OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po životě - 3. kapitola

09.12.2012 (17:00) • Euphoria • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 746×

Unáší mě chodbou, až zastavíme u nějakých mohutných dveří, na kterých je napsáno tlustým písmem Ošetřovna.

„Co tu děláme?“ ptám se.

„Každý, kdo je tu poprvé jako ty, tak musí projít prohlídkou u doktorky Masenové. Aby se předešlo komplikacím.“

„Cože? Jaká prohlídka? A jaký komplikace? Vždyť jsem uplně zdravá, až na to, že ty mi brzo způsobíš infarkt!“

„Ty a infarkt? Chceš mě rozesmát? To bych měl snad říct já o sobě, úplně jsi mi rozházela tu pohodu, kterou jsem si tady za ty léta vytvářel! A ty mi tu vykládáš, že ty prej dostaneš infakrt! Heh.Chovám se teď úplně jak Samuel a to vážně nechci.“

„Samuel?“ šeptnu.

„Padej do dveří!“ řve už na mě a cpe mě do ošetřovny.

Ups, asi se mi ho povedlo naštvat, a to dost. Vypadá jak anděl pomsty.

„Nejdu tam! A nešťouchej furt do mě! Copak jsem nějaká hadrová panenka?“

„Ty jedna,“ řekne a napřahuje ruku, začnu uhýbat, ale zachrání mě hlas, který vychází z chodby za námi.

„Co to tu vyvádíte? Thomasi, snad jsem ti říkal, že se máš chovat slušně. Věděl jsem, že ti tu práci Carel nemá dávat. Tvrdil jsi mi, že jsi ten vztek zvládnul, a opak je pravdou. Ještě něco uděláš a budeš čistit klece. Je ti to jasný?“ řekne autoritativně hlas a ze tmy vystoupí nějaký kluk. Vypadá taky jinak než normální člověk. Je hodně vysoký a určitě hodně cvičí. Má dlouhé havraní vlasy spletené do copu a oči, které jsou jako duha. Přelévají se v nich snad všechny barvy, ale převažuje modrá. Je krásný, ne, víc než krásný, ani neumím najít to správné slovo, který by ho vystihlo. Pomalu přichází ke mně.

„Ahoj, já jsem Samuel Wolf. A omlouvám se tady za přítele Thomase, je trochu bouřlivý.“

„Ehm, já, já jsem Ale... Alexandra Klein,“ vykoktám ze sebe. Někde vedle mě zafuní Thomas.

„No, tak snad abychom konečně šli, ne?“ vyštěkne Thom a já se hned vracím do reality.

„Buď přátelský, Thome, ne?“ řekne Sam s ušklebkem a bere mě kolem ramenou a vede mě do ošetřovny. Hned z něj citím alkohol, ale i přesto citím, že mu můžu věřit. Zvláštní to pocit. Jako bych ho znala.

Přicházíme do ošetřovny. Vidím spousty přístrojů, lehátko, zdá se to být jako normální ošetřovací místnost. Najednou přichází doktorka a to už vážně nevydejchám. Tohle není možný. Vždyt vypadá jak kočka s lidskými rysy. Wow, ona má i ocas a fousky. Super! Asi jsem se opravdu zbláznila. Je rezatá a taková žíháná, zelené oči a světlé dlouhé vlasy, které má stáhnuté v ohonu. Pohádka. Prostě jsem se ocitla někde v pohádce nebo sním, jinak mi to smysl nedává. Přijde ke mně ladným krokem a představuje se mi jako doktorka Masenová.

„Jak? Jak to, že všichni vypadáte jako ze snu? To přece není možný, ne?“ ptám se, protože mám tušení, že jedině ona mi dokáže odpovědět, a kulím na ni oči.

„Víš, ono to je těžký ti to takhle vysvětlit. Nejdřív tě vyšetřím a potom si popovídáme u čaje, ano?“

„No dobře.“

„Vidíte to? Na mě řve a jí řekne jen dobře a ani nezvýší hlas. Tss. Jdu pryč,“ řekne uraženě Thomas a odchází rychle ven.

Jdu s doktorkou za plentu, kde mi sundá Thomasův plášt a vyšetří mě. Zkontroluje mě přes hlavu až po nohy. Akorát se zarazí u rukou, které mám odřené od toho, jak jsem mlátila do tý kukly.

„Co se ti to stalo?“ ptá se mě.

Všechno ji to povím. Zamračí se a vyleze ven. Mluví se Samuelem.

„Ten Thomas nemá vážně rozum, takhle to dál nejde. A to jsem mu říkal připrav si kód. Chudák malá. Musela se hodně bát. Ještě si pamatuju, jak já jsem se tu probudil. Byl to děsnej pocit a ona tam musela být zavřená ještě dýl než já. To si s ním vyřídím. A jinak je Alex v pořádku?“ říká Samuel.

„Zdá se být jinak zdravá jen je děsně promrzlá. Dojdi prosím pro nějaké oblečení do skladu. Zatím jí dám nějakou deku.“

Doktorka se vrátí ke mně a hodí mi deku přes ramena. Už mi je víc teplo. Po chvíli přichází Samuel a zasekne se. Kouká na mě, jak kdyby mi na hlavně rostly rohy. Doktorka si toho taky všime a ptá se ho: „Same! Co se stalo?“Ale on neodpovídá, dál kouká, nemrká. Prostě nic. Vstanu a dotknu se ho. To ho probudí. Pustí na zem věci, něco zamumlá a zmizí. Prostě „puf“ a je fuč, jak nějakým kouzlem. Co se to tady děje?

Samuel

Thomas mi vážně pohnul žlučí. Ted už ho vážně pošlu drbat na týden klece efských víl. Se z nich zblázní. Začnu se smát nad tou myšlenkou, jak z nich bude vyřízený. Dojdu do skladu a beru provizorní modré šaty, snad jí budou. Vracím se na ošetřovnu a otevírám plentu. Kouknou na Alex a to mi vyrazí dech. Eleanoro? Ne, ne, to není pravda . To není možný, aby vypadala jako ona. To by znamenalo, že se reinkarnovala a mě si nepamatuje. Bože, proč mě tak trestáš? Proč? Někdo na mě mluví, ale vnímám to jako z dáli. Koukám se na Alex, která jako by El s oka vypadla. Někdo se mě najednou dotkne a já se probudím a vidím Alex stát pár centimetrů ode mě. Musím pryč. Pryč. Rychle. Pouštím na zem věci a šeptnu: „Salire cella 384/92“.

Ocitám se ve svém pokoji. Co jen teď budu dělat? Mám se chovat jako by nic nebo jí to mám říct, o Eleonoře? Jen když si představím, že bych s Alex měl být v jedné místnosti, tak citím úzkost a smutek. Smutek z toho, že to je Alex, ale vypadá jak Ell, kterou miluju. Ne, nesmím to na sobě nechat znát, musím se chovat, jako by nevypadala jako ona. Ne, to nezvládnu. Nezvládnu to. „No tak, vzpamatuj se,"okřiknu se. „Buď chlap! Jdi tam, omluv se a chovej se přirozeně," říkám nahlas, abych se přesvědčil. Ano. přesně tak. Musím. Musím tam jít a omluvit se a nedat na sobě nic znát. Musím to zvládnout. Prostě musím.

Autor: Euphoria (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po životě - 3. kapitola: