Po životě - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Její první den na Atlantidě není žádný med. Nejdříve k Alex bude přidělen strážce, se kterým není zrovna spokojená. Potom se ji stane jedna zvláštní nehoda, po které se dozvídá něco, co jí i ostatním změní celý život. Tato kapitola je psaná jiným způsobem a to z pohledu vypravěče a ne z pohledu Alex. Je to kvůli tomu, že se mi takhle píše lépe. Doufám, že to nebude nikomu vadit. Takže přeji krásné počteníčko.

16.12.2012 (13:00) • Euphoria • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 757×

Alex se vymotala z hromady peřin a zamířila švihem do koupelny. Ovšem ji nenapadlo, že tu nemá oblečení. Vyšla tedy zase ven a šla do šatníku. Thomas ji pozorval s tajemným usměvem na tváři.

„Budeš tady takhle chodit celej den? Ne, že by se mi to nelíbilo, ale aby ti nebyla zima.“

„Vážně hodně vtipný. Radši padej, ráda bych se oblíkla.“

„Ok, ok. Čekám v kuchyni.“

Alex se oblíkne do podobné soupravy, co měla včera. Přidala k tomu akorát ještě černé boty, které jí předtím chyběly. Přijde do kuchyně, koukne na Thoma, který se opírá se založenýma rukama o zeď, a ptá se ho:

„Co tu vlastně děláš?“

„S lítostí ti oznamuji, že ode dneška do neurčita budu tvým osobním strážcem. Vím, určitě budeš skákat radostí do nebe, ale pro mě to je mnohem horší. Doufám, že nebudu muset nějak spacifikovat tu tvou nevymáchanou hu... pusu.“

Alex na něj nevěřícně kouká s nadějí, že si dělá srandu. Ale jeho neměnící se výraz mluví za vše.

„Proč? Proč zrovna ty? To tam nemají někoho jinýho? A kdo to vůbec rozhodl?“ rozčiluje se.

„Určitě někoho jinýho mají, ale jenom já jsem to včera zvoral, tak proto. Jo, a rozhodl to Carel.“

„Fajn, Carel. Zaveď mě k němu. Promluvím si s ním.“

„A nechceš jít předem na snídani? Mám docela hlad.“

„Ne, nechci na snídani.“

„Ok, fajn. Tak pojď.“

Alex s Thomasem zamířili směrem ke kanceláři Carla. Cestou nepromluvili ani slovíčko. Šli tiše. Kdyby spadnul špendlík na zem, byl by slyšet na sto honů. Dorazili k cíli. Thomas zaťukal na dveře a vešli dovnitř. Carel je začtený do kupy papírů a ani si nevšimne, že někdo přišel.

„Ehm, ehm,“ začne Alex

Boužel s Carlem to ani nehne.

„Halóóó!“ zaječí Alex, až i Thomas vedle ní nadskočí.

Carel konečně zvedne hlavu a ptá se :

„No né, kdopak to k nám přišel? Thomasi, říkal jsem ti přece, že neexistuje možnost, aby ses z toho vyvlíknul. Máš to jako trest. A mužeš být rád, že není podle Sama. Ten po mně chtěl, abych tě na měsíc dal čistit klece po těch elfských mrchách.“

„Thom za vámi nešel, to já. Já nechci, aby byl můj strážce. Za prvý mě štve hned, jak ho vidím, a za druhý se chová jak neohrabanej tupoun.“

„Tak já jsem tupoun? Ty jed...“

„Jestli se chcete hádat, tak bežte ven, ale ne v mé kanceláři. A Alex, kdybys viděla tupouna, tak Thom je vedle něj andílek,“ zasměje se a pokračuje, „takže jak jsem říkal, neexistuje možnost, že bych ti přidělil někoho jiného. Snaž se naučit Thoma tolerovat takovýho, jaký je. Není zase tak špatný.“

„Ale...“

„Rád jsem vás zase viděl,“ vyhazuje je.

Už jsou na odchodu, když Alex zaslechne, jak si Carel pro sebe šeptá: „Ještě abych je dával od sebe, když vím, co je čeká.“

Alex se chce otočit a zeptat se, co to má znamenat, ale Thomas jim přibouchne dveře před nosem se slovy:

„Žádný vybavování, tupouňátko, mám hlad, že bych pro kousek chleba zabíjel. Tak honem,“ a zamíří společně do haly.

Hala po ránu už nevypadala tak opuštěně a temně jako v noci. Skrz sklo sem prosvítalo ranní slunce a přes skleněné stěny byl krásný výhled na oceán. Alex se chystala jít k automatům jako včera s Mandy, ale Thom ji nasměroval hned ke stolu.

„Nemám rád jídla z automatů, víš? Mám radši čerstvé jídlo a taky se rád koukám, jak mě někdo obsluhuje,“ a koukne svůdným očkem na číšnici, co přišla k jejich stolu.

Alex se zašlebí a objedná si ovocné palačinky s kakaem.

„Tak jaký je na dnešek plán?“ ptá se Alex, aby nějak zaplácla ten čas, než přinesou jídlo.

„Nic zajímávého. Dneska budeš mít dopoledne schůzku s Oscarem, to bude tvůj učitel na bojový umění, a odpoledne s Clarou, to bude tvá učitelka na magii. Vždycky tě tam dovedu, ale budu muset odejít. Neboj, stavím se tam pro tebe, ale hlavně nikam nechoď sama. Nepotřebuju zase dostat políček od Carla nebo Sama. Jo?“

„Takže ani na záchod nesmím bez tebe?“

„Bože, jak já se k tobě můžu chovat slušně, když ty mě neustále provokuješ?“

„Ok, ok, nerozčiluj se. Hele, tamhle jde Samuel,“ zamlouvá to Alex.

„No jo, aby ses z něho nezbláznila jako minule.“

„Nežárli, Thomíku, a rád tě zase vidím, Alex,“ řekne Samuel, který si stoupnul za Thoma.

„Já přece nežárlím. Proč bych měl vůbec žárlit? Já jsem přece její strážce a ne ty.“

„Ty jsi její strážce? Po tom, co jsi udělal?“

„Bohužel je. Radši bych měla za strážce tebe nebo kohokoli jiného, než tohohle zlobra.“

„Tak ty nepřestaneš. Nejdřív jsem tupoun a potom zlobr, co budu příště? Aligátor?“

„Ne, aligátor ne... ten je nebezpečný a kouše,“ zasměje se Alex.

„Já tě pro mě za mě klidně kousnu. Nastav ruku, “ řekne Thom a už se sápe po Alexině ruce.

„Nech toho, já to tak nemyslela. Pusť mě!“

„Ale no tak, nehádejte se, hrdličky. A ty ji, Thome, pusť, ještě bude mít z tebe trauma“ řekne s uměvem Sam.

„My nejsme žádný hrdličky!“ zakříčí společně Alex s Thomasem, kteří jsou stále do sebe zaklesnutí.

„Jasně, že nejste. Nebudu vás rušit. Měj se, Alex.“

Alex s Thomasem po sobě vrhnou vražedný pohled, rozpletou se a pustí se do snídaně, kterou jim před chvílí přinesli.

Když dojedli, Thomas vzal Alex k Oscarovi. Přišli do veliké tělocvičny, která by klidně mohla být i posilovnou. Ze dveří napravo vyšel obrovský černoch, asi Oscar. Alex si představovala pod jménem Oscar spíš nějakého mrňavého mužíka, ale tenhle nebyl malý ani trochu. Thomas si s ním šel promluvit. Potom odešel a poplácal Alex po rameni se slovy: „Hodně štěstí.“

„Tak ty jsi teda Alex ? Já se jmenuju Oscar. Těší mě.“

Přistoupí k Alex a podává ji ruku. Ona na něj stále nepřítomně kouká a přemýšlí, jak se někdo takové velikosti může jmenovat jako kanárek. Po nějaké chvíli si všimne ruky a konečně mu s ní potřepe.

„Je očividně vidět, že tě na mně něco zaujalo. Copak to je?“

„Ale to jenom, že... jenom to... víte, vy...no, prostě vaše jméno mi připomíná kanárka. Nechci vás urazit, to vůbec ne.“

„Tak kanárka. To mi ještě nikdo neřekl. Občas vyrukují se psem nebo s kočkou, ale s kanárkem ještě ne,“ zasměje se s plných plic.

„To je dobře, že to takhle berete. Kdybych to řekla Thomovi, tak by mi za to urazil snad hlavu, kdyby mohl.“

„Thoma musíš brát s rezervou, ale jinak je to fajn kluk. Takže, Alex, nebudeme lelkovat a dáme se do práce, co ty na to?“

„Proto jsem taky tady, ale já na tohle moc nejsem, abyste veděl. U mě je větší pravděpodobnost, že zraním sama sebe než někoho jinýho.“

„To se uvidí. Zkus uhodit do mé ruky, ať vím, jakou máš sílu,“ řekne a nastavuje dlaň.

„Opravdu musím?“

„Jasně. Neboj se. Nejsem přece žádná měkota. Mně se nic ne...,“.

Nestihnul to ani doříct, protože hned letěl o tři metry dál. Oscar ze země nevěřícně kouká na Alex, ale ta taky nemá tušení, co se to stalo. Vždyť ho uhodila jen trochu, nemohl přece takhle odletět.

„Co to bylo?“ ptá se Alex.

„Mě se ptáš, co to bylo? To musíš vědět sama. Už ses setkala s Clarou?“

„Myslíte s tou, která mě bude učit magii?“

Oscar přikývne.

„Ne, s ní ještě ne. Jen s vámi.“

„Zvláštní. Myslela jsi na něco, když jsi mě uhodila?“

„Ne, nemyslela . No, vlastně jsem trošku přemýšlela o tom, že by bylo dobrý, kdybych měla větší sílu.“

„Dobře, zkusme to jinak. Uhoď mě znova a nemysli na nic. Na nic. Dobře?“

„Jo.“

Alex se znova rozmáchne a uhodí Oscara do dlaně. Když se ale tak stane, začne Alex skákat kolem a drží si ruku.

„Bože, to bolí. Vy jste snad ze skály nebo co.“

„Ukaž mi to.“

Alex podává bolavou ruku Oscarovi a ten rozhodne, že musí jít na ošetřovnu, protože ji bude mít asi zlomenou. Když jdou na ošetřovnu, Oscar cestou volá Thomasovi, co se stalo, a aby přišel. Na ošetřovně jí Mandy ošetří ruku. Dá jí na to ne moc pěkně voňavou mast a obváže jí to.

„Do dvou dnů budeš jako rybička,“ říká ji Mandy.

„Ale vždyť to mám zlomený. To mi nedáš ani sádru nebo něco takovýho?“

„Alex, tady nejsme u tebe doma. Tady jsi na Atlantidě. Nic tady není takový, na co jsi zvyklá. Tvoje ruka bude v pořádku, neboj se.“

Zrovna když to Mandy dořekne, do ošetřovny vlítne Thomas a vyptává se, co se stalo.

Alex se s pobavením kouká na Thomasovu tvář, která je opravdu vyděšená. Nikdy by jí nenapadlo ho vidět takhle se tvářit zrovna kvůli ní. Najednou se jeho tvář zaměří na Oscara s ne zrovna přátelským výrazem. Kdyby Oscar nebyl taková hora, už by měl dávno jednu v obličeji.

„Jak jsi jí mohl zlomit ruku? Vždyt jste dneska neměli ještě trénovat.“

„A taky, že ne. Netušil jsem, že je tak křehká po tom, co předtím předvedla.“

„Co předvedla?“

„Odhodila mě tři metry dál myšlenkou a jenom se mě dotkla.“

„Nikdo nemuže odhazovat lidi myšlenkou. Takovou moc nikdo nemá a Alex ještě ani neviděla Claru. Jak by to podle tebe asi uměla?“

„To nevím, ale stalo se to. Přísahám.“

„Třeba se ti jenom něco zdálo. Každopádně, Alex, půjdeš se mnou za Clarou hned, jak budeš moct.“

„Alex už klidně může jít. Už jsem s ní skončila. Jen, Alex,“ Alex se na ní otočí a Mandy pokračuje, „zítra se přijď ukázat. Kouknu se ti na ruku a dávej na sebe pozor. Ahoj.“

Alex se s ní rozloučí a jde s Thomasem a Oscarem za Clarou. Oba dva jdou vedle ní a Alex připadá jako celebrita se svými bodyguardy.

Jdou přes různé chodby až ke schodům, které vedou do pokoje Clary. Zaťukají a vejdou. Alex vidí u okna stát dámu, která má rudé vlnité vlasy spadající do půl zad, zelené oči a krásné dlouhé bíle šaty, které kolem ni až skoro vlají. V obličeji vypadá mladě, ale určitě má za sebou víc let, než na které vypadá.

Lehounkým krokem přijde k nim a zaujatě kouká na Alex. Najednou se jí objeví na čele vráska a ustoupí o pár kroků dál. Alex netuší, co se to děje, ale jedno ví jistě, z Clary jí běhá mráz po zádech, až se zatřese.

„Tak přece měl Carel pravdu. Jsi to ty.“

„Kdo... kdo jsem?“

„Kdo jsi? Ty jsi vyvolená,“ řekne Clara a usměje se na ni řadou špičatých zoubků.

« Předchozí díl

Autor: Euphoria (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování