OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-VII.-Tommy Hill

30.08.2009 (08:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 889×

V tu chvíli se ode mě odtáhla naopak Summer. Dívala se na mě zvláštním pohledem a hlasitě oddechovala. Pořád jsme se drželi v pevném obětí a sledovali, co udělá ten druhý. Měl jsem pocit, že se mi tohle jenom zdá  Summer se ke mně pomalu naklonila a rty mi přejížděla po tváři, rukou mě hladila po zádech a druhou si přidržovala ručník. Vzal jsem její tvář do dlaní a políbil; ne zbrkle a nenasytně, ale pomalu, něžně a láskyplně. Pomalu jsme si sedli na postel, neustále se líbajíc. Cítil jsem, jak mi vlhne tričko pod kapkami stékajícími z jejích vlasů. Pomalu jsem chytil její ruku, ve které svírala kus ručníku. Beze slov jsme se hleděli do očí, když Summer uvolnila ruku a ručník se jí sesunul k zemi. Cítil jsem zase ten tlak dole, v mých džínách, když jsem hleděl na její překrásné tělo. Summer mi jen pomalu rozepínala košili a já si rozepnul pásek u džín. Když mi sundala košili, rukama jsem ji obejmul a hladil po těch křehkých rozpálených zádech. Opatrně jsem ji položil na svoji postel a líbal. Jazykem jsem přejížděl pořád níž a hladil ji po celém těle. Summer ale vypadala docela nedočkavě a klekla si a pomohla mi sundat kalhoty a i to poslední, co jsem pod nimi měl. V tu chvíli jsem se cítil celkem nejistě, což u mě v takových situacích nebylo obvyklé, ale Summer mi jen zajela rukou do blonďatých vlasů a začala vášnivě líbat. Nečekal jsem už na nic, bylo už pozdě utnout to a oba jsme to chtěli…

„Vidět nás tu teď takhle máma, asi porodí.“ prohodila Summer, když jsme leželi pod peřinou a hladili se. Usmál jsem se.

„Měla bys jít do svého pokoje, co kdyby přišel táta.“ řekl jsem, když jsem si uvědomil že je jen o patro níž. Summer mi jen věnovala vyčítavý pohled.

„Chceš abych odešla?“ řekla a posadila se na posteli. Zakroutil jsem hlavou.

„Ne, to nechci.“ usmál jsem se a dal jí polibek na rameno.

„Jdu se obléct a zamknu, ano?“  řekla a zvedla se. Jen jsem přikývl a také se zvedl, abych se obléknul. Zrovna jsem si zapínal košili, když Summer vyšla ze dveří, ale za malou chvíli jsem slyšel jenom výkřik. Okamžitě jsem se zvednul a běžel za ní. Viděl jsem jak se jen ve spodním prádle krčí v rohu místnosti a brečí.

„Summer, co je?“ křičel jsem a Summer ukázala prstem do druhého rohu místnosti.

„Ježiši Kriste…“ vydechnul jsem. Přistoupil jsem blíž a přikrčil jsem se k bílému chomáčku, který ležel na zemi. Naše kotě leželo rozpárané na zemi, oči ještě vytřeštěné strachem a na zdi krvavý nápis ‚ODEJDĚTE.‘. V tu chvíli jsem si všimnul, že kotě ještě pohnulo packou a mňouklo neuvěřitelně trýznivým hláskem. Muselo cítit obrovskou bolest a já se na to nemohl dívat. Slyšel jsem jen zoufalý pláč své sestry a pak už i mně vytryskly slzy, když kotě naposledy zatřepalo packou, zapištělo a pak umřelo. Klekl jsem si na zem a hladil ho po malé hlavičce. „Kdo tohle mohl udělat?“ otočil jsem se na Summer a ta ke mně jen přišla a pohladila mě po ramenech.

„Tommy, nevím. Ale mám strach, už tu nechci být.“ podívala se na mě významně Summer.

„Řekneme o tom tátovi.“ zvedl jsem se a došel dolu pro tátu. „Tati, prosím tě, pojď se na něco podívat.“ chytil jsem ho za paži a táhnul do sestřina pokoje.

„Tommy, co se děje?“ podíval se na mě táta jako na blázna, když jsem ho dovedl až k tomu rohu.

„To jsem blázen.“ chytil jsem se za hlavu. Na zdi, ani na podlaze vůbec nic nebylo. „To není možný! Summer, kam to zmizelo?“ otočil jsem se na Summer, ale ta jen pokrčila rameny.

„Já se oblékala v koupelně, já nevím.“ řekla zoufale a bylo na ní vidět jak se třásla.

„Tak co se to tu děcka, děje?“ díval se na nás naštvaně táta. My jsme se na sebe se Summer podívali a oba jsme si uvědomili, že i kdybychom mu řekli, co jsme viděli, tak nám neuvěří.

„Maminka je kvůli vám v nemocnici a vy si ze mě ještě děláte srandu?“ zakřičel naštvaně a práskl dveřmi až jsme sebou škubli. Sedli jsme si vedle sebe na postel a mlčeli.

„Třeba se nám to jenom zdálo.“ řekl jsem rozhodně a snažil se tím přesvědčit i sám sebe.

„Oběma?“ usmála se ironicky Summer a vstala. „Tady se něco děje.“ řekla a začala popocházet po místnosti. „Myslím že tu opravdu straší.“ upřela na mě oči a já zakroutil hlavou.

„Nevěříš?“ vyčítavě se na mě podívala, ale já mlčel. „No jistě… k tomu útesu jsem šla schválně a chtěla sem se zabít, taky toho kluka v koupelně jsem si vymyslela a to s tím kotětem a nápisem na zdi jsem taky udělala já, ne?“ vyjela na mě naštvaně. „Asi se jdu projít.“ dodala, ale já ji chytil za ruku a přitáhl na klín.

„Summer, já ti přeci věřím. Kdo jiný by to měl být než já, hm?“ obejmul jsem ji a přitiskl k sobě. Summer se nejdřív snažila naštvaně vyprostit, ale pak mě také chytila. „Miluju tě, rozumíš?“ zašeptal jsem a Summer zpozorněla a pak se usmála, její odpovědí mi byl polibek.

„Můžu spát dneska u tebe, že ano?“ přišla za mnou Summer večer do pokoje v růžové noční košilce. Už chvíli jsem ležel v posteli a marně se snažil usnout. Rozsvítil jsem lampičku a odhrnul peřinu. Summer se usmála a lehla si za mnou. Otočila se na bok, já za ni a při tom jsem ji hladil.

„Co jsme se sem nastěhovali, dějí se divné věci. Máš pravdu.“ řekl jsem po chvíli ticha a přemýšlení.

„Stejně nic nechápu. Kdo nás tu nechce?“ řekla Summer.

„Nevím.“ řekl jsem a snažil se o tom nepřemýšlet. Nikdy jsem se nebál strašáků, bubáků ani jiných vymyšlených strašidel, ale tohle mi už nahánělo husí kůži a nemohl jsem se zbavit toho divného pocitu.

„Ale… dalo nás to dohromady.“ řekla šťastným hlasem Summer a otočila se směrem ke mně. Rukou mě pohladila po tváři a já si ji přitiskl k sobě. Uvědomoval jsem si, že by tenhle pohled na nás u rodiny nikdy neprošel. Nikdy by nepochopili co k Summer cítím. Ani nevím jak to vzniklo. Je přeci moje dvojče a tyhle věci jsou mezi sourozenci tabu. Ano… tohle jsem si každý den opakoval a nehodlal si připustit všechno to, co jsem v poslední době k mé sestře cítil. Když jsme byli malí, drželi jsme spolu jako jeden, v začátcích puberty si byli oporou, ale teď? Moje krásná sestra už nebyla malá holka, které jsem se smál, že má malá prsa a kterou sem honil po domě, najednou z ní byla žena. Holka, která jako by vyšla ze všech mých snů. Bál jsem se to říci, jak jí, tak komukoliv. Měl jsem strach, že by se už na mě nedívala jako dřív, že by mě zavrhla pro moje zvrácené city. Ale ani v nejdivočejších snech mě nenapadlo, že by mi mohla moji lásku oplácet.

„Dobrou noc.“ dal jsem jí pusu do vlasů, když mi za chvíli usnula v náručí jako štěně. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Byla to nejkrásnější co mě v mém ztraceném životě mohlo potkat. Netrvalo dlouho a únavou jsem usnul také.

Klap, klap. Zase jsem uslyšel ten nepříjemný zvuk vycházející odkudsi seshora. Podle světla, které přicházelo oknem to vypadalo, že bude velmi brzy ráno. Líně jsem si sedl na posteli a protřel si oči. Zvedl jsem se a šel k oknu. Venku byla opravdu hustá mlha, kterou ozařovaly paprsky líně vycházejícího slunce.

Klap, klap…

Skoro jsem na ty zvuky zapomněl. Připadaly mi ale hlasitější než minule. Otočil jsem se na Summer, která spokojeně oddychovala a nejspíš si nechávala zdát nějaký krásný sen. Rozhodl jsem se vypátrat příčinu toho, proč to slyším.

Pomalu jsem vystoupal až ke dveřím na půdu. Ten zvuk každým mým krokem sílil a když jsem sáhl na kliku, zmocnil se mě strach. Cítil jsem jak mi tluče srdce, ale byl jsem odhodlaný vejít dál.

Jen co jsem pomalinku dveře otevřel, byla všude jen tma. Chtěl jsem rozsvítit světlo, ale žárovka byla nejspíš rozbitá.

„Sakra, zrovna teď!“ vykřikl jsem naštvaně a téměř nic neviděl, jediné světlo šlo z otevřených dveří a ani to zdaleka nestačilo k tomu, abych se na půdě zorientoval. Vešel jsem dál, protože to klapání vycházelo až ze zadního rohu místnosti. Ale ve chvíli, kdy jsem stoupl na rozvrzanou podlahu, dveře se zaklaply, jako by byl snad silný průvan. Hbitě jsem přiběhl ke dveřím a snažil se je ze všech sil otevřít. Marně. „Pomoc!“ křičel jsem a stále se snažil tahat za kliku. Najednou jsem uviděl slabé modré světlo, vycházející odněkud za mými zády. Nakrčil jsem obočí a se strachem se otáčel.

„Mami!“ uviděl jsem v koutě se krčit malou postavu. Tiše jsem ji pozoroval a šel o trochu blíž.

„Chlapče, můžu ti nějak pomoct?“ poklekl jsem ke vzlykajícímu chlapci vyděšeně se držícího za kolena.

„Mami! Vrať se!“ křičel zoufale a vypadalo to, jako by mě ani nevnímal. Pochopil jsem, že to modré světlo vycházelo z něj. Přímo z jeho postavy a ozařovalo celou místnost.

„Co jsi zač? Jak jsi se sem dostal?“ mluvil jsem na něj tichým hlasem a chtěl ho pohladit po hlavě aby se nebál, ale v tu chvíli mě popadl za ruku a opravdu velmi silně ji stisknul, obličej mi přitiskl přímo před ten můj a křičel tak šíleně, že jsem myslel, že mi praskne hlava.

„Přestaň!“ snažil jsem se ho přeřvat se zavřenýma očima a najednou křik ustal a chlapec povolil stisknutí. Seděl jen pár centimetrů předemnou a se zaujetím si mě prohlížel. Teď, když jsem viděl detail jeho obličeje, měl oči tak bílé, že nebylo poznat jakou barvu měly předtím. V dětské tváři se dal vyčíst strach, zděšení, zoufalství… Po tváři se mu kutálela slza. Zadíval se na své břicho a se zaujetím si ho prohlížel. Ne že bych byl málo vyděšený, ale když jsem zahlédl díru o velikosti pěsti, kterou v břiše měl, zakřičel jsem a popolezl o několik metrů dál, ale když jsem se snažil vstát, vždy jsem se zase svalil na zem.

„Mami…“ plakal ten chlapec a odkapávala z něj krev. Pak se mi zadíval do očí, tak hluboce, že jsem měl snad chvíli pocit že mě hypnotizuje. Slyšel jsem jeho hlas, ale ne ušima, já ho slyšel ve vlastní hlavě. Nebyl jsem schopen slova, jen jsem mu hleděl přímo do očí. Chlapec pomalu vstal a přišel až ke mně. Přikrčil se až ke mně a stále mě nepřestal probodávat pohledem.

„Nevíš kde je moje maminka??“ řekl pištivým hláskem a zadíval se na mě s nadějí v hlase, že mu snad pomohu.

„Ne.“ zakroutil jsem vyděšeně hlavou. Chlapcův výraz se náhle změnil v naprosto nepříčetně naštvaný, bělmo jeho očí se najednou celé začernilo. Chytil mě za tričko a vyzvednul mě tak, že jsem stál přímo před ním a ruku mi strčil přímo do místa, kde měl on svoji díru v břiše. Měl jsem pocit že umřu bolestí, jako by mi stisknul všechny orgány v mém těle a hodlal to tak dělat, dokud nezešílím. Netrvalo dlouho a bolestí jsem bezvládně neupadnul do bezvědomí…

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-VII.-Tommy Hill: