OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-V.-Tommy Hill

19.08.2009 (12:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 792×

  Oba jsme napětím ani nedýchali a pomalu vyšli po schodech na půdu. Summer se mě pevně chytla za paži a významně na mě podívala. Vypadala docela vystrašeně.

 „Klid,“ řekl jsem pevným hlasem a pak jsme se oba dva podívali, co způsobovalo ten hluk. Summer se začala smát. Ze stínu se vynořilo malé chlupaté bílé kotě a vystrašeně mňoukalo.

 „Pojď sem,“ vzala jej Summer do náručí a začala ho hladit. „Co ty tu tak samo? Kde máš maminku?“ začala na něj šišlat a já jen protočil oči.

 „Takového hluku a udělá to jediné kotě?“ poškrábal jsem se ve vlasech. Nedalo mi to a rozsvítil jsem světlo. Všude spousta krabic a krámů a vrzající podlaha.

 „Pojď, Tommy, zdá se že tu nic není,“ řekla Summer a sešla zase zpět i s modrookým sněhobílým kotětem dolů. Chvíli jsem se ještě podezřívavě rozhlížel, ale po chvíli jsem následoval sestru.

  Z nové kredence v kuchyni jsem vyndal malou růžovou misku a Summer do ní nalila čerstvé mléko, které jsme koupili při odpoledním nákupu, a dala ho vypít kotěti.

 „Myslíš, že už se naučilo jíst a pít samo?“ pozorovali jsme ho nebo ji jak si pečlivě obhlíží mističku a ponoří do ní packu.

 „To je trdlo,“ usmál jsem se.

 „Nějak se mu nechce,“ usoudila Summer smutně a pohladila ho.

 „Pojď sem, prcku,“ chytl jsem kotě za hlavičku a ponořil mu ji do mléka.

 „Tommy, co blbneš?“ lekla se hned Summer.

 „Neboj se!“ odstrčil jsem ji od sebe a kotě pustil. To se jen mlsně olízlo a začalo samo pít.  „Vidíš? Myslíš že bych mu ublížil?“ kroutil jsem hlavou a Summer se na mě usmála.

 „Vezmu ho k sobě do pokoje, než ho objeví naši,“ řekla Summer a odnesla si ho.

  Chvíli jsem ještě stál v kuchyni opřený o parapet a vyhlížel z okna. Zrovna v tu chvíli kolem prošel ten všivák Pete, který se tak trapně snaží sbalit mou sestru. Nesl dvě tašky zeleniny, nejspíš od těch jeho rodičů. Byl mi nesympatický už od pohledu, hlavně nasadit falešný úsměv a všechno každému odkývat. Proč si Summer vybere vždycky ty největší pitomce? Zasloužila by lepší…

  Druhý den, poté co jsme se vrátili ze školy, jsme byli unavení jak psi. Po těch deseti dnech prázdnin to bylo jako polití studenou vodou.

 „Zlaté Sacramento,“ uvelebila se Summer v pohodlném novém křesle a na malou chvíli zavřela oči. Vlastně do chvíle, než jsme uslyšeli matčino pištění.

 „Co se stalo?“ přiběhl jsem k ní a pak mi to bylo hned jasné.

 „Co to je?“ ukázala na kotě svíjející se v rohu.

 „Kotě, našli jsme ho na půdě. A nekřič tak, nevidíš jak se tě děsí?“ podíval jsem se na mámu přísným pohledem, ale ta ještě víc zrudla.

 „Tuhle havěť doma trpět nebudu! Dejte to pryč!“ křičela máma. Nechápal jsem, proč měla tak zlostné oči, navíc kočky vždycky milovala.

 „Mami?“ podíval jsem se na ni zkoumavě, když se chytila za břicho a začala křičet. „Co se děje?“ začal jsem se bát, protože na porod bylo moc brzo.

 „Tati!“ zakřičel jsem, ten se za chvíli vynořil odkudsi a okamžitě se zděsil.

 „Jeanette! Jedeme do nemocnice,“ řekl a oblékl si bundu.

 „Máme jet s vámi?“ zeptala se Summer se slzami v očích.

 „Ne, někdo tu přeci musí zůstat,“ řekl táta a už se za nimi zabouchly dveře. Jen jsme se Summer pozorovali přes okno jak táta startuje auto a odjíždí pryč. Pak jsme si sedli oba vedle sebe na gauč a mlčeli jsme.

 „Zruším tu dnešní schůzku s Petem,“ řekla Summer a nakláněla se k telefonu. Ani se ho nestačila dotknout a už začal zvonit. „Halo?“ řekla Summer stále ještě vyklepaným hlasem. „…Kdo je tam?“ nakrčila obočí, „…tak halo, kdo je to?“ řekla, ale po chvíli jen naštvaně práskla s telefonem.

 „Co se děje?“ pozoroval jsem její prapodivný výraz.

 „Nevím, nic jsem neslyšela. A nebo si z nás někdo dělá srandu,“ řekla Summer. „Ale ne… Teď musí začít pršet!“ práskla naštvaně do stolu.

  A opravdu, zničehonic se hodně rozpršelo a bylo slyšet i hřmění. Tady to ale bylo vcelku normální, za ten poslední měsíc byly výjimkou spíš dny, kdy nepršelo.

 „Měli bychom zavřít okna v celém domě,“ řekl jsem a hned jsem se do toho pustil. Summer šla zavřít okna v celém vrchním patře. Ale sotva jsem dovřel tu v obýváku a šel jsem po schodech nahoru pomoci Summer, uslyšel jsem ránu a okamžitě běžel zpátky. Okno bylo úplně otevřené a dovnitř foukal silný vítr. Všechny papíry a lehké předměty začaly poletovat všude kolem. Snažil jsem se okno zavřít, ale vítr vál silně, navíc mi do obličeje padaly stovky velkých a těžkých kapek.

 „Tak, sakra, zavři se!“ zakřičel jsem a vší silou okno zavřel. V tu chvilku spadlo zrcadlo ze stěny na zem a celé se rozbilo na milion malých kousků.

 „Proboha, co je to tu za rány?“ přispěchala za chvíli Summer a viděla mě jen, jak zametávám střepy na lopatku. Klekla si ke mně a začala střepy sbírat do rukou a vyhazovat je do koše.

 „Pořežeš se,“ řekl jsem a snažil se ji odstrčit.

„Nepořežu. A víš že rozbité zrcadlo přináší neštěstí?“ podívala se na mě svýma velkýma modrýma očima. „…Au!“ zakřičela a po ruce jí stékal slabý pramínek krve.

 „Co jsem ti říkal!“ zvedl jsem se a běžel do koupelny pro lékárničku. Když jsem se vrátil, Summer stále seděla na zemi a pozorovala ruku, z které teklo čím dál víc krve. Klekl jsem si k ní a tampónkem se snažil setřít krev. Vzal jsem malou lahvičku s jódem a trochu jí tam nalil. Summer sebou cukla, zatnula zuby a bylo vidět, jak jí slzí oči.

 „Promiň, bolí to?“ zadíval jsem se na ni, protože jsem měl strach, že jí ublížím. Summer si jen tiše vydechla a zakroutila hlavou. „Dobře,“ řekl jsem a ranku jí přelepil náplastí a obvázal obinadlem. „A nech to. Dodělám to,“ usmál jsem se na ni a pohladil ji po obvázané ruce. Summer mi úsměv vrátila a zvedla se.

 „Donesu něco k jídlu, sedneme si k televizi, ne?“ řekla a ani nečekala na odpověď. Zmizela kamsi do kuchyně a já se snažil dostat poslední střípky z koberce pryč.

  Za chvíli už jsem se uvelebil na gauči a Summer přinesla plnou misku brambůrků a kolu. Vzala ovládač, zapnula televizi a lehla si.

 „Můžu?“ podívala se na mě a já kývl. Hlavu si položila ke mně do klína a zavřela oči. Televize ale po chvíli začala blbnout, obraz přeskakovat, až nebylo vidět nic, jenom šedé zrnění.

 „Sakra,“ řekl jsem a televizi vypnul. Venku bylo slyšet hlasité zahřmění a rána, která Summer zřejmě vyděsila tak, že švihla hlavou a rozhlížela se na všechny strany. V tu chvilku se vypnula světla, které jsem rozsvítil hned, když začala bouřka, protože obloha byla tmavá skoro jako při setmění. A pak jsme znovu uslyšeli ty zvuky jdoucí ze shora. Klap, klap, klap…

 „Tommy, mám strach!“ podívala se na mě s rudýma očima Summer.

 „Neboj se, to bude zřejmě jen zatíkat voda na půdu,“ řekl jsem a hladil ji po vlasech. Summer si mi zase lehla do klína a snažila se usnout. Hrál jsem si s jejíma uhelně černými vlasy a poslouchal déšť bubnující na parapety a střechu. Přemýšlel jsem o spoustě věcí a nejspíš mě to zřejmě také ukolébalo ke spánku…

 „Co vy tady? Jak to, že nejste u sebe v pokojích?“ uslyšel jsem tátův hlas a promnul si oči.

  Skoro vůbec jsem necítil nohu, jak mi na ní Summer ležela. Ta vypadala ospaleji než já. Rozhlédl jsem se a zaregistroval, že venku už je tma a klid.

 „Jsou tři ráno, jděte si lehnout,“ řekl táta a odložil si na věšák promoklou bundu.

 „Jak je na tom máma?“ zeptala se Summer a dala tátovi pusu na tvář.

 „Nechají si ji tam pár dní. Byl to planý poplach. Prý se to občas stává, ale měla by se šetřit,“ řekl táta a snažil se usmát. „Jdu si lehnout. Dobrou děti,“ řekl a objal Summer, mně jen poplácal po zádech.

 „Dobrou, tati,“ řekli jsme oba jednohlasně a šli si lehnout do svých pokojů.

  Za další týden mámu konečně pustili domů. Vypadala odpočatě a navíc se hned přivinula ke kotěti, které se zrovna hladově cpalo kuřecím masem, co zbylo od oběda.

 „Je tlustý. Vykrmili jste ho,“ řekla máma a položila jej zase na zem. My se Summer jsme se tomu jenom zasmáli.

 „Jsme rádi, že jsi doma,“ objali jsme ji oba a nechali ji, aby si šla vybalit.

 „Jdu ven s Petem. Večer se vrátím,“ řekla Summer, přehodila přes sebe černou koženou bundu a vyšla ven. Před domem na ni čekal ten rádoby sladký blonďáček a chytl ji za ruku. Ale tišil mě fakt, že Summer vypadá šťastně, když je s ním.

  Když odešla, vůbec jsem nevěděl, co dělat. Taky jsem potřeboval někoho, kdo by mi zvedl náladu. Pak mě napadla jedna myšlenka.

 „Tati, pojedu do Sacramenta. Večer se vrátím,“ přišel jsem mu oznámit a chystal se jít obléci do své motorkářské výstroje.

 „Počkej, počkej, synu,“ zastavil mě táta. „Venku je mlha a špatná viditelnost. Ztratíš se. Nech to na jindy,“ řekl mi táta a bral to jako hotovou věc.

 „Já tam pojedu,“ řekl jsem rozhodně a nečekal odpověď. „Tati, nejsem malé dítě, je mi už sedmnáct, umím se o sebe postarat. Neboj,“ řekl jsem a šel.

  Cesta do Sacramenta mi trvala asi hodinu. Zastavil jsem motorku před naším už bývalým domem, kde se usídlila nová rodina. Lítostivě jsem se na něj podíval a sesedl jsem. Neměl jsem ale zamířeno tam.

 „Tommy!“ přišla mi otevřít Dina, když jsem k ní zazvonil. „…tebe jsem tak dlouho neviděla,“ usmála se a objalala mě. Neřekl jsem ani slovo a začal ji líbat. Věděl jsem, že v tuhle dobu vždy bývala doma sama, a tak jsem měl jistotu, že nás nikdo nevyruší. „Pojď nahoru,“ skousla si Dina ret, chytla mě za ruku a vedla mě do svého pokoje s už trochu rozvrzanou postelí…

 „Tommy, ty jsi bůh, víš to?“ řekla Dina, když jsem se udýchaně svalil vedle ní na postel. Jen zavřela oči a užívala si slastné pocity. Lehla mi na hruď a její dlouhé světlé vlasy mě lechtaly na břiše. Vytáhl jsem z kalhot, které se mi válely na posteli, cigarety a jednu si zapálil. Pozoroval jsem strop a vyfukoval kouřová kolečka, k tomu jsem usrkával pivo z načaté plechovky, která jí stála na nočním stolku.

 „S kým teď spíš, když tu já nejsem?“ ptal jsem se s úsměvem. Dina do mě strčila.

 „S nikým. Já přece miluji tebe,“ řekla s naprosto vážným hlasem a začala mi dávat polibky na bradavky, břicho a níž… Vychutnával jsem si příjemný pocit, ale nebyl jsem schopný jí říct, že ji taky miluji. Ani jsem to tak necítil.

 „Musím jet,“ řekl jsem, když jsem si zapínal kalhoty. Vlasy jsem si odhrnul z tváře a přes vypracovaný hrudník přetáhl bílé tričko. Dina si přes sebe přehodila saténový župan a objala mě.

 „Miluji tě. A zase přijeď,“ zamrkala na mě dlouhými umělými řasami a vášnivě mě políbila.

 „Sbohem,“ řekl jsem a vyšel zase sednout na motorku. Dina mi ještě mávala za oknem, ale já se otočil a nasadil si helmu. Přemýšlel jsem, jestli mám navštívit nějakého z mých kamarádů, ale zjistil jsem, že po tom ani nijak netoužím. Beztak by mě zase opili a já bych nemohl dojet domů. Radši jsem jel zase zpátky do Silverbergu, protože se začalo už stmívat.

  „Kde jsi byl?“ zeptala se mě Summer, když jsme se potkali před domem. Zrovna se vracela od Peta.

 „Co je ti po tom?“ odsekl jsem a vešel dovnitř. Sundal jsem si černou motorkářskou bundu a zavřel se v pokoji. Z pod postele jsem vytáhnul flašku vodky a začal ji pít.

 „Tommy,“ vešla dovnitř Summer a opřela se o dveře. Zvedl jsem k ní oči. „Musím ti něco říct,“ pozorovala podlahu a nadechla se, ale já jí přerušil.

 „Jsem opilý. Nevnímám tě,“ začal jsem se zoufalecky smát. „Nech mě být. Nedáš mi chvíli pokoj,“ řekl jsem a Summer se na mě podívala tak jako ještě nikdy. Nejspíš jsem jí ublížil. Ale už jsem toho nejspíš vypil až moc na to, abych o tom mohl přemýšlet. Zavřel jsem oči a nevěděl o světě.

  Mňau, mňau, mňau…

  Byl mi to zvuk tak nepříjemný, že mě probudil. Otevřel jsem oči. V mém pokoji byla tma a na displeji budíku byly tři minuty po půlnoci. Chtěl jsem zase usnout, ale pořád jsem slyšel to mňoukání a kroky. Sice stále slaběji, ale slyšel. Pak už jen zaklapnutí dveří. Raději jsem vstal a šel se podívat, co se děje. Vykouknul jsem z okna a viděl v dálce postavu v dlouhé noční košili, která šla přímým krokem směrem k lesu. Postřehnul jsem malé bílé packy, které se snažily vydrat ze sevření. Zhrozil jsem se.

  Okamžitě jsem šel do pokoje Summer, ale její postel byla prázdná. Otevřel jsem okno.

 „Summer!“ zakřičel jsem z plných plic, ale Summer šla jako omámená pořád dál.

 Ani na chvíli jsem neváhal a vyběhl dolů před dům. Zase pršelo, ale jen slabě. Byla zima, vzhledem k tomu, že jsem na sobě měl jenom džínsy. U dveří jsem ještě popadl baterku a rozběhl se směrem za Summer.

 „Summer!“ křičel jsem, ale tma mezi stromy mi ji nedovolila uvidět. Snažil jsem se rozsvítit baterku, ale nešlo to. „No tak, k sakru!“ praštil jsem s baterkou o ruku.

  Zafungovalo to a slabě se rozsvítila. Vůbec jsem nevěděl kterým směrem šla, ale pak jsem zaslechnul mňoukání. Rozběhl jsem se jak nejrychleji to šlo a očima hledal Summer. Někdy se mihla ve světle daleko přede mnou, a i když jsem běžel jak nejrychleji jsem mohl, zdála se pořád stejně daleko i přesto že šla celkem pomalým krokem.

 „Summer, prosím!“ zakřičel jsem už zoufale a zastavil se, protože jsem už vůbec nemohl dýchat. Museli jsme být už hodně hluboko v lese. Summer se najednou zastavila a pořád stála zády ke mě. Posvítil jsem na ni a všiml jsem jak se otočila a velmi pomalu vstoupila na nějaké kamení. Když jsem posvítil kousek vedle, pár metrů před ní byl obrovský sráz, stála na minimálně patnáct metrů vysoké skále a nevypadala vůbec na to, že by se chtěla zastavit.

  Utíkal jsem jako ještě nikdy a za chvíli jsem stál skoro u ní.

 „Summer!“ zakřičel jsem a chytl ji za paži, ve které svírala kotě. Podíval jsem se dolů. Ještě pár kroků a zabila by se. Otevřela oči a začala strašně rychle oddychovat. Byla bílá jako stěna, měla úplně husí kůži a byla celá promoklá.

 „Proboha Tommy, kde to jsme? Kde jsem se tu vzala? A proč mám v ruce kotě?“ zahrnula  mě řadou otázek a pak se podívala na sráz dolů a vykřikla. „Tommy!“ začala brečet a já ji jen přitisknul k sobě, aby se nebála.

 „Už je to dobré,“ hladil jsem ji po vlasech, ale byla jako k neutišení. „Něco se ti jen zdálo,“ snažil jsem se ji uklidnit. Summer ke mně zvedla vyděšeně hlavu a pak se podívala kamsi stranou.

 „Já… viděla jsem ve snu malého kluka. Volal na mě, že mi něco ukáže, ať jdu za ním… A já šla,“ řekla Summer naprosto nepřirozeně vysokým hlasem.

 „Pojď, vrátíme se zase domů,“ řekl jsem a v tu chvíli se baterka zhasla a nebylo vidět naprosto nic. Nebyly vidět ani stromy kolem, všude jen tma a zvuk dopadajícího deště. A moc dobře jsem věděl, že poslepu cestu ven nenajdeme…

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-V.-Tommy Hill: