Po sto letech - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak jsem minule slíbila, po nudnější kapitole přichází větší akce, nějaká ta krev a jedno nepěkné odhalení.
A pro jistotu 15+ kvůli několika sprostým slovům.

10.03.2014 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 529×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou. Leila, konečně, čekal jsem na ni už půl hodiny.

„Promiň,“ omlouvala se, „ta sem mi zabrala víc času, než jsem předpokládala. Půjdeme?" zeptala se a kývla směrem k průchodu.

Podíval jsem se na ni, byla snad ještě bledší než předtím, jestli to bylo vůbec možné.

„Leilo, co je ti?“ zeptal jsem se. „Nevypadáš moc dobře.“

„Vážně sis všiml?“ ušklíbla se. „Není mi prostě dobře.“

„Proč nejdeš na ošetřovnu?“

„Pšt,“ napomenula mě potichu, „v těhlech dnech mají i stěny uši. Jdeme.“

Já hlídal u dveří, zatímco Leila otevírala průchod. Až byl otevřený, oba jsme vklouzli dovnitř a průchod z umyvadel se za námi zavřel.

Sjel jsem dolů po skluzavce a rovnou vyrazil k dalším dveřím, co musela Leila otevřít. Až po několika sekundách jsem si uvědomil, že jdu sám a otočil jsem se zpátky ke skluzavce. Leila ležela na zemi a pomalu se zvedala.

Rozeběhl jsem se zpátky k ní a pomohl se jí zvednout.

„Možná bysme to měli dneska zrušit, jestli je ti tak zle,“ prohlásil jsem, zatímco jsem jí pomáhal se zvednout. „Vážně, jak už jsem řekl, nevypadáš…,“ zasekl jsem se, když jsem to uviděl.

„Ty krvácíš!“ vykřikl jsem. A měl jsem pravdu, na Leilině boku se tvořila velká krvavá skvrna.

„No, neříkej,“ prskla po mně ironicky Leila, „sama bych si toho nevšimla.“

„Nechceš mi říct, co se děje?!“

„Nejdřív mě dostaň dovnitř,“ nakázala mi. Tak jsem ji vzal za ruku, dal ji okolo mých ramen a táhl ji dovnitř.

Leila jen přede dveřmi zašeptala pár slov z hadího jazyka a já cítil jak víc a víc ztrácí vědomí. Nakonec se jí úplně podlomily nohy a oči zavřely.

„Ale no tak! Kurva!“ klel jsem, zatímco jsem ji táhl k jejím věcem na opačné straně Tajemné komnaty. Leila byla sice hubená, ale byla stejně velká jako já, takže odtáhnout ji nebylo nic snadného.

Položil jsem ji na zem a podíval se na ni. Ten pohled se vůbec nelíbil. Krvavá skvrna byla dvakrát větší než předtím a stále se zvětšovala.

„Do prdele! Sakra! Kurva! Do prdele!“ nemohl jsem si odpustit nadávky, když jsem si klekal k Leilinu bezvládnému tělu.

Vrhnul jsem její košili a strnul jsem. Od levého boku až do půlky břicha se jí táhnul velký krvácející šrám. Ale co mě šokovalo víc, bylo to, že nebyl jediný. Neviděl jsem celé Leilino tělo, ale jen na jejím břiše byly nejmíň další dva. Stejně tak velké, nezahojené, ale nekrvácející.

Z čeho to do pekla má?! Věděl jsem, že musím zastavit krvácení. Sundal jsem si hábit a utrhnul z něj dva velké kusy. Jeden jsem přiložil na ránu a druhým jsem ho snažil, co nejpevněji obvázat.

Moje ruce byly celé od krve, takže mi látka z hábitu klouzala, nemohl jsem ji dostatečně utáhnout. Panikařil jsem a krev dál valila a valila z rány ven.

Leila tu přece nezemře. Nakonec se mi to podařilo a já látku konečně zavázal. Ale věděl jsem, že není vyhráno.

„T-ka,“ zamumlala Leila.

„Cože?“ vyhrkl jsem a naklonil se k ní. „Nerozuměl jsem ti, Leilo!“

„Taška,“ zašeptala Leila, „Ta černá.“ Černá taška. Rychle jsem se rozhlédl a hledal ji. Ležela nalevo od nás. Rozběhl jsem se k ní a otevřel ji. Lektvary. Rychle jsem prohlížel všechny malé lahvičky a děkoval Bohu, že byly všechny popsané a označené, jinak bych se v nich nevyznal. Nějaké jsem neznal ani tak.

Tady! Tohle mohlo pomoct. Dokrvovací lektvar. Neuzavře jí to tu ránu, ale alespoň nevykrvácí. Rozběhl jsem se zpátky k Leile. Kaluž krve kolem ní se nezvětšila, což jsem bral za pozitivní znamení.

Otevřel jsem lahvičku s lektvarem a klekl si Leile. Na malém štítku na lahvičce bylo napsáno 5-10 kapek podle zranění. Tak jsem jí radši dal těch deset.

Lektvar měl naštěstí okamžité účinky. Leile se vrátila do obličeje troška barvy a otevřela oči.

Hned se dotkla místa, kde měla šrám pod amatérsky vyrobeným obvazem.

„To radši nedělej,“ poradil jsem jí. „Nevím kolik to toho vydrží.“

Na tváři se jí objevil malý úsměv: „Děkuju,“ řekla mi.

„Není zač, ty bys to pro mě udělala taky.“

„Vypadáš hrozně,“ prohlásila.

Cože? Tohle mi říká? „Opravdu?“ zasmál jsem se ironicky. „A podívala ses na sebe?“

„Nemám zrcadlo.“

„Leilo, co se stalo?“ přešel jsem na vážnější téma. „Tohle přece není normální zranění.“

„Podej mi tu tašku, ze které jsi vzal ten lektvar,“ řekla mi a moji otázku ignorovala. Ještě chvíli jsem jí to byl schopný trpět, ale jen chvíli.

Tak jsem ji jí donesl. Leila se v ní chvíli přehrabovala a vytáhla z ní černou lahvičku. Jednu z těch, kde byl název, kterému jsem nerozuměl.

Když ji otevřela, myslel jsem, že se také napije, ale ne. Nadzvedla mírně můj roztrhaný hábit a nalila část obsahu na ránu. Ozvalo se syčení a podle jejího výrazu bylo vidět, že jí to rozhodně není příjemné.

Jakmile to dokončila a vložila lahvičky zpátky do tašky, zeptal jsem se jí znovu: „Co se ti stalo?“

Leila na mě pohlédla: „Nevědět je občas lepší,“ prohlásila.

„Neřeklas jednou, že tvrdá pravda je lepší než milosrdná lež? Nebo něco takového?“

„Řekla, ale tohle je jiný případ.“

„Nemyslím si,“ nedal jsem se. „Chci to vědět.“

„Dobře,“ kývla Leila, „ale možná potom, co ti to řeknu, si budeš přát, abys mě nezachránil.“

„To si nemyslím,“ prohlásil jsem na oko klidně, i přesto že Leila s mým sebevědomím svojí poslední větou dost zahýbala.

„Ten večer, kdy jsme měli posledně spolu hodinu,“ začala Leila, „jsem se dost pozdě vracela na kolej. Už jsem byla strašně unavená, takže jsem v chodbě odbočila do špatných dvířek a nevylezla jsem u nebelvírské věže. Nemohla jsem se vrátit, to víš. Šla jsem opatrně, ale narazila jsem na jednoho ze zmijozelských, Fylla ze famfrpálového týmu.“

„Pokračuj,“ pobídl jsem.

„Vypálil po mně kletbu, ale já jsem neuhnula, ale odvrátila jsem ji svým štítovým kouzlem.“ Jen jak tohle řekla, věděl jsem, že zle. „Neuvědomila jsem si to a byla to chyba. Fyll samozřejmě hned poznal, že něco není v pořádku. Věděl, že to kouzlo nemám vůbec umět. Já si to taky uvědomila až té chvíli.“

A zase mlčela.

„Leilo,“ oslovil jsem ji.

„Nechceš slyšet zbytek,“ zasyčela na mě. Já jí pohlédl do očí, teď v nich měla přesně ten pohled, co měly všechny sochy v Tajemné komnatě, pohled hada. Ale já se nenechal zastrašit.

„Chci to slyšet!“ prohlásil jsem neústupně.

Leile se zaleskly oči, avšak pokračovala: „Vypálila jsem po něm omračovací kletbu. Chtěl jsem ho jen zbavit vědomí a potom mu vymazat paměť. Ale uhnul. Chvíli jsme po sobě metali kletby a snažili se zasáhnout, ale byl v hodně dobrý v soubojích. Nakonec mě zasáhl. Kletbou Sectumsempra.“ Zamrazilo mě, i když jsem neměl, tuhle kletbu jsem znal.

„Od toho máš ty šrámy?“ skočil jsem jí do řeči.

Kývla a pokračovala: „V tu chvíli jsem toho nemohla moc dělat. Ležela jsem na zemi, kolem mne byla má krev a začínala jsem vidět rozmazaně. Byla to hrozná bolest, neskutečná. On kolem mě jen tak prošel a mířil ke schodům. Šel pro nějakého učitele, ale nespěchal. Bylo mu jedno, jestli tam vykrvácím nebo ne. Musela jsem něco udělat.“

„Co jsi udělala?“ zeptal jsem se, i když odpověď jsem tušil.

„Moje hůlka ležela vedle mě. Bylo to těžké, ale zvedla jsem a namířila na něj. Nebyla jsem schopná říct ani slovo, jen jsem si strašně přála zastavit. Z mojí hůlky najednou vyšlehl nějaký bílý záblesk a srazil ho. Mě v tu chvíli ustala část bolesti, ty rány už se nerozšiřoval, ale ani nezmizely. Uzavřela jsem si kouzlem natolik, abych to zvládla až k nebelvírské věži. Víc jsem stejně neuměla. Zvedla jsem se ze země a vyčistila kouzlem svoji krev.“

„Co stalo s Fyllem?“ Teď už jsem znal odpověď, ale chtěl jsem to slyšet od Leily.

„Moje kouzlo ho zabilo. Byl mrtvý.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování