OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po životě - 1. kapitola

06.12.2012 (14:00) • Euphoria • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 631×

Vždycky jsem přemýšlela, co asi tak muže být po smrti, ale nikdy by mě nenapadlo, že to zjistím takhle brzo. Jmenuji se Alexandra Klein a je mi 19 let. Skoro už 20.

„Alex, pojď, prosím tě, nahoru,“ shání mě mamka.

„Už jdu,“ volám na ni zpátky.

Pomalu se zvedám od stolu, kde jsem vytvářela další obraz. Jdu po chodbě, po schodech a zase po chodbě. Máme velký dům, opravdu mi přijde jako zázrak, že slyším mamku s tátou, když na mě volají. Konečně jsem došla až do kuchyně.

„Mmm, tady to ale krásně voní, copak to vaříš?“ ptám se.

„Kuře na zítra. Alex, potřebovala bych pomoct s nádobím. Umyješ ho viď?“

„Jasně mami.“

„Kde je táta?“ ptám se mamky a ponořuju nádobí do dřezu s vodou.

„Ještě je v práci zlatíčko. Volal, že přijde dneska dýl,“ odpovídá mi.

„Aha."

„Teď má přesčasy docela často,“ říkám si.

Doumyla jsem nádobí a šla jsem zpátky dolů do pokoje. Můj pokojík je docela obyčejný, ale co je na něm výjimečného, jsou moje obrazy. Mám tu celkem čtyři. Dva z nich visí nad postelí. Na jednom z nich je nakreslený anděl nad rozbitým mostem a na druhým jsou lilie. Třetí je nad televizí a na něm jsou různé čtverce a obdélníky, které jsou každý jinak barevný. A na posledním je namalovaný drak, kterého jsem pojmenovala Laguna, protože mi připomíná pláž a vodu.

Koukám po pokoji a přemýšlím, co budu asi tak dělat. Mohla bych konečně doskládat ty puzzle, co už tu mám asi tak 2 roky a zbývá mi už jen kousek.

Po několika hodinách:

Tak poslední puzzlík a je hotovo. Vypadá to líp než na tý krabici. Teď už jen slepit a bude to dokonalý. Ťuk, ťuk, někdo mi klepe na dveře.

„Dále!“ křiknu a za dveřmi se ukáže táta.

„Proč ještě nespíš? Jsou už dvě hodiny ráno,“ ptá se mě.

„Jsem si tati nevšimla, že už je tolik hodin. Skládala jsem puzzle víš? A už je mám konečně složený. Vypadá to pěkně viď?" říkám.

„Jo je to pěkný. Tak už běž spát. Dobrou.“

„Dobrou tati.“

Ráno v pět mě budí brácha Max, který jde do práce. To mě pořádně namíchne, dyť spím teprve jen tři hodiny!

„Ty vole, brácha, co blázníš, je pět ráno, co chceš tak brzo?" křičím na něj z postele.

„Ségra neřvi jak pavián, kdo to má poslouchat! Jen ti mám vyřídit od mamky, že před hodinou jela za Sophii do Meißnu a ty máš jít dopoledne nakoupit. Tak ahoj.“

„Počkej! Proč jela za ségrou? Včera večer o tom nic neříkala,“ ptám se a posazuju se na posteli.

„Ale malý Caty se udělalo špatně, tak tam máma jela. Víc nevím.“

„Aha. Tak čau.“

Musím mamce potom zavolat, co se zase šuplo. Doufám, že to s Caty není nic vážnýho, má teprve jeden rok a je to dcera mojí sestry. Caty má tmavě hnědý kudrnatý vlasy po Sophii a pomněnkové oči po Richardovi, to je přítel Sophie. Caty je takové malé zlatíčko celé rodiny. No nic ještě si lehnu na nějakou chvíli a potom zavolám mámě.

V osm hodin se probouzím a beru do ruky mobil a vytáčím mamku.

„Ahoj, to jsem já. Copak je Caty?“ ptám se jí.

„Ahoj Alex, Caty má jen teplotu, nemusíš si dělat starosti.“

„Tak to je dobře. Teda vlastně to není dobře, ale sem ráda že to není nic hrošího,“ říkám trochu zmateně.

„Alex? Říkal ti Max, že máš jít nakoupit? A taky bych potřebovala jestli bys uvařila brambory, já se vrátím domů až večer, tak aby táta s Maxem měli co k jídlu, až se vrátí z práce,“ říká mi.

„Spolehni se.“

„Promiň, ale už musím jít. Sophia něco potřebuje. Ahoj.“

„Ahoj.“

Po snídani ze sebe udělám trochu člověka a jdu nakoupit. Když jdu zase z obchodu, tak si říkám, že je škoda, že jsem si vzala jen jednu tašku, je totiž úplně přecpaná. Doufám že ne…A néé křupla. Bože né! Hej mlíko, nekutálej se do tej silnice! Tak a mám tě. Pomalu se zvedám s mlíkem v ruce a slyším za sebou troubení náklaďáku a brzdy kol. Otáčím se a už jen vidím dvě světla a cítím hrubej náraz.

Zima. Otevírám oči, ale vůbec nic nevidím. Zvláštní. Vůbec nic mě nebolí, ale to by přece mělo nebo ne? Přece ten náklaďák nebyl z vaty. Zvedám ruce a snažím se nahmatat něco, co by mě aspoň trochu řeklo, kde to jsem. Jenže nenacházím vůbec nic, jen studené kovové zdi. Jsou nade mnou i kolem mě, prostě všude. Bojím se, strašně se bojím. Snad nejsem… Ne, nebudu na to myslet. To by se přece nestalo, to není pravda. Přece tady někde musí být nějaký otevírání, páka, zámek prostě něco. Šmátrám kolem sebe .Jenže na nic nenarazím. Už začínám panikařit, když v tom najednou slyším, jako by zdáli někdo někde nadával na nějakej kód. Naděje.

„Hej! Haló! Tady jsem! Pomoc, pomoc!“ křičím z plných plic a bouchám do zdí. Jenže nic se nestane. Mlátím ještě víc , vůbec si nevšímám že mě ruce bolí a pálí. Určitě už je mám domlácený až do krve. Slyším pípání, přestávám bušit a pak mě oslní světlo. Hned se ženu ven a do někoho narazím.

„Děkuju děkuju!“ radostně vykřikuju a objímám zachránce. Pomalu se od něho odlepuju a až ted si všímám, že na sobě nemám vůbec nic. Vypísknu a rychle zalézám zpátky do kovového vězení, ale jen přivřu dveře. Až teď mě vlastně napadá, kde to vůbec jsem a co se to děje?

Autor: Euphoria (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po životě - 1. kapitola: