OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 11. kapitola

20.05.2013 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 646×

S Leilou jsme měli šanci promluvit si až o několik dní později. Náš jediný kontakt byl, když jsem jí, tentokrát já, předal zpátky lahvičku s protijedem. Jinak nás docela hlídali a my nechtěli riskovat, tak jsme si další hodinu domluvili až o týden později. Teprve tehdy jsme si mohli pořádně promluvit o tom všem, co stalo.

Ale nejprve jsem Leile poděkoval.

„To je v pohodě,“ odvětila. „Nechránila jsem jenom tebe, ale i sebe a všechno tohle.“ A rozhlédla se Tajemné komnatě.

„Tebe zastihli už ráno?“ zeptal jsem se a věděl jsem, že Leila ví, že myslím ten další ředitelův výslech.

„Jo,“ přikývla, „musela jsem jednat docela rychle, naštěstí tohle,“ vytáhla z kapsy starou známou lahvičku, „jsem měla u sebe.“

„Ty ten protijed umíš uvařit?“ Tady nás učí akorát, co je to veritasérum a že je na něj protijed, ale to je vše.

„Mám knihu s postupem, ale sama jsem ho nevařila. Tohle vyráběla ještě moje matka.“

„Vy jste měly doma asi hodně takových věcí.“

„Hodně ne, to by se špatně schovávalo. A tohle by sis měl nechat,“ oznámila mi a hodila mi zpátky lahvičku.

„A co ty?“

„Já mám ještě, to se neboj.“

„Díky.“

„Kdo si myslíš, že April zabil?“ zeptala se mě Leila.

„Podle mě jsou jen dvě možnosti. Někdo naprosto neznámý, nebo někdo ze studentů.“

„Souhlasím. Ale zužuje se nám to tím, že ten někdo musí zvládnout kletbu Avada Kedavra.“

„Jak to myslíš, zvládnout? Skoro každé kouzlo jde zvládnout po nějakém cvičení nebo tak přece.“

„Nathane, ty to nechápeš. Tahle kletba, stejně jako Imperius a Crutiatus, vyžaduje sílu. Hodně čarodějné síly a dokonale ovládnuté. Není to jen tak.“

Nebyl jsem si jistý, jestli mám položit otázku, kterou jsem měl na jazyku. Ale nakonec jsem se odhodlal: „Ty bys je zvládla?“

Leilin pohled dost ztvrdl: „Ty mě snad podezříváš?“

„Ne, nikdy!“ bránil jsem se hned. I když to nebyla úplná pravda. Ještě ten den jsem měl přece pochyby a teď jsem Leile lhal.

„Dobře, jak se těšíš na famfrpál?“ změnila Leila náhle téma.

Myslela zítřejší nedělní utkání Nebelvír proti Zmijozelu. Naštěstí ho nezrušili kvůli tomu, co se stalo.

„Jasně, že těším. Aspoň přijdeme na jiný myšlenky, ale Leilo, pozor, zápasy se Zmijozelem jsou docela drastický.“

„Co tím přesně myslíš?“

„Ještě nebyl zápas, kdyby někdo neskončil na ošetřovně.“

„Jo, chápu. A teď jdeme zase cvičit. Dneska se vrhneme na Impedimenta.“

Další ráno všichni vstávali brzy a chystali se na famfrpál, kam se těšili i všichni nebelvírští a nadšeně připravovali transparenty. Málokterý obsahoval něco jiného než lva, protože málokdo chtěl riskovat školní trest kvůli tomu, že by si nějaký učitel myslel, že slova na transparentu nejsou vhodná.

Oblékl jsem si famfrpálový hábit a vydal se na snídani. Pro tentokrát tam nevládla tichá a až nepříjemná atmosféra, ale všichni se hlasitě bavili. Očima jsem vyhledal Leilu a Jacka. Leilu jsem našel u nebelvírského stolu, kde snídala. No, snídala, měla před sebou jeden hrnek kávy a pár kousků ovoce.

Jacka jsem tam neviděl a věděl jsem proč. Doručování věcí nebyla jediná věc, co dělal. Další byly sázky. Byl jsem si jistý, že teď někde pobíhá po hradě s blokem. Sázelo se na všechno, výhru, prohru, skóre, ale i na počet zranění.

„Nervózní?“ zeptal jsem se, když jsem se posadil naproti Leile a poukázal na její skromnou snídani.

„Ani ne, spíš nemám hlad,“ řekla a uhnula pohledem, když jsem se na ni podíval a zašklebil se. Moc jsem jí to totiž nevěřil.

„No dobře!“ loupla po mně očima. „Jo, jsem trošku nervózní, ale to skončí se začátkem zápasu.“

Pokračovali jsme dál v nezávazném hovoru o famfrpálu, než nastal čas se jít připravit.

Jack dorazil až na poslední chvíli, za což si vysloužil od Vanessy naštvané poštěkování jak to, že není schopný přijít včas.

„Copak sázky nešly?“ zeptal jsem tak napůl ironicky.

„Jak co. Pár lidí přestalo chtít, protože jsem v týmu, tak jsem musel přesvědčovat.“

„Divíš se?“

„Vy dva,“ štěkla zase Vanessa, „už musíme jít! Nechci přijít pozdě!“

„Je dost nervózní,“ poznamenal šeptem Jack.

„Ty bys nebyl?“

„Byl, a ještě víc než ona.“

Nasedli jsme na košťata a vyletěli. Mezitím někdo u komentátorského stolku vyhlašoval naše jména: „Greenová, Daniels, Daniels, Donovan, Quinn, Coveyová a McCormicková!“

Na druhé straně vylétli zmijozelští a zápas mohl začít. Profesorka Wildeová vyhodila Camrál a začalo to.

Jak jsem varoval Leilu, byl to masakr od první vteřiny zápasu, a samozřejmě nikdo zmijozelským nepískal jejich fauly a dost brutální zákroky. I tak se Andymu povedlo hned dvakrát za sebou skórovat a prohodit zmijozelského brankáře.

„Takže, Nebelvír vede 20:0, ale teď má Camrál zmijozelský střelec Parkinson. Přihazuje Castellovi, zpátky Parkinsonovi a ten se řítí k nebelvírským bránám. Bude to gól? Ne, není, Donovan ránu chytá a přihazuje Greenové, ta Danielsovi, tomu Camrál vyráží Goyle. Dostává se blízko, ale musí uhnout odpálenému Potlouku od Coveyové…“ Takhle to pokračovalo několik dalších minut, kdy se oba týmy přetahovaly o Camrál, ale Zlatonka zatím nikde. Nakonec Zmijozel taky jednou skóroval, ale Amanda ten gól hned oplatila dalším. Vanessa kroužila kolem a dívala se po Zlatonce, a Leila s Jackem zrovna obratně ubránili Erica Danielse od jednoho z Potlouků.

„A zdá se, že McCormicková zahlédla Zlatonku, protože se žene střemhlav k zemi. Hned se za ní vydává Fyll. Ano, vypadá to opravdu na Zlatonku, mezitím Donovan u bran zastavuje další ránu. Ale souboj o Zlatonku pokračuje, že by? McCormicková drží zlatonku a Nebelvír vyhrává zápas skórem 180:10. Počkat, co se to děje támhle?!“

Prudce jsem se otočil a už jsem jen viděl, jak Leila padá k zemi po tom, co ji srazil zmijozelský střelec Goyle v plné rychlosti z koštěte.

Okamžitě jsem se snesl na zem jako většina ostatních a běžel jsem k Leile, která ležela na zemi beze známek života.

Ať není mrtvá. Ať není mrtvá! prosil jsem v duchu. Jack u ní byl první. Ani nevím, jak velký kámen mi spadl ze srdce, když Jack zakřičel: „Dýchá!“ Seběhl se tam celý tým i profesorka Higgsová, která vyčarovala nosítka a spěchala s Leilou na ošetřovnu. Jenom jsem ji zahlédl. Byla v bezvědomí a měla hodně odřený obličej.

Už dlouho jsem nepocítil takovýhle vztek, protože jsem věděl, že ten kretén Goyle za to trest nedostane. Rozeběhnul jsem se ke skupince zmijozelských, která stála opodál. Smáli se a to můj vztek dosáhnul vrcholu. Skočil jsem po Goylovi, srazil ho na zem a bušil do něj pěstmi. Po několika ranách mě odtrhli jeho spoluhráči a já taky schytal pár.

Bylo mi to jedno, jen jsem doufal, že je Leila v pořádku.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 11. kapitola: