OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 7. kapitola

20.03.2013 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 730×

„Neřekls to,“ poznamenala Leila a ani se na mě nepodívala, přitom si dávala věci do tašky.

„Slíbil jsem ti to, tak jsem to splnil. Nevěřilas mi, že ne?“

„Ne, nevěřila, a nebyla jsem si jistá. Divíš se tomu?“

„Ne, taky bych ti nevěřil. Schválně, jak bys zařídila, abych to nikomu neřekl?“

Leila se ke mně otočila, zvedla obočí a ironicky se pousmála: „Opravdu se na to ptáš? Viděls, co se stalo těm dvěma ten den, když jsem ti pomohla. To, že jsem tady v Bradavicích, znamená, že docela riskuju svůj krk, takže si doopravdy myslíš, že bych sem přišla nepřipravená? A nepočítala s možností, že někdo zjistí, co jsem zač? Tak blbá nejsem.“

„Takže co bys teda přesně udělala, kdybych se teď rozhodl, že to půjdu někomu říct?“

Leilino obočí vylétlo ještě výš. „Já se to nechystám udělat,“ bránil jsem se a trochu nervózně se smál.

„Kdybych to věděla, ani bys nevyšel ze dveří. Asi za hodinu by ses tady vzbudil a nic nepamatoval.“

„Takže umíš omračovat, vymazat paměť, co ještě?“

Leila pokrčila rameny. „Říkala jsem, že jsem přišla připravená na hodně možností. Proč to chceš vědět?“

Chvíli jsem si rozmýšlel svoji odpověď. Chtěl jsem to podat nějak opatrně, aby mě Leila hned s tím neposlala do prdele. Nakonec ze mě vypadla ta nejjednodušší možnost: „Naučíš mě to taky?“

„Proč?“ zeptala se Leila, ale netvářila se překvapeně.

„Proč se chci umět bránit? To snad je jasný.“

„Ptám se, proč riskuješ všechno kvůli tomu, abys trávil čas s holkou, kterou prakticky neznáš, a ta tě učila zakázaný kouzla, jen tak?“

Vzpomněl jsem si, jak Leila tenkrát hned poznala, že se mnou něco je, že se mi něco stalo. A teď chtěla vědět víc.

„Hele, Leilo, neříkalas náhodou, že oba máme svoje tajemství, který nemusí znát ten druhej?“

Leila se mi podívala do očí. „Kdo ti umřel?“

Cože?! Jak tohle zase zjistila? Kdo jí to řekl? Nikde se o tom moc nemluví.

„Kdo ti to řekl?“ zeptal jsem se jí napjatým hlasem.

„Nikdo.“

„Nelži!“

Leila mluvila úplně klidně: „Přestaň mě podceňovat. Došlo mi to samo. Tak těžký to nebylo, nemůžeš spát, vysedáváš sám ve společenské místnosti a slyšela jsem tu tvoji hádku s Jackem před famfrpálový konkurzem. Řekl jsi, jestli si to dobře pamatuju, stalo se to a nikdy nikdo to nevrátí. A co nemůžeš vrátit zpátky? Smrt.“

Proč jí všechno dojde? Měla pravdu, musím ji přestat podceňovat.

„Někdo hodně blízký.“ Víc jsem jí nehodlal říct. A při její rychlosti myšlení na to přijde během pár měsíců.

„To někoho zabili, že jo?“ Zase pravda.

Zhluboka jsem se nadechl. „Jo, zabili.“

Leila chvíli mlčela a potom prohlásila: „Zítra v pět na mě počkej ve společenské místnosti. Naučím tě to.“ Vzala si věci a odešla.

A já taky.

Když jsem přišel do společenské místnosti, Leila tam seděla a četla si. Vyměnili jsme si rychlé pohledy, ani jeden z nás nic neřekl. Já jsem se vydal za Jackem, ale zastavil jsem, měl zrovna zákazníka, jednoho ze střelců z našeho týmu, Erica Danielse. Podal mu menší balíček, on jemu peníze a odešel.

„Další zákazník?“ zeptal jsem.

„Proč se ptáš, když to víš? Hlavně zase nezačínej s tím, že to nemám dělat,“ otočil se na mě Jack.

„Jen se ujišťuju,“ pokrčil jsem rameny a dál to nerozváděl.

„Kde ses zdržel?“

„Ehm, jo, nemohl najít botu.“ Úžasná výmluva. „Tak příští víkend první zápas se Zmijozelem,“ převedl jsem rychle téma na něco jiného.

„Jo,“ usmál se Jack, „docela se těším. Chci některýho z těch kreténů pořádně zramovat.“

Rozesmál jsem se, při zápasech Nebelvír proti Zmijozelu v posledních letech byly průměrně tak dvě až sedm zranění. A docela často dost vážná.

„Aby hlavně nepřizabili jenom oni nás.“

„Toho se nebojím,“ prohlásil Jack, „díval ses v posledních trénincích třeba na Leilu?“

Ta otázka mě překvapila. „Moc ne, poslední tři tréninky docela dost pršelo, takže jsem sotva viděl Camrál.“

„Je to sice holka, ale má tak neuvěřitelnou ránu, že i já se občas bojím.“

„No jo, asi věděla, proč jít na konkurz na odrážeče.“

„To určitě.“

Zbytek večera jsme s Jackem strávili vymýšlením, jak nejlépe zlikvidovat celé zmijozelské družstvo, ať ještě před zápasem různými kouzly, tak při zápase.

Uvědomil jsem si, že už dlouho jsem se takhle nesmál a celý večer nepomyslel na nic, co by souviselo s minulým rokem, Jackovou prací nebo Voldemortem. 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 7. kapitola: