OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pět litrů krve - 4. Nepožehnané přátelství

25.04.2018 (09:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 570×

Oranžová koule se zvolna vyhoupne nad obzor a zaplavuje lehce zasněženou krajinu ostrova svým měkkým příjemným světlem slibujícím nový den. Jak krásně vypadá sníh za dopadu slunečních paprsků!

Probouzím se dříve než velitel. Vstávám, vylezu ven a chvíli si rozcvičuji ztuhlé končetiny. Pak zamířím ke zdi pevnosti, potřebuji vyprázdnit měchýř. Většina vojáků ještě spí, ve dvou stanech se podle zvuků provozuje milování. Uvažuji, jestli šli vlastně vůbec spát. Pak si všímám Marcéla – sedí u skomírajícího ohníčku a dřímá. Rozbíhám se k němu a zatřesu jím.

„Marcéli!“ zasyčím. Otevírá oči a rychle pokládá ruku na jílec rapíru a vztyčí hlavu, jako by nikdy neusnul. „Nech toho, já tě trestat nebudu, jen si dávej pozor. Co kdyby náhodou vstal velitel dřív než já? Dal by tě zbičovat, nebo i hůř. To si pamatuj! Nechtěj, abych mu řekl o tvém pokusu o dezerci.“

„Jistě, pane plukovníku,“ vyvrací voják oči v sloup. Přecházím k hradbám, René si zrovna vytahuje nohavice.

„Dobré ráno,“ zdraví mě. Přikyvuji. „Plukovník-velitel ještě spí?“

„Asi ano,“ krčím rameny. „Hele, není tady nějaké ticho?“ zarazím se po chvíli. Za běhu si zapínám kalhoty a vyřítíme se s Reném za hranici vozů se zásobami, které oddělují jednotlivé sekce. Zůstáváme stát s otevřenými ústy.

Kolem nás se rozprostírá holá tráva, vesele se tu pase několik našich koní, ale po zbytku armády ani stopy. Pomalu nám dochází, co se stalo. Moje hádka s generálem vyústila v to, že si dovolil sprostě sebrat vojáky a můj pluk tady nechat!

„Jsem ve stanu s velitelem – který voják má stan vedle nás?“ ptám se.

„Myslím, že to bude Michél – ano, Michél,“ odpovídá René.

„Probuď ho – a velitele také. Michél má nějak moc energie, celou noc promiloval – může se jí zbavit i projížďkou. Napíšu dopis králi, co nám generál udělal, tohle nenechám jen tak. Já se zatím postarám o snídani. Zavzpomínám na Petra – kdo nemá rád boršč, ať klidně drží hladovku, ale ať se předtím zamyslí nad tím, že oslabený voják je pluku na nic, jasné?“

„Vyřídím, myslím, že nikdo nebude mít námitek, plukovníku,“ směje se René.

Vojáci se řadí do sáhodlouhé fronty a já jim nabírám – každému jednu naběračku. Není to nic moc, ale tři tisíce a dvě porce přece jen tak snadno uvařit nejde. Když přichází na řadu Marcél, do misky mu dám méně než polovinu co ostatním, sotva by mohl lžící škrábat po dně.

„No tak!“ zabručí nespokojeně. „Já viděl, že ostatním dáváte víc!“

„Ostatní nemají šílené pokusy o dezerci,“ syknu nahněvaně. „Když vyvádíš podobné bláznoviny, asi máš dost energie. Víc si nezasloužíš. A teď vypadni, ostatní mají taky hlad.“

Sotva mají všichni v miskách, sedám si vedle velitele.

„Co budeme dělat?“ ptám se starostlivě. „Generál nás pěkně napálil. A mě dopálil. Tohle mu neprojde, je mi jedno, že má stokrát vyšší hodnost než my oba. Já mám krále.“

Než stíhá Marie polknout a odpovědět mi, přižene se s poloprázdnou miskou René. „Vážení, jsme v háji. Vážně – podívejte se z hradeb!“ Vyřítíme se na polorozpadlé hradby a vidíme šiky nepřátelských vojsk mířící ku pevnosti.

„Panenko Marie na nebesích, panno bohorodičko, stůj při nás,“ vydechne plukovník.

„To je konec,“ mračí se René. „Promiňte, plukovníku d’Agoulle, vaříte vážně skvěle, ale myslím, že mě při tomhle pohledu přešla chuť.“

„S ostatními bychom možná měli šanci, ale takhle…“ Svírá se mi hrdlo. Odsud se živí nedostaneme. Šiky Britů pod námi začínají rozbíjet tábor. Srdce mi pod sametovým pláštěm bije jako o závod. Je po nás.

„Překontroluju arzenál,“ zahučí Marie. „A udělám inventuru potravin.“

„To nezní špatně, pomůžu vám,“ nabízí se René. „Aspoň uvidíme, co se nám tu generál uráčil nechat.“

Uvažuji, co budeme dělat. Uniknout nemůžeme, zbývá nám jen se modlit, aby si nás všimli co nejpozději. Otázkou totiž je, co všechno vědí. Jestli si pořád myslí, že tu je celé vojsko, máme aspoň v něčem štěstí, poněvadž na nás Britové s největší pravděpodobností nezaútočí.

Ke všemu existuje jistá věc, která mne znepokojuje možná ještě víc než vojsko obléhající pevnost. V Petrohradě mne napadl Goňan, a to znamená, že mi hrozí nebezpečí i od vlastního pluku. Musím si nepřetržitě dávat pozor. Stejně jako si jej dával Petr, i když se naoko choval jako můj přítel, byl připravený se bránit proti případnému útoku. Vlastně si myslím, že mi začal trochu důvěřovat teprve po noci strávené v táboře.

Stejně jako v případě obležení, může se pouze modlit, aby Petr I. neslyšel slova útočníků. Pokud je zaslechl, je s námi amen. Protože ruský car neodpouští, bude se domnívat, že jsem ho zradil. Tak jak si ostatně od začátku myslel. A nakonec to možná už tuší, možná, že mě nezachránil proto, že byl můj přítel, nýbrž kvůli ochraně své země! Vždyť jsem mu to sám poradil, sám jsem mu pohrozil, že pokud se mi v Rusku cokoliv stane, bude mít velký problém.

„Pane,“ oslovuje mne voják Michél, který mi v noci napůl nevědomky nedopřál spánku. Trhám sebou.

„Jo, hned ti dám ten dopis,“ říkám a zvedám se. „Pojedeš ke králi.“

Sotva voják zmizí, vracím se k veliteli. Sedí ve stanu a v mihotavém světle svíce studuje mapu. Přisednu si k němu.

„Co chceš dělat?“ ptám se. „Není to zrovna výhodná situace, v níž se teď nacházíme.“

„Proto jsi poslal toho vojáka na smrt?“ diví se, aniž by na mě pohlédl.

„O čem to mluvíš?“

„O Michélovi přece,“ říká. „Co myslíš, že Britové udělají, když ho uvidí?“

„Možná bych měl jet s ním, nebo rovnou místo něj,“ povzdechnu si a chci vstát, jenže on mne zarazí.

„Tenhle zpropadený pluk nepotřebuje ztratit majitele a tahle země kralevice,“ podotkne. Má pravdu, což je možná nakonec přesně to, co mi na jeho slovech vadí.

Celý den přemýšlíme nad možnostmi úniku, ale jsme v dokonalém obklíčení. Spát jdeme s předsevzetím, že ráno se pokusíme probít. Na to ovšem nedojde.

Probouzí mě hluk. Do nočního ticha zazní série zvuků. První je výstřel z děla, druhý zvuk zásahu následovaný bortící se rozhlednou. Ten poslední představuje zoufalý výkřik plukovníka. Okamžitě se rozbíhám daným směrem. Za mnou utíká dalších šest mužů z mého pluku. Když se ocitneme u zbořené hromady kamene, začínají horečně odnášet balvany, které unesou.

„Marie! Marie!!!“ křičím zoufale, i když vím, že pravděpodobnost jeho přežití je velice malá. K mému překvapení a radosti se však z opačné strany trosek ozývá hlas. Běžím k němu. Leží vedle kamení, ale pod zbořeništěm má pohřbenou pravou ruku. Značím vojákům, že jsem plukovníka našel, a klekám k němu. Ostatní jsou u nás za chvíli a snaží se zvednout otesané kvádry kamene z jeho pravé paže, ale jsou příliš těžké. Kromě uvízlé končetiny však nemá žádné zranění, což považuji za dobré znamení.

Jeden z vojáků mi klepe na rameno a očima značí, abych s ním poodešel stranou. Přestože s ním odcházím, vím dobře, co mi řekne.

„Pane,“ vydechuje voják s vážným výrazem. „Nedostaneme ho ven. Jediná možnost je… oddělit uvízlou paži.“

„Je nějaký způsob, jak to udělat, aby to necítil?“ ptám se ustaraně. To poslední, co potřebujeme, je, aby zemřel ještě při zákroku.

„Mne nic nenapadá, lituji,“ krčí voják rameny. Přichází k nám René.

„Já bych o jednom způsobu věděl,“ ozývá se nejistě. „Co se dělá, když krvácíte z tepny na končetině? Vezme se plátno a co nejpevněji se utáhne nad zraněním, aby do končetiny přestala proudit krev. Ale nesmíte to tak nechat dlouho, jinak…“

„No jasně!“ zvolám. „Jak jsem mohl zapomenout. Dělejte – rychle, není času nazbyt!“ Vojáci zasalutují a všichni se vracíme.

„Marie,“ beru jeho tvář do dlaní. „Neboj se. Jen klid, dostaneme tě ven.“

„Já se nebojím,“ ohrazuje se a pokusí se ještě jednou uvolnit z trosek. Otáčím mu hlavu k sobě a přinutím ho, aby se mi díval do očí.

„Říkal jsi, že máš děvče,“ začínám konejšivě, „Co budeš dělat, až se vrátíš?“

„Co to děláte?“ podiví se, když mu vojáci začnou utahovat pruh plátna pod ramenem.

„Toho si nevšímej,“ napomínám ho silněji a natáčím mu tvář ke mně. „Tak mluv, co uděláš?“

„Požádám ji o ruku,“ vykládá. Vidím, jak v něm narůstá nervozita, a vím, že pokud ho neuklidním, náš plán praskne. „Necítím paži!“ mračí se. Pokouší se otočit hlavu, ale já mu to nedovolím. Přitom kývnu na Reného, že můžou začít.

„Tak mi o ní vyprávěj,“ žádám. Během jeho řeči se občas nenápadně podívám na práci svých vojáků – je vidět, že to René nedělá poprvé. Jsou hotoví za necelé dvě minuty. S úlevou odtahuji plukovníka od trosek. Z rány se valí temně rudá krev, ale René zachovává chladnou hlavu.

Když je pahýl překrytý tlustou vrstvou tlakových obvazů, u nichž už jsme dávno překročili základní tři vrstvy, teprve teď uvolní voják škrtidlo.

„Postarejte se o něj,“ říkám a zvedám se. Nepotřebuju být u toho, až na ně bude ječet. „Podej mi pistoli,“ nařizuji Renému. Dosud má zakrvácené ruce.

„Ale… Pa-pane…“ zdráhá se.

„Pistoli!!!“ zařvu na něj. Neochotně z mošny vytahuje zbraň a váček s náboji a podává mi je. Pak se mírně uklání a rozbíhá se za ostatními, kteří táhnou plukovníkovo tělo do bezpečí. Já zatím stoupám na ochoz hradeb (tedy spíš na to, co z něj zbylo). Narvu do pistole tolik kulí, kolik se tam jen vejde, a pak je všechny vystřílím. Popravdě je mi jedno, zda trefím či ne, potřebuji jen vybít zlost. Zřejmě však mám alespoň v něčem trochu štěstí, poněvadž se ozve několik bolestných výkřiků znamenajících, že jsem párkrát trefil cíl.

Zrovna když se chystám podruhé nabít, přibíhá ke mně jeden z vojáků. „Pane, plukovník – je s ním zle!“ volá zadýchaně. Okamžitě schovám pistoli a rozbíhám se za ním. Již z dálky slyším řev. Několik mužů, již jsou kol něj, se ho snaží uklidnit, ale nedaří se to. Stačí mi na něj jediný pohled a je mi jasné, co se stalo. Vidím jeho sinalou tvář a obvazy prosáklé krví.

„Je v šoku,“ mračím se. Přiklekám k němu a najednou je mi jasné, co musím udělat. Nenechám ho trpět. „Marie,“ oslovuji ho. Zacpávám mu ústa. Přitom druhou rukou znova vylovím z brašny pistoli a pomalu mu ji přibližuji k hlavě. „Marie, Marie, podívej se na mě,“ říkám naléhavě. Zmlkne a hledí na mě hnědýma očima. Ten pohled na mě ještě na okamžik vyvolá zaváhání, zda je to, co chci udělat, skutečně správné, ale pokud bude řvát ještě chvíli, prozradí nás. V očích mě pálí slzy a já se je snažím zadržet, protože mí muži nesmí vidět moji slabost. Tvář plukovníka-velitele je zbrocená potem. Moje nohavice vsakují krev, jejíž kaluž se kolem něj rozšiřuje, a já vím, že už ho nezachráním, ani kdybych se rozhodl svůj plán změnit. Od Madame Ley dobře vím, že pokud člověk ztrácí krev takovou rychlostí, od jisté hranice už prostě není návratu.

„Marie,“ znova vyslovuji jeho jméno třesoucím se hlasem. Pevně přítele objímám. Včera jsme si konečně potykali, vyprávěl mi o svém životě, vyprávěl mi o své dívce, kterou si chce vzít… Není to fér. Neměl by zemřít, ale já vím, že já na tom nic nezměním. „Marie, bude to dobré, uvidíš. Mysli na svou dívku, představuj si, jak nádhernou budete mít svatbu…“ Svírám jeho tělo a opírám mu pistoli o spánek. Pak zmáčknu spoušť.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pět litrů krve - 4. Nepožehnané přátelství: