OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibek vlkodlaka - 2. kapitola

28.12.2011 (18:00) • Evangelist15 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1380×

2. kapitola

Noc druhá - Políbená

Nevěděla, jak dlouho byla v bezvědomí. Když otevřela oči, byla tma. Něco jí ale říkalo, že není ještě tma, ale už zase tma. Cítila se moc ztuhlá na to, aby byl ještě ten den, kdy odcházela z práce, protože v té době zbývalo do svítání tak dvě hodiny... a určitě tu ležela déle. To Tinu přivádělo na myšlenku... kde to vlastně je? Kmitala očima ve tmě. Závan čerstvého vzduchu ji jen přesvědčil o její původní myšlence, že je venku. Oči si rychle zvykly na tmu... žila po nocích už třetím rokem, takže byla zvyklá. Nad sebou viděla nějaký stín, snad střecha. Pak místy prosvítala není obloha, na které slabě zářilo několik hvězd. Zbytek jejího zorného úhlu zabíraly podivně vyhlížející siluety, které mozek spojil s výrazem "stromy". Netušila kde je, ani co se stalo... i tak v ní ale zůstal pud sebezáchovy a naděje na útěk. Pokusila se pohnout nohou. Jako by byla z olova. Pohnula nohou sotva o pár centimetrů a pak ji zase uvolnila do původní polohy. Jediný výsledek tohoto cvičení bylo zjištění, že nemá boty. Dokonce ani ponožky.

A nejen nohy byly zvláštně těžké. Jediné na co se zmohla, bylo pohnout hlavou. Připadala si jako pod vlivem hodně silných prášků proti bolesti. Až teď si uvědomila, že jí někdo sebral i mikinu. Měla na sobě jen černé tílko a volné džíny. Kdyby měla v těle cit, byla by jí zima... to poznala podle ojíněné trávy kolem sebe. Pak si všimla ještě něčeho.. .tmavé skvrny na odhaleném levém předloktí. Tina se donutila pohnout pravou rukou. Po několika vteřinách snažení se prsty dostala až ke skvrně. Temnota se rozšířila i na její prsty.

„Krev?" zašeptala mdle.

V tu chvíli byla ráda, že nic necítí. Nechala ruku znaveně klesnout a zavřela oči. V tu chvíli někde v dáli zavyl vlk.

***

Zazvonil budík. Mladý muž po něm ospale máchl rukou. Budík akorát spadl z nočního stolku a zvonil dál. Mladík frustrovaně zavrčel a konečně vstal z postele.

Pierre Richmond žil na okraji Paříže. Když si vybíral byt, dbal na to, aby to bylo co nejdál od turistů a tady mu to dokonale vyhovovalo. Jen na sebe hodil košili, kravatu, hřebenem si jednou projel permanentně rozcuchané vlasy a vydal se na metro... kdyby se snažil dostat do práce autem, určitě by zase skončil v koloně a nevěděl, jak by šéfovi vysvětloval další pozdní příchod. Ušklíbl se... možná kdyby zapnul sirénu, šlo by to rychle... ale to by ho stálo další půlhodinu vysvětlování. A navíc by si ho ještě fotili turisté. Ten nápad zavrhnul a vydal se na metro... stejně to bude jen další nudný den v práci.

Netušil, jak moc se to ráno spletl.

***

Probudil ji hlasitý smích. Otevřela oči... slunce už zase zapadalo, pokud tak mohla soudit skrze větve stromů. Až teď si mohla všimnout, že podivný stín nad ní není střecha, ale skalní převis.

„No to se podívejme! Náš host je už vzhůru!" ozval se znovu ten hlasitý smích.

Tina ztuhla. Konečně už zase cítila své tělo... a také nesnesitelnou bolest v levém předloktí, kterou si až teď uvědomila. Znovu zabloudila k ráně pohledem... někdo ji ruku obvázal. Konečně sebrala všechnu odvahu a pohlédla se na zdroj onoho děsivého smíchu. Nebyl to ten taxikář, ale i ten tam stál, za rozesmátým mužem s několika dalšími. Rozesmátý k ní jedním ladným pohybem přiskočil, chytl ji za vlasy a vytáhnul ji do sedu. Christine bolestivě zařvala.

„Koho to Šéf zase vybral?" zeptal se s pozvednutým obočím a prohlížel si Tininy rysy zkroucené bolestí. „Tady nejsi na žádné módní přehlídce, zlato," ušklíbl se a vytáhl z kapsy nůž.

Tina se strachem v očích přejela pohledem po lesknoucí se čepeli. Bolest ale nepřicházela. Muž zřejmě neměl v úmyslu ji bodnout.. .jen pevně chytil rukojeť nože a uřízl Christine kudrnaté černé vlasy těsně pod místem, kde ji držel. Tina padla na kolena a vlasy jí teď spadaly sotva na krk a lechtaly ji na tvářích. Do očí se jí draly slzy zoufalství, strachu a bolesti.

„Prosím..." zašeptala. „... nechte mě jít."

Odpovědí byl jen mohutný záchvat smíchu.

„Promiň zlato, ale odtud už nikdo neodejde. Ty jsi teď políbená. Nikdy odtud už neodejdeš," řekl se smíchem muž s nožem.

„Políbená?" zeptala se Tina roztřeseným hlasem.

„Romantický název, že?" ušklíbl se muž a stiskl Christine levé předloktí. Znovu bolestně zakřičela, tentokrát hlasitěji, jak se prsty pevně zaryly do otevřené rány. „Políbil tě vlkodlak, zlato. Teď jsi jedna z nás."

Nebyla si jistá, jestli dobře slyší. Bolest jí otupovala všechny smysly.

„Nech ji, Moyenne," ozval se za nimi klidný hlas.

Mužův stisk zmizel jako když práskne bičem - v tu chvíli byl od ní několik metrů. Tina si stihla povšimnout, jak se s přítomností onoho neznámého změnila atmosféra. Přestali se smát. Téměř všichni upírali pohled do země a někteří se podivně krčili.

„Vstaň," ozval se muž.

Tina nereagovala, pořád jí v ruce tepala ta příšerná bolest. Moyenn k ní přistoupil, rukou jí zajel do zbývajících vlasů a vytáhl ji na nohy. Opět zakřičela bolestí.

„Dělej, co Šéf říká!" zasyčel na ni zlostně.

Tina přešlápla a do bosého chodidla se jí zaryl kámen. Nechápala to - nic z toho, co se dělo. A to jí do žil kromě strachu, vstřikovalo také nepotlačitelný hněv.

Narovnala se a zlostně se zadívala takzvanému Šéfovi do očí. Okolím se rozlehl částečně vzrušený a částečně zlostný šepot.

„Ty... jak se opovažuješ chodit vzpřímeně v přítomnosti alfy?!" zařval Moyenn a jeden z mužů se k ní už už vrhal. „A dívat se mu do očí!"

Šéf ho ale zastavil pokynutím ruky. Postavy kolem jako by zkameněly. Šéf k ní pomalu přistoupil a zadíval se jí do světle modrých očí. „Máš kuráž, to se mi líbí." V tu chvíli ji ale prudce praštil do zátylku, až padla na kolena a zaúpěla. „Ale jak už ti Moyenn řekl, políbil tě vlkodlak... nebo-li pokousal, nakazil. Jsi členem smečky - jedna z nás. A budeš se muset naučit pár jistých pravidel, děvče."

„Mé jméno je-" začala se zbytkem odvahy Tina, ale Šéf jí vrazil facku.

„Žádné jméno nemáš, stejně jako my ostatní. Budeš mít jen přezdívku... jen označení vlka, kterým jsi. A co se týče těch pravidel, o kterých jsem mluvil... první z nich je - už nikdy na mě neupírej ty svoje modré oči... Blue."

Tina to nechápala. Celé to bylo jako jedna velká noční můra. Ale aby se vyhnula další ráně, uhnula pohledem... musela se držet alespoň toho, co chápala. Znovu se pokusila vstát. Ale i teď dostala ránu.

„Pravidlo číslo dvě - v mé přítomnosti nebudeš chodit narovnaná."

A pak ještě jedna facka, největší, co zatím dostala. Tina se sesunula k zemi.

„Tohle aby sis pamatovala - mé slovo je tady zákon."

Pak se k ní sehnul a až děsivě něžně ji pohladil po tváři. „Nemusíš se bát, Blue. Všechno bude zase v pořádku."

Po této malé, milosrdné lži se zvedl a odešel. Tina věděla, že jí lže. Ale v tuto chvíli mu byla vděčná.

***

„Seržant Richmond?" ozvalo se od recepce, jen co vkročil do budovy svého pracoviště.

„Ano?" pozvedl tázavě obočí.

„Máte se ihned hlásit u šéfa."

Pierre jen přikývl a vydal se za majorem... jak moc mu byl nesympatický. Chtěl to mít co nejdříve za sebou. Zaklepal na dveře.

„Dále," ozval se zevnitř chraplavý hlas. Pierre vstoupil a major se pod hustým knírem pousmál. „Richmonde! Rád tě vidím! Mám pro tebe práci - nový případ."

„Skvěle..." zamumlal hořce. „... takže kotě na stromě, ukradená peněženka, odřený nárazník?"

„Nech si ten tón... naopak, myslím, že tohle by tě mohlo zajímat. Je to celkem zajímavé."

„Vážně? Vražda? Znásilnění? Nebo něco veselejšího?" ušklíbl se.

„Sakra, Richmonde, přestaň s tou ironií," zavrčel major už bez úsměvu a hodil po Pierrovi složkou papírů. „Zmizela holka."

„Co je na tom zajímavého?" nechápal Pierre. „Znásilněná, zahrabaná v Lucemburskejch zahradách, jako ta minulá. A nebo spí někde u popelnic jako ta předminulá."

Majorovi se na tváři zase objevil ten jeho úsměv. „Zmizela beze stopy, když se vracela z noční. Christine Loue, dvacet jedna let. Rodina na jihu Francie, jen mladší bratr v Paříži na studiích, se kterým se nevídá. Její zmizení ohlásil majitel bistra Lucile, protože nepřišla do práce."

Richmond se dál snažil předstírat nezájem a otevřel složku papírů.

„Smutný... zmizí holka a jediný, komu chybí, je zaměstnavatel..."

Major si přejel rukou po kníru a potlačit spokojený úsměv.

„Museli si ji vytipovat... holka, kterou by nikdo nepostrádal, zmizí uprostřed města, kde jsou miliony lidí plus turisté... to není náhoda, že? A žádné stopy, žádní svědkové, nic..."

„No... mohl bych to zkusit," zamumlal Richmond a s nosem zabořeným do spisů odcházel z kanceláře.

Autor: Evangelist15 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek vlkodlaka - 2. kapitola: