál a s lestatovskými zženštilými pohyby si narovnal triko na břiše. „Nic ti nevrátím a ty aspoň nevykecáš Scottovi, co se stalo na jeho zásnubním večírku!“

„Když mi ty fotky vrátíš, tak nic neřeknu!“ slibovala jsem, přestože muffiny mu nikdy neodpustím.

Jenom strigoj zavrtěl hlavou a pak… ten mizera… ten zlosyn… ten vůl… ukázal vulgární gesto za pomoci jednoho ze svých přebytečných prstů, které vysvětlovalo vše.

Zírala jsem za vzdalujícím se taxíkem a měla sto chutí něco ukázat taky.

Tohle teda na mě ukazovat nebude!

Po celém dlouhém dni, po trpkém vystřízlivění, po všech těch trapasech a přepadení mi to všechno došlo.

Tenhle vůl mě viděl nahou!

Ty fotky vrátí. Ještě rád mi je o sobě přinese na kolenou. 

xxxxx

Jako dítě jsem se chtěla stát dětskou lékařkou stejně jako můj táta. Všichni byli nadšení, viděli ve mně spasitelku světa.

Neodporovala jsem jim, viděla jsem to stejně.

Skoro každou sobotu mě táta vodil do své ordinace a já se tam pak hodinu kochala všemi možnými nástroji. Nadšeně jsem měřila tátovi tlak, vážila ho, stojící na židli měřila, čuměla mu do krku, do oka i ucha, nutila ho číst písmenka a všechny ty věci, které on každý den vykonával ve své ordinaci. Byla jsem uchvácená.

To jen do tý doby, než mi došlo, že se jedná o tvrdou práci se zakrslými tvory, kteří mě od začátku nesnášeli. Zřejmě jsem nevyzařovala dostatečně pozitivní energii.

Mohla jsem se snažit sebevíc, jakmile mě dítě zmerčilo, dostalo neutišitelný záchvat a rozbulelo se. Nepomohlo nic a následně jsem jich začala bát i já.

Díky této nepodstatné drobnosti jsem musela znovu zapřemýšlet o své budoucnosti. Jelikož jsem ráda sbírala informace…

Který se do týhle doby týkaly tátova zdravotního stavu.

… napadlo mě, že by nebylo od věci stát se novinářkou a informace sbírat ve velkém. S povolením lidské společnosti, nebo bez ní.

Novinář v mých očích byla bezúhonná bytost, která s nasazením vlastního života odhalovala lidstvu pravdu. Tak jsem ji začala odhalovat taky. Chtěla jsem se tak na svou budoucí profesi, která mi dozajista vynese mnoho zvučných cen, připravit. Pojala jsem to velmi osobitě.

Prášila jsem všechno a všem. Sousedkám jsem poctivě referovala přes plot, co se dělo u nás doma, a našim zase, co jsem viděla u sousedů, když jsem se večer potulovala s diktafonem pod jejich okny.

Po celkem krátké době našim došlo, že jsem se stala pro naše město krapet nebezpečná a mohla bych svým sběrem informací způsobit rozkol v jejich „hezké“ společnosti.

Bylo mi vysvětleno, že ne všechny informace se mohou sdělovat nahlas a hned. Podle táty bylo důležité je nejprve pilně posbírat a pak čekat na vhodnou příležitost k odkrytí zločinu.

Všechno mi docvaklo v den mejch třináctejch narozenin. Do tý doby jsem nasbírala takovýho matroše, že by naše město zmizelo ze zemskýho povrchu.

Nicméně má touha informovat svět o všech možných i nemožných politických praktikách, odkrývat konspirace, odhalovat zločince parazitujících na nebohých lidech či všeobecně přistihávat lidi in flagranti neutuchla. Byla jsem si jistá, že v brzké době budu pracovat jako investigativní novinář pro ty nejlepší noviny a mé sloupky se budou tisknout na titulní strany.

Aféra Watergate bude jednou jen flusanec v louži v porovnání s tím, co odhalím já.

A rozhodně jsem nebyl jediná, kdo si myslel, že dosáhnu věhlasných výšin. Máma byla naprosto přesvědčená o tom, že každý den v práci pronikám mezi gangy a poukazuji na zločin, že mi každý večer svědomitě volala.

S otázkou, jestli vůbec ještě žiju. 

Nebyl důvod se bát. Zatím. V současné době jsem totiž pracovala pro jeden týdeník nazvaný Svět dámy, který nikdo neznal a nikdo nekupoval a kde jsem měla na starosti sloupek o zdravé výživě. Podědila jsem ho po své předchůdkyni paní Abigail Chalmersové, respektované postarší dámy, co opustila celoživotní zaměstnání kvůli žaludečním vředům a počínajícímu stádiu cirhózy jater.   

Její rada zněla jasně: Nikdy nežer to, co tam sesmolíš, nebo dopadneš jako já.

O týden později, co se strigoj u nás zadarmo nadlábnul, jsem v pondělí ráno prošla hlavním vchodem budovy na kraji Londýna, vydala se do sklepa, kde si Svět dámy pronajímal dvě místnosti, a zapadla za svůj stůl.

„Jakej byl víkend?“ ozvalo se od vedlejšího stolu.

Nina se povalovala na své židli a okusovala tužku, což dělala ve chvíli, kdy vymýšlela srdcervoucí příběh s ještě srdceryvnějším hepáčem. Tentokrát se to týkalo jisté Liv, fiktivní postavy, která nám do redakce svůj příběh „zaslala“ ke zveřejnění. Celé dětství trpěla. Jakmile se stala plnoletou, ocitla se ve spárech břídilského zvrhlíka a tyrana, ale díky její duševní síle a pomoci přátel se jí podařilo zvrátit osud ve svůj prospěch, potkat toho pravého a založit rodinu.

Bla, bla, bla…

Nině jsem její práci nezáviděla, a ani ona ji nemilovala. Jako jedna z mála byla ještě normální a ženským světem příliš nenačichla.

Podle jejího vzhledu se naopak vzdalovala.

Vlasy měla na jedné straně vyholené, na druhé zarostlé, napůl zelené a napůl fialové. Tetováná byla od hlavy až k patě a odmítala nosit podprsenky.

„Úplně k ničemu! Tvrdla jsem doma!“ zavrčela jsem.

Ono toho ani moc dělat nešlo. Nina byla jediná, koho jsem tu za těch pár měsíců poznala a s kým se dalo jít ven. Bohužel, já nebyla jediná, s kým Nina ven chodila, a tak na mě vyšly vycházky jednou za měsíc. Dalším známým člověkem byla užvaněná sousedka Clara, a pak ségra Chloe, která v devadesáti procentech s sebou přitáhla Scotta. Jediné, co jsem z Londýna bezpečně znala, byl můj malý byt.

Mávla jsem rukou a pohled přesunula na zavřené dveře šéfky. „Už je tady?“

Nina v zajetí myšlenek o trpící Liv zavrtěla hlavou a dál žvýkala grafit.

Nečekala jsem dlouho. Naše šéfíkovská semetrika, čtyřicetiletá Dolores Underwoodová, mezi pracovníky známá jako Umbridgeová…

Všichni jsme si byli jistí, že charakter týhle šílený ženský musela Rowlingová psát podle naší Underwoodový.

… dorazila dneska do práce v nějak moc podezřele dobré náladě. Ověšena zlatem, diamanty a s načesanou blonďatou palicí hned ve dveřích začala vyprávět, jak o víkendu potkala muže svých snů.

„Až vám ho, holky, ukážu, tak puknete závistí!“ hrozila dlouhým prstem. „Je bohatý, výdělečný, sečtělý a absolutně nepřekonatelný v posteli!“

Nemusela zabíhat do podrobností! Nerada bych na svůj stůl vyklopila snídani!

„Tak to vypadá, že to funguje! Na každou z nás čeká štěstí! Holky, i na vás se dostane!“

Ta se teda do toho opřela!

Něco mi tu nehrálo. Jestli byl tak úžasný, tak co dělal u ní? Čím víc mlela, tím větší nesmysly z ní padaly.

S Ninou jsme po sobě jako jediné hodily pohledem a málem se svalily pod stůl. Když šéfka konečně vypadla…

Její kecy ještě chvíly stepovaly v místnosti.

… zakousla jsem se do burgru a šla tvořit svůj článek o zdravé výživě na příští týden. Když jsem si po sobě četla ty nesmysly, které jsem vysondovala z nejnovějších trendů na internetu, musela jsem si jít upít z kanystříku.

Ještě rok v týhle práci a bude ze mě alkoholik!

Pomlaskávala jsem si nad hovězím, zatímco jsem slovem psaným ostatní nabádala k lehké, kaloricky vyvážené snídani, když se nade mnou ozval známý hlas.

„Nazdar!“

Prudce jsem zvedla hlavu a málem se udusila. „Co tu chceš?“ zasyčela jsem a okamžitě se rozhlížela, kdo šmíruje.

Všichni!

Lestat stál nade mnou v saku a kravatě a upravoval si vlasy. „Tak. Šel jsem kolem a chtěl jsem pozdravit starou známou, když jsme toho teď spolu tolik prožili.“

„My?“ zasyčela jsem. „Do toho svýho mufinnovýho dobrodružství mě netahej!“

Strigoj moje upozornění na jeho nekalé chování přešel a něco mi hodil na stůl. „Něco jsem ti přinesl. Abys měla do zásoby.“

Si dělal prdel, ne?

Přede mnou dohopsávala gumová kačenka a několikrát pískla. Okamžitě jsem ji zakryla rukou a hodila do tašky.

„To je všechno?“ zašeptala jsem se staženým hrdlem, když jsem viděla, jak na sebe vztahuje všechny pohledy.

Bodejť by ne! Byly jsme tu pěknej babinec! Patnáct ženskejch a z toho jen jedna vdaná! Stačilo, aby se tu objevil poslíček, a všechny se začaly prsit!

„Hm, pěkný. Chtěl jsem vidět, kde pracuješ,“ zahlásil a protáhl se, aby vyniklo jeho tělo.

Jestli se do týhle doby někdo nedíval, tak teď čuměly všechny. I myši z děr! Ani nemrkaly.

Dveře od kanclu šéfky se najednou rozlítly a madam perfektní zlatem ověnčená vypochodovala ven s deskami, kde měla dozajista napsané body, kterými zvýší prodejnost našeho neprodejného časáku. Udělala sotva pár kroků, když se zarazila a pohledem zasekla na strigojovi opruzujícího u mého stolu.

„Rubene! Zlato!“ zapištěla a nekecám, když řeknu, že se jí oči zalily slzami. „Tys přišel za mnou? Ty víš, kde pracuju? Ty seš naprosto úžasnej! Zrovna jsem dneska říkala, jak báječný jsi…“

V tu chvíli jsem málem zkolabovala. Došlo mi, kam tenhle upíří paskvil zasekl svoje zuby a koho tak šéfka ráno vychvalovala.

Zatímco jsem urputně celej víkend vymýšlela, co na Lestata vymyslet, on už to měl dávno vymyšlený. Tohle prostě nebyla náhoda!

„Miriam?“ škytnul překvapeně a předstíral, že úporně loví v paměti, kde tuto ženu viděl.

Ještě lepší!

Zmučeným pohledem jsem se otočila k Nině, která se snažila tím svým pojmout mě, strigoje a šéfku, aby přišla téhle záhadě na kloub.

Záhada tu žádná nebyla. Lestat byl prostě parchant! A nejhorší na tom bylo, že šéfka se rozhodně Miriam nejmenovala! Šéfka nenarazila na štěstí, ale na strigoje, což byl úplnej opak!

Jakmile vyslovil TO jméno, šéfka se zarazila a já zaslechla potlačovaný smích.

Jo, babinec byl prostě babinec!

„Jo, jasně, Dolores! Už jsem si vzpomněl,“ spustil zákeřně Lestat. „Promiň. Jen jsem se stavil za Kitty. Známe se léta.“

Kdybych měla po ruce ostrý předmět, Lestat by se válel na podlaze a krvácel.

Burgrem bych ho asi neumlátila, takže jsem měla smůlu!

„Holly!“ procedila skz zuby šéfka. Pozpátku se stáhla do svého kanclu a práskla dveřma.

Jakmile se tak stalo, všichni se otočili na důvod šévčinýho vzteku, který nás bude pronásledovat celý den. A možná i dýl.

Okamžitě jsem byla na nohách a tlačila strigoje před sebou ven z budovy, dokud nestál na chodníku.

Zase! Kolikrát ho budu muset ještě vytlačit a kolikrát se mi vrátí?

„Ty ses vyspal s mojí šéfovou? Ty ses vyspal s mojí šéfovou?“ ječela jsem nevěřícně.

Lestat se nade mnou naklonil a jen přikývnul. „S tím Limoncellem jsi to přehnala. Myslíš si, že jsi schopná zajít daleko? Upozorňuju tě, že já ještě dál!“

„To ses obtěžoval vyčmuchat, kdo je moje šéfová?“ Došlo mi, že jestli se neuklidním, dostanu infarkt. Lestat mi začal pít krev doslovně!

„Ani ne,“ vrtěl hlavou. „Pár dní jsem neměl co dělat. Dva dny jsem marodil, a tak jsem se potřeboval nějak zabavit. Bylo mi trochu špatně od žaludku, ale tohle mě celkem postavilo na nohy.“

Krvelačnej šmejd!

Když jsem kvůli srdeční zástavě nedokázala ze sebe vydolovat další slovo, strigoj si hvízdnul a mávnul na taxíka. „No, chtěl jsem jen vědět, jak se máš. Tak já zas mažu.“

Otočil se a rychle klusal k zastavujícímu taxíku. Nějak se mi podařilo srovnat tep, a tak jsem metelila za ním.  

„To jsi neměl dělat! Toho budeš ještě sakra litovat!“ upozorňovala jsem ho za chůze. „Já taky umím bejt zlá!“

Ještě bude litovat, že mi vlezl do života! Ze mě si krevní banku dělat nebude!

„Já vůbec nepochybuju o tom, že umíš bejt zlá,“ potvrdil mi s klidem, když otevíral dveře, a mrknul na mě okem. Přesně tím, který mu brzo vydloubnu! „Ale já vždycky vracím úder! Tohle bylo za to Lemoncello!“

Jo? Vrací úder? Tak to já taky! A tenhle ho bude pěkně bolet!

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Persona non grata - 5: