OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pět litrů krve - 3. General vs. plukovník

23.04.2018 (11:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 659×

Do Gon doplujeme za dva týdny, to je dvakrát kratší doba než cesta, která měla původně skončit v Norsku, ale namísto toho se tak stalo v Rusku v Petrohradě. Marcél a René mě vynášejí na nosítkách. Podle mého boku pak kráčí velitel a bezděčně svírá mou ruku. Přes rameno má přehozenou moji mošnu a bandalír s mým rapírem, v ruce drží můj klobouk a přes předloktí si přeložil můj kabátec.

Po půl hodině už mě to unavuje. Poroučím, aby zastavili, a vstanu. „Pierre!“ volá na mě velitel, kupodivu křestním jménem. Zkouším udělat pár kroků, než se skácím k zemi. Plukovník mě zvedá a nese mě sám. Na zámku poroučí služebným rozestlat lože a pokládá mne tam. Dívky mě ihned přikrývají. Vtom do síně vtrhne Jeho Veličenstvo. Plukovník okamžitě zanechá práce a padne před ním na kolena.

„Co se mu stalo?“ uvítá ho nepříliš přívětivě panovník.

„To… my to… jaksi nevíme… pane,“ koktá.

„Jak nevíte?!“ vytřeští král oči. „No povídejte, plukovníku, já jsem velice zvědavý! Vy jste se mi o něj měl postarat!“

„Bouře nás odnesla na východ a on navzdory mému rozkazu opustil loď a s jedním vojákem vypluli neznámo kam. Vrátil se jen on, zraněný a s jakýmsi cizincem, neuměl ani naši řeč, něco nám sice říkal, ale nerozuměl jsem mu ani zatracené slovo!“

„Já vím, kdo to byl, Vaše Veličenstvo,“ oddychuje René, který právě vtrhl do místnosti. Panovník si sedá na okraj lože a s povzdechem pokládá ruku na mé čelo. „To byl Petr I.!“

„Podle toho, co jsem o něm slyšel, to docela sedí,“ přikyvuje král. „Podejte mi Pierrův kabát, plukovníku.“ Vytahuje dopis, který ruský car schoval do vnitřní náprsní kapsy. Přelétne jej pohledem, a protože stejně rusky neumí, pokrčí rameny a chystá se jej roztrhnout.

„Ne… N-Ne…“ zamumlám. Snažím se posadit, ale on mi to nedovolí.

„Tak vy se bratříčkujete s nějakým Petrem z toho zapadákova?!“ rozčiluje se.

„Není to ledajaký Petr,“ nesouhlasím. „Je to velký vládce, tolik toho umí, chtěl bych… být jako on… Kdybyste viděl plány Petrohradu, je…“

„On snad blouzní!“ zaúpí král. „Žádný Petr, žádné Rusko, zapomeňte. Tady máte svoji zemi, svůj pluk. A podívejte na sebe, co se vám v Rusku stalo!“ Roztrhá dopis na ty nejmenší možné kousíčky a vhazuje jej do krbu. Pak se obrací na plukovníka-velitele: „Marie de la Château-Mourt, v pevnosti La Fort táboří mé vojsko. Vy a váš pluk se tam přidáte, potáhnete na severní hranici, objevili se tam Briti, zlikvidujte je.“

„Rozkaz, Veličenstvo,“ zasalutuje plukovník, sebere Reného a odcházejí.

„Otče, Petr taky bojuje…“ začínám, ale on mě zarazí.

„Nechci nic slyšet. Petr ani Rusko mě nezajímají.“

„Ale oni taky bojují se Švédy!“ volám. Král se otočí. „Můžeme jim přeci pomoci, nepřítel mého nepřátele je…“

„… mi úplně volný!“ ohrazuje se. „Pokud vím, měl několik starších sourozenců, všichni zemřeli. Děti jeho otce nejsou zrovna zdravé, je jen otázkou času, než se roznemůže i on! Nebudu podnikat bůhví jaké vojenské tažení kvůli mrtvole! Doufám, že je to jasné!“ Hlasitě za sebou bouchá dveřmi. V duchu si pomyslím, že bych možná mohl Petrovi vypomoct na vlastní pěst. Jen co se uzdravím.

Trvá dva týdny, než jsem s to vstát (a taky než mi to dovolují). Oblékám se a dám si osedlat koně. Rozhoduji se zamířit ke svému pluku, ono to tak nějak vždycky zvedne morálku, když je nablízku někdo vyšší hodnosti, než na koho jste normálně zvyklí. Potíž bude v generálovi, nikdy jsme si zvlášť nerozuměli, osmý jízdní pluk taky nemá zrovna v lásce.

Nespěchám. Je konec října, vane chladný vítr a na nebi visí mračna hrozící prvním sněhem. Než dorazím k pevnosti, kde se rozkládá ležení gonských vojsk, je už skoro tma. Zpomalím a jedu krokem. Zničehonic uslyším šustění křoví nedaleko mne. Seskočím z ryzáka a položím ruku na jílec rapíru, vždycky mi to dodá pocit větší jistoty. V šeru se kol křovisek mihne temná silueta postavy. Teoreticky by to mohl být nepřátelský zvěd. Vrhám se na něj, srazím jej k zemi a zdvihám zbraň nad hlavu.

Muž zděšeně vykřikne: „Pane, pane, počkejte, to jsem já!!“

„Marcéli!“ zařvu na něj, schovám rapír a chytám ho za límec. „Hergot, Marcéli, co tady děláš?!“ Zničehonic mi dochází odpověď. „Co?!“ zvolám. „Propánakrále, jak tě to napadlo? Tys chtěl zběhnout??!“

Mlčí. Jak jinak. Zvedám ho a táhnu ho za sebou do pevnosti. „Co chcete udělat?!“ volá vyděšeně.

„Hezky se vrátíš,“ říkám nakvašeně. „Je mi úplně jedno, kdo má mít hlídku, ale zruší se to a budeš hlídat ty – běda ti, jestli něco provedeš, nebo zase utečeš. Jestli tě tu ráno neuvidím, dostaneš čtyřicet ran bičem, jasné?!“

„Přece jen vás Petr I. něco naučil,“ zamumlá.

„To nemá s Petrem co dělat!“ rozkřiknu se. „Mlč, buď zticha, Marcéli, nebo ti dám hnedka dvacet ran jako zálohu! Nejsem vůbec unavený, budu tě hlídat, aby tě náhodou zase nenapadla podobná šílenost jako teďka!“

„Pane! Já už to opravdu neudělám!“ dušuje se. Ale mně je to jedno. Pohlídám si ho.

„Pierre! Už jste v pořádku? Rád vás vidím na nohou,“ vítá mne Marie de la Château-Mourt, velitel mého pluku. „Pomůžete mi, že ano?“

„O co jde?“ zajímám se.

„Generál,“ vydechuje. „Jsou s ním potíže. Zase. Neustále mi nějakým způsobem předhazuje, jak jsem neschopný, aby on vypadal jako hrdina.“

„Pokusím se to vyřešit,“ usmívám se. Přecházím k hlavní sekci uprostřed tábora a vlezu rovnou do generálova stanu. „Máte nějaký problém, generále?“ zajímám se nepřívětivě.

„Co tady, ksakru, děláte, d’Agoulle! Vypadněte ven!“ zařve muž ležící na lůžku a celující nahé tělo markytánky. „Vy jste mi nerozuměl?“

„Rozuměl,“ říkám. „Doufám, že i vy budete rozumět mně, když vám teď povím, abyste se laskavě k mému pluku choval tak, jako ke všem ostatním. Jasné?“

„Jsem generál, vy jen obyčejný plukovník, nemáte mi co rozkazovat,“ ušklíbne se.

„Já vám kašlu na generála!“ vyletím. „Kdyby se vaše choť dozvěděla o tom, co tu právě provozujete, jistě by nebyla nadšená, že ne?“

„Chcete mne vydírat?“ sáhne muž po zbrani.

„Klidně mě zraňte, král vám pěkně znepříjemní život,“ krčím rameny. „Rozmyslete se, pane generále. Mně je srdečně jedno, co s vámi bude.“ S tím odcházím. „Už by vám měl dát pokoj,“ říkám veliteli, když se navracím.

„Zůstáváte zde?“ ptá se on. Přikyvuji. „Sekce je tak akorát pro nás, budete sdílet stan se mnou, jak to vypadá.“

„Kdo má dneska v noci hlídku?“

„Myslím, že René, proč?“ podiví se.

„Ať klidně spí. Dneska hlídá Marcél, nabídl se jako dobrovolník. Viď, Marcéli?!“ houknu na něj. Zasmušile přikyvuje.

„Vy dva mi něco tajíte?“ zajímá se velitel. Vrtíme hlavami. „Fajn,“ krčí rameny. „Vidím, že s sebou táhnete loutnu, d’Agoulle. Rozdělejte oheň a něco nám zahrajte. Pak půjdu spát, doufám, že i vy ostatní.“ Proti tomu nelze nic namítat.

Lehám si na pokrývku vedle velitele. Ten za chvíli spí a hlasitě chrápe. Z vedlejšího stanu se ozývá vzdychání, jaké ženy vyluzují při milování. Generál asi není jediný, kdo má dnešní noc ženskou společnost. Vyvrátím oči v sloup a přetahuji si deku přes hlavu, i když to, pravda, moc nepomáhá.

Musím přemýšlet. Petr je skvělý vládce, ale – opravdu se chová správně? Je snad správné být tak nemilosrdný? Člověk by o něm rád řekl, že je to panovník osvícený, a přitom zachovává středověké metody mučení. Navíc on sám se za krutého nepovažuje. Myslí si o sobě, kdoví jak není dokonalý vládce, když chce Rusko posunout k Evropě. A vlastně je to svým způsobem pravda – jenomže je zatěžko soudit, zda je to opravdu jeho skutečný záměr. Měl několik starších sourozenců, pravda, nevlastních, kteří zemřeli mladí, není tajemstvím, že děti Alexeje Michajloviče jsou poněkud churavé. Jaký osud ale čeká na Petra? Bude následovat vzor svých bratrů a sester a zemře za rok, dva, za pět let jako relativně mladý muž?

Někdo mnou třese. „Plukovníku! Plukovníku, probuďte se!“ volá velitel.

„Co je?“ ptám se rozespale a odhrnu deku z obličeje. Mžourám do svíčky, kterou mi svítí do obličeje.

„Mluvil jste ze spaní,“ říká.

„Promiňte,“ omlouvám se. „Můžu jít spát ven, jestli vás to ruší.“

„Ne, to ne,“ uklidňuje mne. „Vlastně jsem se jen chtěl zeptat, jestli je všechno v pořádku. Nevím, co se vám přihodilo, když vás ten id… pardon, když vás Petr I. přivezl, ale asi to nebyl hezký zážitek.“

„Naopak, zase jsem si jednou parádně zašermoval,“ říkám ironicky. Přetáčím se na bok a opírám spánek o prsty.

„Nechcete o tom mluvit, nevadí,“ krčí rameny. „Poslyš, Pierre, už se známe skoro dva roky. Napadlo mne, jsme u jednoho pluku, ty jsi majitel, já velitel, občas se setkat musíme. Tykejme si konečně!“

„Tak fajn,“ usmívám se a natahuji k němu přátelsky ruku. „Pierre.“

„Marie,“ odpovídá a pevně mě stiskne. „Tak mi o sobě něco řekni!“

„Asi není co,“ odtuším. „Mám manželku, kterou nenávidím… docela klasika, řekl bych. Co ty? Máš choť? Nebo dívku?“

„Brigitu,“ přitaká. „Je to dcera kováře, má čtyři starší bratry a jednoho mladšího. Kdybys ji viděl – je nádherná! Má zrzavé vlasy jako oheň a oči jako dvě mandle!“

Směju se. „Mám ošklivý pocit, víš. Jak jsem vyhrožoval generálovi – určitě to nenechá jen tak. Možná to tenhle – jak jsi to říkal na lodi? – zpropadený pluk ještě odnese.“

„Docela rád bych u toho byl, když jsi ho seřval,“ zubí se. „Ten se musel tvářit!“

„No, měl u sebe zrovna návštěvu, myslím, že by byl tuze nerad, kdyby se o tom náhodou doslechla jeho manželka. To je naše štěstí,“ říkám. „Je mi jedno, že je generál a já plukovník, pro každého je stejná spravedlnost. A na mé straně bude král vždycky.“

„No jo, někdo se holt narodil do dobré rodiny,“ usmívá se. „Ví vůbec král, že jsi tady?“

„Tak nějak napůl,“ vyhnu se odpovědi. Marie de la Château-Mourt se usměje. 

„No nic, půjdeme spát. Zítra ráno nás generál pěkně požene.“ Sfoukne svíčku. „Jo, a prosím tě, už mě takhle neděs, jasné?“ říká se smíchem. Přikyvuji, ačkoliv mě nemůže vidět.

V poslední době se dějí samé zajímavé věci – zjevím se v Petrohradě, setkávám se s Petrem I. a teď se dokonce kamarádím s velitelem svého pluku. Co na mě ještě čeká?

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pět litrů krve - 3. General vs. plukovník: