Po životě - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Alex se dozvídá vše o Atlantidě a taky to, co ji v tomto životě čeká.

12.12.2012 (12:00) • Euphoria • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 787×

Zpátky na ošetřovně:

Rozhodnu se ho ignorovat. Zvedám ze země věci a nestačím se divit, co to přinesl. Šaty? Já mám nosit šaty? To si ze mě někdo dělá srandu! Otáčím se k doktorce a smutným okem ji poprosím: „ Ehm, doktorko? Neměla byste tady prosím něco jiného než tohle?Třeba nějaký kalhoty a triko." A ukazuji jí ten kus látky.

„To víš, že se tady něco najde. Proboha, co ti to vzal? To víc látky nemá než má. Počkej tady, přinesu ti klasický sportovní oblek. Doufám, že máš ráda černou,“ usměje se na mě.

Za chvíli se vrátí a v rukou drží černé tepláky, hodně podobné těm, které jsem nosila doma, a černé tričko, které má na zádech nějaký znak. Vypadá jako pentagram a na každem vrcholu je malý znak, který je každý jiný. Chci se na to zeptat, ale doktorka mě zastaví s tím, že se všechno dozvím v hale. Přikývnu a začnu se oblékat.

„Sluší ti to,“ povídá mi doktorka a vede mě z ošetřovny ven.

Procházíme spletí chodeb. Sama bych se tu určitě ztratila hned za prvním rohem. Na konci chodby konečně vidím halu, která je modře osvětlena. Vlastně tu mají všude jen samou modrou. Asi ji mají rádi nebo co. Vejdeme dovnitř a vidím obrovskou místnost plnou oválných stolů a židlí. V dálce vidím i jeviště. Že by tu hráli nějaké divadlo nebo tu pořádali koncerty?

My ale míříme doprava, kde je něco jako bar s automaty. Doktorka mi vysvětluje, že tu nefunguje stálá lidská obsluha, a proto tu jsou jídelní automaty i s pitím. Můžu si prý objednat jakékoliv jídlo a ono mi ho dá do pěti minut. No není to skvělý? Já ale hlad nemám a tak si řeknu jen o kafe.

Přisedneme si k blízkému stolu a já se už těším, že se konečně dozvím něco o tomhle místě.

„Doktorko, kde to teda vlastně jsem?“ ptám se.

„Říkej mi prosím Mandy, ano?“

„Mandy, kde to teda jsem?“ říkám znova.

„Jsi na Atlantidě. Možná to jméno znáš ze Země z nějakých vyprávění o městě , které je ztracené. Ale to město bylo pojmenované po tomhle místě. V Atlantidě na Zemi byl průchod z tohoto světa na ten tvůj. Sloužil jako úniková cesta, protože tu byla kouzelnická válka a skoro celý náš svět pohltil popel, prach a věčná zima. Hledali jsme proto, kde žít, a našli jsme Zemi. Pár kouzelníků vytvořilo portál, kterým procházeli lidé. Potom na Zemi vytvořili místo podobné tomu zde, ale nepřátelé se dostali přes naši obranu. Prostoupili portálem, který později zničili, a také Atlantidu na Zemi. Někteří lidé se zachránili a utvořili různé klany na Zemi jako v Egyptě, v Jižní Americe a další. Teď jsme také ve válce s městem Interis. Interiáni chtějí zničit líhně, to je to místo, kde jsi se vzbudila. Mají tu u nás prý nasazeného špeha, ale nikdo nemá ani šajn, kdo by to mohl být. Oni totiž nesouhlasí, aby lidé, kteří jsou zaostalejší než my, měli možnost po smrti se vracet na toto místo, kde můžou žít nesmrtelně, pokud nejseš ovšem smrtelně zraněná, a také nechtějí, aby uměli magii, která je později přemění v Atlantidiány. Já jsem se ale zde narodila a proto vypadám jako kočka, ale přeměnění lidé vypadají stále skoro stejně. Jsou tu i jiné různé bytosti jako elfové, víly, pegasové, jednorožci, trpaslíci, skřítci, upíři i vlkodlaci adalší. Je to tu hodně rozmanité.

Naše rodná řeč je Atlandština, na zemi známá jako latina, a ta se používá v magii. To je další věc. Magii se zde budeš učit souběžně s bojovým výcvikem. Jsou to základní věci, které tu každý musí umět. Jinak zde nepřežije. Potom zde existují zvláštní jedinečné schopnosti, které někdo má a někdo ne. Záleží na tom, jak umíš ovládat runy nebo-li živly. Existuje pět živlů : Oheň, voda, vzduch, země a poslední je duch, někdy se mu říká i energie. Ty jsou znázorněny na tvém tričku zezadu, jak jsi se ptala. Ve starých svitcích se píše o vyvoleném. který bude umět ovládat všech pět živlů na takové úrovňi, že dovede pouhým pohledem vzít život a nebo ho darovat, a nebude muset říkat žádná slova pro to, aby dokázal kouzlo. Já tomu ale moc nevěřím. Jdeme dál. Každý, kdo dospěje do poslední fáze používání runy, u každého to je jindy a u někoho taky nikdy, zobrazí se mu na těle v podobě tetování. Než se ovšem proměníš, rychle se dovedeš učit nové věci, získáváš další a další energii, kterou budeš potřebovat na kouzla, čím víc jí máš, tím větší kouzla dovedeš. Po přeměně už bohužel budeš muset vystačit se zásobou energie, kterou jsi získala, víc jí totiž nedostaneš. To je asi všechno. Chceš se na něco zeptat?“ dopovídá mi a já mám hlavu nafouklou jako balón a marně se snažím přijít na něco, na co se chci zeptat. Upiju trochu kafe a najednou mě trkne otázka.

„Kde se vlastně naučím tu magii a ten boj? Je tady něco jako škola?“

„Škola tu není. Budou ti přiděleni dva učitelé. Jeden na magii a druhý na bojové umění. Ze začátku máš jejich hodiny vyrovnané. Potom podle toho, co ti půjde líp, tak ti u toho přibudou hodiny. Většinou učí zdejší obyvatelé jako já.“

„Tak to bude opravdu zábava. Nejsem zrovna moc sportovně nadaná,“ zasměju se

„Zábava,“ říkám najednou smutně. Jak můžu vyslovit slovo zábava po tom, co se stalo? Umřela jsem a jsem tady. Naši jsou doma sami, nechala sem je tam. Úplně všechny. A já jsem tu sama, nemám tu vůbec nic, žádný kamarády, žádnou rodinu, žádný svoje věci. Zničeho nic mi kanou slzy a přistávají přímo v kafi. Snažím se je utřít, ale pořád se tvoří nové.

„Copak se stalo?“ ptá se mě Mandy.

„Ale nic, je toho na mě asi moc. To bude dobrý.“

„Dobře, necháme toho. Dovedu tě do pokoje. Jaký máš pokoj?“

„To nevím,“ řeknu a sklopím oči.

„Aha, tak to se musíme stavit ještě za Carlem.“

„Kdo je Carel?“ ptám se

„Carel je vedoucí novorozenců, to jsi ty, přiděluje jim učitele a tak.“

„Aha, tak to jo.“

Dopíjím kafe a s Mandy se pomalu zvedáme. Opouštíme halu a jdeme další spletí chodeb, až dojdeme ke kanceláři Carla. Mandy zaklepe a vstoupíme dovnitř.

„Copak potřebujete?“ ptá se holohlavý chlapík za mohutným stolem, který je pravděpodobně Carel.

„Toto je Alexandra Klein,“ a ukazuje na mě, „ je tu nová a potřebuje pokoj.“

„Ááá, Alexandra, po dlouhé době nová tvář. A kde je Thomas? Měl se o ni starat on.“

„Ten tak trochu zmizel,“ řeknu.

„Zmizel?“

„Spíš ode mě utekl,“ řeknu a skoro se začnu smát nad tím, jak jsem ho uštvala.

„Aha. aha, takhle to tedy je. Tady jsem měl někde papír... á, tady je,“ řekne a podává mi papír s číslem : 849/17.

„To je číslo tvého pokoje a tady máš od něho klíč.“

„Děkuju.“

„A Mandy, odveď ji prosím do pokoje. Od zítra se jí už ujme osobní strážce.“

„Osobní strážce?“ divím se.

„Neznáš tento výraz? No jo, jsi tu nová, promiň. Trochu zapomínám. To víš, už je mi tisíc let, co bys chtěla po takovým starci. Hahaha,“ zasměje se a pokračuje. „Osobní strážce je něco jako ten, kdo ti se vším pomůže. Třeba s procvičováním kouzel nebo bojem. První týden tě provází po městě, aby ses neztratila. Všechno ti vysvětlí. A tak různě. Prostě osoba pro všechno.“

„Tak to bude skvělé. Už jsem se bála, že se v tech chodbách sama ztratím,“ vyhrknu radostně.

„Fajn, fajn, a teď už běžte. Šup, šup. Mám jiné věci na práci,“ vyhazuje nás.

„Nashle,“ řeknu.

Zvláštní to člověk. Vycházíme ze dveří a jdeme směrem k mému pokoji. Přede dveřmi se zastavíme a Mandy mi povídá, že cokoliv bych potřebovala, tak je tu pro mě. Poděkuju a obejmu ji. Odchází.

Já se pomalu otáčím ke svému novému pokoji. Hlasitě vzdychnu a dávám klíč do zámku, otáčím s ním a otevírám dveře.

„No páni.“ To není pokoj, to je byt. Dokonalý byt. Je tu úplně všechno. Kuchyně, ve které je automat, který byl i dole v hale. Ložnice s mega velkou postelí a na druhém konci je gauč. Je tu i pokoj, který louží jako šatník a je plný oblečení. Koupelna s tak velkou vanou, že se mi o ní ani nesnilo. Ráj, dostala jsem se do ráje. Nevím, jak to jinak popsat. Kéž by to viděla mamka. Určitě se trápí. Zase začínám brečet. Chybí mi, všechni mi chybí. I když tu mám všechny věci, tak to nejdůležitější tu nemám. Rodinu. Svalím se na postel a nepřestávám brečet. Po chvíli se aspoň svléknu do spodního prádla a pokouším se spát. Po chvílí se mi to i podaří.

Budí mě rány na dveře. Strčím hlavu pod polštář a snažím se to ignorovat. Jenže to nejde a ten dotyčný je děsně vytrvalý. Rozhodnu se vstát a kouknout se, kdo mě to otravuje. Jenže se mi zamotaly nohy do peřiny a fláknu sebou o zem, až to zaduní. Klepání přestane. Skvělý, zrovna když vylezu, tak přesta... Najednou rána jako z děla a slyším dupot. Přede mnou se zastaví nějaké boty. Boty přece nechodí samy. Zvedám hlavu víš a víš. A najednou slyším smích, který patří osobě, kterou bych tu v tuhle chvílí opravdu nečekala.

Podepřu se, zvednu hlavu a vidím Thomase, který pomalu umírá smíchy. To ten den opravdu krásně začíná.

Vzkaz pro Simones a Easy : Dám na vás ohledně Thomase. Takže se těšte :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Euphoria (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování