OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Podivný deník lidský, respektive můj 2

02.09.2013 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 897×

 Podivný deník lidský, respektive můj 2 – To nejlepší v nás

30.8

Internet považuji za jedno velké moře, ne–li oceán. Vodu bez začátku a bez konce, bez dna či hladiny. Hlubší než Mariánský příkop, kam je tak snadné zapadnout. Voda je v něm sladká, na rozdíl od kruté slanosti vln reálného života. Možná proto se lidé tak často vydávají... schovat, ukrýt, zapadnout. I já to dělám, protože ve velkém světě slaném zkrátka nezapadám, nikdy jsem nezadala, ač poslední dobou začínám pochybovat.

Ne, nikdy jsem nezapadala, nemůžu zapadnout.

To já byla ta vysoká, oni ti malí. Ti nejmenší se v davu ztráceli, jen já vždy vyčuhovala. Já byla ta kudrnatá. Všichni měly hlavy střižené podle pravítka. Já byla ta blondýna mezi odstíny hnědé, černé a staré dobré pochcané slámy. Byla jsem sportovní antitalent ve třídě tenistů, tanečnic, fotbalistů, běžců a bůh ví, čeho ještě. Já byla ta z toho vidlákova, co je za městem. Z malinké vesničky mezi měšťany. Víc než upovídaný sangvinik, co sám nevěděl, pro co žije, ale byl šťastný.

Nezapadala jsem a za to jsem ráda, když se přes rameno ohlédnu. Dávno, kdysi dávno, vyčuhující v davu polozubých tváří.

Vždy jsem si myslela, že slova v mottu: Udělej ze svých chyb přednosti – jsou naprosto nesmyslná. Vzpomínám na doby, kdy jsem pod názvem žirafy téměř rozbrečela a v noci si při padající hvězdě přála – Proč nemůžu zapadnout? Proč nemůžu být jen další ve stádu naivních ovcí?

Možná si myslíte, že jsem byla šikanována. Vyvrátím vám, ne, nikým... jiným, jen sama sebou, což je, věřte, ten nejhorší možný způsob, kterým trpí čím dále tím více lidí...

Šel čas a pořád jsem to stejné dítko v tom stejném rodinném domě, v tom stejném vidlákově, však jak čas šel, něco v hlavě mi zcvaklo... nevím, možná poznání?

„Ty vole! Já jsem vyšší!? Já jsem vyšší!” slyším pištět v levém uchu kamarádku a zaplavuje mě náhlá panika. Zběsilým pohledem kontroluji, jestli nestojí na obrubníku. Nestojí, a já v přílivech neznámého strachu narovnávám záda jako pravítko. Neviděly jsme se jen měsíc... a půl, to přeci nemůže být možné...

„Ne, nejsi,” mumlám a jen se sebezapřením si nestoupám na špičky. Co to, probůh, dělám?

„To jsou vlasy, prosím tě,” kývá Naty hlavou na vzteklý objem kudrlin. Ne, to nemůže, nesmí být pravda.

Každý má své jistoty, mou jistotou bylo, že nikdy nezapadnu, když se na to tak podívám, zapadám více než dost. Make-up zakrývá jako u spousty jiných kožní vrubky, tužka již dávno nekreslí na papír, nýbrž na oči, vlasy se čím dál tím více rovnají a přátelé pomalu a jistě dorůstají, na tom, že hraji volejbal, není nic zvláštního, a nevlastním žádný skrytý talent, se kterým by se dalo vyniknout I v tom malém kroužku známých... Najednou si přpadám malá a bezvýznamná pro tento svět.

Maličká nicka, co se utápí v knihách, kdysi ráda mluvila, smála se od rána do večera a v noci si nechala zdát sladké sny. Jen další myška z beztvářného davu.

Škoda, že jsem se nenarodila jako klavírní virtuóz, bylo by to snazší. Však jen marné to přeludy. Nebo se schopností napsat příběh, který se bude i po stovkách let hrát znovu a znovu na divadelních prknech, znovu točit filmovou kamerou, znovu a znovu zapisován do čtenářských deníků školních lavic... Však jak marné to jsou sny, když neučiníte nic, a i když náhodou chcete, nevyjde to.

Zapřemýšlím.

Vždyť tohle já ale ani nechci, chci jen vyniknout v tom našem malém vidlákově, být čímsi zajímavá pro přátele, nebýt věčná koule připnutá na noze mých rodičů...

Můžu jen doufat, ač tenhle stav víry nesnáším, že jednoho dne a v jednu dobu budu připravena poznat, že to nejlepší je hluboko uvnitř nás, že to je to důležité, to jasné světlo, co osvítí naší tvář pro svět, ať už velký, či malý. To nejlepší je v nás, to, co nám ukáže, jak důležití jsme.

Však ani takový maják nepřemůže bez pomoci tvář zamaskovanou krémy, podklady, pudry... Jednou si budu muset nasadit rukavice a prohrabat se za ním do hlouby své duše, srdce, mozku, mysli... fantazie.

Však do té doby budu překonávat hory i propasti, padat na hubu a znovu se zvedat, lízat si rány i nějaké způsobovat, pak možná, až budu kdesi v polstrované místosti, zjistím, že to nejlepší z nás je jen a jen uvnitř a že to nám nikdo nikdy nevezme, nenecháme -li ho.

To nejlepší z nás jsme my sami. Sama nechápu doslovně, co pojem obnáší. Celý život jsem byla tou černou ovcí, bílou vránou, a jak zkušenost praví, nic není stálé, a tak jednou přiju na to, že jsem jen bílá ovce přemalovaná na barvu jinou... Možná jednou začnu být důležitá, ač budu stejná jako ostatní... za prozatimní příklad si dávám postavu jedné dětské pohádky – ovečku Shaun.

Co je podle vás to nejlepší z vaší osoby?

Rebeka

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Podivný deník lidský, respektive můj 2: