OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-II.-Summer Hillová

06.08.2009 (19:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 891×

  Konečně! Konečně jedeme na jídlo. Myslela jsem, že už umřu hlady. Nechápu, proč se nemůžeme přestěhovat jen do většího bytu a zůstat v Sacramentu. Ve škole jsme byli jedničky, já a Tommy. Jenže máma otěhotněla a my měli po srandě. Hned, jak to zjistili, začali hledat nové bydlení,protože do našeho krásného moderního bytu v centru Sacramenta by se nás pět nevešlo. Vlastně ani nevím, jestli chci sourozence. Tommy mi bohatě stačí. Je to skvělý kluk, vždy je s ním sranda, mám ho pravdu moc ráda. Ale další dítě? Bude jen řvát a spát a my na sebe nebudeme mít čas. Nikdo. Ani s rodiči, ani s bráškou. Ale hned se stěhovat na druhou stranu Kalifornie? No fajn, není to druhá strana, ale odstěhovat se z centra snad do nejmenší vesničky co znám, to nám opravdu dělat nemuseli.

 „Tak co si dáte?“zeptal se vesele táta. Jeho hlas mě vrátil do reality, ve které sedím na zadní sedačce vedle svého brášky a mám příšerný hlad.

 „Záleží na tom, kde zastavíme,“ odvětil Tommy.

 ,,Myslím, že to bude už hodně brzy,“ozvala se máma. Všimla jsem si, že má napjatý výraz a kouká na ukazatele u volantu.

 ,,Co? Jak to… Tys zapomněla vzít benzín?“ vrčel táta. Protočila jsem panenky. Pokaždé na něco zapomněla. Na benzín už pětkrát během dvou let. Jednou si nevšimla kamene a prorazila obě levé gumy a třikrát nechala klíčky uvnitř. No jo, mamka.

 ,,No já… Trochu jsem zapomněla,“ udělala máma smutné oči a kousla se do rtu. ,,Ale podívej, ještě tam něco je,“ukazovala máma na ukazatel benzínu, když si všimla tátova výrazu.

 ,,Jestli se zasekneme někde uprostřed lesa…,“zabručel Tommy a podepřel si hlavu, což mu moc nešlo,protože auto drkotalo po cestě, takže mu vyhazovalo ruku proti bradě.

 ,,Copak? Začneš se bát?“ zasmála jsem se. Jen se na mě ušklíbnul a zase se díval z okna do těch temných lesů, které nás obklopovaly.

  Ujeli jsme ještě asi pět kilometrů, když jsme ucítila, že auto začíná zpomalovat.

 ,,A jé,“ utrousila máma, když jsme jeli už krokem a prázdná nádrž byla více než jistá.

 ,,Jak se dostaneme k benzínové pumpě?“ zeptal se Tommy. Auto už zastavilo a my pomalu vystupovali ven.

 ,,Budeme muset tlačit, děti moje,“ povzdychl si táta.

 „Nepleteš si nás s mámou?“ zeptal se podezřívavě Tommy.

 „Ne. Tlačit auto. To vás teď čeká. Maminka bude v klidu sedět uvnitř a vy alespoň poznáte trochu fyzické práce,“ usmála se mamka a pohodlně se usadila na přední sedačku sedačku.

 ,,Děláš si srandu? Je tady křehké stvoření!“ ohradila jsem se. Přece nenechají sedmnáctiletou holku tlačit několika tunové auto s těhotnou ženou uvnitř?

 ,,Kde? Žádné nevidím,“ zasmál se Tommy. Šťouchla jsem ho do žeber a přešla k zadní části auta.

  Opřeli jsme se o vůz a pomaloučkým krokem jsme se začali pohybovat dopředu.

O tři hodiny později

  Po třech hodinách jsme se konečně vymotali z lesa. Začínala jsem dostávat strach. Ten les mi opravdu nahání hrůzu. Jako kdyby se v něm skrývalo něco velikého a chlupatého a hladového, co vás chce sežrat.

  Z nedalekého sjezdu na nás pomrkávala malá restaurace.

 „No konečně, už jsem myslel, že jsme na té rovné silnici zabloudili,“ulevil si táta. Čtvrt hodiny nám trvalo, než jsme se k ní dostali.

 „Najezte se a my půjdeme s maminkou pro benzín. Myslím, že pumpa je jen kousek odtud,“ oznámil nám táta, když jsme vešli dovnitř.

  Byla to malý patrová budova s neosobním kachlíkovým obložením uvnitř a štukovanými stěnami zvenku. V horním patře bylo pár pokojů a dole byla malá restaurace se švédskými stoly. Zákazník si vybere jídlo a pečlivě orámovaným hliníkovým zábradlím dojde k pokladně, kde všechno zaplatí. Až poté mu bylo dovoleno zahnat svůj hlad. Kachlíky na zemi byly na konci dne trochu špinavé, jak tu a tam odpadlo někomu něco z talíře. Restaurace byla prázdná až na několik kuchařek a pokladního.

 ,,Dobře, tady máte nějaké peníze a najezte se,“vrazila nám máma několik bankovek do ruky a oba se vydali k východovým dveřím.

  Vydali jsme se k pultům s poloprázdnými tácy jídel. Dala jsem si lasagne a vodu a Tommy si na talíř nandal kuřecí řízek s brambory. Zaplatili jsme a sedli si do jednoho z koutů místnosti.

 „Vůbec nikam se mi nechce,“ postěžoval si Tommy.

 „Mě taky ne. Už je pěkně pozdě,“ vzdychla jsem a podívala se na hodinky. Bylo deset hodin večer pryč.

 „Třeba bychom přemluvili naše, abychom tu mohli přespat,“ navrhla jsem. Tommy se ale zamračil.

 „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Celá tahle oblast se mi nelíbí. A ten dům…,“ nechal nedokončenou větu a podíval se z okna, kde se pomalu stmívalo, na oboze se objevovaly první hvězdy a nejistě pomrkávaly do začínající noci.

 „Všimla jsem si, že ses tam necítil moc dobře,“ také jsem se zamračila.

 „Napadlo tě, proč jsme jediní zájemci, když je ten dům tak zachovalý a krásný? Nebo když je ten dům tak kouzelný,jak říkal ten agent, tak proč ho ty spousty majitelů opouštěli? A proč tam každý nájemník vydržel jen chvíli?Prostě se mi ten dům nezdá. Něco tam smrdí, jen nevím, co,“ mračil se bráška. Nechtělo se mi věřit, že si opravdu můj racionální inteligentní bratr myslí, že je s tím domem spojeno nějaké spiknutí.

 „Bráško, víš, že tě mám ráda a budu za tebou stát, ale zamysli se. Zní to šíleně, vždyť ty říkáš, že všichni, kdo jsou s tím domem spojeni, jsou zapleteni do komplotu, od agenta Joela Canta až po majitele. Dobře, předpokládejme, že by něco takového bylo možné,“ předklonila jsme se, „co myslíš,že se tam děje?“ Tommy byl chvíli potichu a jen se mračil. Začínala jsem o něj mít strach. Snad to všechno nemyslí vážně?

 „Cant sám říkal, že lidi z vesnice tvrdí, že tu straší. Vím, že je to bláznovství, ale copak rychle nezměnil téma? Myslím, že na tom bude alespoň maličko pravdy. Navíc mi prostě nejde do hlavy, proč se o dům nikdo jiný nezajímá a proč tam nikdo nevydržel,“ uzavřel Tommy a zhluboka vzdychl. Dojedla jsem sousto a protáhla si záda.

 „Víš, jak se tomu říká, bráško?“ zkoumavě jsme se na něj podívala.

 „Jak?“

 „Paranoia,“Zasmála jsem se. Tommy se jen ušklíbnul a pustil se do svého napůl snědeného jídla.

 Prohlížela jsme si ho. Byli jsme tak rozdílní. Nechápu, stejně jako spousta lidí, jak můžeme být dvojčata. Jediné, co máme stejné, jsou naše oči. Světle modré duhovky, na krajích tmavě modře a černě orámované, s černou zornicí uprostřed, ostatní lidi vždy úplně hypnotizují. Pak máme společné jemné rysy a velmi hezkou linii obočí. Moje vlasy černé jak noc dlouhé až do půlky zad a jeho blonďaté vlasy na ramena k sobě už moc nejdou. I styl oblečení je rozdílný. Samozřejmě, že ani povahově si nejsme podobní, ale přesto se máme moc rádi.

 „Na co koukáš?“ všimnul si mého zkoumavého pohledu.

 „Na nic,“ pokusila jsem se o ledabylou odpověď a napila jsem se vody.

  Dojedli jsme jídlo a odnesli talíře se špinavým nádobím. Po tomto „úklidu“ jsme se zase posadili na svá místa.

 „Kdy myslíš, že se vrátí?“ zeptal se Tommy.

 „Opravdu nemám tušení. Ani nevím, jestli jsme v téhle oblasti kolem nějaké benzínové pumpy jeli,“ ušklíbla jsem se. „Hele, až přijedou,“ začala jsme opatrně, „mohl by sis nechat pro sebe ty věci, co si myslíš o tom domě? Vždyť jsi viděl mámu, jak se jí dům líbil.“

 „No jak myslíš, ale dřív nebo později jim to řeknu,“souhlasil Tommy a vyšli jsme ven čekat na rodiče.

  Za tu tři čtvrtě hodinu, kterou jsme strávili uvnitř restaurace se už na okolí snesla tma. Sametový baldachýn rozkládající se nad námi byl posetý hvězdami, které svítily opravdu silně a byly namačkány jedna na druhou. Měsíc ustupoval, ale i přes to byl tento pohled naprosto dech beroucí. Dlouho jsme se ani jeden nezmohli na slovo.

 „Vidíš tu spoustu hvězd?“ zašeptal obdivně Tommy. Přikývla jsem.

 „Je to nádhera. Tohle v Sacramentu neuvidíš,“ dokázala jsem ze sebe vypravit. Dlouho jsme tam stáli a jen koukali. Bez jediného pohybu. Připadala jsme si tak malinká v porovnání s těmi miliardami světů které se rozprostíraly nad námi a snažily se nám ukázat, že zrovna ony jsou ty nejlepší a nejkrásnější.

  Když jsem se konečně mohli pohnout, posadili jsme se na schody restaurace. Tommy si sedl o schod výš, roztáhnul nohy a já, sedící o schod níž, jsem se uvelebila mezi ty jeho nohy a opřela se zády o jeho pevné tělo. Nedokázali jsme se odtrhnout  od té nádherné scenérie odehrávající se nad námi.

 „Hele, padá hvězda!“ vyhrknul Tommy a já se podívala směrem, kterým ukazoval.

  Opravdu tam hvězda padala. Rychle, přání. Ať nás nikdy nic nerozdělí! přála jsem si a v tom okamžiku zmizela.

 „Víš, jak rozeznáš na obloze hvězdy a planety?“ zeptala jsem se a zvrátila hlavu dozadu, abych na něj viděla. Zakroutil hlavou.

 „Tak mi to pověz, profesore,“ dal mi vlasy na stranu, aby mu nelezly do obličeje.

 „Když se zadíváš na určitou hvězdu a vidíš, že skoro neznatelně poblikává, tak je to hvězda. Pokud svítí a nebliká, je to planeta,“ hrála jsme si na hrozně chytrou.

 „A to je jako pravda?“

 „Jistě. Myslíš si snad, že bych ti někdy lhala?“

 „Ne, samozřejmě, že ne. Kdes k takovéhle informaci přišla?“zeptal se mě. Zamračila jsem se.

 „Já ti ani nevím, asi z nějakého vědátorského časopisu,“odvětila jsem. Ještě chvíli jsme zůstali v tichu sedět a kochali jsme se pohledem na tu sametovou nádheru, když jsme uviděli dvě vzdálená světla. Čí víc se světla přibližovala, tím víc jsme viděli tmu kolem toho předmětu, která nám napovídala, co je to za předmět. Bylo to auto. Sjelo ze silnice a zastavilo kousek od nás. Vystoupil vysoký řidič a těhotná žena.

 „Jak daleko byla ta pumpa?“ zeptal se Tommy, když k nám rodiče přišli a přivítali se s námi.

 „Zase moc ne, asi dva kilometry odtud. Až pojedeme, ukážeme vám ji,“ nabídnul nám táta.

 „Paule, nemyslíš,že bychom měli zůstat tady? Celý den jezdíme, vstávali jsme brzo, nechci, aby se nám něco stalo,“ žadonila máma a přejela si rukou po velikém dmoucím se břiše.

 „Jestli si chceš odpočinout, tak klidně, ale já jsem naprosto čilý a je to jen hodina cesty. Za chvilku budeme doma,“ přemlouval jí táta.

 „Tak dobře,budeš řídit,“ rozhodla máma, „ale nejdřív se půjdeme najíst,“ dodala, když jsme s Tomym zvedli a chystali se jít k autu.

 „Vy jste byli u benzínové pumpy, která je narvaná jídlem až k prasknutí, a nic jste si nekoupili?“ vyvalil Tommy oči.Máma se jen usmála.

 „No… Nebylo tam nic pořádného a s malou nemůžu jíst nějaké bagety, bůhví jak by to dopadlo,“ dokončila máma.

 „Super, takže tu budeme drženi ještě další hodinu jen proto, že máma je vybíravá,“ zabručel mi Tommy do ucha, když jsme vcházeli zase zpátky.

  V restauraci jsme se zasekli na hodinu a čtvrt, protože se táta nemohl rozhodnout, co si dá a máma zase po každém třetím soustu běžela na záchod, protože jí ta malá tlačila na močový měchýř.

  V půl jedné v noci jsme konečně byli na cestě domů. Příště s nimi snad ani nikam nepojedu, tohle byl horor.

  Pomalu jsme se dostávali do města. Do mého milovaného Sacramenta. Do města, z kterého brzy odjedu a už nikdy ne nevrátím. No dobře, přeháním, ale věřte mi, že opravdu nechci pryč. Bude mi scházet všechno. I ty dveře od toalety, které čas od času vypadli z pantů.

  Přijeli jsme a vyšli schody do druhého patra. Vešla jsem dovnitř jako první, protože jsme si chytře jako jediná vzala klíče (opět si je měla vzít správně mamka). Kabát jsme pověsila na věšák a zula si boty. Všichni následovali mého příkladu. Odešla jsme si do koupelny umýt ruce. Osprchuji se až ráno, teď na to opravdu nemám energii. Zatímco Tommy si šel do kuchyně pro vodu, já se stačila převléknout a zalehnout do postele. Když bráška přišel, skoro jsem už spala. Pomalu přešel náš pokoj až k mojí posteli, nahnul se a dal mi pusu na tvář. Pak odešel ke své posteli a převléknul se. Ulehnul a za chvíli jsme už oba tvrdě spali.

  Probudil mě hluk z kuchyně. Rozespale jsem vstala a přešla do kuchyně. Tam už byli všichni vzhůru a snídali.

 „Co se to tu děje?“ zeptala jsem se rozespale.

 „Tys zapomněla? Jedeme se podívat na ten poslední dům,“ zahlaholila máma. Vyžívala se v tom vybírání, nesnáší stereotyp a poslední léta opravdu trpěla, protože se žádná pořádná změna neplánovala. A taky miluje to příšerné úlisné dvoření toho hada Canta.

 „Jo, tohle,“povzdechla jsem si. Zasedla jsem ke stolu a namazala si toast jahodovou marmeládou.

 „Takže jak jsem říkal, vyjedeme asi za půl hodiny. V Count Willage bychom měli být za půl hodiny. Je to jen na okraji Sacramenta, tak byste mohli přestat brblat nad tím, že bychom úplně změnili prostředí,“ otočil se táta na mě a Tomyho.

 „A musíme jet všichni?“ zeptala jsem se otráveně.

 „No to tedy musíme!Chceme, abyste se k vybraným domům vyjádřili. Už jsme se o tom jednou bavili a tečka,“ rozohnil se táta.

 „No jo,“zabručela jsem.

  Za půl hodiny jsme opravdu vyjeli a za další půl hodinu jsme už byli v Count Willage. Ovšem nebyla by to naše rodina, aby se něco neudálo. Samozřejmě, že táta, který dnes řídil, nebyl schopen najít cestu k domu, na který jsme se jeli podívat.

  Byl to malý patrový domeček. Zvenku byl obložen dřevem a zevnitř ho zdobily krásné malby. Dominantou spodního patra byla obrovská kuchyně. Vedle ní pyšně stála jídelna a proti nim, u protější stěny se tyčil prostorný obývací pokoj. Malými, ale přesto krásně vyhlíženými schody se vyšlo do prvního patra, kde byla velká ložnice, dva menší pokoje a jeden pokoj pro hosty. K pozemku patřila zahrada a malé jezírko.¨

 „Jo, tak tady se mi to líbí podstatně víc,“ obdivně hvízdl Tommy. Ano, musela jsme uznat, že dům je překrásný, ale pořád jsme měla takový divý, špatně definovatelný pocit, který mě táhnul spíše k tomu velikému starému domu v Silverbergu.

 „Takže, jak jsem už řekl, nastěhování není problém, je možné okamžitě se tu zabydlet,“ šveholil Joel a skoro přes rodiči tancoval, jak poskakoval z místa na místo, aby byl pořád před nimi a současně s nimi mluvil tváří v tvář. Jeho chování mi bylo odporné. Přece se dají prodávat domy – vlastně cokoliv – bez zbytečných výkrutů a úskoků.

 „Tak co, líbí se vám tu?“ zeptala se máma a koukala na mě s Tommym.

 „Ale jo,“přitakala jsem.

 „Je to tu vážně skvělé, doufám, že se opravdu budete při výběru přiklánět i k našemu názoru. Rozhodně jsem pro tenhle dům,“ byl Tommy nadšený. Nepochybuji o tom, že se mu tu líbí, ale ve skrytu duše jsem cítila, že to dělá určitě i proto, aby rodiče zapomněli na ten dům v Silverbergu.

 „Opravdu je to skvost. Měl bych ho prodávat za mnohem vyšší cenu, ale že jste to vy, něco jsem slevil,“ významně pomrkával na tátu, Na něm bylo vidět, že mu už Joel taky začíná lézt krkem.

 „No dobře, dejte nám nějaký den na rozmyšlení a my vám pak zavoláme, dobře? Přece jen jste nám ukázal spoustu domů,“řekl táta a my se s Tomym pomalu vydali k autu.

 „Máš pravdu, určitě je to krásný dům,“ pochválila jsem Tomymu jeho nadšení.

 „Já vím. Každopádně ať půjdeme kamkoliv, tak hlavně ne do Silverbergu,“ prohodil.

 „Tys s tím ještě nepřestal?“ povzdychnu si.

 „Ne, nepřestanu, protože tam prostě něco je. Věř tomu, nebo ne, já vím, co cítím,“rozčílil se Tommy.

 „Uklidni se, vždyť o nic nejde. Jo,dobře, beru, že se ti nezdá,“ usmiřovala jsem si ho.

 „Tak jo, děti, jedeme domů,“ zavolala na nás máma, která vycházela společně s tátou a Joelem před dům. „Joeli, moc rádi jsme vás viděli. V nejbližší době vám zavoláme,“ podala máma ruku Joelovi.

  Nasedla jsem do auta, vedle mě se posadil Tommy a za chvíli nasedl táta i máma. Vyjeli jsme domů.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-II.-Summer Hillová: