Polibek temna 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V prvním díle jsme se seznámili s Emily, padesátiletou upírkou. Vysvětlovala nám, jak se upíří věci mají. A příběh se konečně stává napínavým!!! Co jí to onen neznámý bude chtít? Hrozí jí nebezpečí?

01.10.2010 (19:00) • Anna121 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 659×

Kapitola druhá

Přišla jsem blíž k autu, abych si otevřela dveře a skryla se tak před nastávajícím deštěm, jenže mě někdo chytil za ruku.

„Slyšel jsem, že tady rozdáváte smrt?“ promluvil neznámý hlas.

„Co prosím?“ nechápala jsem, ale pomalu mi to docházelo.

„Zabíjíte zde lidi, slečno,“ tohle už nebyla otázka, ale nařčení. „Většinou dokážu číst myšlenky všem, ale vy jste výjimka.“

„Omluvte mne, pane. Nemám čas se bavit s upírem, který se mi snaží dostat do hlavy.“ Skrčila jsem se, abych si sedla do auta a unikla tak kapkám, které zvolna padaly na mou hlavu. Zřejmě to pochopil jako obranu, tak mě pustil. Nasedla jsem do auta, zabouchla dveře a klíček strčila do zapalování.

„Chcete mi něco?“ zeptala jsem se ho a můj hlas prozradil, že jsem vystrašená. Stáhla jsem trochu okénko, abychom se lépe slyšeli.

„Není čeho se bát, slečno Emily. Nechceme Vám ublížit.“ Nechceme? To je divné, zřejmě se mám co učit, protože nikoho dalšího necítím. Nebo blafuje.

„Je vás víc? Kdo jste a co ode mě chcete?“ Na to jsem se musela zeptat. Nedá se říct, že mi bylo příjemné, to nevědět.

„Jsme z Ruska. O tom jste ještě neslyšela, že? Král Vladimir by byl potěšen z Vaší návštěvy.“

„To je sice milé, ale já nevím, kdo je ten váš král,“ odvětila jsem s tou trochou odvahy, co jsem sebrala.

„Zajisté. Váš stvořitel se ti o nás ani slůvkem nezmínil. Pojďte, teď pojedete s námi.“ Najednou mě zaplavila vlna odevzdanosti tomu podivnému muži. Svolně jsem otevřela dveře, zamkla auto a nastoupila do toho jejich. Dovezli mně před dům, ve kterém bydlím, a nechali mně si sbalit nějaké věci na cestu.

Z toho podivného transu jsem se dostala až na pohodlném křesle v letadle. Ten muž, kterému jsem předtím neviděla do tváře, seděl přímo proti mně. Myslela jsem si, že někdo tak otravný a mrzutý nemůže mít tak hezkou, ale zjizvenou tvář. Občas se jeho jizvy křížily, občas se míjely. Měl jich po celém obličeji tolik.

„Co budu dělat v Rusku? Já mám v New Yorku svůj život. Nechci…“ nedořekla jsem tu větu, protože jsem netušila, co by mě tam tak drželo.

„Už jste se probudila, slečno Emily? Budete jedna z nejbližších samotného krále. Ochránce.“ Nechal to slovo vyznít. „I já jím jsem. A sám král si vás vybral. Byla jste mu předurčena. Okamžitě si vás podmaní.“

„Budeme kolegové. Je to tak?“ počkala jsem, dokud nepřikývl. „Pak tedy jenom Em. Tykejte mi, stejně asi budete můj nadřízený.“

„Tvůj nadřízený? To ne. Tvůj nadřízený je pouze král. Já jsem Christian. Mě si přivezli z Anglie,“ usmál se.

Dál naše konverzace nepokračovala. Koukala jsem se z okénka, jak slunce pomalu proniká skrz mraky a pomalu se rozednívá. Neměla jsem pojem o čase, krom pohybu slunce a tak když jsme začali přistávat, jsem se musela Christiana zeptat.

„Kolik je hodin, prosím tě… vás?“ zeptala jsem se, ale protože jsem nevěděla, jestli mi neřekl svoje jméno jenom ze slušnosti, raději jsem se opravila.

„Je asi jedna po poledni. Jsi zvyklá na sníh?“ nechápala jsem jeho otázku, dokud jsem se nepodívala z okénka na zasněženou krajinku pár metrů pod námi. V New Yorku jsem byla zvyklá jenom na poprašek, ale tohle vypadalo docela děsivě i z výšky.

„Jak se to vezme. Sníh už jsem viděla,“ řekla jsem trochu zahanbeně. A v tu chvíli po mně něco hodil. Něco bylo měkké a něco bylo tvrdé. Podívala jsem se zmateně po Christianovi.

„Je to teplý kabát, kalhoty a sněhule. Byla bys tu nápadná. Navíc je to příjemnější.“ Řekl na srozuměnou. „Obleč se ještě tady, v letadle.“ To mě přimělo podívat se po okolních sedačkách. Zřejmě první třída, ale nějak málo zájemců. V celé části letadla jsme byli sami.

***

Sníh potichu křupal pod obrovskými botami, které mi nazul Christian. Zírala jsem na tu krásu, o kterou se postaraly tisíce - nebo miliony – krystalů. Stromy okolo byly obrostlé lišejníky, jež jsem nikdy neviděla. Křišťálové úlomky zdobily větve opadaných bříz.

„Tak pojď, Em! Čeká na nás auto.“ Postrčil mě dopředu Christian. Posunula jsem se pomalu kupředu a nabrala trochu sněhu do ruky. Vážně mně studil. Zábly mně z toho konečky prstů. Byl to velmi zvláštní pocit.

„Úžasné.“ Uniklo mi ze rtů. Stále jsem se pomalu posouvala kupředu a zkoumala zdejší krajinu. Když jsem se podívala na Christiana, zjistila jsem, že je jeho obličej stažený do mrzuté grimasy.

„To na nás čeká uvítací výbor, že tak spěcháme?“ zeptala jsem se, ale do kroku nepřidala. Christian, opíraje se o dveře černého terénního auta jen neurčitě přikývl. Vydechla jsem a o něco rychleji jsem se vypravila k němu. Nastoupila jsem do zadní části auta se zatmavěnými skly a očekávala, kam pojedeme.

„Em, budu ti muset zavázat oči.“ Řekl Christian vedle mě.

„Ale já se chci dívat na cestu.“ Odporovala jsem, ale stejně mi ji přes oči nasadil. Tudíž, z cesty, při které jsem se chtěla rozhlížet, mi nakonec zbyla pouze černá komůrka, ve které jsem byla úplně sama, a nešlo z ní ven.

***

Auto zastavilo po - ani nevím jak – dlouhé době. Záplava světla mě postihla jen pár okamžiků potom. Všechno ostré světlo tu obstarávaly krystalky sněhu, ve kterých se světlo jenom umocňovalo. Když jsem se podívala na monstrózní stavbu před sebou, světlo mně přestalo tolik oslňovat, ale ten hrad začal.

Byla to pevnost. Kamenné zdi chránily naprostý skvost. Kamenné nebyly jen hradby, ale i celý hrad. Věže se tyčily snad dvacet metrů vysoko. Z každého okna vysely červeno-zlaté vlajky. Budilo to velmi honosný dojem. Byl tu jeden velký vchod a asi dva malé. U velké brány stáli dva členové hradní stráže, u malých dveří stál jen jeden. Podívala jsem se na Christiana s otázkou v očích.

„Teď půjdeme hlavní bránou do velkého sálu až ke králi. Pak se zabydlíš v jedné z komnat. Zbytek ti povím potom.“ Odpověděl. To mi zatím stačilo. Muselo.

Prošli jsme tedy bránou, u které oba strážci pozdravili Christiana pane. Do velké síně jsme šli velkou přijímací halou, která byla osvětlena asi stovkou loučí. Kamenné klenby, sochy a vše ostatní mně doprovázely na cestě do velké síně.

Autor: Anna121, v rubrice: Povídky » Na pokračování