OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 14. kapitola

25.02.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 693×

Mám holku. Já a Leila. Teď jsme pár, alespoň na oko, a to jen díky podezdžením mého nejlepšího kamaráda, která byla pravdivá, i když vlastně nic nevěděl. Abychom ho odradili od slídění, začal jsem s Leilou chodit. A vycházelo nám to skoro až moc snadno. Stačilo říct Jackovi - hele, kamaráde, já jsem ti kecal, my spolu doopravdy chodíme, a nic jinýho.

Pak na potvrzení jedna pusa ve společenské místnosti a věděli to všichni. Od té chvíle už nikomu nebylo divné, když jsme oba byli pryč, a my mohli v klidu cvičit.

Leila přešla už od základních kouzel k složitějším a pokročilejším. Už žádné vyrážení hůlek z ruky, ale omračování, odrážení, štíty a dokonce i pár výbuchů. Na ty byla naštěstí Tajemná komnata vybavena ochrannými kouzly, takže jsem nic nezničil, ani, a to je hlavní, nás nikdo neslyšel.

Po dlouhé pauze po tom, co nás sledovali, po smrti April a Leilinu pobytu na ošetřovně jsem se dost ponořil do cvičení. Každé kouzlo jsem se snažil cvičit co nejusilovněji.

Bylo to pro mě skoro jako terapie. I přestože jsem metal kouzla jen do terčů, dokázal jsem se při tom vybít a dostat vše ven. Vnitřní očista.

„Tak co budeme dneska cvičit?“ zeptal jsem se Leily, jak jsme vstoupili do tunelu. „Budeme pokračovat s Mdloby na tebe?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „minule jsi to už dost dobře zvládnul, takže dneska bude něco nového, trochu jiného.“

„Co?“

„Expecto patronum. Víš, co to je?“

„Vyvolání patrona, ochrana proti mozkomorům.“

„Dobře, ale u tohohle kouzla nezáleží jen na tvé síle a tvé hůlce. Musíš z paměti vylovit tu nejšťastnější vzpomínku. Nechat se jí zaplavit. Jen tak to kouzlo dokážeš udělat.“

Musel jsem přemýšlet. Ta nejhezčí a nejšťastnější vzpomínka, co mám. Nevěděl jsem, která to je, ani jestli vůbec nějakou mám. Nedokázal jsem si nic vybavit, vůbec.

„Máš?“ zeptala se Leila.

„Ještě chvíli,“ odvětil jsem a pak si vzpomněl. Předminulé Vánoce, posledních minut před půlnocí. To je ono.

„Mám,“ oznámil jsem Leile. „Expecto patronum,“ zvolal jsem a nic.

„Vzpomínej víc, jsi tam, tenkrát. Ať to bylo kdekoliv a kdykoliv. Ponoř se do té vzpomínky.“

„Expecto patronum!“ Tentokrát se konečně něco stalo, z hůlky mi vyšla bílá pára. Docela velký oblak. Snažil jsem se ho udržet co nejdéle, ale po několika vteřinách zmizel. I to mě docela vyčerpalo.

„To bylo dobré,“ usmála se Leila. „A teď znovu.“

Po asi hodině jsem byl už vyčerpaný, ale nadšený. Zvlášť když můj poslední patron začal už něco připomínat. Nepoznal jsem co, jen že to mělo čtyři nohy a bylo to velké. I tak to byl pro mě úspěch.

„Nezapomeň,“ připomínala mi Leila, „kdybys patrona musel použít na opravdového mozkomora, bude to těžší než teď. Ale zase na druhou stranu, když to pořádně procvíčíš, měl bys to potom zvládnout i na mozkomora. Sice jsi ještě neměl fyzického patrona, ale to půjde. Takže dobrá práce.“

„Jo, díky,“ kývl jsem a vápětí jsem vyslovil otázku, u které jsem nevěděl, jestli mi Leila odpoví. „Jak vypadá tvůj patron? Jakou má podobu?“

Leila se jen usmála: „Proč to chceš věděť?“

„Jen tak. Zajímá mě to. Jestli je to tajný, tak…“ pokrčil jsem rameny, i když mi to jedno nebylo.

„Není to tajný. Expecto Patronum!“ zvolala. Z její hůlky vyskočila puma, opravdu velká puma. Ta párkrát oběhla místnost a potom zmizela.

„Takže puma,“ vydechl jsem.

Leila zvedla obočí. „Čekal jsi hada?“

„No...“ Proč vždycky ví, co si myslím?!  „Trochu jo.“

„Já taky, poprvé, když jsem patrona vyvolávala, myslela jsem si, že bude had. A to jsem k tomu měla víc důvodů. I patron mojí mámy byl had. Můj ne.“

Po chvilce jsem odešel, Leila zůstala v Tajemné komnatě. Pokračovala ve své studiu na zvěromága.

Ve společenské místnosti mě hned odchytil Jack. Asi už po stopadesáté mě sjel, že jsem mu lhal o tom, jak je to mezi mnou a Leilou. Odříkal jsem svoji typickou obhajobu, že jsme to chtěli tajit a že jsme si nebyli tím vším moc jistí atd.

Nechtěl jsem mu lhát, ale nebyla tu jiná možnost. Věděl jsem, že Leila by mu bez mrknutí oka udělala v hlavě guláš, jen aby se nepřiblížil malinko pravdě.

Po jeho další typické přednášce - jsme kamarádi a tohle si máme říkat - konečně přestal a zahráli jsme si spolu šachy.

Na chvíli jsem vytěsnil vše, Leilu, cvičení, úkoly, školu. Prostě všechno.

Skončili jsme až asi po osmé hře, asi o půlnoci. Vyhrával jsem a Jack chtěl neustále odvetu. Teprve až jsem skoro usínal přímo v křesle, oznámil jsem mu, že končím. A odešel jsem spát, Jack se hnal hned za mnou.

Zdály se mi zvláštní sny. V jednom se Jack snažil v Prasinkách znovu postavit Chroptící chýši. V dalším jsem létál po škole na koštěti a přitom mě honil celý famfrpálový tým.

„Nathane,“ zašeptal někdo.

„Nechte mě,“ mumlal jsem, „vždyť jen lítám.“

„Nathane!“ ozvalo se hlasitěji a já se probudil. Nad mou postelí stál Jack a tvářil se vystrašeně.

„Co se stalo?“ zamumlal jsem ospale.

„Zase někoho zabili.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 14. kapitola: