OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-XII.-Summer Hillová

15.09.2009 (18:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 908×

  Těmi slovy mě Tommy šíleně ranil. A já si kdy, husa hloupá, myslela, že mě miluje jako já jeho. Nebo že mě má alespoň rád! Ne, byla jsem jenom další políčko na seznamu. Zblbnout hlavu své sestře. Odškrtnuto. Teď se jde dál. Divila jsem se, že jsem došla až domů. Sice to bylo jen pár metrů, ale… Nechápala jsem, jak mě můžou nohy poslouchat, dělat krok za krokem, plíce se dál rozpínat, když moje srdce vybouchlo na milion úlomků, které se mi zasekaly do celého těla zevnitř. A byly tak hluboko, že jsem myslela, že jsou i přes moji kůži vidět.

  Začalo mě bolet břicho. Přišli jsme domů a já byla sotva schopná dostat ze sebe zamručení, když se mě babička na něco ptala.

 „Co je ti, zlatíčko? Jsi hrozně bledá!“ zděsila se babička ve dveřích. Chytila můj obličej do svých měkkých, zvrásněných rukou a táhla mě do kuchyně, aby si mě mohla prohlédnout na světle. Otáčela jím a zkoumala ho. Za mnou Tommy přešlápl a jeho přítomnost mi zaryla střepiny ještě hlouběji do těla. Vytrhla jsem se babiččiným rukám a odtáhla se, aby mi neviděla tak detailně slzy, které se mi pomalu draly do očí.

 „Babi, Summer… Není jí dobře, půjde si lehnout,“ zabručel Tommy a já se chytla za břicho, které pořád bolelo. Copak jsem tak průhledná, že Tommy viděl, jakou škodu na mě napáchal? A nevadilo mu to? V břiše mi škublo. Pitomé nervy.

 „Nechceš něco sníst?“ volala za mnou babička, ale já už běžela do schodů, kde mi ani jeden z nich nemohl vidět do tváře. Mokré, rozmazané tváře zbrázděné bolestí.

  Vběhla jsme do našeho pokoje, stočila se na posteli do klubíčka, ruce tiskla k břichu a brečela. Doufala jsem, že moje vzlyky nejsou slyšet až dolů a že mě babička nepřijde zkontrolovat. Věděla jsem, že by bylo nemožné, aby sem přišel Tommy. Nezajímám ho a on, pokud nechce, abych mu utrhla hlavu, tak se sem hodnou chvíli nepřiblíží.

  Moje zoufalství přerušovalo občasné odbíhání do koupelny, abych si omyla obličej, když jsem myslela, že slzy už nepřijdou (přišly) a nebo když jsem se skláněla nad záchodovou mísou a zvracela. Občas jsem měla s nervy problémy a vždy se to odrazilo v břiše, takže mě to ani moc nepřekvapovalo. Jen to bylo krajně nepohodlné.

  Zůstala jsem sama několik hodin. Kolem půlnoci, když jsem už vážně neměla co vyplakat, se otevřely dveře. Jistý krok mi prozradil, že to nebude babička, aby se podívala, jak mi je. Lhostejně přešel místnost, bez jediného slova, a šel do koupelny. Ozýval se odtamtud proud vody, jak se Tommy sprchoval a mě to připomnělo Silverberg, jak jsem za ním vlezla do sprchy a jak… Nemohla jsme na to myslet, zase bych se rozplakala.

  Po chvíli Tommy vylezl v tom, v čem spal, zase přešel místnost, bez jediného zvuku, i když musel vědět, jak na tom jsem, vlezl si do postele a usnul. Tedy to jsem si myslela a přestala zadržovat slzy. Neviděl na mě, byla jsem otočená zády k němu, ale určitě mě slyšel. Přes svoje tiché vzlyky jsem zaslechla jeho povzdychnutí. Ani ho nenapadlo, že mi může něco být. Jen další jeho holka, kterou odkopnul a ona běduje a neví, jak bez něj bude žít. Ke všem těm holkám jsem na pár vteřin pocítila velké sympatie.

  Kolem mě byly bílé zdi, spousta světla a nějací lidé. Křičeli na sebe a snažili se spolupracovat a já netušila, co se děje. V tu chvíli mnou projela nepředstavitelná vlna bolesti, která neustupovala a já myslela, že se mi trhá tělo na několik kusů. Asi ho roztrhaly ty střepiny z mého rozbitého srdce, nevím. Bolest byla tak příšerná, že jsem začala řičet. Ječela jsem a snažila se tu bolest dostat ven křikem, ale nedařilo se. Ječela jsem a ječela a modlila se, aby mě někdo zabil, ale já byla pořád naživu a cítila. Doufala jsem, že si někdo z těch lidí všimne, jakou agónii cítím, a nějak mi pomůže. Pár z těch lidí se na mě podívalo, ale nikdo se nesnažil tomu zabránit. Jako kdyby se s tím počítalo. Pak jsem ucítila ohromný tlak a slabou úlevu a pak slyšela něco, co jsem nestačila zařadit.

  Probudila jsem se a zjistila, že stále křičím. Celý pokoj svítil a Tommy na mě zíral jak na blázna. Chvíli jsem mu pohled oplácela a upřeně mu zírala do očí. Po chvíli se jeho výraz změnil. Co to měl v očích? Bolest? To nebylo možné, vždyť mu na mě nezáleží. Zase jsem se naštvala a doufala, že vidí ty zarudlé nateklé oči, cestičky, které vytvořila řasenka, zatímco jsem plakala. A doufala jsem, že ho to hodně bolí.

 „Noční můra,“ řekla jsme na vysvětlenou. Hlas jsme měla ochraptělý a nevěděla jsem, jestli z toho usedavého pláče nebo z toho křiku. „Jdi spát,“ nařídila jsem mu a sama se zase stočila do klubíčka na bok, aby na mě neviděl. Nechtěla jsem, aby na mě koukal.

  Opravdu mě poslechl, zhasnul a šel si lehnout. Znala jsem se a věděla, že kdybych usnula, sen bude pokračovat, takže jsem si umanula, že spát nebudu. Jen jsem ležela a vzpomínala, jak to dřív bylo jednoduché. Když jsme byli malí a navzájem se zastávali, když jsme si pomáhali balit na cestu do Silverbergu, když jsme se tam nastěhovali. A pak se to zvrtlo. Bylo to tím místem? Nebo jsem Tommyho milovala odjakživa?

  Spíš jsem se přikláněla k té druhé možnosti. Tommmy byl tak… sladký. Byl to úžasný bratr. Nenapadlo mě, že když mu ukážu, co k němu cítím a on mě odmítne, jak to udělal, že ho ztratím. Jako bratra i jako svou životní lásku. A tou on byl, to jsem věděla, cítila jsem to. A to, že jsem mladá, na tom nic neměnilo, ten pocit jsem nemohla ignorovat. Bylo to, jako kdyby půlka mě chyběla, když u mě nebyl, když mě nedržel v náruči. A horšilo se to, čím víc jsme si byli odcizení.

  Slyšela jsem Tommyho, jak tiše chrápe. Alespoň někdo nemá problém spát. Já tedy umírala únavou, ale nechtěla jsem, aby se sen opakoval. Padala mi víčka a já v polospánku občas vynechala nádech. To mě naštěstí vždy probudilo. V jednu chvíli jsme usnula úplně. Naštěstí to byl hluboký spánek beze snů, takže mě probudilo vyrušení a ne noční můra.

  Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Byla jsem naprosto vyčerpaná sny, nepravidelným spánkem, pláčem a nervovým otřesem, který jsem dnes prodělala. Když jsem to uslyšela, musela jsem si naprosto stupidně zkontrolovat tělo a pusu, jestli ten zvuk nevydávám já. Bylo to naléhavé mumlání, dost silné na to, aby to byla hádka. Oči jsem měla přivyklé tmě a tak jsem pohledem přeletěla pokoj a zastavila se na Tommym, který sebou v posteli šil. Vypadalo to, že se mu něco velmi živého zdá. Na vteřinu mě napadlo, že je to o mě, něco, co ho, až se probudí, bude hodně bolet. Něco, co mi v posledních několika měsících provedl a já se kvůli němu cítila tak špatně.

  Jeho pohyby se zintenzivnily a mě napadla i Dina (což mi opět hnulo střepinami v těle). Nevěděla jsem, kolik je hodin a tak zatímco hlasitě mumlal (škoda, že jsem mu nerozuměla), jsem se přesunula přes pokoj ke své skříni, kde se ocitly mé kalhoty, aniž bych věděla jak, a sáhla do kapsy pro mobil. Ten jsem ale upustila, když se Tommy rozkřičel. Jeho pronikavý řev zaplnil celou místnost a já bych se nedivila, kdyby ho slyšela i babička dole. Už léta měla problémy s klouby a do schodů chodila jen když opravdu nebylo zbytí. Doufala jsem, že neuzná, že tohle je přesně ta situace.

  Nevšímala jsem si mobilu, který se rozletěl ve třech částech po zemi (přední kryt, zadní kryt a samotný mobil) a přeletěla jsem pokoj. Kašlala jsem na nějaký vztek, cítila jsme jen strach, protože jsem netušila, co se děje. I kdyby mě po probuzení jen odstrčil a nadával mi, pořád bych alespoň věděla, že je v pořádku. Alespoň duševně. Kdo by se taky zahazoval se mnou, obzvlášť, když jsem byla jeho sestra? Klekla jsem si k posteli a prohlédla si jeho obličej. Krásný, jako vždy. Ale ta bolest tam byla vepsaná až příliš jasně.

 „Tommy!Tommy, probuď se,“ třásla jsem jím a snažila se překřičet ho. Zmítal sebou a křičel dál. „Tommy!“ křičela jsem také a vší silou, která mi zbývala, se ho snažila probudit. Ani jsem si nevšimla, že mi tečou slzy. Ale čemu se divit? Vždyť mi jeho křik trhal všechny orgány v těle.

  Trhala jsme jeho tělem, aby se probudil. Ve chvíli, kdy jsem si začala myslet, že je v tom snu, nebo co mu to způsobovalo, lapený snad napořád (a v duchu, ani nevím, kde se to ve mně vzalo, jsem si na vteřinu představila náš běžný den, snídaně s rodiči a tak a ze shora se ozýval dál křik. Nikdo mu nevěnoval pozornost, už to byl zaběhlý stereotyp. Rychle jsem tu myšlenku zahnala) se sám posadil a zalapal po dechu. Moje ruce spadly na postel a jen jsem ho pozorovala vyděšenýma očima, jak dál lapá po vzduchu, jako kdyby se topil. Když přestal lapat po dechu a už „jen“ dýchal, jako kdyby zaběhl rekord v maratonu, začal se třást po celém těle. Nevěděla jsem, co mi trhá srdce víc, jestli jeho odtažitost nebo tenhle stav.

 „Tommy?“ zašeptala jsem jeho jméno. Ani jsem si neuvědomila, že jsme během zápasu o jeho vědomí rozsvítila lampičku na jeho nočním stole, abych na něj lépe viděla. Když jsme si to uvědomila, došlo mi, jak mě světlo píchá do očí a trochu jsem zamžourala.  Sledovala jsem stíny po pokoji, jak se všechno ocitlo ve světle, ale jakmile jsem se zastavila u jeho obličeje, který byl ode mě skoro úplně otočený, jsem se už nedívala na nic jiného. Byl nepřirozeně bledý, na tváři, kterou jsem viděla, se mu perlil pot, vlasy měl rozcuchané. Bolelo mě z toho u srdce.

 „Tommy, co se stalo? Mluv se mnou,“ kňourala jsem. Ve chvíli, kdy jsem to řekla, mi došlo, že ho prosím, aby si mě začal všímat. Až tak jsem na něm byla závislá. Ale když nic jiného, byl to můj bratr a já o něj měla příšerný strach. A v našem světě, kde se běžně objevovaly krvavé nápisy na stěnách a průstřely v břiše, se nedalo nic podceňovat.

  Tommy se na mě pomalu otočil a spustil nohy  postele, aby byl ke mně alespoň bokem. Já pořád seděla u hlavy jeho postele a vyděšeně si ho prohlížela. Chvíli jen zíral, asi se snažil uklidnit se, že to byl sen, a vzpomenout si, kde je, s kým a proč.

 „Ten kluk,“vpravil ze sebe. I hlas se mu třásl. Teď jsem byla v šoku já. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na obličej toho divného chlapce, kterého jsme vídali. Copak nestačilo, že jsme utekli ze Silverbergu? Musí nás pronásledovat i tady? I já se roztřásla.

  Nečekala jsem Tommyho reakci. Možná, že bude vyprávět dál, ale tohle ne. Třásla jsem se po celém těle tak silně, že se lampička na stole za mnou rozhýbala, jak jsem narážela do Tommyho nočního stolku. Sotva jsem si uvědomovala nějaký pohyb svého těla. Tommy na mě jen vteřinu vyděšeně zíral (byla jsem si jistá, že byl ještě v šoku z toho snu) a pak se natáhl, chytil mě za paže a vytáhnul na postel. Nijak jsme se nebránila, navíc co já, drobná dívka, zmohla proti tak silnému muži. Sedla jsem si na postel a myslela, že budeme truchlit spolu nebo že alespoň budeme mluvit, ale on mě dál táhl za paže – zbytek těla vláčel za nimi – do své náruče. Trvalo to jen vteřinu nebo dvě a já se ze země ocitla na jeho horké hrudi a vzlykala mu do kůže. Pustil mé paže a své obtočil kolem mě. Já udělala to samé, snažila se ho objímat co nejtěsněji, co nejvíc se k němu přimáčknout, nejlépe se prolnout až do něj a tam zůstat.

  Chvíli jsme takhle zůstali, já si užívala ten dotyk a věděla jsem, že to dřív nebo později skončí. Být to na mě, zůstala bych tak do smrti a pak bych se v jeho objetí nechala i pohřbít. Věděla jsem, že tenhle nečekaný příval citů odezní a bude to zase tak jako předtím. Vůbec jsme nečekala, že uplynou minuty, my pořád v objetí, a on mě začne hladit po vlasech až na záda. Nepřestával s tím. Bylo mi pořád hůř.

 „Netrhej mi srdce, prosím,“ šeptal mi do vlasů. Ani jsem se nepohnula, abych neztratila ani centimetr doteku jeho kůže na mojí.

 „Co?“ zakrákala jsem ubrečeným hlasem. Netušila jsem, co to povídá.

 „Hlavně neplač, prosím,“ šeptal. Konečně mi to došlo. On utěšuje mě! Jak rychle se naše role vyměnily. Jeho slova zapůsobily přesně naopak. Vzbudily střepiny, které se ve svých nových domovech začaly vrtět a otáčet a já začala skoro hystericky brečet.

 „Ach, Tommy,“ vzlykala jsem a dál mu smáčela kůži. Tak krásně teplou a měkkou. Snažila jsem se přitisknout k němu víc. Moje slabé paže toho moc nezvládly, ale on mě pochopil (cítil mé chabé snahy?) a já se ocitla hlouběji v jeho ocelovém sevření. Začínala jsem mít dost značné problémy s dýcháním. On si ale mé nepravidelné a zrychlené dýchání a moje ruce, které mu putovaly po celých zádech, vískaly ho ve vlasech a snažily si zapamatovat každý kousek jeho kůže, abych si ho mohla připomínat, až nastanou horší časy, vyložil jinak.

  Chvíli ještě počkal, až se uklidním, až mě – i jeho – přestanou otřásat moje vzlyky a pak uvolnil sevření. Úplně mě pustil a jemně mě odstrčil.

 „Když dovolíš, jdu do sprchy,“ řekl chladně a vstal. Já se nahrbila a vzdychla si. Už je zase pryč. Můj Tommy, kterého tak miluji. Odešel a já na něj už nečekala. Věděla jsem, že ta nádherná chvíle, kdy mě buď uklidňoval, nebo dal průchod svým potlačovaným citům, se už nevrátí. Až přijde, bude to ten samý Tommy, který mě tak okázale ignoroval.

  Sedla jsem si na postel a chvíli tam seděla. Poslouchala jsem šumivý zvuk tekoucí vody a zjistila, že mě zase uspává. Ale moje mysl byla moc čilá a zmatená na to, aby dokázala usnout. Lehla jsem si a koukala od zdi na protější stěně pokoje. Ani nevím, kdy voda přestala téct, ale pak se otevřely dveře a mě došlo, že se Tommy vrací. Něco bylo zvláštní, něco bylo jinak. Až když si klekl, jsem si uvědomila, že je u mé postele a jeho obličej mám jen kousek od svého.

 „Je ti líp?“ zeptal se a já jen užasle zírala. To nebyl ten Tommy, kterého jsem čekala. Užasle jsem přikývla a prohlížela si jeho krásný obličej. Pořád jsme v něm viděla bolest.

 „Co se ti zdálo?“ zeptala jsem se ho.

 „O tom klukovi. Tehdy na půdě,“ naznačil a mě bylo hned jasné, o čem mluví. Zase mi do očí vstoupily slzy. Neměla jsem potřebu je zadržovat.

 „Kdy to skončí?“ zašeptala jsem. Tommy přitisknul čelo na mé a naše rty byly jen kousek od sebe. Takové pokušení…

 „Nevím, lásko,“ zašeptal a já si všimla pohybu na jeho tváři. Odtáhla jsem se a zjistila, že to byla slza. Plakal.

„Teď ničíš mě,“ zašeptala jsem a ani jsem nevěděla, jestli mě slyšel. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak jsme šli spát. Tedy, šli jsme si lehnout, protože dnes v noci už neusne ani jeden z nás. Oba jsme měli nad čím přemýšlet.

  Až do rána jsem poslouchala Tommyho dýchání. Bylo pravidelné, ale věděla jsem, že opravdu neusnul. Ani mě odpočinutí nehrozilo. Když jsem ráno vstala, cítila jsem se rozlámaná, naprosto vyčerpaná a věděla jsem, že si od toho nepomůžu. Kdybych zůstala celý den v posteli a dospávala, babička by se asi zbláznila a hned by volala domů. A přidělávat starosti rodičům jsem vážně nechtěla.

  Neochotně jsem se tedy vyhrabala z postele a šla se umýt. Tommy nadával, co v koupelně dělám tak dlouho a dobýval se dovnitř. Buď se mě snažil naštvat, nebo jen zapomněl, že dole je ještě jedna koupelna. No, potkat tam takhle po ránu babičku, jak provádí ranní hygienu do půli těla svlečená, to bych nepřála ani Dině. A pochopila jsem, proč Tommy chce zrovna do téhle koupelny.

  Schválně jsem zdržovala, abych ho naštvala. Po dobré tři čtvrtě hodině jsem vyšla ven, vysprchovaná, umyté a vysušené vlasy, namalovaná, jen v ručníku.  Včerejší deprese mě trochu přešla a její místo vystřídala chuť po pomstě. Ve dveřích jsem se ještě zastavila a protřepala si vlasy. Tommy mě chytil kolem pasu a hrubě mě z futer vystrčil. Málem ze mě spadnul ten ručník, ale on už za sebou zavíral dveře, takže si toho asi nevšiml.

  Oblékla jsem si miniaturní tričko bez ramínek, které zakrývalo vážně jen to nejpotřebnější, k tomu si oblékla džínovou minisukni a vzpomněla jsem si, jak se nad ní jednou máma zhrozila a když na mě vyjekla, co to je, tak jsem se na ní jenom koukla a odpověděla, že širší pásek už nemám.Ovšem vidět mě v tomhle modelu babička, asi by na místě dostala infarkt. Trochu jsem se prohrabala skříní a našla jednoduché bílé šaty, ne moc dlouhé, ale můj modýlek pod nimi dokonale zakrývaly. Sbalila jsem si i malý batoh, do kterého se akorát vešly doklady, peněženka a klíče a ty šaty.

  Sešla jsem dolů na snídani. Posadila jsem se ke stolu a babička mi naservírovala palačinky. Samozřejmě jsem si je mohla udělat sama, ale potom,co děda umřel a ona se konečně vzpamatovala, pořád se o někoho musela starat. Trochu mi to lezlo na nervy.

 „Už ti je lépe, holčičko?“ starala se babička. Usmála jsem se na ní.

 „Jo, už je to lepší,“ odpověděla jsem. O moc lépe jsem se necítila, ale nebudu jí přidělávat starosti. Jako kdyby nestačilo, že se musí starat o rozhádaná dvojčata.

 „A ty se – dobré ráno, Tommy – ty se někam chystáš?“ zeptala se mě babička a prohlédla si mě od hlavy k patě. Její sešlý zrak jí samozřejmě nedovolil vidět oblečení, které pod bílými šaty nepatrně prosvítalo. Tommy přišel, oblečený do obyčejných džín a trika, a sedl si naproti mně. Babička mu naservírovala jeho snídani a on se pustil do jídla.

 „Vlastně jsem chtěla jít za našimi kamarády,víš?Tommy, půjdeš taky?“ zeptala jsem a podívala se na Tommyho. Ten mi pohled opětoval a o vteřinu později si všiml prosvítající látky. Vytřeštil oči a trochu se zakuckal.

 „Nebude ti v těch šatech zima?“ zeptal se kousavě. Babička se usmívala, jakou starost o sebe máme navzájem.

 „Tommy, venku je dvacet stupňů, tady nejsme v Silverbergu,“ připomenula jsem mu. V Kalifornii nikdy nebyla zima jak jí známe z filmů. Zasněžené ulice, lidé zachumlaní do teplých kabátů. Každopádně v Silverbergu k tomu nebylo daleko. Zvláštní, pomyslela jsem si, že jen hodinu jízdy od Sacramenta, kde je dvacet stupňů je v Silverbergu nanejvýš tak deset.

 „A kam že to půjdeme?“ zeptal se Tommy.

 „Copak si nepamatuješ, jak jsi včera slíbil Joshovi a Dině,“ kdyby bylo její jméno uchopitelné, omlátila bych mu ho o hlavu, „že za nimi dneska zajdeme?“

 „Aha, jo, pamatuju,“ zabručel a pokračoval v jídle. Snažila jsem se do sebe vpravit co nejvíc jídla, abych alespoň někde nabrala energii, ale při představě Dinina obličeje se mi přetáčel žaludek.

„Vraťte se brzy, děti,“ volala za námi babička, když jsme odcházeli. Šli jsme mlčky, udržovali rychlé, svižné tempo. Když jsme byli dost daleko na to, aby nás babička neviděla, jsem zapadla do jedné temné postranní uličky.

 „Co zase děláš?“ bručel Tommy, když se pro mě vracel. Já ze sebe svlékala šaty a pak je nacpala do batohu. Teď jsem tam stála jen v pár kouscích oblečení, na vysokých podpatcích. Vypadala jsem jako děvka.

 „Už můžeme,“ zašvitořila jsem a snažila se vypadat bezstarostně. Vážně nebylo zase takové teplo.

  Došli jsme k Dině, kde byla celá naše bývalá parta. Otevřela nám Dina, jak jinak, a hned se obtočila kolem Tommyho. Líbala ho, sahala na něj. Měla jsem co dělat, abych neskřípala zuby moc nahlas. Prosmýkla jsem se kolem nich a zamířila do domu.

 „Summer!“ vykřikli ostatní. Josh seděl na gauči a vypadal nezaujatě. Ostatní asi ani Josh, ani Dina neinformovali, že jsme zpátky. „Co tu děláš?“

 „Přijeli jsme na malou návštěvu,“ usmála jsem se a šla se se všemi pozdravit. Všimla jsme si, že na mě koukají jako na blázna, taky kdo si vezme uprostřed zimy to, co jsme měla oblečené já. Ale mě to nevadilo, věděla jsem, že čím víc lidí se kolem mě bude motat, tím víc bude Tommy žárlit. V noci jsem vymyslela teorii. Třeba na mě tak úplně nezapomněl, třeba pro něj pořád něco znamenám. Víc než sestra. Jinak by mi neřekl lásko. A já tuhle jeho část chtěla vydolovat. Za jakýchkoliv okolností.

  Po chvíli vešel Tommy s Dinou a nastalo nové vítání. Všichni měli radost, že se naše Hillovské duo nerozdělilo. Když mě Tommy našel sedět mezi Joshem a Nickem, zamračil se. Já se na něj samolibě usmála.

  Zábava trochu vázla, nikomu se nechtělo pít dopoledne. Když už to bylo skoro trapné, protože naše hostitelka se věnovala jen jednomu člověku a na ostatní úplně kašlala, jsem se do toho vložila já. Z části proto, že jsem se nesnesitelně nudila a z části, abych trochu rozptýlila  Dininu pozornost.

 „Hele, lidi, co kdybychom vyrazili k jezeru?“ všichni na mě chvíli koukali, jak zpracovávali tu informaci. Nakonec skoro všichni souhlasili, tak jsme sbalili nějaké jídlo, pití (asi se na to nepití před polednem vykašlu) a deky a několika auty se rozjeli k jezeru.

  Samozřejmě nebylo zamrzlé, jak by mohlo, takže jsme rozprostřeli deky, vyndali jídlo a pití a konečně se začali bavit. Něco málo každý vypil a několik páru se začalo líbat.

 „Kdo se jde vykoupat?“ zakřičela Dina tak nahlas, že jí muselo být slyšet až do Seattlu. Ozval se sborový křik na souhlas a několik lidí se zvedlo a začalo ze sebe shazovat oblečení. Jen ve spodním prádle se nořili do vody a křičeli, jak je studená. Já zůstala sedět, jako jedna z mála. I Tommy šel do vody. S Dinou, samozřejmě.

 „Ty nejdeš?“ ozval se vedle mě hlas a já se za ním otočila. Byl to Josh. Sedl si vedle mě a vzal mě kolem ramen.

 „Asi ne,“ odpověděla jsem. Cítila jsem jeho upřený pohled na můj obličej (nebo výstřih?) a já zírala do vody, abych nemusela koukat na něj.

 „Proč? Nemáš ráda studenou vodu?“ popichoval mě. Zvedla jsem nejbližší láhev a pořádně se z ní napila.

 „To taky. Ale nemám plavky,“ naoko smutně jsem si postěžovala.

 „Tak jen stáhni sukni a pojď,“ povzbuzoval mě. „Kdyby ti byla zima, zahřeju tě,“ zavrněl mi do ucha. Věděla jsem, že lepší příležitost nedostanu. Vstala jsem a stáhla si sukni. Málem mi z toho titěrného kousku látky vylezla prsa, ale stihla jsem to. Josh se také svléknul do spodního prádla a vzal mě za ruku. Rozběhl se k vodě a mě vláčel za sebou. No jo, fotbalista.

  Voda byla vážně ledová. Nechápala jsem, jak tam někdo z nich mohl vézt. Okamžitě mi naskočila husí kůže. Ale pokračovala jsem, až jsem byla po krk. Nejdřív jsme tam všichni blbli dohromady a pak se zase páry trochu rozutekly od ostatních. Já si užívala chvíle, že na mě nikdo necáká a plavala si, abych se zahřála. Přede mnou se objevilo pár bublinek a já se zastavila. Pár vteřin po bublinkách se objevila Joshova hlava s širokým úsměvem na tváři.

 „Máš moc pěkný tělo,“ poznamenal, když se pořádně nadechl. Usmála jsem se na něj.

 „Já vím,“ odpověděla jsem. Zasmál se a připlaval trochu blíž.

 „Voda je studená, co? Není ti zima?“ zeptal se naoko starostivě. Já se zatvářila zoufale.

 „Jo, je a strašná,“ postěžovala jsem si.

 „Tak to bychom s tím měli něco udělat,“ přivřel trochu oči a zase připlaval blíž. Těch posledních pár centimetrů jsem překonala já a začala ho líbat. Ruce jsem mu obtočila kolem krku, nohy kolem pasu. Jeho ruce nezůstali ani pět vteřin na jednom místě. Přejížděl jimi po každém kousku mé kůže. Tahle „předehra“ netrvala dlouho, ani jeden jsme nechtěli čekat, navíc mohl kdykoliv kdokoliv připlavat. Spustila jsem nohy a rychle si stáhla ta maličká tanga a nohy vrátila na jeho boky. On si stáhl trenky a vstoupil do mě. Minitričko mi strhl k pasu, aby se dostal k mým prsům. Pohybovali jsme se rychle, skoro se topili, ale vnímali jen tu slast. Takže si ani jeden nevšiml hlasu Nicka, který se ptal, kde jsme.

 „Jdu je hledat,“ zabručel Tommy, ale já jako kdybych mu nerozuměla. Jako kdyby mluvil cizí řečí a já vnímala slova, ale nerozuměla jim. Josh zrychlil a oba jsme cítili, že se blíží vrchol.

 „SUMMER!“ zaječel Tommy zrovna, když jsem vyvrcholila.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-XII.-Summer Hillová: