OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly andělů - 1. kapitola

22.06.2017 (09:00) • Kathleena • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1506×

„Žádná bolest se nesnáší hůř, než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.“

Dante Alighieri

Jako každý den stála spoře oblečená a vyzývavě nalíčená Amy Collinsová na kraji Berry Avenue a pozorovala okolní ruch. Na zem se pomalu snášel opar nadcházejícího večera a ze zatažené oblohy začínaly padat drobné kapky deště. Světlovlasé dívce to však nevadilo. Naopak, vyšla ze zákrytu nějakého přístřešku, kde stála. Tvář nastavila jemným provazcům letního deště. Nevadilo jí, že jí voda rozmazává pracně namalovaná líčidla a smáčí vlasy stažené v ledabylém culíku. Měkce si povzdechla. Snad doufala, že kapky deště smyjí její provinilé myšlenky a černotu duše, kterou si vsugerovala. Ale její duše nebyla zkažená, ani prožraná zlými činy. Byla čistá jako duše anděla. A stejně tak i dobré srdce. Vždyť přece, kdyby neměla dobré srdce, teď by tu nestála. Nebyla tu kvůli sobě, ale kvůli ní. Právě dobré srdce a láska k milované osobě byly jedinou příčinou dívčina konání.

Tolik nesnášela tento život. Nedobrovolně se stala dítětem ulice. Jedinou motivací byla vidina snad někdy lepšího života. Tam někde v dáli, v budoucnosti tak vzdálené, že to snad ani nebyla pravda. Až vydělá dostatek peněz. Snad. Někdy...

Kapky deště se začaly mísit s dívčinými slzami. Zlé vzpomínky, které náhle proťaly smutnou mysl, se zabodávaly do srdce jako ostré hroty šípů. Zbloudilé slzy stékaly po Amyiných tvářích. Ne, teď nesmím brečet, pomyslela si a hřbetem ruky setřela slané cestičky. Musím být silná.

Zhluboka se nadechla a její pomalé kroky zamířily zpět pod starý přístřešek. Dvěma prsty otevřela příruční kabelku a vytáhla pomačkaný kapesník. Hlasitě se vymrkala. Pak svou rozmazanou tvář upravila před malým zrcátkem. Otřela si mokré oči a obtáhla je silnou černou tužkou a rty rudou rtěnkou. Líčidla vrátila do kabelky a naposledy se nadechla čistého vzduchu prosyceného kyselostí deště.

Rozhlédla se po ulici. Po chodníku z obou stran silnice přecházely prostitutky. Jejich oblečení toho víc odhalovalo, než skrývalo. Vysoké podpatky, krátké sukně, halenky s odvážným výstřihem, výrazné líčení...

Nikdy nechtěla být jednou z nich. Spaní s cizími muži za peníze považovala za odpornou práci. Kdyby jí před rokem někdo řekl, že jednou bude jako ony, vysmála by se mu do tváře. Ale život je nevyzpytatelný. Stačí, aby krátce zamíchal kartami osudu, a všechno se obrátí o sto osmdesát stupňů. Stačí pár vteřin, pár prachobyčejných, zbytečných chvil a přijdete o všechno. O všechno, co jste milovali, vybudovali si, na čem vám záleželo a s čím jste počítali. Pár prostých vteřin vám zničí všechno. A pak vyvstává ve vaší mysli ta záludná otázka: proč? Proč já? Proč oni? Proč zrovna oni, tak dobří a spořádaní lidé, museli mít takovou smůlu? Vždyť si nic takového nezasloužili! Ten život je tak nespravedlivý! A proč já? Proč jsem musela zůstat sama, přijít o všechno? Proč? Oh, ano, nezůstala jsem sama. Někdo mi přece zůstal. Ale proč i to jediné světlo na konci nekonečného tunelu plného zla a prázdnoty mi bylo odepřeno? Nezasloužím si to snad? Tolik otázek a žádné odpovědi.

Amy si frustrovaně odfrkla. Náhle pocítila nával vzteku. Pocítila neovladatelnou touhu si tu zlost vybít. Silně tiskla ruce v pěsti, až jí zbělaly klouby. Zlobila se na sebe, na život, na ten nespravedlivý, krutý život, na toho, kdo to všechno zavinil, toho, kdo jí vzal to nejdražší... Dost! zakřičel hlas schovaný tam někde vzadu, v koutu její mysli. Tímhle už sis přece prošla, uklidni se! Teď se musíš uklidnit. Jsi na ulici plné lidí, mysleli by si, že ses dočista pomátla. Nesmíš začít vyvádět, klid. Zhluboka se nadechni. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tak je to správně, domlouval jí ten hlas. Poslechla ho. Znovu a znovu se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. Nasála vzduch do plic. Znovu a znovu. Ten čistý vzduch pomalu odplavoval vztek. Cítila, jak jí červeň ustupuje z tváří, i drtivý stisk dlaní povolil. Mysl zvolna zaplavoval klid. Hlavně klid, opakoval ten hlas, hlavně klid. Mluvil pomalu, s rozvážností sobě vlastní, jako by měl strach, že dívčinu poleká. Ten zvuk byl konejšivý, vřelý a tak laskavý. Uklidnil ji.

Byla tak ponořená do svého vnitřního boje, že si až teď uvědomila, s jakou křečovitostí tiskne víčka k sobě. Rozlepila oči a párkrát zamrkala, aby zaostřila. Uhladila si vlasy, narovnala sukni, promnula si spánky. Musí se vzchopit. Jestli bude vypadat tak zuboženě, nikdo jí nezastaví. A ona potřebuje peníze.

Déšť pomalu ustával. Světlo pouličních lamp náhle prosvítilo potemnělou ulici. Mírně se ochladilo, ale jemný větřík byl stále příjemně teplý. Jak by taky ne, byl začátek července.

„Amy!“ známý hlas proťal ticho. Dívka, dosud ponořená v ponurých myšlenkách, sebou trhla a otočila se za hlasem.

„Tiffany,“ odpověděla. Její hlas byl skřehotavý, dlouho nemluvila. Hned si odkašlala a snažila se vzpamatovat. „Děje se něco?“

„Co by se mělo dít? Nemůžu se stavit na kus řeči, aniž by se něco dělo?“ opáčila téměř uraženě blondýnka. Doběhla na jehlových podpatcích k Amy a postavila se vedle ní. Najednou se její výraz změnil a na tváři vykouzlila úsměv.

„Co že ta dobrá nálada?“ ptala se zvědavě Amy, když zpozorovala kamarádčinu rozzářenou tvář.

„Dneska jsem měla štěstí. Vydělala jsem si pěknej balík, víš.“ Dobrá nálada z ní téměř sršela. Odněkud vytála cigaretu, vložila ji mezi rty a zapálila. S blaženě přivřenýma očima vyfoukla obláček štiplavého kouře a pokračovala. „Zastavil mi nějakej zazobanec. Malej, starej, tlustej, ale bohatej, a to je hlavní. Rozdali jsme si to u něj doma. Kdybys viděla ten dům! Luxusní vila na kraji města. Prosklený stěny, drahej nábytek a elektronika, a ta zahrada! Anglický trávník a všude růže. Já miluju růže...“ Mluvila, mluvila a mluvila. Amy její slova splývala dohromady. Když se Tiffany rozmluvila, nevěděla, kdy přestat. Amy si občas říkala, že upovídanějšího člověka snad ještě nepotkala.

S Tiff se potkaly tady na Berry Avenue před několika týdny. V tu dobu sem přišla Amy. S Tiffany Jenkinsovou se brzy seznámily a Amy jí vypověděla svůj příběh. Záhy zjistily, že je jejich osud podobný. Tiffany také přišla o rodinu, jen trochu jiným způsobem než Amy. Mohla si za to sama. Zradila své nejbližší, vrazila jim kudlu do zad a oni ji zavrhli. Tak odešla z domova a postavila se na vlastní nohy. Neměla kam jít, kde složit hlavu na noc. Přišla sem na Berry Avenue a začala se živit jako prostitutka. Byla to krásná blondýnka s dlouhýma nohama a štíhlou postavou. Nebyl pro ni problém pracovat tímto způsobem. Odjakživa to byla dívka tak trochu do větru, a proto jí tahle práce nevadila, dokonce ji i docela bavila. Se svým vzhledem vydělala dost peněz na to, aby si pořídila podnájem. Nebylo to nic moc, ale s majitelem se dalo dobře domluvit. Stačilo pár společných nocí a měla nájemné předplacené na měsíc dopředu. Tenhle život ji bavil, alespoň to o sobě tvrdila. Říkala, že toho ke štěstí moc nepotřebuje.

V podstatě Amy zasvětila do tajů nejstaršího řemesla. Dívka zprvu protestovala. Nechtěla dělat prostitutku, ale neměla jinou možnost, jiné východisko. Snažila se sehnat práci, ale kdo by přijal dívku, která ani nemá dokončenou školu? Nanejvýš pár týdnů brigády jí moc peněz nepřineslo. A ona zoufale potřebuje peníze.

Za tu dobu, co pracuje jako prostitutka, si nevydělala dostatek peněz na to, aby měla kde bydlet. Občas ji nechala Tiffany přespat u sebe v bytě, ale nebylo to často. Většinou přespávala někde na ulici. Teď v létě to šlo, horší to bude, až přijde zima.

„A co ty?“ změnila Tiff téma, když si všimla, že je Amy duchem nepřítomná. „Jak jde život?“ začala odlehčujícím tónem, ale brzy jí došlo, že tohle nebude dobrý začátek rozhovoru. Povzdechla si a prohrábla svou blonďatou hřívu. „Tak jinak, co tě žere?“ upřela na dívku své modré oči a trpělivě čekala na odpověď.

Amy ji přejela ztrápeným pohledem. Jen si smutně povzdechla a zamáčkla slzu, která si samovolně našla cestu ven. Zase se jí vybavila vzpomínka na ten osudný den, kdy...

„Tak?“ dožadovala se pozornosti Tiffany. Odhodila nedopalek na zem a zašlápla ho.

V Amy to všechno zase začalo vřít. Cítila, jak jí krev tepe ve spáncích. Zase se jí vrátily ty proklaté vzpomínky. Najednou pocítila potřebu to Tiffany říct. Dostat ten vztek ze sebe. Už to v sobě nemohla dál dusit, přestože jí to už tolikrát vyprávěla.

„Všechno, všechno mě žere! Nikdy nevydělám dost peněz, abych si mohla pořídit byt a začít žít tak, jak bych chtěla. Nikdy nedostanu Sarah do péče, za všechno můžu já... Shniju tady na Berry Avenue a Sarah...“ zhroutila se k zemi a propadla v hysterický pláč. Všechny pocity vypluly na povrch. Nezadržitelné vzlyky otřásaly celým jejím tělem. Přikryla si obličej dlaněmi a utápěla se ve smutku. V hlavě jí vířily myšlenky a vzpomínky, prolínaly se a mísily. Myšlenky na Sarah, na rodiče, na starý, bezstarostný život. Věděla, že ten život je nenávratně pryč. Hořce se zakřenila.

Tiffany si dřepla vedle štkající dívky a s povzdechem ji objala kolem ramen.

„Ale no tak, zlato, tohle jsme už přece probíraly milionkrát,“ mluvila uklidňujícím hlasem a konejšivě hladila dívku po paži. „Myslíš, že něčemu pomůžeš, když se budeš utápět v depresích? Takhle by to nešlo...“ vytáhla Amy na nohy a zpříma se jí zahleděla do uslzených očí. „Musíš se vzchopit a bojovat. Jestli chceš mít lepší život, musíš pro to něco udělat, musíš se přestat obviňovat. Ty za nic nemůžeš, nemůžeš za to, co se ti stalo, čím sis prošla. Potřebuješ být silná, abys to zvládla, musíš být silná už kvůli Sarah. Ona tě potřebuje. Potřebuje silnou a statečnou sestru,“ ukončila svůj monolog a propalovala Amy pohledem plným vřelosti a odhodlání. „Pro začátek se uklidni, utři si slzy a začni něco dělat. Chceš peníze? Musíš pracovat. Jinak to nejde.“ Najednou byl Tiffanin hlas ostrý, ale věděla, že jen takový přístup může Amy dodat sebevědomí.

„Dobře,“ zašeptala Amy, když se pomalu uklidňovala. Vzlyky ustávaly a zrychlený dech se vracel do normálu. Kamarádčina slova ji přiměla přemýšlet. Přesně tak, musíš se vzchopit, přidružilo se dívčino podvědomí. Vezmi si ta slova k srdci a řiď se jimi. Zkusím to, odpověděla Amy v myšlenkách, navenek však na sobě nedala nic znát.

Tiff jí podala kapesník, aby se vysmrkala. „Zvládneš to, věř mi. Jen se musíš dát dohromady.“ Zase mluvila klidně. Povzbudivě se usmála a poplácala Amy po rameni. „Hlavu vzhůru.“

Dívka jen zamyšleně přikývla a vysmrkala se. „Pokusím se.“

Autor: Kathleena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly andělů - 1. kapitola: