OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-IX.-Tommy Hill

06.09.2009 (12:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 939×

  Summer chvíli vypadala, jako by mi nevěřila. Cítil jsem se tak unavený a moje vlastní sestra mi nevěří.

 „Jaký kluk?“ stiskla mi něžně ruku Summer. Významně jsem se na ni podíval. Ani jsem nemusel nic říkat. Za chvíli pochopila.

 „Tommy,“ vyhrkly jí slzy a tvář si schovala do dlaní. Hlavu si položila na peřinu k mým nohám a plakala. Rána v břiše mě bolela jak nic na světě, ale vidět ji plakat, to bolelo ještě stokrát víc.

 „Summer,“ polkl jsem a snažil se posadit, ale obrovská bolest mi to nedovolila.

 „Tommy, co blázníš?“ zvedla se Summer a pohladila mě po vlasech.

 „Nemám sílu, chce se mi strašně spát,“ šeptl jsem.

 „Tak spi,“ řekla sladkým konejšivým hlasem.

 „Polib mě,“ řekl jsem.

 „Cože? Teď?“ nadzvedla obočí a začala se rozhlížet kolem sebe.

 „Ano,“ zavřel jsem oči a usmál se. Chvíli jsem čekal co se bude dít, pořád jsem měl zavřené oči a věřil že mi vyhoví. Ucítil jsem její teplé rty na svých. Několikrát mě lehce políbila a pak mi špičkou jazyka přejela po rtu. Hladila mě přitom ve vlasech a druhou rukou po tváři.

 „Neopouštěj mě,“ řekl jsem, když jsem otevřel oči.

 „Neboj se,“ řekla. A já mohl konečně s klidem usnout

  Netuším jak dlouho jsem spal, ale zdálo se že více než den. Připadal jsem si přespaný. Celou dobu se mi zdály sny o tom chlapci. Když u mě zrovna nikdo nebyl, zkoušel jsem přemítat co to všechno má dohromady znamenat. Ale teď je víc než jisté, že nejde o přeludy. Díra, průstřel - jak to nazývají doktoři, v mém břiše to dokazovala. Nemůžeme tam zůstat. Ten dům je nebezpečný, jak mně, tak mé rodině.

  Také jsem přemýšlel o mně a o Summer. Co bude dál? Bolelo mě u srdce že to, co děláme je naprosto proti pravidlům, proti přírodě. Nejsem normální. Není normální dělat tohle s vlastní sestrou. Ano, určitě jsem ji jen svedl a pomátl hlavu. Ona má přítele, Peta, kterého určitě miluje. A já, já jsem jen komplikace, zvrhlá komplikace v jejím životě. A i kdybychom spolu pořád byli, měla by zničený život. V zapovězení, odvrženosti. A život semnou je pro každou prokletím. Nejsem nic a nikdy jí nebudu moct nic nabídnout.

 „Tommy!“ vtrhla do pokoje Summer a vyrušila mě od přemýšlení.

 „To už jsou zase návštěvní hodiny?“ řekl jsem naštvaně. Summer se podivně zatvářila. Za ní se ve dveřích vynořil táta …A máma. A nebyla sama. Kde má břicho?

 „Tommy, představuji ti Rose Amandu Hillovou,“ přišla k mé posteli máma s úsměvem. V ruce držela zavinovačku a v ní maličké spící stvořeníčko.

 „Ale jak to?“ koukal jsem vytřeštěně. Tak moje sestřička si pospíšila na svět.

 „Už se jí u mě asi nelíbilo.“ smála se máma. Táta a Summer si sedli vedle mé postele.

 „Kdy jsi rodila?“ zeptal jsem se mámy a nemohl jsem se na to mimčo vynadívat. Při zvuku mého hlasu Rose otevřela oči. Ano, měla stejně tak blankytně modré oči jako já a Summer. Na hlavičce měla pár černých chloupků, spíš vypadaly jako chmýříčko. Celá Summer. Otřásl jsem se.

 „Hned druhý den co se ti to stalo,“ řekla máma smutně. „Chlapečku můj, kdo ti to udělal?“ podala máma tátovi Rose do náručí a chytila mě za ruku. Přemýšlel jsem co říct.

No, duch nějakého kluka mi strčil ruku do břicha a udělal mi tam díru, mami, ale neboj, to je normální.

 „Nic si nepamatuju, vůbec nevím,“ zalhal jsem a významně se podíval na Summer. Jen ona doopravdy věděla, co se doopravdy stalo. Sklopila tvář.

 „Ale je zvláštní, že jestli to byl nějaký zloděj, proč nic neukradl, šel na půdu, kde jsi byl ty a postřelil tě. Nedává mi to smysl,“ ozval se táta zamyšleně se starostí v hlase.

 „Možná něco hledal na té půdě. Po předchozích majitelích. Třeba. A Tommy ho vyrušil,“ snažila se přesvědčit naše Summer.

 „Možná,“ řekl táta.

 „A jak ti je?“ zeptala se máma. „Bolí tě to?“

 „Ne, museli mi dát takových prášků, že sotva vnímám,“ pousmál jsem se.

 „Doktoři říkali, že je zázrak, že kulka nezasáhla nijak vážně žádný z orgánů. Ale žádná se nenašla. A to ani na půdě,“ řekla Summer. „Budeš v pořádku,“ usmála se na mě.

  Asi za měsíc mě konečně pouštěli z nemocnice. Propásl jsem toho tolik ze školy, že mě v nejbližší době nebude čekat nic jiného než dohánění, a to nepočítám dobu, kterou budu muset ještě strávit doma, abych se úplně zotavil.

 „Co kdybychom jeli na chatu do Sacramenta? K babičce?“ snažil jsem se navrhnout doma při večeři. Cítil jsem odporný pocit. Už jen to, že tu budu muset přespat mi nahánělo hrůzu.

 „Teď? Tommy, máme šíleného běhaní kolem malé, teď to nepůjde,“ řekla máma „Ale jeďte vy dva. Tam si odpočinete,“ kývla na mě a na Summer. Pak Rose z dětského pokoje začala plakat. Máma se unaveně zvedla a běžela k ní.

 „Máma má pravdu. Já si vzal volno, o mámu se postarám,“ řekl táta, který si četl noviny a při tom si namotával špagety.

  Summer se na mě podívala. Jako by mi četla myšlenky. Vypadala zničeně. „Myslím že už nebudu,“ řekla Summer a odnesla špagety do kuchyně. „Tommy,“ podívala se na mě prosebným pohledem. Vstal jsem od stolu a následoval ji do jejího pokoje. Tam si sedla na postel a sklopila hlavu do dlaní.

 „Tommy, já už to tu nevydržím. Když si byl v nemocnici, bylo to tu k nevydržení. Musela jsem spát pořád u Peta. Mám z toho tady strach. Pořád mám sny o tom malém klukovi. Musíme odtud pryč.“ podívala se na mě uplakanýma očima. Chtěl jsem ji obejmout a utěšit, ale chtěl jsem si držet odstup.

  Mlčel jsem. Měla pravdu. Ale jak donutit rodiče aby se přestěhovali? Pár měsíců po tom co jsme se sem sotva nastěhovali, navíc teď je nás o jedno malé dítě víc. A kdo se bude stěhovat s měsíčním miminem? A nebyl žádný racionální důvod, abychom je přesvědčili, že v tomhle domě nemůžeme bydlet.

 „Pojedeme k babičce. Alespoň my dva,“ rozhodl jsem.

 „Ale co máma, táta, Rose?“ vytřeštila Summer oči. „Zatím je nikdo nenapadl, ale co když…?“ nedokončila větu. „Nemůžeme je tady nechat,“ řekla zlomeným hlasem.

  Zase měla pravdu. „Co budeme dělat?“ podíval jsem se na ni a doufal že mi dá odpověď. Ale Summer dělala, jako by mou otázku neslyšela. Zamyslel jsem se. „Zjistíme kdo nás tu nechce. A proč.“ 

  Summer ke mně zvedla oči. „Máš pravdu.“ přikývala. „Je to jako v tom filmu… Šestý smysl, nebo tak. Co když nám ten klučina chce taky něco říct. A pomoct?“ přemýšlela nahlas.

 „Pomoct? Jak? Je mrtvý, tomu už není pomoci. A chce abychom odtud odešli. To nezní jako prosba o pomoc,“ řekl jsem sarkasticky.

 „Třeba chce pomoct nám,“ přemýšlela dál.

 „Takhle?“ vyhrnul jsem si tričko a ukázal na svou jizvu v břiše. „Tohle hodní duchové nedělají, Summer,“ konstatoval jsem smutně. Summer mlčela.

  Asi půl hodiny jsme jen tak seděli. Potichu. Přemýšleli o tom všem.

 „Přespíš se mnou?“ protrhla Summer ticho. ‚Je to tvoje sestra‘ znělo mi v hlavě.

 „To nejde,“ řekl jsem rozhodně a přísně.

 „Proč?“

 „Nemůžeme spolu trávit tolik času,“ řekl jsem. Summer pochopila skrytý význam věty. Překvapeně vytřeštila oči.

 „Tommy, ty mě… nechceš?“ zalévaly se jí oči slzami. Neodpověděl jsem. Mlčky jsem se zvedl a odešel do svého pokoje. Nešla za mnou. Bolelo mě ji odmítat, ale bylo to správné. Budu dělat, jako by se to všechno předtím vůbec nestalo.

  Svlékl jsem se a šel do koupelny. Musel jsem se pořádně umýt, pořád sem „smrděl“ nemocnicí. A ten pach dezinfekce a čistoty byl dost nepříjemný. Zvlášť když mi tím načuchly i vlasy, které za ten měsíc tam trochu povyrostly. Spustil jsem vodu, nejdříve tekla ledová, ale mě to vůbec nevadilo. Postupně se oteplovala a to bylo velice příjemné. Zavřel jsem oči a nechal vodu stékat po obličeji, po břiše, po celém těle. Cítil jsem se neuvěřitelně uvolněný. Zrovna když jsem se namydlil a měl jsem pěnu kolem očí, někdo otevřel dvířka od sprchy.

 „Hej kdo mi to sem leze?“ zařval sem a snažil se spustit vodu aby smyla pěnu z očí. Ale zaboha jsem ten kohoutek nemohl nahmatat. Odpověď žádná. Někdo spustil vodu. Byla příliš horká, když jsem ji ucítil na obličeji, až jsem zakřičel. Měl jsem podivný pocit, že teď když otevřu oči, uvidím něco co nechci vidět.

 „Promiň! To jsem nechtěla,“ přitiskla si dlaně k ústům. Byla to jen Summer.

 „Vylekala si mě. Co tu děláš?“ zněl jsem naštvaně. „…Proč si tu nahá? Jdi pryč z mojí sprchy. Máš svoji koupelnu!“ snažil jsem se ji vyhnat. Ale ona mě vůbec neposlouchala. Pořád se ke mně víc přibližovala, zavřela za námi dvířka sprchy a přitiskla mě až k studeným kachličkám.

 „Summer! Jdi pryč,“ snažil jsem se pořád znít naštvaně. Ale úplně se na mě vrhla. Přitiskla se ke mně tak strašně blízko, že jsem cítil horkost jejího těla. Začala mě líbat na krku, na bradě, na tvář…

 „Summer…,“ říkal jsem prosebným hlasem. Jen nevím jestli zněl víc prosebně, aby odešla nebo aby nepřestávala.

 „Ty už mě vážně nechceš?“ zamumlala mi do ucha, u toho mě jednou rukou hladila v mokrých vlasech a druhou mě dráždila rukou. Bylo to k zešílení. K zešílení příjemné. Už jsem se nemohl přemáhat, otočil jsem si ji zády a tvrdě do ní pronikl. Opírala se o sklo a hlasitě vzdychala s každým přiražením.

  „Tohle chceš?“ snažil jsem se znít hrozivě, ale ona jen vzdychla.

 „Ano.“

 „Nesmíš!“ řekl jsem tvrdě, zatímco jsem přirážel stále brutálněji.

 „Ale chci,“ zase vzdychla, rukou nahmatala kohoutek a spustila vodu naplno, aby přehlušila naše vzdychání.

 „Bože,“ vydechl jsem a cítil jsem jen sladké, trpké uvolnění a rozlévající se teplo po mém těle.

  Ráno, když jsme se všichni sešli u snídaně, bylo na Summer jasně vidět, že vypadá šťastně. Na tváři měla stále provokativní úsměv a pořád na mě upírala oči. Snažil jsem se tvářit neutrálně.

 „Ale copak dneska tak zvesela. To už bys mohla jít do školy ne?“ řekl táta Summer a pohladil ji po tváři.

 „Ještě ne. Pořád se necítím. Mám strach vás tu nechat. Co když se ten maniak nebo kdo to Tomymu udělal, vrátí?“ zakroutila Summer hlavou.

 „Nemůžeš zůstávat věčně doma,“ polkl jsem sousto.

  Uslyšeli jsme z venku troubení auta.

 „To bude Pete.“ řekla Summer a při vyslovení jeho jména se na mě podívala. Pod stolem jsem zaťal ruku v pěst, ale na tváři jsem nedal nic znát.

 „To abys šla. Ať Pete nečeká.“ 

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-IX.-Tommy Hill: