OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 15. kapitola

01.03.2014 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 598×

Později jsem se dozvěděl, že Jack neříkal celou pravdu. Někoho zabili, ano, ale byla tu dvě mrtvá těla, ne jen jedno.

Nikdy jsem nezažil horší den v Bradavicích, a to jich hezkých pár bylo. Když mě Jack vzbudil asi v pět ráno, už skoro nikdo nespal. Byl jsem jeden z posledních. Všichni pobíhali po nebelvírské věži a nikdo nevěděl, co dělat. Měli jsme nařízeno zůstat uvnitř. Kvůli tomu hlídalo u portrétu několik studentů ze starších ročníků, kdyby se chtěl někdo vyplížit ven.

A samozřejmě, drby a různé teorie se šířily. Některé zněly docela uvěřitelně, ale naopak některým by nemohl snad uvěřit ani ten nejmenší prvňáček. Věděli jsme dvě věci, že našli dva mrtvé studenty a že to nebyl nikdo z Nebelvíru. I přestože byl v nebelvírské věži dost velký zmatek, všichni nejdříve zkontrolovali své kamarády, takže jsme si byli jistí, že nikdo nechybí.

Já, jelikož jsem věděl, že je Jack v pořádku, protože to byl on, kdo mě probudil, jsem hledal Leilu. Nebyla dole ve společenské místnosti, ale jedna z holek, se kterými má ložnici, mě ujistila, že je právě tam. Jen že jí není příliš dobře.

Chtěl jsem za ní jít, kvůli zabezpečení ve schodech k dívčím ložnicím (promění se na skluzavku, když po nich zkusí vyjít kluk) jsem nemohl.

Čekali jsme skoro dvě a půl hodiny, než jsme se cokoliv dozvěděli. Nakonec přišla profesorka Wattsová.

„Studenti,“ oznámila nám, „určitě už víte, že došlo k obrovské tragédii. Dva vaši spolužáci byli nalezeni mrtví. Celý profesorský sbor i všichni bystrozorové na škole tuto nešťastnou událost právě vyšetřují. Takže vás žádám, jestli víte cokoliv, co by pomohlo vyšetřování, řekněte mi to.“

Všichni mlčeli. Nikdo se ani nepohnul.

„Dobře. Jen vás upozorňuji, že jestli se nezjistí kdo nebo co zavinilo tuto tragédii, začne se vyšetřovat i mezi studenty. Nyní vám nařizuji, abyste setrvali pouze zde v nebelvírské věži. Dnes se vyučování konat nebude.“ A s těmito slovy odešla.

Po místnosti se rozrostl rozrušený šepot. To, co profesorka Wattsová řekla, bylo opravdu znepokojující.

„Hej, Nathane,“ zavolal na mě Jack, který stál dál ode všech skupinek v rohu u výklenku u schodů.

„Co je?“ zeptal jsem se a přešel k němu.

„Pádám hlady,“ oznámil mi.

„Já taky,“ kývnul jsem, „jestli chceš, můžu se s tebou podělit o pár dýňových paštiček.“

„Já bych radši pořádnou snídani,“ oznámil mi a významně se na mě podíval.

„Ale jak chceš…?“ začal jsem a teprve potom si uvědomil, co chce udělat. „Jsi padlej na hlavu?“ zašeptal jsem důrazně. „Všichni učitelé mají nejvyšší pohotovost kvůli tomu, co se stalo, přece! A ty chceš jít ven?!“

„No právě. Učitelé mají pohotovost kvůli tomu, co se stalo. Takže určitě nebudou hlídat nic dalšího.“

Na tom něco bylo.

„A ještě k tomu odstal jsem zajímavý echo. Oba ti mrtvý byli nalezeni ve druhém patře. Daleko od kuchyně.“

„Dobře,“ kývl jsem mu na to, hlavně proto, že jsem měl hlad. „Máš něco na odlákání pozornosti?“

„Jasně, zatmívací prášek nebo minidělobuch. Vyber.“

„Prášek ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „ten by mohl být nápadnej. Ale ten dělobuch… Ten zní dobře. Ty házíš a já otvírám?“

„Klidně,“ pokrčil Jack rameny a připravil si dělobuch. Já se mezitím přesunul blíž k výklenku. Mohlo mě to napadnout, co chce udělat, jen jak jsem ho viděl tu stát. Vytáhl jsem si hůlku a kývl na Jacka. Ten nenápadně pustil malý dělobuch do největši skupinky holek a vracel se pomalu ke mně.

Já počítal. Jedna, dva, tři, čtyři, pět. Při slově pět a ráně z dělobuchu jsem rychle třikrát ťukl hůlkou do zdi a zašeptal: „Dissendio.“

Hned nato se otevřel drobný průchod a já s Jackem jsme vklouzli dovnitř. Byla tam malá chodbička se schody vedoucími směrem dolů.

Když jsem poprvé přišel do Bradavic, myslel jsem si, že všechny tajné chodby byly zničené nebo objevené a zablokované. Hned po pár měsících jsme s Jackem zjistili, že to není pravda. Skoro jako kdyby Bradavice samy vytvořily nové, což mohla být klidně pravda.

Teď jsem znal čtyři, ne, vlastně pět, když počítám i tu Leilinu z Tajemné komnaty.

Zrovna tuhle jsme objevili s Jackem jako druhou, když jsme jako ještě malí druháci vykrádali ze společenské místnosti ven. Tahle měla zakončení v pátém patře, jen o patro výš, než je kuchyň.

Vylezli jsme skrz portrét nějakého čaroděje a vydali se do kuchyně. Tahle cesta nám byla hodně známá, jednu dobu jsme vykrádali hodně často, a nejen do kuchyně.

O kuchyni se stále starali domácí skřítkové. Vždycky ochotní a milí. Jen jsme nesměli začít mluvit o poměrech v Bradavících, stačilo jen sedět a chválit jídlo.

Tentokrát to nebylo jiné. Až na to, že velké stoly v kuchyni, obvykle prázdné a připravené na snídani, oběd nebo večeři, byly plné toho, co měli skřítkové nachystáno na snídani.

Všichni pobíhali kolem a snažili se jídlo uklidit. Když je požádali, jestli nám mohou něco dát, byli spíš rádi, že to jídlo nemusí vyhodit.

Tak jsem se pořádně najedl a ještě požádal skřítky, aby mi něco zabalili.

„Copak?“ zeptal Jack s plnou pusou. „Na pozdější nášup?“

„Ne, to je pro Leilu.“

„Jasně, pro tvou lásku milovanou, chápu. Kde vlastně byla celý ráno? Vůbec jsem ji neviděl.“

„V ložnici, jedna z holek říkala, že je jí špatně,“ odvětil jsem.

Jack zvedl obočí. „To ji tak dostalo, co stalo?“

„Ne, nemyslím si. Ji ne. Spíš jí bude doopravdy špatně.“

„A jak to vlastně jde?“ zeptal se. „Vůbec se nesvěřuješ, Romeo. A tvůj nejlepší kamarád by měl vědět vše.“

„Strašně vtipný. Víš, už z toho jídla začínáš kecat hlouposti, nemyslíš?“

„Možná,“ zasmál se Jack, „možná ne. Tak řekni mi aspoň něco. Jak jste daleko, třeba?“

„No, občas se líbáme, často si povídáme a tak.“ Ve vymýšlení detailů svého vymyšleného vztahu jsem opravdu nebyl moc dobrý.

„Ty jsi ale sdílnej,“ zašklebil se ironicky Jack. „Už asi půjdeme. Kdyby nás hledali."

Kývl jsem a neměl nic proti. U vchodu mi jeden ze skřítků strčil do ruky zavázaný balíček se snídaní pro Leilu. Poděkovali jsme a odešli.

„Nemysli si, že jsem s tebou skončil. Chci vědět, jak na to jste. Přece…“ nestačil Jack dokončit větu, protože jsem ho chytil za rameno a odtáhl do jedné prázdné učebny. „Co je?“ syknul na mě.

„Ticho,“ zašeptal jsem a ukázal směrem k chodbě. Z druhého konce chodby přicházely čtyři postavy. Profesorka Wattsová, profesor Nott, ředitel a jeden z bystrozorů.

„Je to jasné,“ oznamoval bystrozor ostatní, „ten první student je stejný jako ta dívka, co jsme našli na pozemcích. Také ho zabila Avada Kedavra. Ale ten druhý, to je zajímavější. Nezabila ho žádná kletba, měl zlomený vaz. A jeho hůlka byla roztříštěná.“

„Co z toho usuzujete?“ zeptal se ředitel. „Souvisí spolu ty případy?“

„Ty, kde byly oběti zabity Avada Kedavra, určitě. Ten poslední asi také. Byl to student Zmijozelu, že?“

„Ano,“ potvrdil to profesor Nott, „byl z mé koleje.“

„Takže byl zběhlý v sebeobraně?“

„Ano, byl. Jeden z nejlepších v ročníku.“

„Soudím podle toho, co jsem viděl, že tento student byl napaden stejným útočníkem, jako ti ostatní. Ale on se na rozdíl od nich bránil, takže to zamezilo útočníkovi zabít ho jako ty ostatní. Proto pravděpodobně i roztříštil jeho hůlku. A…“ Zbytek už jsme neslyšeli, protože profesoři, ředitel a bystrozor odešli z chodby.

Jack otevřel pusu a chtěl něco říct, ale já ho přerušil: „Tady ne. Není to bezpečné.“ Vytratili jsme se z učebny a sprintovali k portrétu s chodbou. I celou cestu chodbičkou jsme sprintovali. Zastavili jsme se až už východu.

Pootevřel jsem dveře a nahlédl dovnitř. Nikdo nestál v naší blízkosti, tak jsme nenápadně vylezli a zavřeli tajné dveře.

Ve společenské místnosti byl pořád rozruch. Stále nikoho nepustili ven, tak nikdo nemohl dělat víc než diskutovat o tom, co se stalo.

„Slyšels to?“ zeptal se mě Jack.

„Jo, že jednoho zabili jako předtím April a jeden má zlomený vaz.“

„Ty jsi to věděl, že jo?“

„Co bych měl?“

„Jak zemřela April. Tvrdil jsi mi, že ne, ale věděl jsi to,“ obvinil mě, „když jsi slyšel profesory na chodbě, nebyl to pro tebe žádnej šok. Tvářil ses, jako bys to čekal! Tys to tenkrát poznal, co se jí stalo!“

„Nepoznal jsem to,“ odpověděl jsem vyhýbavě.

„Ty ne, ale Leila jo, co?“

„Hele, Jacku,“ začal jsem, „tohle není věc, kterou bys tady měl vykřikovat.“

„Hej, myslíš, že jsem úplnej vůl? Neprásknu to. Ale nemám moc velký iluze o tvojí holce. Ty ji možná máš rád, ale ona je, ať si chceš nebo nechceš přiznat, nebezpečná.“

Málem jsem se rozesmál. Je Leila nebezpečná? Ano. Vím to? Samozřejmě. Mám o ní nějaké iluze? Ne, vím, jaká je, a líbí se mi to. Jack se do ní poměrně dobře trefil, ale nevěděl, jaký je náš opravdový vztah.

I tak jsem mu na to odpověděl vcelku popravdě: „Jacku, já vím nejlíp, jaká doopravdy je.“

„Když myslíš. I tak vraťme se k tomu hlavnímu. Ty vraždy. Kdo si myslíš, že to dělá?“

Zamyslel jsem se. „Nějakej magor.“

„Žádná lepší teorie?“

Jo, jedna tu byla. „Ano, nějakej magor ze školy. Není nikdo jiný, kdo má stálý přístup do školy a může se bez povšimnutí pohybovat.“

„Ty si myslíš, že to dělá nějakej student?“

„Přesně tak.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 15. kapitola: