OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly Strážného anděla - 5. kapitola - Will

23.06.2012 (10:00) • Lucienne • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1843×

5. kapitola

Will 

Od zahájení mé zkoušky uplynulo něco přes týden. Po celou tu dobu jsem téměř nespustil oči z obrazovky vigilateru a pečlivě jsem sledoval každý Lillianin pohyb. Začínám si zvykat na její režim a role jejího ochránce se mi teď hraje mnohem lépe, protože ji už alespoň trošku znám. Dozvěděl jsem se, že je docela plachá, takže nehrozí nebezpečí, že by se připletla do nějaké rvačky. Také jsem začal věnovat pozornost charakterům jejich vztahů v rodině i se spolužáky a jsem teď ostražitější, když se setká s někým, koho nemá příliš v lásce. Většinou k tomu ale vůbec nedojde, protože dokáži onu neoblíbenou osobu natolik zaměstnat, že si ani nevšimne, že moje chráněnka prochází kolem. Vím, že to, co dělám, je nad rámec mých povinností Strážce, ale chci, aby se Lillian minimálně po dobu mé zkoušky cítila dobře. Rozhodně si po těch několika packalech, kteří ji měli doteď na starost zaslouží trochu víc péče, než se jí dostávalo.

Jediná osoba, která tak houževnatě odolává téhle mé odháněcí strategii, je černovlasý kluk jménem Dave Sawer. Zdá se, že se snad naučil Lillianin rozvrh hodin nazpaměť, protože vždy, když zazvoní na přestávku, na ni čeká za dveřmi její třídy a téměř všude za ní běhá jako ocásek. Vím, že Lillian není přítomnost jejího nového bodyguarda zrovna příjemná, ale nemůžu s tím nic dělat. Jednou jsem mu dokonce nechal jeho školní tašku roztrhnout vejpůl a jeho věci, které v ní měl uložené, rozkutálet po celé chodbě, ale nebylo mi to nic platné. Během několika vteřin Lillian dohnal a znovu začal svůj dolézavý rituál. Napadlo mě, že Dave Sawer je možná jednou věcí jejího života, se kterou jí podle mých nových pravidel nemůžu pomoct. Několik takových situací je v každém životě smrtelníka a on si s ní musí poradit sám. Strážný anděl může zasáhnout pouze v případě, že by se dění vyhrotilo natolik, že by šlo jeho chráněnci o život. Nezdá se ale, že by měl Dave v úmyslu jí za nějakým rohem školní chodby zabít nebo jakkoli poškodit její zdraví.

Také jsem zjistil, že si moje chráněnka nechává říkat pouze Lilly. Na to jsem si zvykl rychle. Lilly se k ní hodí mnohem více než Lillian. Ta přezdívka je taková... roztomilá. Přesně jako ona. Je jako malá ustrašená holčička, která se ve městě ztratila mamince. Moje malá Lilly. Vždycky, když mi hlavou proletí tahle myšlenka, se musím pousmát. Malá Lilly – ptáčátko, které ještě nevylétlo z hnízda.

Kromě jejího přízviska jsem ale také zjistil, proč s ní všichni zkoušení Strážci pohořeli. Její hlavní zbraní je její nemotornost a nešikovnost. To mi ukázala už druhý den, když si málem uřízla prst při krájení masa na oběd. Na poslední chvíli jsem nechal nůž sklouznout stranou, ale stejně jí jeho ostří zanechalo na ukazováčku hlubokou řeznou ránu.  Po tomto incidentu jsem si na vigilateru nastavil alarm, který mě má upozornit na jakýkoli Lilliin příchod do kuchyně.  Tohle opatření mi ale nebylo k ničemu, protože o den později málem vypadla z okna ve druhém patře, když se pokoušela sebrat svou náušnici ze střechy, na kterou jí spadla.  Naštěstí se mi podařilo zachytit její mikinu, kterou měla ovázanou kolem pasu, za topení. Sice by jí to nezabránilo vypadnout ven, ale dalo jí to dostatek času, aby našla ztracenou rovnováhu. V tu chvíli přibyl alarm i na okna.

Po těchto dvou nehodách mi přišel pobouřený dopis od Simonse se sdělením, že jestli to takhle bude pokračovat, bude nucen mi odebrat mého chráněnce a vyhodit mě ze zkoušky. Také mi doporučil kapitolu Máte za chráněnce nemehlo? Aneb jak předejít nepříjemným nehodám a úrazům v brožurce mých nových pravidel na stranách 54 - 68.

Ani to ale nezabránilo Lilly, aby si udělala výlet sanitkou na pohotovost po tom, co si ve škole rozbila hlavu o roh stolu. Už se vážně bojím s čím na mě přijde příště. Jestli se pokusí sama zachránit nějaké kotě z osmimetrového stromu nebo omylem spadne z žebříku, když bude, co já vím, třeba čistit okapy, nejspíš se neudržím a sám jí způsobím další zranění do sbírky.

„Tak, jak to jde?“ zeptala se Annie a zakvedlala lžičkou ve svém šálku kávy, který zdobil obrovský kopec šlehačky. Seděli jsme v andělském bistru v druhém patře Úřadu Strážců.

„Skvěle,“ zahlaholil Chris a uprostřed stolu přistál obrovský papírový pytlík, který mu právě předala nevrlá prodavačka za pultem bistra. „Charlie ještě nestačil vykoupit všechny koblihy v bistru. Dneska jsem byl první,“ řekl a zašklebil se. „A každý den s nadýchaným křupavým těstem a sladkou marmeládou se rovná skvělý den.“ Vzal do ruky jednu koblihu z pytlíku, který si přinesl a labužnicky k ní přivoněl.

„To se Charliemu nebude líbit,“ poznamenal jsem a usrkl jsem si své kávy. Chris se posměšně ušklíbl.

„To si piš, že nebude. Nechal jsem mu tam jenom ty hnusný s kyselou rybízovou marmeládu. Počkej, jak se bude tvářit, až to zjistí!“

„Zabije tě,“ upozornil jsem ho.

„To by mě nejdřív musel chytit.“ Zasmál jsem se.

„Věnuješ mi jednu?“ zeptal jsem se ho a kývl k pytlíku.

„Posluž si,“ zamumlal svolně Chris s pusou plnou těsta. Zalovil jsem v pytlíku a vytáhl jsem jednu z mnoha koblih, které se v něm skrývaly. Zakousl jsem se do ní a po jazyku se mi rozlila sladká chuť jahodového jamu. Chris měl pravdu, tady v našem bistru měli pečivo opravdu velmi dobré. Ne, jako v pozemských pekárnách, kde prodávají jenom samé blafy.

Annie, která doteď pobaveně sledovala naši konverzaci, se vmísila do hovoru: „Ehm, když jsem se ptala ‘Jak to jde?’ měla jsem na mysli, jak to jde Willovi u zkoušky a ne koblihy!“ řekla pobaveně, nabrala si na špičku lžičky trošičku šlehačky ze své kávy, strčila si ji do pusy a podívala se na mě.

„Simons mi doporučil strany padesát až šedesátosm,“ vysvětlil jsem ve zkratce mou situaci.

„Není to ta slavná kapitola Je váš chráněnec nemotora? nebo jak se to jmenuje?“ zajímal se Chris.

„Jo, to je přesně ona.“

„Co se, prosím tě, stalo?“ vyptávala se Annie a znovu si nabrala malou vrstvičku šlehačky.

„Lilly se zachtělo udělat si výlet sanitkou s rozbitou hlavou.“ Chris ze zasmál.

„Ta holka je vražedný nástroj. Počítám, že už to není ta roztomilá malá Lilly, co, Wille? Možná bys jí mohl zkusit dát náhubek a vodítko. Třeba by to pomohlo,“ řekl, zatímco se houpal na židli. Zasmál jsem se jeho vtipu.

„Jenom, abychom neobskakovali s rozbitou hlavou tebe, když se pořád houpeš,“ upozornila Ann. Někdy mi ty její rodičovské řeči lezou pěkně na nervy, ale když nejsou mířené proti mně, tak proč ne?

„Jo, já ti ji klidně podkopnu,“ nabídl jsem se a sáhl po další koblize. Chris jen protočil panenky, ale houpat se přestal.

„No, tak jestli ti můžu poradit, na tu kapitolu se vykašli,“ vrátila se Annie k předchozímu tématu. „Já jsem si jí přečetla třikrát a stejně to Paulovi nezabránilo slítnout ze skateboardu a zlomit si nohu. Spíš si pořiď tohle,“ doporučila mi a vytáhla z kapsy přístroj, který vypadal asi jako pozemský iPad. Na jeho obrazovce jsem mohl vidět chlapce s tmavými vlasy, Paula, jak něco mastí na počítači.

„To je...“

„Kapesní vigilater, jo,“ skočila mi Annie do řeči.

„Ale... ten je přece jenom na zažádání, ne?“ vložil se do toho Chris a naklonil se přes stůl blíž k nám, aby dobře viděl. „Jak se ti ho povedlo sehnat?“

„Stačilo jen u Simonse trochu zamrkat řasami a projevit upřímnou lítost nad svojí chybou. Taky to bylo v době, když jsem dělala zkoušku. A víte přece, jaký Simons je. Svojí práci bere vážně, ale umí se slitovat. Zkus to u něj taky,“ poradila mi.

„To mě nikdy nenapadlo,“ přiznal jsem. „Můžu?“ zeptal se a natáhl k vigilateru ruku.

„Prosím,“ řekla a podala mi přístroj. Zadal jsem do něj Lilliin kód a objevil se mi pohled na jemnou blonďatou dívku, která s dlaněmi pod tváří spala hlubokým spánkem.

„Ona... spí?“ zeptal se udiveně Chris.

„Jo, naštěstí. To je taky důvod, proč tady s vámi můžu sedět a klábosit. Protože kdykoli je vzhůru, nesmím z vigilateru spustit oči. Předpokládám, že ve spánku si snad neublíží.“

„Ale vždyť je půl čtvrté odpoledne!“ divil se Chris a vrtěl nad tím hlavou.

„Dospává včerejší ponocování. Myslel jsem, že ji v noci zabiju, protože byla do dvou ráno vzhůru a připravovala se na první školní den,“ vysvětlil jsem a dopil jsem kávu, bez jejíhož kofeinu bych napodobil svou chráněnku a dal si dvacet.

„Alespoň je svědomitá,“ poznamenala Annie a strčila si do pusy další trošku šlehačky.

Už jsem chtěl vyslovit nějakou jízlivou poznámku, protože za „svědomitost“ zrovna nepovažuji mě takhle mučit nedostatkem spánku. Už takhle mi má milá zlatá dává pěkný kapky. Už už jsem otevřel pusu, když v tom najedou kolem stolu prošla skupinka andělů, na které jsme všichni tři upřely své pohledy. Zdálo se, jako by u našeho stolu klesla atmosféra na bod mrazu. Ten s delšími tmavými vlasy a náušnicí v uchu věnoval Annie dlouhý chladný pohled a ona mu vracela stejnou mincí, i když v jejích očích byla kapka bázně. Bylo to jako ve zpomaleném záběru. Těkal jsem pohledem mezi ním a Annie a dostal jsem chuť mu jednu napálit. Po chvíli která snad musela být věčností, uhnul dlouhovlasý anděl pohledem, prošel kolem našeho stolu a se svou bandou v patách vyšel z místnosti. Annie vypustila vzduch z tváří a zhroutila se do židle.

Ten sympaťák se jmenuje Josh. Dříve chodíval s Annie a, k podivu všech, jim to klapalo. Annie ho asi musela nějak umravnit, protože než se dali dohromady měl titul největšího děvkaře v sektoru B5 (tj. v našem sektoru). Teď mezi nimi ale zavládlo něco jako doba ledová a Josh se chová zase jako dřív. A Annie s tím nemůže nic udělat, protože i když jí oficiálně nedal kopačky, úplně přestal se chovat jako její kluk. Ann je z toho pěkně zničená. Vážně by mi nic neudělalo větší radost, než kdyby byl Josh moucha a já měl plácačku.

„Hele, jak je to teď mezi vámi dvěma?“ zašeptal hlasitě Chris, kývl hlavou ke dveřím, kde před chvílí Josh zmizel, a naklonil se blíž k nám jako v nějakém drbacím kroužku. Pod stolem jsem ho nakopl za jeho netaktní otázku. „Au! Co je?“ vyjekl nechápavě a obrátil se znova k Annie.

„Pořád stejné,“ povzdychla si a strčila si do pusy další trošičku z té bílé peřiny, která se jí v hrnku pomalu roztápěla v kafi.

„Furt se chová jako...“ odmlčel jsem se a hledal správný výraz. Napadalo mě jich plno a byly více než nelichotivé (což se u Joshe rovná naprosto přesné a vystihující), ale nechtěl jsem je říkat před Annie.

„Idiot?“ doplnila mě. „Jo. A já pořád nevím, proč.“

„Já stejně nevím, co na něm furt vidíš. Podívej se na mě! Jsem fešák k pohledání a měla by ses se mnou jako v ráji!“ pokusil se Chris trochu odlehčit situaci. Annie se pousmála.

„Poslyš a neměl bych si s ním o tom promluvit? Jako chlap s chlapem?“ nabídl jsem se a v duchu proklínal Joshe. Byl jsem si jistý, že rána pěstí mezi oči by mu jenom prospěla.

„To, ať tě ani nenapadne!“ zděsila se Ann.

„Heleď, brácho, nech tyhle rozhovory radši na rodičích,“ poradil mi Chris a poplácal mě po rameni.

„Jasně, ale jestli sis nevšiml, tak my tu rodiče nemáme,“ řekl jsem podrážděně. Zbyli jsme si s Ann jenom my dva. Všichni ostatní byli tam dole pod námi, byli šťastní a hlavně byli živí. Ann mi rodiče často nahrazovala a teď byla řada na mě. „Já se jenom nemůžu dívat, jak ti pořád ubližuje,“ řekl jsem jí.

„A já se zase nemůžu dívat, jak se nimráš v tý šlehačce! Takhle se to jí!“ informoval Ann Chris, vytrhl jí lžičku z ruky, nabral na ní všechnu šlehačku, která jí v hrnku ještě zbývala a strčil si to do pusy.

„Hej!“ zaprotestovala pobaveně Ann a vzala si od něj lžičku zpátky.

„Dobrá šlehačka,“ zamumlal Chris s plnou pusou. Ann jen zavrtěla hlavou.

„Za to si beru tohle,“ řekla a vytáhla ze sáčku jednu koblihu. Chris jen pokrčil rameny, taky si jednu vzal a jednu po mně hodil. Pobaveně jsem ji chytil.

„Wille?“ oslovila mě Ann.

„Hmm? zahuhlal jsem s plnou pusou.

„Kde máš Lilly?“ Podíval jsem se na kapesní vigilater a zděsil se. Místo chrupající Lilly jsem viděl na obrazovce pouze prázdnou postel a v rohu obrazovky blikal alarm, který mě informoval, že Lilly se až příliš přiblížila ke kuchyni. 

„Sakra!“ zaklel jsem a odložil koblihu. „Musím jít!“ Zvedl jsem se ze židle a bleskovou rychlostí jsem napůl vyběhl, napůl vyletěl z bufetu a zamířil jsem si to přímo k mé kanceláři.

Tak to byla další kapitolka z Willova pohledu. Nevím proč, ale kapitoly probíhající nahoře se mi píšou mnohem snáz, než ty ze země a mnohem víc mě to baví. :) Tak doufám, že to bavilo i vás. :)

PS: Zkuste si rychle několikrát za sebou říct:"Nabrala si na špičku lžičky trošičku šlehačky." Je to docela dobrý jazykolam .:) 

Lucienne

EDIT: Chápu důvody toho, proč  říkáte, že se Lilly podobá Belle, ale ujišťuji vás, že Lilly nebyla vytvořena k Bellině obrazu a ani jsem nezamýšlela nějakou spojitost mezi nimi. Lillina nemotornost je důležitá součást příběhu, zkrátka taková musela být. Přece není každá nemotorná postava jako Bella Swanová :)

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly Strážného anděla - 5. kapitola - Will: