Pět litrů krve - 6. Boží soud • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo zvítězí v souboji? Kdo se stane novým velitelem regimentu De Rublé?

27.04.2018 (15:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 619×

Léčitelka Madame Lea, má dobrá známá a tchýně, mi pomáhá vstát a obléci se. Když mám k dispozici pouze jednu ruku, jsou různé činnosti mnohem obtížněji vykonavatelné. Následně mi žena dává zesláblou paži kolem svých ramen a podpírá mě. Spolu kráčíme do sálu, kde se bude boží soud odehrávat.

Usazuji se do připraveného křesla. Všichni ostatní stojí. Napadá mě, že kdyby tady byl Petr a seděl vedle mě, byl by i pak stejně vysoký jako ti, kteří stojí. Pousměju se při vzpomínce, jak mi vykládal, že ho jeho vzrůst mnohdy omezuje. Například si dělal legraci, že zavede reformu na vyšší vchody do budov, vždy, když prochází do nějaké místnosti či budovy, musí minimálně sklonit hlavu. Pokud to neudělá, udeří se. Taky se smál, jak při svých cestách do zahraničí odíval se do měšťanských šatů, aby putoval na zapřenou. Samozřejmě, že ho jeho výška prozradila.

Je to zvláštní – je krutý, takřka sadistický, nemilosrdně ztrestá sebemenší naznak nesouhlasu, odporu vůči jeho absolutní vládě… A já jsem možná až příliš laskavý. Petra nezajímá potíž měšťanky žijící v Petrohradu, já mám pocit, že je snad mou povinností starat se o blaho svých budoucích poddaných. Jsme každý docela jiný, jenže se vzájemně inspirujeme. A car na mně asi opravdu nechal jakýsi svůj podpis. Když jsem se vrátil, vyletěl jsem na Marcéla, jak bych to asi nikdy předtím neudělal, vyhrožoval jsem mu zbičováním!

Přicházejí soupeřící. Oba jsou v bílém a bez paruk a líčení vypadají notně jinak. Otec je o pár let starší než generál, tak o tři, o čtyři roky, ale generál má vyšší a ztepilejší postavu. Přesto jsem přesvědčen, že mně by se nevyrovnal a že ho otec porazí, vždyť to na jeho straně stojí Bůh a pravda. Oba se uklání a pak souboj začíná.

Oba bojují obratně a umně, ani jeden z nich dosud neutržil poranění, jež by souboj ukončilo. V jednu chvíli generál krále přitiskne ke zdi a špičkou kordu mu míří na hrdlo. Patrně ho nechce zabít, pouze lehce zranit, aby tekla krev. Ale otec uhýbá, vymaní se z jeho pasti a sám zaútočí. Generál uskočí a hned učiní rychlý výpad, ovšem panovník se stejně rychle kryje. Ustoupí dozadu, jeho protivník znovu útočí a – a namísto toho, aby udržel rovnováhu, stáhl se nebo bodl, jak dlouhý tak široký se natáhne na podlaze, uklouznuv v loužičce vlastní krve unikající z rány na lýtku. Král mu nohou lehce stoupá na hruď a hrotem meče mu namíří na krk.

„Zabte mne,“ zachroptí generál. „Raději zemřít, než snášet takové ponížení.“

„Sám jste si vybral, generále. Stráže, do vězení s ním! Tam ať přemýšlí nad svými činy, jež cokoliv nežli čestné býti mohou!“ Obrací se ke mně. „Nyní vy, synu,“ pronáší a odhazuje zbraň. „Co jste si vytrpěl kvůli tomu muži, to nikdo netuší. Splním vám přání, aby vám bylo líp. Nuže?“

Ohromeně na něj zírám. „Smí mít to přání dvě části?“

„Inu… smí,“ připustí.

„Pak je mým přáním, aby se René stal novým velitelem osmého pluku De Rublé – tedy toho, co z něj zbylo. A taky aby mu byla povolena cesta do zahraničí. Pojedu s ním.“

„Kam by to mělo být?“ zajímá se král, ale podle výrazu v jeho očích vím, že předem tuší odpověď.

„Do Ruska,“ odpovídám hrdě. Jak jsem očekával, zamračí se. „Když vám řeknu, že je Petr nafoukaný idiot, který nemyslí na nic jiného, než na sebe a na své zatracené Rusko, můžu jet?“ zajímám se.

„Jeďte si, kam chcete. Pokud Petr I. nepřekročí hranice této země a pokud se mi vrátíte v pořádku, je mi to jedno,“ mává rukou rezignovaně král. „Přiveďte mi Reného, chci s ním mluvit o jeho budoucí kariéře.“

S mým vojákem hovoří panovník dlouho, málem hodinu. Když René vychází z jeho pracovny, objímá mě.

„Děkuji, nastotisíckrát vám děkuji, pane. Bez vás bych se toho nikdy nedočkal!“ říká.

Společně odcházíme do pevnosti La Fort. Dosud jsou tu mrtvoly. Uběhly jediné tři dny, co jsme to tu opustili. Pomalu přecházím k tělu plukovníka de la Château-Mourt. Když mě René vidí, jak smutně hledím na mrtvolu, jde ke mně.

„Pojďte, pane, postavíme hranice,“ říká. Přikyvuji.

Brzy se k nám přidávají ostatní vojáci. Ani jsem netušil, že nás do pevnosti sledovali. Za pár hodin tak máme hotových přes dva tisíce hranic. Na některých musejí ležet hned dvě mrtvoly, ale zařídil jsem, že jako obvykle má plukovník privilegium být sám. Když naposledy obcházím těla a překrývám jim tváře režnými dekami, které jim dříve náležely a do nichž jsou i teď zabalení, vojáci jen tiše stojí opodál. Pak dospěji k plukovníkovi. Marie vypadá tak klidně, skoro jako by… jen usnul vyčerpáním. Má tvář pokrytou prachem, blátem a krví, stejně jako uniformu. Něžně ho pohladím po černých vlasech, slepených krví.

„Odpusť mi, prosím tě,“ šeptám.

Chovám se k němu jemně, jako by měl opravdu co nevidět procitnout, jako by se jeho oči měly otevřít, ústa rozesmát a jako by měl říct: „Pierre, neměl bys tu být, tady se bojuje, prosím, vrať se, setkáme se jindy.“ Jenže to už nikdy neřekne. Bezvýrazně přetahuji látku i přes jeho obličej. Pak uchopím pochodeň a osobně zapaluji jeho hranici. Ustoupím jen o pár kroků a zůstávám v tak těsné blízkosti ohně, že mám pocit, jako by mi planula tvář. Neodejdu však.

Vojáci za mnou si stahují třírohé klobouky z hlav a tisknou je na prsa. Stojí tiše, ani nedutají, s přivřenýma očima se ani nepohnou. Není slyšet nic než praskání ohně lačně olizujícího mrtvá těla. Je to krása – smutná krása. Nikdo z nás se ani nepohne, ačkoliv kouř ze spálených těl notně zapáchá, nepřetáhneme si látky přes ústa a nos, nehneme ani jediným svalem, jen stojíme a hledíme na tu žalostnou nádheru.

Zničehonic pocítím, jak se někdo dotýká mé ruky. Jsem tak otupělý, že to ani nevnímám. Domnívám se, že je to René nebo jiný z vojáků, jehož smrt plukovníka zdrtila. I když jeho skon bolí nás všechny, jsem přesvědčen, že to jsem právě já, kdo pociťuje tu nejtrýznivější tíseň. Protože zemřel mou vinou. Kdybych byl nikdy nezmáčkl spoušť, kdybych byl nikdy nepovolil amputaci… Nad čím to vůbec přemýšlím? Kdyby, kdyby – kdyby nebylo generála, nikdo z nás by tady v osudnou chvíli nebyl, já bych nikdy nemusel činit podobná rozhodnutí. Alespoň mne však nenapadá ani zpětně jiné východisko, takže si mohu být jist, že mé rozhodnutí nebylo nesprávné. Možná nebylo nejlepší a možná kvůli němu plukovník zemřel, ale rozhodně a zcela nepopiratelně nebylo špatné nebo příliš kvapné. Při některých situacích vám jednoduše nezbyde nic jiného, než se rozhodovat kvapně.

„Je mi to líto,“ uslyším vedle sebe hlas. Ohlédnu se a polekaně sebou trhnu, poněvadž ruka patří Germaine. Mojí manželce. Pohlédne na mě. „Marie, viďte? Jednou nebo dvakrát jsem ho potkala ve městě, nevěděla jsem, že je u vašeho pluku.“

„Byl,“ opravuji ji se slzami v očích. „Byl u mého pluku. Zabil jsem ho.“

„Ne,“ říká rázně a otáčí si mě k sobě. „Pierre, ať se mu stalo cokoliv, vy za to nemůžete. Byl to voják, dřív či později by to stejně přišlo. To, že jste byl u toho, to, že jste v tom třeba sehrál svoji menší či větší roli, na tom nezáleží, byla to jen shoda náhod. Rozumíte?“ Přikyvuji. Rozumím, nemám si co vyčítat. Podle ní. „Mám pro vás dopis,“ říká. Začne lovit v živůtku, ale já ji chytám za zápěstí tak jemně, jak jsem schopný se ovládnout a nezlomit jí jej.

„Tady ne,“ žádám, „pojďme jinam.“ Přitaká. Sejdeme dolů. Germaine Sallová sem patrně šla pěšky, protože koně, které tu vidím, náleží pouze mému pluku.

Doma na tvrzi Hulé mi manželka předává dopis. Stačí mi jediný pohled na roztřesené písmo a okamžitě vím, kdo mi jej poslal. Dopis není napsaný latinkou. Ani jej neotevřu, ani nerozlomím pečeť, přecházím ke krbu a vhodím do lačných plamenů – dopis od Petra I.

Germaine ke mně zezadu přijde a objímá mě kolem pasu. Vím dobře, co to znamená, a nemám sílu se jí bránit. Otáčím se, beru ji do náruče a přenáším ji palácem do své komnaty. Kdykoli se milujeme, děje se to tady, neboť je to vždy ona, která přichází za mnou. Zde ji uložím na lože a tu noc už nevstanu. Ona mi to nedovolí.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování