OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-IV.-Summer Hillová

16.08.2009 (12:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 709×

Táta nějak nemohl vyslovit to, co se nám snažil sdělit. Stáli jsme tam s Tomym a čekali, co z něho vypadne.

„No, víte, děti… Přemýšleli jsme s maminkou a rozhodli se, který dům si vybereme. Ale naše rozhodnutí není ještě konečné, chceme totiž slyšet i váš názor a podle toho uvidíme,“ řekl nakonec. My se na sebe s Tomym podívali.

„No já,“ začal Tommy, „bych byl pro dům v Count Village. Docela se mi líbil a navíc je kousek odtud, takže bychom nemuseli měnit školu a mohli se dál stýkat s partou. Rozhodně jsem pro Count Village,“ uzavřel Tommy. Chvilku bylo ticho.

„A ty, Summer?Který dům se ti líbil?“ zeptala se mě máma. Nevěděla jsem, jak jí vysvětlit, co cítím.

„No... Nejradši bych zůstala tady, ale pokud bych se měla rozhodnout mezi těmi dvěma domy, vyberu asi ten v Silverbergu,“ konečně jsem se rozhodla. Tommy na mě zůstal koukat.

„Vždyť pořád opakuješ, jak ti to tu bude chybět! Kdybychom se přestěhovali do Count Village, skoro nic by se neměnilo!“ rozčílil se Tommy.

„Já vím, ale kdybychom šli do Count Village, nemají,“ mávla jsem směrem k rodičům, „šanci to finančně utáhnout, chápeš to?“

„Tak bychom si našli práci! Zabilo by tě, kdybys pracovala?“ křičel Tommy.

„Tommy, padly by na to všechny peníze, které máme, tu práci bychom museli mít půl roku dopředu, než bychom se stěhovali, abychom měli alespoň na jídlo,“ vysvětlovala jsem. Tomymu plály oči rozčilením.

„Fajn, jak chceš! Mě je to jedno, stejně na mém názoru nikomu nezáleží!“ zakřičel a utekl k nám do pokoje, kde nezapomněl hlasitě třísknout dveřmi. Otočila jsem se na rodiče.

„Takže?“ zeptala jsem se.

„Víš co? Jdi spát, je pozdě. My se s maminkou definitivně rozhodneme a za pár dnů vyrazíme na místo, které vybereme. Doporučuji ti, abys co nejdřív začala balit,“ dokončil táta. Já přikývla a s tichým „dobrou“ jsem se vydala do našeho pokoje.

Pomalu jsem otevřela dveře a vešla do temného pokoje. Tomyho siluetu jsem viděla na posteli.

„Tommy?“ zašeptala jsem. Viděla jsem slabý pohyb, takže jsem pochopila, že nespí. „Tommy, měli bychom začít zítra balit. Táta to vymyslel tak, že se rozhodnou a neřeknou nám, jak. Akorát nás odvezou na místo, které vybrali. Takže nějaký vzdor je k ničemu, protože přece jen se ti může splnit tvé přání a pojedeme do Count Village,“ konejšila jsem ho. Pomalu jsem se blížila k jeho posteli, na kterou jsem si sedla a položila mu ruku na místo, kde jsem vytušila rameno. Cítila jsem, že se chvěje.

„Zradila jsi mě, víš to? Slíbili jsme si, že budeme vždy držet při sobě a tys šla proti mně,“ zašeptal třesoucím se hlasem. Pohladila jsem ho po jeho jemných vlasech.

„Já vím, ale dělám to, co nejvíc vyhovuje rodičům. Však moc dobře víš, jak se jim ten dům v Silverbergu líbil. Navíc prostě nemáme peníze, abychom si mohli dovolit Count Village,“ vysvětlovala jsem mu. On se otočil na druhý bok a koukal mi do očí.Obličej se mu celý leskl od slz. Z vlasů jsem se mu přesunula na tvář, kde jsem mu jemně setřela pár slz. Na chvilku zavřel oči (přišlo mi, že až skoro slastně), a pak se vymrštil a objal mě.

„Promiň mi, že jsem se tak rozčílil,“ plakal mi na rameni a tiskl se ke mě víc a víc, „ale vyděsilo mě, že jsme poprvé stáli proti sobě. Nikdy to tak nebylo,“ pokračoval. Já ho hladila po zádech a po vlasech.

„To nic, to se stane. Jsme dvě osoby s odlišnou osobností, přece nechceš, abychom se shodli úplně na všem. Víš, jaká by to byla nuda?“ zasmála jsem se. I Tommy se trošku zasmál.

Pak se ode mě odtáhl a dovolil mi, abych se šla převléknout do noční košile. Rozčesala jsem si vlasy a setřela si líčení. Když jsem se zvedla od stolku a došla ke své posteli,ozval se Tommy.

„Pojď sem,“ jemně mi rozkázal. Vzala jsem si do ruky svůj oblíbený polštářek a došla jsem k Tomyho posteli. Sedla jsem si na kraj jeho postele a koukala na něj. Tommy se akorát posunul blíž ke zdi.

„Lehneš si ke mně? Na důkaz smíru?“ zeptal se s úsměvem. Já jen protočila oči.

„Kolik ti je, že se bojíš stínů od větví stromů?“ usmála jsem se na něj a lehla si vedle něj. Chvíli jsme leželi, povídali si a netrvalo dlouho a oba jsme usnuli.

Ráno jsme se šli nasnídat a pak jsme se dali do balení. Protože jsme dvojčata, nemohli jsme mít pokoj o velikosti dvakrát tři metry. Náš pokoj byl veliký a byl přecpaný vším možným. Dalo nám to zabrat, ale protože jsme na to byli dva a jediné pauzy, které jsme měli, byly na jídlo, zvládli jsme to za tři dny. Rodiče zatím balili ostatní věci a my s Tomym, poté, co jsme dodělali náš pokoj, jsme se dali do balení obývacího pokoje.

Po týdnu jsme měli sbaleno. Celý náš život byl naskládaný v těch krabicích, které jsme teď odnášeli do stěhovacího auta, které si rodiče najali. Táta dal stěhovákům papír s adresou nového bydliště a ti odjeli. Tommy a táta odnesli poslední, nejkřehčí krabice do auta a všichni jsme nasedli. Táta přemluvil mámu, že musí řídit on, protože už se snad ani za volant nevejde a já a Tommy jsme si sedli vedle sebe dozadu.

Cesta netrvala ani půl hodiny a my dva už věděli, kam smiřujeme. A cedule s nápisem Silverberg nás v tom utvrdila. Opět jsme se ocitli uprostřed všech těch temných lesů, které mi tolik naháněly strach. Když jsme se z nich vymotali, vjeli jsme do městečka Silverberg, kterým jsme projeli až na jeho konec u dalšího lesa. Tam stál veliký dům. Náš dům. Dům s rozlehlými pozemky a temnými zákoutími a bůhví, čím vším dalším. Že já se nedržela slibu, který jsme si dali s Tomym, a hlasovala jsem pro Silverberg. Ten dům v Count Village byl alespoň mnohem míň strašidelnější. A nebyl na takové samotě.

Vystoupili jsme z auta a prohlíželi si ho. Vypadal trochu jako zámeček se všemi těmi věžičkami na střeše. Světle hnědá fasáda byla sotva viditelná v padající mlze, která se snášela všude kolem nás a umocňovala atmosféru tajemna. Na malou verandu vedlo kamenné schodiště, které mělo zábradlí porostlé břečťanem. Stromy už stáli kolem domu bez listí, pozdní podzim z nich všechno otrhal a odvál kamsi do lesa. Byla tu větší zima než v Sacramentu. Věděla jsem, že se před pár dny byl Tommy koupat s Dinou v rybníku a dalo se to vydržet, ale tady by strčil do jezírka za domem jen palec od nohy a scvrkla by se na něm všechna kůže. Dřevěné okenice byly otevřené a přivázané, aby sebou nemlátily. To tu asi udělal ten slizák Cant, aby bylo v domě co nejvíc světla, až dorazíme. To ale nevěděl o té mlze, která tu je všude kolem a nepropouští moc světla. Zdobená okna a masivní dřevěné dveře nás přímo zvaly dovnitř. Připadala jsem si, jako kdyby mě něco dovnitř doopravdy táhlo.

Chvilku po nás přijeli stěhováci, kteří se ztratili v lesích. Máma odemkla (den před odjezdem se stavili s tátou za Cantem, podepsali smlouvu, složili peníze a převzali klíče) a dovolila stěhovákům, aby krabice s našimi věcmi nosili dovnitř do prostorné vstupní haly. My se na sebe s Tomym podívali a já přešla ke kufru. Vzala jsem jednu z krabic s křehkým obsahem a pomalu šla k domu. Tommy mě následoval. Odnesli jsme všechny bedny z auta do haly. Potkala jsem se s Tommym na schodech, když on nesl dovnitř bednu a já šla pro další.

„Tahle je poslední,“ informoval mě. Já se usmála.

„Tak v tom případě si dáme závod. Největší pokoj je můj!“ zavolala jsem za ním, zatímco jsem už běžela do haly.

„To je podraz, já mám ještě bednu!“ slyšela jsem venku Tomyho. Vybíhala jsem schody do patra, když mě začal pronásledovat. Přidala jsem a zadýchaně zahnula doleva. Proběhla jsem s Tommym v patách celé patro a na konci chodby v pravé části domu jsem našla krásný pokoj s velkou šatnou. Tommy si vzal pokoj hned vedle toho mého, protože to byly jediné pokoje, které byly navzájem propojené dveřmi. Později bylo rozhodnuto, že pokoj vedle mě bude pro naši budoucí sestru, pokoj na konci chodby v levé straně patra bude pro hosty a pokoj vedle něj, který zabíral skoro jednu celou stěnu bude patřit rodičům.

Vrátili jsme se dolů do haly a zatímco rodiče připravovali oběd, my odnášeli krabice do správných pokojů. Nábytek přivezli stěhováci ještě večer, takže nebyl problém bedny brzy vybalit.

„Summer?Summer, kde jsi?“ volala mě máma. Ještě jsem se válela v posteli a rozhodně jsem neměla v úmyslu vstávat, protože byla neděle. Naštěstí tu byl před chvílí Tommy a nechal otevřeno, takže nemusím vstávat.

„Co je?“ ozvala jsem se.

„Padej ven a vytrhej ten plevel ze zahrádky před domem, začíná to tam vypadat příšerně!“ rozkázala mamka. Chyběly ji už asi jen dva měsíce do porodu, takže odmítala dělat cokoliv, kromě vaření. No co,budu muset vstát.

„Slyšela jsi mě?“ zařvala máma.

„No jo, už jdu,“ zabručela jsem, vzdychla si, vstala a prošla dveřmi do dalšího pokoje.

„Tommy, co děláš?“ vlezla jsem do bratrova pokoje. Na první pohled jsem ho neviděla. Až pak jsem si všimla pootevřených dveří do koupelny.

„Summer, jsi to ty?“ ozval se nepatrně přiškrcený hlasem.

„Jo. Děje se něco? Je ti špatně?“ odpověděla jsme mu a zamračila se.

„Ne, jsem v pohodě,“ zněla jeho odpověď. Udělala jsem krok ke koupelně a podlaha trochu zavrzala. „Počkej, ty sem jdeš? Nechoď sem, v žádném případě sem nechoď!“ vyděsil se. Já se usmála a zatímco jsem se přibližovala ke koupelně, slyšela jsem kvapné kroky a rychlé pohyby.

Vešla jsem do koupelny přesně ve chvíli, kdy si Tommy sedl na toaletu. Na sobě měl jen omotaný ručník kolem pasu. Jeho pěkné svaly se trochu leskly potem.

„Cos tu vyváděl?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Co bych tu měl dělat? Nic jsem tu nedělal, chystal jsem se do sprchy,“ mluvil rychle. Těsně poté, co domluvil, přeletěl pohledem celou místnost a potom rychle přehodil nohu přes nohu. Bylo mi naprosto jasné, co tu dělal.

„To je jedno, máš čas?“ otočila jsem.

„Vypadá to tak?“ odsekl Tommy. Zakroutila jsem hlavou.

„Tak fajn, já ten plevel vytrhám sama,“ zabručela jsem a vyšla z koupelny. Sešla jsem dolu, kde na mě v hale čekala máma, aby mi dala všechno, co jsem potřebovala k pletí. Odešla jsem ven a tam jsem si klekla a dala se do práce. Bylo to namáhavé a nudné, ale co mi zbývalo. Vytrhávala jsem zrovna jeden zákeřný kus plevelu, když…

„Ahoj,“ vyděsil mě neznámý hlas. Vymrštila jsem hlavu, abych zjistila, kdo to je. „Vy jste tu noví, že?Taky tu bydlím,“ oznámil mi kluk jen o trochu vyšší než jsem já. Blonďaté vlasy mu poletovaly ve studeném vánku,který poletoval po zdejší krajině. Koukal na mě svýma inteligentníma očima a čekal, co udělám. Byla jsem sice trochu v rozpacích a pořád ještě v šoku, ale otřela jsem si čelo, sundala si rukavice a stoupla si.

„Jo, jsme tu noví. Já jsem Summer,“ napřáhla jsem proti němu svoji ruku. Přijal ji a stisknul ji svojí silnou pravačkou.

„Já jsem Pete King. Moji rodiče mají ve městě obchod s ovocem a zeleninou. Co vás sem vedlo?“ptal se dál. Byl sympatický.

„Bydleli jsme v Sacramentu, ale máma znovu otěhotněla a museli jsme hledat nové bydlení. Původně jsme sem nechtěli, ale z finančních důvodů jsme se rozhodli pro tenhle krásný dům,“ vysvětlila jsem mu. Chvilku na mě jen koukal.

„Jste docela stateční, že jste si vybrali zrovna tenhle dům. Všichni se mu vyhýbají,“ sdělil mi.

„To by vysvětlovalo ten plevel všude kolem,“ zasmála jsem se. Ano, bylo tu cítit něco divného (ne ve vzduchu, ale v kostech to bylo cítit), ale zrovna duchové? I slizák Cant nám o tom tehdy vyprávěl. Kdo by tomu věřil? Temné síly zrovna v tomhle domě.

„Asi jo. Chceš pomoct?“ nabídl se.

„To bys byl moc hodný,“ odpověděla jsem mu a oba jsme se dali do práce.

Za dveřmi nás celou dobu pozoroval Tommy, ale to jsme ani já, ani Pete nevěděli. Až když vyšel ven, všimla jsem si ho.

„Večeře,“ zavolal na mě, „a máma říká, že máš přijít hned, jinak to vystydne,“ oznámil mi a odešel zase zpátky.

„To byl tvůj brácha?“ zeptal se Pete s pohledem pořád upřeným na dveře, kde Tommy zmizel.

„Jo. Jsme dvojčata, ale lidem to moc nepřijde, protože jsme si oba vytáhli geny z jiného rodiče,“ poučila jsem ho. „No nic, budu muset jít. Ráda jsem tě poznala,“ zvedala jsem se ze země a už jsem se otáčela k Peteovi zády.

„Počkej, dáš mi telefonní číslo?“ vyhrkl Pete. Já se otočila a usmála se na něj.

„Jasný, až budeš mít čas, můžeme někam zajít,“ navrhla jsem a nadiktovala mu svoje mobilní číslo.

„Beru tě za slovo. Tak zatím na shledanou,“ rozloučila jsem se a běžela domů.

Přiběhla jsem akorát včas, abych se převlékla a usedla k večerní tabuli. Máma s tátou společnými silami upekli kuře a udělali spoustu zeleniny (asi se stavili u Peteových rodičů) a různé přílohy. Kaši, hranolky, americké brambory, rýži a spoustu dalších.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě Tommy při večeři.

„Soused z vesnice. Jmenuje se Pete King. Jeho rodiče mají ve vesnici zelinářství,“ poučila jsem rodinu.

„Kdy bude svatba?“ zamumlal Tommy tak potichu, že jsem to slyšela jen já.

„Proč jsi tak nepříjemný?“ zeptala jsem se. Rodiče seděli naproti nám a bavili se spolu o něčem, co nás s Tommym vůbec nezajímalo, takže nehrozili, že by nás poslouchali. Ale pro jistotu jsme si jen šeptali.

„Se zeptej toho svého amanta,“ odsekl mi a strčil si do pusy kousek kuřete.

„Víš co? Vlez mi na hrb,“ naštvala jsem se a zbytek večeře, co se týkalo mě a Tommyho, proběhl v tichu.

Po večeři jsme se každý odebral jinam. Máma uklidila nádobí a pak si šla lehnout, táta si šel číst do knihovny, která byla umístěna na konci haly, Tommy šel k sobě do pokoje a já si vlezla do sprchy u mého pokoje. Svlékla jsem se a nechala svoji unavenou kůži laskat proudy horké vody. Kapky ohřívaly mé prokřehlé tělo z toho zatraceného pletí na ledovém podzimním vzduchu.

Klap, klap. Nejdřív jsem ty zvuky neslyšela, ale čím déle jsem zvuky ignorovala, tím se násobily.

Klap, klap. Zamračila jsme se a vypnula sprchu. Klap, klap. Pořád se ty zvuky ozývaly. Omotala jsem kolem sebe měkkou osušku a vyšla z koupelny. Klap, klap. I nad mým pokojem jsem to slyšela. Že by někdo chodil na půdě? Na půdu jsme ale nic nedávali. Tak co tam má kdo co dělat?

Vůbec jsem si neuvědomila, že mám na sobě jen ručník a šla jsem k Tomymu do pokoje.

„Tommy?“ zavolala jsem.

„No?“ slyšela jsem Tommyho hlas ze šatny. Vešla jsem za ním a sledovala, jak si obléká volné triko a tepláky. „Co se děje?“

„Slyšel jsi ty zvuky?“ zeptala jsem se ho.

„Jaké zvuky?“ zamračil se na mě Tommy.

„No ty z půdy. Jako kdyby tam někdo chodil,“ taky jsem se zamračila.

„To se ti jen zdálo. Já jsem se tu přehraboval a spadla mi krabice od bot. To bylo asi ono,“ nevěřil mi Tommy. Když jsem se nad tím ale zamyslela, nemohla jsme sto procentně říct, že ty zvuky šly z půdy.

„Tak nic. Asi se mi to opravdu jen zdálo. Tak dobrou noc,“ popřála jsem mu a odešla.

Sotva jsem si sedla na postel, klap, kap, uslyšela jsem to znova. Vyskočila jsem a běžela vedle.

„Tommy! Už jsi to slyšel?“ vyhrkla jsem na něj. Tommy stál uprostřed místnosti a koukal se kolem sebe.

„Jo, jako kdyby tam někdo chodil. Máma přece spí,“ kabonil se Tommy.

„A táta je v knihovně,“ doplnila jsem ho.

„Půjdeme se tam podívat,“ rozhodl Tommy.

„Zbláznil ses? Jít na tajemnou půdu domu, kde bydlíme sotva měsíc? Skočí na nás nějaký obří pavouk,“ vyděsila jsem se.

„To jsi takový zbabělec, Summer? Klukům bys do zadku lezla hned a tam máš taky tmu a na půdu by ses bála jít?“ dobíral si mě Tommy.

„No tak dobře, půjdu s tebou,“ rozhodla jsem se. Vyšli jsme z Tommyho pokoje a vydali jsme se směrem k mému pokoji. Tam byla místnost, z které vedly schody na půdu. Do té místnosti jsme uskladnili bedny, které jsme zatím nevybalili a nebo které jsme už vybalili a jsou tudíž prázdné.

Pomalu jsme s Tomym dostali k té místnosti. Tommy vzal za kliku a pomalu otevřel. Dveře zavrzaly a pomalu odhalily obsah místnosti, kterou skrývaly. Rozsvítil a společně jsme koukali na schody vedoucí na půdu, odkud se zase ozvalo to podivné klap, klap.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-IV.-Summer Hillová: