OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibek temna 1.kapitola

29.09.2010 (16:00) • Anna121 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 736×

Kapitola první

„Paní? Slečno! Platí ta nabídka ještě? Je možné změnit rozhodnutí?“ zvolal ke mně ten vetchý bezdomovec. Až příliš pomalu jsem se otočila. Trochu se leknul, když jsem se vzápětí objevila pár centimetrů od něj.

„Vždy je možné změnit rozhodnutí!“ usmála jsem se na něj. Přikývnul a jeho myšlenky mi prozradily, že chce zemřít rukou krásného anděla. Mohlo by se mu něco takového někdy znovu přihodit? Umřel by hladem, zimou, nebo ve rvačce o teplejší kožich. Rozhodl se pro tuto možnost.

Mé ostré zuby zajely do jeho kůže a svalů, jako nůž do másla a moje hrdlo svlažila teplá krev. Cítila jsem tu trpkost, která je cítit pouze u špinavých lidí. U čistých lidí je krev sladká, lepší, ale já mám svědomí. Pokud to tedy u upíra jde. Ti, kteří smrt chtějí, ji dostanou, ti kteří odmítnou, zůstanou naživu.

Žiju v New Yorku a chodím ven jenom v noci. Ne, že by mi slunce nějak ublížilo, ale je to velmi nepříjemný tlak na kůži. Má pokožka má stejnou barvu jako ta lidská, jenom trochu odlišnou teplotu, protože krev, která proudí v mých žilách, časem vychladne, nebo se spotřebuje. Ale k tomu nesmí dojít, protože pak upír zabije každého živého, který půjde zrovna kolem.

Můj život je večerní škola a práce. Zpívám v baru na Manhattanu. Škola mi končí v osm hodin a o půl hodiny později začíná moje vystoupení. Jeden den v týdnu je snesitelné mít kolem sebe tolik lidí a tolik různých vůní. Raději se chodím den předtím poohlédnout po nějaké stravě, ale moje sebeovládání je téměř neochvějné. Padesát let praxe se pozná.

Přes den čtu knihy a mnohé z nich byly i o upírech. Takže, abych vše uvedla na pravou míru, Poskytnu vám vysvětlení.  Po přeměně se naše barva očí nezmění. Možná nám upírství dodá nějaké kouzlo, ale nepůsobí na ostatní upíry – to už jsem zkoušela – a ohledně nadpřirozených schopností můžu říct jenom pár věcí. Jsme rychlí, máme ostré smysly a všichni upíři dokážou číst myšlenky své kořisti – tedy lidí – ale jen velmi málo z nás dokáže číst myšlenky i našemu druhu. Je to vše? Snad ano.

***

„Emily, dáte si něco k pití?“ ptal se jeden opilý zákazník, když skončilo mé vystoupení. Šlo mu jen těžko rozumět.

„Ne, děkuji, pane,“ tvrdě jsem odmítla. Stejně nevoněl nějak úchvatně. Cítila jsem z něj dvanáctiletou whisky smíchanou s houbami. Prostě… hnus. Téhle myšlence jsem se v duchu usmála.

Už bylo deset, moje vystoupení skončilo, to znamenalo, že můžu jít domů. Mám mnoho úkolů do školy a nechce se mi tu jen tak vysedávat a tahat na sebe pohledy zákazníků.

„No nic, už musím jít, Luku, pozdrav ode mě Cathy.“ Luke tu se mnou pracuje a Cathy je jeho snoubenka, ale ta tu nepracuje. Občas si s ní zajdu na nákupy, nebo nějak poklábosit, ale je to dost omezené. Překvapivě, oba jsou lidé.

Vyšla jsem z plně osvíceného baru na tmavou ulici. Uličky, kterými jsem procházela, byly tmavé spoře osvětlené, a kdybych nebyla nezničitelná, tak bych se zde určitě bála. Nesešlo mi na tom, jestli šlápnu do louže, kterých bylo v New Yorku hodně.

Konečně jsem byla u malého parkoviště s pár auty. Jedno z nich bylo moje. Starý stříbrný Rabbit zde vypadal jako docela obstojné auto. Ostatní auta byla spíš vraky. Moje ruka zašátrala v tašce a vytáhla klíčky. Přišla jsem blíž k autu, abych si otevřela dveře a skryla se tak před nastávajícím deštěm, jenže mě někdo chytil za ruku.

Autor: Anna121, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek temna 1.kapitola: