Po sto letech - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Učení a poznávání.

24.03.2013 (21:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 963×

Spěchal jsem směrem k dívčím toaletám, kde jsme se s Leilou měli sejít. Původně to bylo ve společenské místnosti, ale nakonec jsme oba usoudili, že bude lepší, když náš nikdo neuvidí ani spolu odcházet.

Šel jsem rychlým krokem, už jsem tam měl být, ale najednou se za mnou ozvalo volání.

„Nathane!“ Otočil jsem se, za mnou běžela Amanda Greenová.

„Amando, ahoj,“ vydechl jsem.

„Ahoj, jenom jsem ti chtěla vzkázat od Vanessy, že zítřejší trénink začíná o půl hodiny později. Jen abys to věděl,“ drmolila Amanda.

„Jo, dík,“ řekl jsem jen a čekal, až odejde. Ale Amanda tam pořád stála a nejistě přešlapovala.

„A minule na tréninku ti to moc šlo.“

„Tolik ne, už jsem měl lepší okamžiky,“ odpověděl jsem a nechápal, co chce.

„Mně se to líbilo i tak,“ vyhrkla rychle. „A víš, že příští týden o víkendu se jde do Prasinek?“

„Ani ne. Díky za upozornění, Amando, ale musím už jít.“

Zaskočilo ji to: „Ach, jo, jasný, chápu. Já už musím jít taky, tak čau.“ Čekal jsem, dokud Amanda neodejde a až potom jsem vešel na dívčí záchody. Leila už tam samozřejmě stála.

„Jdeš pozdě.“

„Jo, promiň, zdržela mě Amanda.“

Leila se zasmála: „Viděla jsem vás. Myslím, že jsi ji chudinku docela zklamal.“

„V čem bych ji měl zklamat?“ nechápal jsem.

„Nevšiml sis, že chtěla, abys ji pozval na rande?“

„Nic takovýho… Aha, ty Prasinky. Ani jsem na to nepomyslel.“

„No, jo no, vy kluci.“ povzdechla si Leila teatrálně a rozesmála se ještě víc, „a pozveš ji, když to teď víš?“

„Spíš ne.“

„Takže určitě ne. Proč?“
„Nechci s nikým chodit.“

„Znova proč?“

„No,“ zamyslel jsem se, „nestačí, že už mám tajné schůzky s tebou? A nemyslím si, že zrovna ty bys snesla nějakou konkurenci.“

Leila mě plácla do zad: „Ha ha ha, strašně vtipný.“ Otočila se k umyvadlu a zase promluvila hadí řečí a průchod se začal otevírat.

Tentokrát už pro mě nebyla cesta naštěstí, tak paralyzující jako minule. Po pár minutách jsme se s Leilou zase ocitli v Tajemné komnatě. Pořád vypadala stejně divně strašidelně.

„Takže začneme,“ prohlásila Leila, „vytáhni si hůlku.“ Přešla ke mně a prohlédla si moje hůlku.

„Z čeho je?“ zeptala se.

„Kaštan a péro z fénixe, tvoje?“

„Bříza a žíně z jednorožce. Začneme s nejzákladnějším obranným odzbrojovacím kouzlem, Expeliarmus, o tom jsi asi už slyšel.“

„Jasně, slavné kouzlo Harryho Pottera.“

„Zamiř na mě a odzbroj mě.“

„Expeliarmus!“

Tohle kouzlo bylo lehké, za necelou hodinu jsem ho obstojně ovládal. Když jsem chtěl přejít k dalšímu kouzlu, Leila mě zastavila a zahrnula mě řadou cvičení jenom na toto jedno kouzlo. Od trefení pohyblivého cíle až po mini souboj s Leilou, kdo z nás bude rychlejší.

„Myslím, že pro dnešek to stačí,“ řekla Leila a já se podíval na hodinky na ruce, s Leilou jsme tu byli už skoro dvě hodiny. „Vedl sis dobře,“ pochválila mě ještě a otevřela průchod v kamenné hlavě.

„Skončili jsme, už můžeš jít.“

„Ty nepůjdeš?“

„Ještě ne,“ řekla a kývla hlavou směrem k hromadě knih.

„Co studuješ?“

„Všechno možné, ale teď zrovna jednu určitou věc,“ prohlásila Leila a podala mi jednu z knih, tu co jsem tady minule prohlížel, V kůži zvířete.

„Ty se chceš stát zvěromágem?“

„Čekal bys ode mě něco jiného?“

„Ne. Hele, Leilo, bojíš se, že někdo přijde na to, že jsi…“ odmlčel jsem se, nevěděl jsem, jestli to můžu říct otevřeně.

„Přestaň se bát to vyslovit! Jestli se bojím, jestli někdo přijde na to, že jsem potomek lorda Voldemorta? Samozřejmě, že strach mám.“

„Tak proč jsi tady?“

„Proč jsem tady? Všem na očích? Neznáš přísloví, že pod lampou je největší tma? Kdybych po smrti své mámy utekla a někde se skrývala, hledali by mě, přemýšleli, proč jsem utekla a tak dále. Tím, že jsem bez problémů nastoupila do Bradavic, jsem si ušetřila spousty otázek.“

„Jo, to už chápu. Ani kdyby tady nebyl tenhle pošahanej režim, tak bys to neměla jednoduchý.“

„No, jo no, systém “Nechceme, aby tu už nikdy byli žádní černokněžníci jako lord Voldemort“, se trošku zvrhla a pár lidí toho využilo. To se stává. A měl bys už jít, ať tě nikdo nehledá.“

„Nechceš, abych tu byl?“

Leila zavrtěla hlavou a prohlásila trochu rozpačitě: „To ne, spíš jenom nejsem zvyklá na ničí společnost. Dobře jestli chceš, tak zůstaň. Ale nic zajímavého se dít nebude.“

„Chci vidět, co všechno obnáší, stát se zvěromágem.“

„V téhle fázi nic zajímavého. Hodně čtení, hodně věcí, co musíš pochopit a hodně učení kouzel.“

„Jak dlouho se už o to pokoušíš?“

„Už víc jak deset měsíců, myslím, že, když to půjde hodně dobře, někdy na jaře bych se mohla zkusit přeměnit.“

Nakonec Leila tu knihu ani neotevřela, povídali jsme si dlouho, hodně dlouho a úplně jsme zapomněli na čas. Řešili jsme všechno možné od blbostí až po vážné věci, ale jenom ty, které se netýkali nás osobně.

Zjistil jsem, že s Leilou máme hodně společných názorů i koníčků. I když mluvila o systému, co teď funguje, ledabyle, poznal jsem, že ho nesnáší stejně jako já. S rodinou jsme na tom byli skoro stejně, ona už žádnou neměla. Po smrti její matky jí nezbyl už žádný příbuzný, tak ji dali do dětského domova, já neměl už skoro žádnou rodinu, kromě mé tety, u které jsem žil. Milovala létání, tohle jsme měli naprosto stejné, a na tu volnost a trochu nebezpečí.

Seděli jsme tam dlouhé hodiny, nakonec jsme ani neodešli a usnuli jsme tam.

„Nathane, Nathane,“ slyšel jsem z dálky, ale ignoroval jsem to, chtěl jsem dál spát.

Najednou mě do obličeje zasáhl proud, já se prudce probudil a uviděl Leilu, jak nade mnou stojí s hůlkou namířenou na mě. Proud vody se vyvalil ještě jednou.

„Hej, hej, nech toho! Já už nespím,“ vyskočil jsem a obořil se na Leilu.

„Jasně, už tě budím několik minut! Musíme jít, vyučování začíná za hodinu.“

„Do prdele.“

Vběhli jsme s Leilou do tunelu a pokračovali ke společenské místnosti. Naštěstí i na naneštěstí tam nikdo nebyl. Vyběhl jsem do ložnice, vzal tašku s učebnicemi a utíkal na snídani.

Když jsem došel do Velké síně, Leila tam už seděla, ale nedala na sobě nic znát a pokračovala v jídle jakoby nic. Sedl jsem si pár metrů od ní k Jackovi a rychle jsem si naložil na talíř vajíčka se slaninou.

„Kde jsi byl?“ zeptal se mě hned.

„Teď? Byl jsem v společenské místnosti pro věci.“

„A včera večer? A dneska celé ráno?“

„Včera? Byl jsem v knihovně, potom jsem se byl projít a ráno jsem vstal brzy,“ odpověděl jsem pohotově.

„Šel jsem spát před půlnocí a ty jsi tam ještě nebyl.“

„No, byla to dlouhá procházka.“ Nepoznal jsem na něm, jestli mi uvěřil a Jack se k tomu dál nevyjadřoval.

Po rychlé snídani jsme vyrazili na vyučování.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování