OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky měsíce - Kapitola šestá

19.12.2013 (09:00) • zelva • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 546×

Seděla jsem Johnovi na klíně, pečlivě přikrytá dekou, a pozorovala jsem v krbu plápolající plamen. John mě pevně objímal. „Kdy odjedete?“ zeptala se Rosamunda, která v sobě tuhle otázku držela od našeho příjezdu.

„Asi pojedeme v neděli,“ odpověděl John. Položila jsem si na něj hlavu a zavřela oči.

„Proč chcete cestovat po Evropě?“ zeptala se.

Cítila jsem, jak John pohnul rameny. „Potřebujeme změnit klima.“

„Nemáš k tomu stejné důvody, jako tvůj otec?“

„Ne. Je to kvůli nám oběma. Chceme být spolu,“ pohladil mě po vlasech.

„Takhle jste to mohli vyřešit už tenkrát,“ řekla podrážděně.

Zvedla jsem hlavu. „Teď máme více času,“ zasáhla jsem do rozhovoru. „Já už si půjdu lehnout,“ řekla jsem Johnovi a políbila ho.

Vyprostila jsem se z jeho náruče a vyběhla schody do patra. Vklouzla jsem do koupelny, kde jsem se rychle osprchovala. Pak jsem znaveně padla do postele. Chvíli jsem jen tiše ležela a pozorovala strop. Nevím, jak rychle jsem usnula, ani jak dlouho jsem spala. Vzbudil mě až John, jak si ke mně přilehl. Otočila jsem se na bok.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ omluvně se usmál.

„Nevzbudil,“ zalhala jsem.

Konečky prstů přejel po mé paži. „Víš…“ začal. Otočil se ke mně zády a něco sebral z nočního stolku. „Ptala ses, co je uvnitř,“ vtiskl mi do dlaně krabičku, kterou jsem našla pod sedadlem v jeho autě. Zkoumavě jsem se na krabičku zadívala. „Chtěl jsem…“ nemusela jsem se na něj dívat, abych pochopila, jak moc je mu teď trapně. Otevřela jsem krabičku a zalapala po dechu. V krabičce byl droboulinký prstýnek s tmavě modrým kamínkem. „Vezmeš si mě, Kate?“ zeptal se šeptem.

Prudce jsem ho objala. Nedokázala jsem zkrotit svou rychlost, takže sebou John polekaně trhl. „Promiň,“ omluvila jsem se, když jsem si uvědomila svou rychlost. Dvakrát jsem ho políbila.

„Mám to brát jako kladnou odpověď?“ zeptal se mě. Z jeho hlasu jsem poznala, že se mu značně ulevilo. Přitáhl si mě blíž a vrátil mi mé dva polibky.

„Ano,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Původně jsem tě chtěl o ruku požádat už na té chatě,“ pohladil mě po tváři.

„To bych už odejít nedokázala,“ přiznala jsem.

Prohrábl mi vlasy. „Pořád ještě nevěříš na osud?“ zeptal se mě.

„Kdybych na něj věřila, tak bys byl mrtvý,“ hlesla jsem a zavrtěla hlavou, abych se zbavila, té děsné vidiny. „Osud máme ve svých rukou, jen my rozhodujeme o tom, jestli se v našem životě stane to či ono.“ Lehla jsem si na břicho a otočila se na druhý konec postele.

„A co když je naším osudem být spolu? Jak můžeš vědět, jestli je to osud nebo ne?“ přetočil se a položil ruku na můj kříž. „Osud nebo náhoda?“ zeptal se, když mi přejel prsty po páteři.

Už už jsem se nadechovala k odpovědi, když jsem uslyšela strašnou ránu. Oba jsme ztuhli. „Co to bylo?“ zeptala jsem se a seskočila z postele na podlahu.

John se šel podívat k oknu. Vstala jsem a šla k němu. „Pozor!“ vykřikl John a strhl mě k zemi. Vzápětí oknem proletělo fialové světlo, které zlikvidovalo hodiny za námi. „Lásko? Jsi v pořádku?“ zeptal se mě vyděšeně.

„Jo, jo,“ pokývala jsem hlavou. „To jsou custodi,“ poznamenala jsem. John se na mě jen nechápavě podíval. „To je něco jako naše policie,“ vysvětlila jsem. „Přišli si pro mě.“

John odmítavě zavrtěl hlavou. „Ne, já tě jim nedám,“ řekl rozhodně.

„Ty to nechápeš, Johne, oni mají rozkaz od rady starších, mají mě předvést. Nic s tím nenaděláš,“ otočila jsem se k němu čelem. „Porušila jsem zákon, zabila členy své smečky…“

„Oni si začali,“ namítl John.

„To není důležité,“ mávla jsem rukou. „Musím jít…“

Pevně mě chytil za ruku. „Nenechám tě odejít, znovu ne. Jsou v přesile… já… ochráním tě, Kate.“

Vzala jsem jeho tvář do dlaní. „Nemáme na vybranou.“ Viděla jsem, že se už už nadechuje k protestu, a tak jsem ho rychle políbila. „Já je odlákám, oni klidně půjdou i přes mrtvoly, nic jim není svaté, Johne. Prosím, věř mi. Zvládnu to, jsem dost silná a rychlá…“

Chytil mě za zápěstí. „Co když ti ublíží? Půjdu s tebou.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Musíš se postarat o mámu, je ve stejném nebezpečí jako ty.“

Podíval se mi do očí. „Vrátíš se?“

Souhlasně jsem zakývala hlavou a do očí se mi mírně nahrnuly slzy. Při pomyšlení na odloučení mi bylo úzko. „Jsem skvělá stopařka… najdu si tě,“ slíbila jsem a naposledy ho políbila.

Už jsem chtěla vyběhnout, když mě John stáhl zpátky. Znovu mě políbil na rozloučenou, při tomto polibku mi na prst navlékl prstýnek. „Miluji tě,“ zašeptal a nechal mě jít.

Vběhla jsem z pokoje, pak i z domu (nemohlo mi to zabrat víc jak dvě sekundy). Na jeho prahu jsem se zastavila. Rozhlédla jsem se po custodech a věnovala jim jeden nenávistný pohled, pak už jsem se rozběhla k lesu. Asi po třetím kroku jsem se obklopila stříbrno-bílým světlem. To by je mělo dostatečně vyprovokovat. Usmála jsem se tomu po vlčím (ukázala jsem zuby – což také znamená - já jsem tady v převaze). Jako vlk zrovna moc ráda neběhám, ale jsem ještě rychlejší a má pachová stopa je sytější. V duchu jsem se tomu musela zasmát.

Vyběhla jsem z lesa a prudce zabrzdila na kraji útesu. Chvíli jsem na oko zmateně pobíhala po kraji, čekala jsem, až mě doženou. Udělali kolem mě půlkruh a odřízli mi všechny únikové cestičky. V duchu jsem se radovala, jak se mi je podařilo dostat. Prudce jsem se otočila a skočila z útesu dolů. Dopadla jsem do ledové slané vody. Nad hladinu jsem už vyplavala ve své lidské podobě. Bavila jsem se při pohledu na vzteklé custody, kteří běhali po kraji útesu, vrčeli a štěkali. Zasmála jsem se jim. „Či čí!“ zavolala jsem na ně (což byla dost velká urážka, protože srovnávat vlka s kočkou je jako srovnávat oheň a led).

Bavila jsem se, když jsem viděla, co to s nimi udělalo. Zhluboka jsem se nadechla a potopila až na dno, kdysi jsme zde s Johnem našli jeskyni. Napadlo mě, že bych se v ní mohla schovat.

Najít jeskyni mi nedalo tolik práce, ale s hrůzou jsem přišla na to, co to znamená příliv… Tak tak, že jsem se v jeskyni mohla nadechnout. Safra… Vzpomněla jsem si, že jsme v jeskyni objevili chodbu, ale nikdy jsme se neodhodlali ji prozkoumat, protože vždy byla pod vodou. Ale je to tvoje jediná šance! napomenula jsem se. Co kdybys vytvořila ten „štít“, kterým ses chránila před slizounovým útokem? uvažovala jsem ve svém vnitřním monologu. To přeci není tak zlé… Lokla jsem si té trochy kyslíku, co mi zbývala. Soustřeď se… Posadila jsem se na skalní výběžek a roztáhla prsty u rukou, jako bych držela nějakou pomyslnou kouli. Svou energii jsem soustředila do rukou. Problém byl v tom, že se nejednalo o aurickou schopnost, nýbrž o jakýsi „dar“ (něco jako vidění budoucnosti nebo to mluvení s mrtvými či mé přemisťování předmětů…), nikdy jsem to příliš netrénovala a ani nemohla.

Soustřeď se, soustřeď se… opakovala jsem si stále. Náhle se mi v prostoru mezi rukama začala tvořit stříbrná koule s modrým nádechem. Zaradovala jsem se. Kouli jsem pomalu zvětšovala. Udělala jsem do ní menší otvor, abych do ní nabrala kyslík. Kdesi nade mnou se ozvala rána. Škubla jsem sebou, v té chvíli koule zmizela. No super! naštvala jsem se. V jeskyni se mi začala povážlivě zmenšovat kyslíková kapsa. Znovu jsem natáhla ruce, tentokrát se mi podařilo kouli vytvořit rychle. Už v tom dostávám praxi, spokojeně jsem se usmála. Tentokrát jsem kouli udržela a i naplnila kyslíkem. A teď dolů… zavelela jsem si. Lokla jsem si toho zbytečku kyslíku, co mi tu zůstal, a potopila jsem se.

Díky světlu, které vyzařovalo z energetické koule, jsem pod vodou i dobře viděla, takže najít vchod do jeskyní chodby nebylo tak obtížné. Snad nebude slepá… Zatřásla jsem hlavou, abych tu myšlenku zapudila. Raději se utopím, než aby mě dostali ti… ti… zatracení custodi! Rychle jsem se vydala chodbou. Když jsem byla asi tak pět set metrů od začátku, začal mi docházet kyslík, to by nebylo tak strašné, kdyby se k tomu všemu nezačala chodba povážlivě zužovat. Přiblížila jsem k sobě kouli a lokla si toho kyslíku v ní.

Chodba začala být povážlivě úzká, při jejím proplouvání jsem si odřela ruku. Málem jsem vykřikla bolestí. Koule se v tu chvíli rozplynula. A jsem v loji… blesklo mi hlavou. Prodloužila jsem svá tempa, abych byla rychlejší. Málem bych si nevšimla, že se chodba znovu rozšířila. Už jsem se začínal zvolna topit, když jsem si všimla, že nad sebou vidím hladinu. 

***

Chvíli jsem ležela polomrtvá na břehu menší jeskyně. Prudce jsem oddechoval. Byla jsem úplně vyčerpaná a polomrtvá. Kdyby mě teď ti blbouni našli, asi by je potěšilo, že bych nebyla schopná jim klást jakýkoli odpor. Nad tím jsem se musela cynicky pousmát.

Jeskyňka neměla pořádný strop, byl v něm větší otvor, skrz který jsem mohla spatřit noční nebe poseté hvězdami. Můj milovaný měsíc jsem však neviděla. Před obličej jsem si dala ruku a prohlížela si prstýnek na ní. Proč nemůžu být normální obyčejná holka? Hypnotizovala jsem modrý kamínek. Nebýt toho všeho, už dávno jsem mohla být Johnova žena… Při téhle myšlence mě popadl šílený vztek na slizouna a spol. Je to banda fanatických… raději jsem se zarazila, abych nebyla nucena použití sprostých slov.

Položila jsem si ruku na břicho a zadívala se k nebi. Zpoza mraků vyplul měsíc. Jeho svit ozářil mou tvář. Dívala jsem se do jeho paprsků, přemýšlela jsem, jestli se mi podaří utéct. Měsíc ke mně vyslal stříbrno-bílý paprsek, který přesně zasáhl moje srdce. Projela mnou ostrá bolest, celé mé tělo se rozzářilo stříbrno- bílým světlem, vlasy mi jiskřily statickou elektřinou. Bolest vystřídal příliv energie, přimělo to k životu snad každou buňku v mém těle. Posadila jsem se a vystavila měsíci svou tvář. Ten pocit byl tak úžasný. Takto si připadá mobil před chcípnutím, když ho strčím do zásuvky? přemýšlela jsem při vychutnávání tohoto pocitu. Vzpomněla jsem si, že jsem něco podobného zažila… Jak jsme se s Johnem dotýkali, taky to takto jiskřilo. Co to znamená?

Měsíc zašel a nechal mě tu zase samotnou, ale nabytou energií. Vstala jsem. Někde tady musí být vchod, uvažovala jsem. Zavřela jsem oči, jediné, na co jsem se soustředila, byly pachy. Nedalo mi to příliš práce a našla jsem východ. Lehkým krokem jsem se dostala z jeskyně ven.

Ještě štěstí, že jsem nedělala hluk, oddechla jsem si, když jsem si všimla, že jsem se ocitla asi pět set metrů od custodů. Naštěstí ještě pořád pobíhali po útesu a číhali, kde se vynořím. Ti jsou tak tupí! Skoro jako policajti. Tomu jsem se musela uchechtnout. Ten, co byl ke mně nejblíž, zastřihal ušima a já měla tu čest se střetnout s jeho pohledem.

Neváhala jsem ani na chviličku a rozběhla jsem se co nejrychleji pryč. Vzápětí jsem měla v patách celou smečku těch tupounů. Netrvalo to ani moc dlouho a získala jsem celkem slušný náskok. Kdyby mě teď viděl tělocvikář! Ten mě nikdy nepřinutil uběhnout ani krátkou vzdálenost, a já tu teď běžím snad marathón… Život je holt plný ironií.

Prokličkovala jsem mezi stromy. V hlavě se mi začal rodit zajímavý plán. Pomalu jsem zpomalovala. Udělám silové pole, rozhodla jsem se a zastavila úplně. Roztáhla jsem ruce. Soustředila jsem se na svůj cíl. Custodi mě zrovna doběhli. Dělej! křikla jsem na sebe. Ten nejrychlejší (mohutný vlk s šedou srstí) po mně skočil, ale nedopadl na mě, jak jsem očekávala, něco ho strhlo zpět. On, stejně jako zbytek smečky, zůstal ležet na zemi a nedokázal se ani pohnout.

S nadějí v očích jsem se otočila, doufala jsem, že za sebou uvidím stát Willa. Nespatřila jsem nikoho, jen stromy, které zvolna přecházely v kraj útesu. Zvolna jsem nechala klesnout paže. V ten okamžik přestala ta neviditelná síla působit a custodi se znovu vrhli do mého pronásledování. Nezaváhala jsem ani na vteřinku a dál běžela svůj běh o život.

Co to bylo? Že by… Nechala jsem myšlenku nedokončenou, protože jsem odpověď tušila už předem. Snažila jsem se získat zpět svůj náskok, když mi přes hlavu přeletěl vlk s šedou srstí. Donutilo mě to zastavit, protože jsem mu nechtěla vběhnout přímo do chřtánu. Zle jsem se na něj podívala, ruce jsem pokroutila tak, jako bych v nich držela pomyslnou kouli. Téměř hned se mi v nich vytvořila stříbrno-modrá koule, pomocí pohybu rukou jsem s ní začala manipulovat, roztáhla jsem ji a pak jí obklopila svého nepřítele, který nestihl včas zareagovat.

Když pochopil, že něco není v pořádku, bylo už pozdě. Čumákem narazil do pro něj neviditelné stěny mé silové koule. Pomocí jednoduchého pohybu jsem kouli i s ním odmrštila daleko přes kraj útesu, na otevřené moře, tam jsem se přestala tolik soustředit, takže energetické – chcete-li silové – pole zmizelo a šedivý spadl do moře.

Právě ve chvíli, kdy jsem šedého učila plavat, přiběhl i zbytek custodů. Vyzývavě jsem se na ně podívala. „Jestli se chcete zapsat do Kateiny letní školy plavání, tak jdete pozdě.“ Než to stihli vstřebat, tak už jsem měla skvělý náskok.

Jak se jich zbavím? přemítala jsem. Zavřela jsem oči. Vnímala jsem jen zvuky a pachy. Brzy jsem zjistila jejich přesný počet – zbylo jich jen šest. Zastavila jsem se, pomalu jsem kolem všech vytvořila silová pole. Náramně jsem se bavila, když si o ně natloukli čumáky. „Vy si nedáte říct?“ usmála jsem se a odhodila je do studeného moře. „Lekce začíná!“ křikla jsem za nimi. Já jsem někdy tak drzá! usmála jsem se v duchu.

Chtěla jsem v klidu odejít, otočila jsem se a tak jsem stanula tváří v tvář vlkovi. Byl mohutný i na vlkodlaka, jeho srst měla nezvykle černou barvu. Jediným máchnutím tlapy mě srazil k zemi, přičemž mi neopomenul roztrhnout kůži na rameni. Tvář se mi zkřivila bolestí. Vší silou jsem mu vrazila pěstí do krku. Nejspíš nebyl připraven na tak rychlý útok, protože se zakymácel.

Nabyl své lidské podoby, neváhaje ani na minutku vzal velký kámen, který zdvihl nad hlavu. Odkulila jsem se stranou právě ve chvíli, kdy kámen začal dopadat na můj obličej, tak tak, že jsem uhnula. Kopla jsem do svého soupeře, ten mě sebejistě za tu nohu chytil a smýkl se mnou k sobě. Uchopil mě za vlasy a zvedl do vzduchu. „Ty? Ty že máš být vyvolená? Dcera z legendy?“ Několikrát se mnou ve vzduchu zatřásl. „Taková a dovolí si se tahat s tím ubožákem? Nickou?“ V každém slově dával najevo svou převahu.

Pohlédla jsem na něj pohledem plným nenávisti, dokonce jsem přemohla tu strašnou bolest z toho, jak jsem viysela ve vzduchu za své vlastní vlasy. „Já…“ řekla jsem důrazně. „… se budu tahat, s kým budu chtít!“ plivla jsem mu do tváře.

Chytil mě pod krkem. „Nemáš nejmenší právo takto špinit svůj rod, a už vůbec ne, když máš být ta dávná.“ Vytvořila jsem aurický oheň kolem celého svého těla. Nepřestával mě držet, a tak jsem mu přidala. Vytvořila jsem ještě silnější aurický oheň. Sledovala jsem, jak se mu tvář krabatí do pokřiveného šklebu (asi jeho emoce bolesti, jinak mluvil bez jakékoli mimiky). Nechal mě spadnout na zem. Rychle jsem po něm hodila aurickou kouli (to bych neměla), která ho srazila na kolena. Pak už mi mohl vidět jedině záda, tak rychle jsem běžela od něho pryč. 

***

Už svítalo, když se mi ho konečně podařilo setřást. Byla jsem pořádně promrzlá a zkřehlá. No jo, když někdo vyběhne jen tak, v košilce a kalhotkách… Uvažovala jsem nad tím, jestli vlkodlaci mívají rýmu. Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy jsem rýmu měla já.

Prolezla jsem skrz jedno mohutné křoví, které mi prostě nehodlalo uhnout z cesty. Byla jsem rozcuchaná, naštvaná a opravdu pořádně promrzlá. Až příště budeš v noci běhat, tak si na to vezmi alespoň mikinu! zlobila jsem se na sebe. Alespoň, že tu jsem sama, uklidňovala jsem se. Připadala jsem si jako nahá. Do toho všeho začal proti mně vát silný vítr, který mi s sebou přinášel spoustu pachů, mimo jiné i ten známý, nepopsatelně krásný pach, tolik připomínající vzduch před bouřkou nebo těsně po…

Nedaleko ode mě se ozval zvuk praskající větve. Nehodlala jsem se zase setkat s tím černým vlkodlakem, jehož setřesení mi zabralo zbytek noci. Bleskurychle jsem vyšplhala na strom, kde jsem se pevně přitiskla ke kmeni. Ani jsem nedutala, jen jsem bedlivě sledovala prostor pod stromem. Po chvíli ze křoví, kterým jsem se nedávno prodírala já, vylezla mužská postava v bílé košili. Škoda, že nemám místo očí dalekohled, posteskla jsem si. To bych si hned zjistila, kdo mě to sleduje… Přimhouřila jsem oči v bláhové snaze zaostřit na postavu pode mnou. Ta chůze… já ji znám… Na čele mi vyskočila vráska. Já ho znám… „Johne!“ vykřikla jsem dřív, než si mozek uvědomil, co pusa dělá (já s tím mozkem fakt něco mám). Zvedl hlavu a já se odtáhla od kmenu, aby na mě viděl, neměla jsem to dělat, protože v tu chvíli mi pod nohou praskla větev a já se nečekaně rychle dostala ze stromu dolů. (Naštěstí jsem měla měkký dopad.) Přistála jsem přímo na Johnovi, čímž jsem ho povalila k zemi.

„Kate?“ ozval se, když v té „divošce“, co na něj spadla, poznal mou maličkost. Pevně mě objal. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Jsi úplně zmrzlá.“

„To víš, když někdo dává v noci soukromé hodiny plavání.“ Než jsem to dořekla, už jsem měla přes sebe přehozenou Johnovu košili. „Děkuju, a co tu vůbec děláš?“ zeptala jsem se a než stihl odpovědět, tak jsem pokračovala: „Říkala jsem, že si tě najdu, ne?“

Jen se na mě nevinně usmál. „Taky jsem dobrý stopař.“ A vážně dodal: „Měl jsem o tebe strach…“ pohladil mě po tváři. „Kousek odsud máme auto, musíš do tepla.“

„Máš mé věci?“ zeptala jsem se, přitom jsem se pořádně zabalila do jeho košile.

„Je to v kufru.“ Přitáhl si mě k boku, aby mě alespoň trochu více zahřál.

„Proč se mnou vůbec ztrácíš čas?“ zeptala jsem se a nechápavě zavrtěla hlavou.

Zastavil se a otočil si mě čelem. „Co to povídáš?“ donutil mě, abych se mu podívala do očí. „Jsi nemocná?“ přiložil mi ruku na čelo. „Kate, miluji tě, a je snad normální, že mám o tebe strach.“

„Měl by sis najít normální holku, abys s ní měl normální život a…“ nedokončila jsem, protože mě John umlčil polibkem.

„Žádnou jinou nechci,“ zašeptal. „Už takhle nikdy nemluv,“ přitáhl si mě do náruče. „Bylo by sice fajn, kdybychom mohli mít normální život, ale bez tebe by to nebylo ono, Kate. Nikdy by to nebylo ono, kdybych nemohl být právě s tebou. Jsem rád za tento okamžik, za každou minutu, kterou…“ Nevydržela jsem to a políbila ho. „S tebou mohu strávit,“  dokončil po našem polibku.

Došli jsme k autu. John otevřel kufr a já se ponořila do své tašky. Vylovila jsem z ní několik kusů oblečení, ani jsem si je neprohlédla. Odstoupila jsem, aby John mohl kufr zase zavřít. Přitiskla jsem si hromádku oblečení k tělu, abych měla volné ruce k otevření zadních dveří. Hodila jsem do auta své oblečení. Trochu jsem se v něm přehrabovala, když jsem na sobě ucítila Johnův pohled. Ztuhla jsem, zvedla oči a podívala se dozadu, jestli nejsem špinavá, nebo nemám roztrhnuté kalhotky.

Když jsem nezaregistrovala nic zvláštního, tázavě jsem se podívala na Johna, který se na mě stále díval. Jakmile si uvědomil, že na něj tázavě hledím, trochu zrudl a uhnul pohledem. Zabalila jsem se do jeho košile. „Můžeme jet?“ zeptala jsem se, abych mu dala možnost se z této situace vykroutit.

Ochotně obešel auto a posadil se na své místo. Já se usadila vzadu, kde jsem si rozložila šaty, které jsem si vylovila z tašky. Pomalu jsme se rozjeli a já si sundala košili. Vzala jsem do prstů konec tílka a pomalu jsem si je začala sundávat, odhalila jsem jen břicho, když jsem si všimla Johnova pohledu ve zpětném zrcátku. Pustila jsem tílko. „Zlomený vaz mě taky může zabít, tak, prosím, sleduj silnici, ano?“ řekla jsem Johnovi, který rychle sklopil zrak zpět k cestě. Využila jsem toho a rychle si přes hlavu přetáhla černé tričko s mašličkou u výstřihu. Když jsem si natahovala krátkou černou sukni, opět jsem na sobě ucítila jeho pohled, ale vzdala jsem jakékoli komentování. Když jsem skončila převlékání, ještě jsem přes sebe natáhla Johnovu košili a pak už jsem přelezla přes sedadlo na místo spolujezdce.

„Vrátíš mi košili?“ zeptal se mě John.

„Ne,“ řekla jsem rozhodně a na důkaz svého rozhodnutí jsem se do ní zahalila. „Máš tričko,“ dodala jsem, když jsem si zapnula bezpečnostní pás. Opřela jsem si čelo o sklo. Jsem tak unavená. Zavřela jsem oči. „Já si na chvilku odpočinu,“ špitla jsem, než se mi svět ponořil do tmy.

 ***

Ležela jsem na rozkvetlé louce a sledovala mraky. Hlavou ke mně ležel John, který si pohrával s mými vlasy. Já měla jednu ruku volně položenou na břiše a druhou mírně nataženou k Johnovi. V hlavě se mi rozezněla jedna stará melodie.

Divoké bodláčí,

milenci v náručí.

Mou krví zbarví se tráva,

tráva krvavá,

Co to znamená?

Když tma nás pohltí

v lásky objetí…

Když jsem byla malá, tak mi to zpívala máma.

Divoké bodláčí,

láska nám nestačí.

Tvou krví zbarví se tráva.

tráva krvavá,

Co to znamená?

Když tma nás pohltí

v smrti objetí.

S poslední slokou se mé šaty pokryly krvavými skvrnami. Ve zlé předtuše jsem se otočila na Johna. Díval se mi do očí, jeho pohled byl skelný, jako by se díval na něco za mnou, celý byl od krve. Rukou jsem si zakryla pusu, abych nevykřikla, celá moje ruka byla od krve, od Johnovy krve. Nedokázala jsem se bránit výkřiku…

***

Škubla jsem sebou, až jsem se hlavou břinkla o sklo. „Au,“ postěžovala jsem si. „Safra, to byl sen,“ protřela jsem si čelo, do kterého jsem se před chvílí uhodila.

„Co se ti zdálo?“ ozval se John.

Otočila jsem se na něj. Ty si fakt neumíš nic nechat pro sebe! Měla jsem na sebe vztek. „Nic,“ odvětila jsem, asi až příliš rychle, protože se na mě podezřívavě podíval.

„Nemáš hlad?“ zeptal se.

Podívala jsem se z okna, sluníčko už bylo hodně vysoko, ale pro jistotu jsem se ještě podívala na palubní hodiny, které ukazovaly dvanáct dvacet. „Jak dlouho jsem spala?“

„Skoro šest hodin, Šípková Růženko,“ usmál se John.

„To celou dobu řídíš?“ vytřeštila jsem na něj oči.

„Osobního šoféra jsem nám nenajal.“

„Tak okamžitě zastav,“ rozhodla jsem. „Jdeme na oběd.“ Jen se usmál a odbočili jsme do nedalekého rychlého občerstvení.

„Na co máš chuť?“ zeptal se, když jsme zastavili na parkovišti.

Rozhodila jsem rukama. „Asi cokoli, co zaplní prázdný prostor v mém žaludku.,“ Vystoupila jsem z auta a podívala se na své bosé nohy. „Tohle nepůjde,“ zamumlala jsem k sobě.

John už mezitím vystoupil. „Kampak chcete vyrazit, Popelko?“ Evidentně se dost bavil pohledem na mé bosé nožky.

„Na bál, třeba tam najdu svého prince,“ vrátila jsem mu to.

Otevřel kufr auta a chvíli v něm lovil. Já jsem zatím řešila filozofickou otázku: Jít, či nejít? To je, oč tu běží… „Dej sem nožku, Popelko,“ přerušil mé úvahy John s mými botami.

Poslušně jsem zvedla nožku. „Tak se zdá, že si princ našel mě,“ usmála jsem se.

„A víš, jak všechny pohádky končí?“ chytil mě za nohu kousek nad kotníkem a nasadil mi první botu.

„Dám se podat?“ řekla jsem schválně.

„Byla velká svatba a žili spolu šťastně až do smrti,“ zvedl hlavu, aby se podíval na mou reakci.

Zvedla jsem ruku s prstenem. „Ale pro Romea a Julii to neplatilo…“ řekla jsem trochu lítostivě. „A ten Romeo byl zrovna tak sladký…“ řekla jsem zasněně. Za to mě John štípl do nohy. „Jau,“ sklonila jsem se a pohladila si štípnuté místo.

John využil situace, při které se můj obličej dostal blíže k jeho, a políbil mě. „Říkala jsi něco?“ zeptal se.

„Když to zopakuju, bude stejný trest?“ zeptala jsem se a nechala se znovu políbit.

„Nazdar, Johne! Tak ta tvoje kraksna ještě jezdí?“ přerušil naši sladkou chvilku pronikavý hlas jakéhosi blonďáka.

John se otočil. „Jé. Ahoj, Mikeu,“ pozdravil John blonďáka. „Co děláš v těchto končinách?“ zeptala se. Tak nevím, to jsem jediná, komu blonďákova společnost vadí?

„A copak to s sebou máš za kvíteček?“ zeptal se blonďák, když si mě všiml.

„Promiň,“ omluvil se John a vstal. „To je Kate, Kate, to je Mike, kamarád z práce.“ Přeměřila jsem si blonďáka pátravým pohledem. Ani trochu se mi nelíbilo, jak se na mě dívá.

„Neviděli jsme se?“ zeptal se mě a natáhl ke mně ruku.

Diplomaticky jsem si s ním potřásla. „To bych si určitě pamatovala,“ řekla jsem s diplomatickým úsměvem.

„Proč jsi mi neřekl, že máš tak sexy kámošku?“ zeptal se Johna. Že já si nevzala skafandr. „To ji přede mnou schováváš?“

„Já jsem ti o Kate neříkal?“ zarazil se John.

Blonďák zavrtěl hlavou. „A to ti nevadí jezdit takovým křápem, Kate?“ zeptal se mě, ale nedal mi možnost k odpovědi, protože hned pokračoval: „Já mám mnohem lepší auto.“ Ppřistoupil ke mně a položil mi ruku kolem ramen. „Vidíš,“ ukázal kamsi do dálky. „Tamto lesklé černé je moje,“ řekl pyšně a já ucítila jeho pohled ve svém výstřihu.

Johna už asi taky začal štvát, protože se mě hned zeptal: „Co jsi říkala, že si dáš?“

Využila jsem jeho otázky, abych se vyvlékla z blonďákova sevření. Jak já tyhle sebejisté týpky nesnáším!  „Já bych si dala hranolky,“ řekla jsem a chtěla přejít k Johnovi, ale Mike mě chytil za rameno.

„Já vás pozvu na oběd.“ Vytřeštila jsem oči na Johna a všemožně jsem se mu snažila naznačit, že to by byl ten nejhorší nápad.

„Je to od tebe milé, ale my tu jen projíždíme. Jedeme na…“

Ale Mike ho nenechal domluvit. „Ale já na tom trvám.“ John se nadechoval k nové námitce, když Mikeova ruka sjela z mého ramene na můj zadek. To už jsem nevydržela a blonďákovi vrazila jednu pořádnou facku.

John se na blonďáka nenávistně podíval. „Dobře ti tak, na mou snoubenku sahat nebudeš.“ Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě do náručí. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě šeptem.

Mike se na nás dva chvíli díval, a pak dodal: „Já nevěděl, že je to tvoje snoubenka,“ zamumlal.

„Neměls mě přerušovat,“ zamračil se John.

Blonďák jen zvedl dlaně na znamení, že se omlouvá. „Tak tedy blahopřeji,“ usmál se celkem zklamaně. Já bych stejně nebyla další dívkou v jeho posteli, pomyslela jsem si a přitiskla se blíže k Johnovi. „Asi budete chtít být sami, že?“ zeptal se Mike.

„Ovšem,“ řekla jsem jedovatě. Ten mě tak naštval! Mike bezeslova odešel. „Co to máš za přátele?“ zeptala jsem se.

„Není vždy tak…“ zarazil se. „Tak dotěrný, jen když vidí pěknou holku,“ usmál se a políbil mě.

„Takže já jsem pěkná?“ vykulila jsem na něj oči.

„Měl bych si tě více hlídat, vílo moje.“ Zamkl auto a vyrazili jsme k rychlému občerstvení. 

***

„Kam máme vlastně namířeno?“ zeptala jsem se Johna, když jsme konečně našli náš pokoj na palubě trajektu.

„Je to překvapení, už jsem ti to říkal,“ usmál se a hodil naše tašky na jedinou postel, která tu byla.

„Do Las Vegas to být nemůže, protože hazard nemáš rád,“ zauvažovala jsem. „Takže rychlá svatba, ne…“ ponořila jsem se do svých úvah. Sledovala jsem Johna, jak něco hledá v tašce. „Jak jsi to vlastně vysvětlil mámě?“ zeptala jsem se náhle. Asi nečekal, že bych se ho mohla na něco zeptat, protože mi neodpověděl. „Johne!“ zamávala jsem mu rukou před obličejem. „Jak jsi jí to vysvětlil?“

Nejdříve se zatvářil nechápavě, ale pak mu došla má otázka. Pokrčil rameny. „Jak bych jí to asi vysvětlil?“ zeptal se a rozpačitě si prohrábl vlasy. Vážně miluju, když je takto nervózní. „Prostě jsem jí řekl, že musíme ještě dnes odjet,“ dopověděl konečně. „Proč tě to tak zajímá?“

„Jestli jsi jí řekl…“ větu jsem schválně nechala otevřenou.

„Řekl co?“ usmál se. „Že tě miluju a chci si tě vzít?“ Jen jsem přikývla. Sice to není to, co jsem myslela, ale nevadí. „Nebo že jsme každý z jiného nepřátelského tábora?“ zeptal se mě s nevinným úsměvem na rtech.

„A řekl?“ optala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Nemusím jí to dělat těžší. Stačí, že táta…“ mávl nad tím rukou.

„Co se s ním vlastně stalo?“ zeptala jsem se, nikdy o něm nemluvil a já se ho na něj zase neptala.

Opřel se o tašky a sklonil hlavu. Já tam jen tak stála a dívala se na něj. „Já nevím, Kate,“ řekl konečně. „Jednoho dne odešel a už se nevrátil, možná ho zabili.“

„To je mi líto,“ pohladila jsem Johna po rameni.

„Od toho dne jsem začal trénovat ten blok, abych nebyl jako on…“ odvrátil tvář. „A taky… abych přišel o ten instinkt lovce. Je to strašné…“

„Já ti rozumím, Johne,“ levou rukou jsem si přitáhla jeho tvář.

Vzal mě za ruku a přitiskl ji víc ke své tváři. Smutně se usmál. „Nevím, jestli s tím dokážu bojovat,“ políbil mě do dlaně. „Někde tam uvnitř je to, čím jsem se narodil, a to něco instinktivně touží tě zabít, Kate,“ podíval se mi do očí. „Ale ten zbytek tě nesrovnatelně a neskonale moc miluje.“ Nic jsem neříkala, jen se mu pátravě dívala do očí. Neviděla jsem nic, nic než oči kluka, který mě miloval a kterého jsem milovala já. Nevěřím, nevěřím, že by mě chtěl zabít. „Bojíš se mě?“ zeptal se.

Důrazně jsem zavrtěla hlavou. Sundala jsem ruku z jeho tváře a zlehka ho chytla za zápěstí. Přitiskla jsem si jeho ruku dlaní na místo, kde bylo mé srdce. „Slyšíš?“ zeptala jsem se. „Tohle srdce bije jen a jen pro jedinou osobu na tomhle světě,“ olízla jsem si suchý ret. „Ta osoba jsi ty, i kdyby to, cos říkal, byla pravda, tak já mám ve svém srdci jen tebe…“ chtěla jsem pokračovat, ale přitiskl mi prst na rty.

„Jen mám strach, že se někdy neovládnu a…“ raději nedopověděl.

„Ty se ovládneš vždycky. Nedovolím, aby ses neovládl.“ Přitáhl si mě blíž do svého náručí. „Jestli tě to uklidní, tak…“ zavřela jsem oči pod jeho polibkem. „Tak něco zkusím…“ otočila jsem se v jeho náruči, takže jsem k němu stála zády a zadívala jsem se na náš odraz v zrcadle. Soustředila jsem se na jediné, na naši budoucnost…

Místnost se rozplynula, viděla jsem dům na pláži. Nádherný rodinný domek s velkými okny až na zem. Okna byla bíle natřená a dům měl béžový odstín. Pohledem jsem proplula do domu, kde jsem spatřila sebe. Měla jsem na sobě Johnovu košili a v ruce štětku. Výjev se rozplynul a já spatřila nový. Seděla jsem na terase onoho domu a pozorovala asi pětiletou holčičku, která si stavěla bábovičky. Vstala jsem a došla k ní. Měla hnědé lokýnky. Celá byla ponořená do svých architektonických plánů. Prohlížela jsem si ji, byla tak krásná! Zvedla ke mně hlavu a mně se zatajil dech. Ta holčička měla Johnovy oči. Sladce se na mě usmála a zvedla ke mně droboučké ručičky. „Mamí!“ zavolala na mě, v ten okamžik se vše rozplynulo a já se ocitla znovu v kajutě trajektu.

„Kate?“ ozval se John za mými zády. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě.

„Jo,“ zahuhlala jsem, až teď jsem si všimla, že mám tváře úplně promáčené.

„Co se stalo?“ zeptal se mě John, který si mě otočil čelem, aby se na mě mohl podívat. „Proč brečíš?“

„To nic…“ řekla jsem a utřela si oči. Pevně jsem se k Johnovi přitiskla. Objala jsem ho kolem krku a začala líbat. „Já jsem tak šťastná,“ šeptala jsem mu během polibků.

Vytáhl si mě výš. „Co se stalo?“ zeptal se mě a taky mě začal líbat.

Zavrtěla jsem hlavou. „To je zase moje tajemství.“

Vyzvedl mě do výšky, jako bych byla peříčko. „Ty mi to povíš,“ zašeptal.

Chytla jsem ho nohama kolem těla a líbala ho na tvář. „Nepovím,“ zašeptala jsem mu do ucha a pak ho na něj políbila. Čechrala jsem mu vlasy. „Je to moje sladké tajemství,“ zašeptala jsem a přivřela oči, když jsem na svém rameni ucítila jeho rty. Náhle se celá místnost zhoupla, John to neustál a oba jsme spadli na postel. Začali jsme se smát.

„Asi jsou vlny,“ zašeptal John a jednou rukou shodil na zem obě tašky. Povytáhl mě výš, abych měla větší pohodlí. „Doufám, že nemáš mořskou nemoc,“ usmál se na mě.

„A ty?“ usmála jsem se.

John nade mnou se opřel o lokty a podíval se na zeď za mou hlavou. „Em. Ne.“ 

Položila jsem mu ruku na šíji, abych ho přitáhla blíž. Podíval se mi do očí. Musela jsem zavřít oči, protože v jeho očích, jsem viděla ji, naší dceru. Políbil mě na rty. „Nikdy mi neublížíš,“ zašeptala jsem, než jsem podlehla jeho kouzlu.

Autor: zelva, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky měsíce - Kapitola šestá: